Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/08/2019
Spisová značka:32 Cdo 1342/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1342.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 104 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

32 Cdo 1342/2018-391



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně R+S Rozvodné systémy, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, identifikační číslo osoby 27298906, zastoupené Mgr. Martinem Jasenským, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalované D&D ELEKTROMONT s. r. o., se sídlem ve Vrchlabí, Lánovská 1475, identifikační číslo osoby 64826571, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, o zaplacení částky 931 078 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 133/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2017, č. j. 37 Cm 133/2012-307, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. 1 Cmo 65/2017-333, takto:


I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2017, č. j. 37 Cm 133/2012-307, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2017, č. j. 1 Cmo 65/2017-333, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 956 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.


Odůvodnění:


Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, č. j. 37 Cm 133/2012-307 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení 931 078 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a státu (výroky III. a IV.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Výslovně proti rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, a v návaznosti na to aby zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolatelce přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně dovolatelce přiznal náhradu nákladů řízení.

Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka formuluje otázku, „zda je platně uzavřena kupní smlouva již tím, že se smluvní strany explicitně písemně dohodnou, že tato cena bude upřesněna (aniž je výslovně řečeno jak a kým) po dodání projektové dokumentace a bude činit maximálně 4,5 mil. Kč, nebo až tím, že skutečně dojde k takovému upřesnění ceny, které se musí stát pouze a výhradně dohodou obou stran, s níž následné jednání stran musí být v souladu“, majíc za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1851/2014 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), dospěl k závěru, že k platnému vzniku kupní smlouvy nepostačuje, jestliže si smluvní strany při uzavírání kupní smlouvy sjednají, že kupní cenu, jako podstatnou náležitost kupní smlouvy, dohodnou až dodatečně (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 901/2009, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009, a ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3557/2008). Odvolací soud proto postupoval zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, uzavřel-li, že smluvní strany se dohodly, že uzavřou cenovou dohodu dodatečně po předání projektové dokumentace s tím, že horní hranice kupní ceny bude činit maximálně částku 4 500 000 Kč. Uzavření dodatečné dohody však nebylo prokázáno a nevyplývá ani z následujícího chování smluvních stran. Nelze mít proto za prokázanou dohodu stran smlouvy o podstatné náležitosti kupní smlouvy podle ustanovení § 409 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a nelze proto hovořit o (platně) uzavřené smlouvě.

Odpověď na druhou část formulované otázky, tedy „zda je platně uzavřena kupní smlouva až tím, že skutečně dojde k takovému upřesnění ceny, které se musí stát pouze a výhradně dohodou obou stran, s níž následné jednání stran musí být v souladu“ je obsažena již v závěru vyplývajícím z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože nejde o odlišnou, jinou otázku, ale v podstatě o otázku jedinou.

Je ostatně na místě dodat, že dovolatelka v této části dovolací argumentace, ve které předkládá možné způsoby projevené vůle smluvních stran, napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Má-li dovolatelka za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 503/2001, přehlíží, že toto rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu. V této jiné věci dovolací soud posuzoval situaci, kdy smluvní strany se dohodly na tom, že kupní cena bude „ve výši do 50 000 Kč plus DPH s vědomím, že kupní cenu vyúčtuje prodávající“, a dospěl k závěru, že popsané ujednání je dostatečně konkrétní a plně možnou dohodou o způsobu dodatečného určení kupní ceny podle ustanovení § 409 odst. 2 obch. zák. V projednávané věci však odvolací soud uzavřel, že strany smlouvy se dohodly na tom, že cenovou dohodu uzavřou dodatečně, k čemuž však nedošlo. Od citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se tak odvolací soud neodchýlil.

Přípustnost dovolání nezakládá rovněž námitka, že postup odvolacího soudu je „v rozporu s interpretačními zásadami nového civilního práva, které je možné a nutné aplikovat i na tento případ a to zejména zásadu uvedenou v ustanovení § 6, že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu“. Otázkou použití zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval judikaturu dovolacího soudu, kterou konkrétně cituje, patrně však přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neobsahuje.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelkou (ohledně určitosti cenového ujednání, fakturace a nepřekročení ceny celkové dodávky, zahrnutí daně z přidané hodnoty do ujednání o ceně, posouzení věci jako bezdůvodného obohacení, promlčení nároku a s tím spojeným postupem v rozporu s dobrými mravy), neboť dovolatelka oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.

Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud „nepřihlédl k vadám v poučovací povinnosti soudu prvního stupně, nenapravil vady týkající se tzv. opomenutých důkazů, o nichž nebylo rozhodnuto, akceptoval závažné nedostatky rozsudku soudu prvního stupně pokud jde o jeho přezkoumatelnost a soulad skutkových zjištění a právních závěrů s pr��během sporu a obsahem spisu, zcela přešel neúměrné průtahy, k nimž bez viny dovolatelky v řízení docházelo, a jednal sám v rozporu se zásadou dvojinstančnosti civilního soudního řízení“, čímž porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces. Námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení, jsou irelevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015), a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Dovolatelkou tvrzené porušení práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud neshledal, neboť soudy obou stupňů se nárokem žalobkyně řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily.

Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 8. 1. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu