Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/28/2020
Spisová značka:30 Cdo 4086/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4086.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E

30 Cdo 4086/2019-348



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Krijcos CS, a. s., IČO 49824210, se sídlem ve Všenorech, Květoslava Mašity 409, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody ve výši 4 063 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 10/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2019, č. j. 68 Co 341/2018-305, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobkyně se na žalované domáhala náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 4 063 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout z důvodu nepovolení provozování výherních hracích přístrojů ve městě Brně v roce 2007. Tvrzená škoda měla vzniknout v d��sledku nesprávného úředního postupu Úřadu městské části města Brna, Brno-střed, který měl spočívat v tom, že žalobkyni nebylo včas vydáno povolení k provozování 17 ks výherních hracích přístrojů pro rok 2007, když uplynutím roku 2007 se její žádost stala bezpředmětnou.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 17 C 10/2011-268, zamítl žalobu o zaplacení částky 4 063 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II). Soud prvního stupně rovněž uložil žalobkyni, aby zaplatila České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náklady nekryté zaplacenou zálohou, které nesl stát, a to ve výši 20 430,20 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 600 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním (č. l. 311), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Zpochybňuje-li žalobkyně závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Z dovolání je přitom zjevné, že dovolatel nekoncipuje své námitky proti napadenému rozsudku jako právní otázku, tj. mezi jakými skutečnostmi má být poměr kauzality zjišťován, ale nepřípustně jako otázku skutkovou.

Jestliže obstál jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (neexistence příčinné souvislosti), nemůže žádný další dovolací důvod (existence nesprávného úředního postupu) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobkyně nadto ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání pro další otázku, která je v dovolání uvedena (zásada zákazu revokace rozhodnutí). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. Pokud žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jak avizuje v části I dovolání, musí v dovolání uvést, o jakou konkrétní právní otázku se jedná a od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil. Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobkyně trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než jej odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§ 237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu