Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:4 Tdo 1229/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1229.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poškození cizích práv
Dotčené předpisy:§ 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 181 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/18/2019
III.ÚS 202/19
JUDr. Radovan Suchánek
-
-

4 Tdo 1229/2018-39



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného L. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 To 89/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 81/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 3 T 81/2017, byl obviněný L. B. uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.

Za uvedené jednání byl obviněný L. B. odsouzen podle § 181 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Zentiva, k. s., IČ: 492 40 030, částku 7 558 278 Kč.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 3 T 81/2017, podali odvolání obviněný L. B. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 To 89/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný L. B. byl uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„v době od 5.1.2016 16:20 hodin do 6.1.2016 22:00 hodin v P., ulici U K. u výrobní linky IMA3 výrobního závodu farmaceutické společnosti Zentiva k.s. jako operátor pevných lékových forem plnící linky IMA3 při plnění léčiv Neurol 0,25 mg a Atram 12,5 mg do jednotlivých blistrů a při jejich kompletaci s krabičkovým obalem a příbalovým letákem v úmyslu vážně poškodit společnost Zentiva, k.s. zaměnil tyto dva po sobě kompletované léčivé přípravky určené pro polský trh tak, že do dvou krabiček nesoucích vnější označení přípravku Atram 12,5 mg a obsahujících příbalovou informaci přípravku Atram 12,5 mg, který byl na lince kompletován dne 5.1.2016 mezi 16:20 hodin až 20:00 hodin a dne 6.1.2016 mezi 6:00 hodin až 12:20 hodin, umístil blistry s přípravkem Neurol 0,25 mg, který byl na předmětné lince kompletován dne 6.1.2016 mezi 15:35 hodin až 22:00 hodin, přičemž tyto dvě krabičky od přípravku Atram s příbalovým letákem přípravku Atram a s faktickým obsahem přípravku Neurol umístil do originálního skupinového balení po deseti krabičkách v kartonových krabicích označených číslem a z celkového počtu 81 kompletovaných balení Neurolu 0,25 mg, určených pro polský trh, kdy záměna byla odhalena distribučními polskými partnery Hurtownia Farmaceutyczna opdf s.a. a Neuca s.a., kterým byly přípravky určeny a zaslány, což si vyžádalo na základě vyhodnocení rizik, předpisů o léčivech a rozhodnutí nadřízeného kontrolního orgánu Státního ústavu pro kontrolu léčiv po vydání zprávy o výsledcích šetření stažení a znehodnocení dotčené šarže přípravku Neurol a dalších 58 potenciálně dotčených šarží, čímž společnosti Zentiva, k.s., IČ: 492 40 030, se sídlem Praha 10, U Kabelovny 130, vznikla škoda ve výši 7.558.227,58,- Kč“.

Za uvedené jednání byl obviněný L. B. odsouzen podle § 181 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Zentiva, k. s., IČ: 492 40 030, částku 7 558 228 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 To 89/2018, podal následně obviněný L. B. prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný L. B. ve svém dovolání namítl, že výrok rozsudku odvolacího soudu je vadný z důvodu jeho založení na nesprávně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Dále uvedl, že odvolací soud při skutkových závěrech nevzal v úvahu svědecky prokázanou poruchovost linky, náročnost obsluhy linky, nevzal v úvahu, že obviněný měl i v době, kdy linku obsluhoval, právo na hygienické přestávky a přestávku na jídlo, kdy nebyl přítomen u linky, a rovněž se nezabýval tendenčností vyjádření poškozené společnosti a jejích zaměstnanců. V rámci dovolání rovněž namítl, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s výsledky dokazování a dále, že odvolací soud nerespektoval zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Vyjádřil rovněž názor, že nebyly splněny ani zákonné podmínky pro přiznání nároku poškozeného na náhradu škody.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby sám rozhodl ve věci tak, že obviněného zprostí obžaloby, příp. aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že porovná-li výhrady obviněného L. B. vztahující se k výroku o vině s předpoklady nezbytnými pro naplnění zmíněného dovolacího důvodu, je namístě učinit závěr, že jeho námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť jejich podstatou je výlučně nesouhlas s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily a jaká skutková zjištění posléze učinily. Obdobné platí také pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. I v tomto případě jde o instituty procesního práva, jejichž případné porušení není způsobilé naplnit hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání opřel. V návaznosti na uvedené lze dodat, že zásah do skutkových zjištění je namístě v určitém rozsahu připustit i v rámci řízení o dovolání, a to zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy (a tedy pokud skutkový závěr soudů nemá oporu ve výsledcích dokazování). Jedná se v tomto směru o situace, kdy má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod a nerespektování postulátů spravedlivého procesu. Zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je v takovém případě přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Třebaže však obviněný L. B. tuto výhradu uplatnil, jím namítaný extrémní nesoulad v posuzované trestní věci neshledává. Obviněného ze spáchání přečinu usvědčují jednak listinné důkazy, jednak výpovědi některých svědků (především J. P. a E. S.). Tyto důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obviněný L. B. se projednávaného jednání skutečně dopustil. Skutkový stav popsaný odvolacím soudem v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku přitom z provedených důkazů vyplývá a navazuje na jejich obsah. Odůvodnění označeného rozsudku je pak logické, skutkový stav věci je v něm dostatečně popsán a veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad § 2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace, včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněným. Na základě zjištěného skutkového stavu tak soudy dospěly k správnému závěru, že protiprávním činem obviněného L. B. došlo k naplnění všech znaků přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněný L. B. v samém závěru dovolání konkretizoval uplatněný dovolací důvod velmi stručnou a nepříliš jasnou výhradou v tom směru, že odvolací soud rozhodl o náhradě škody, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takový postup. Přitom uvedl, že citovaným přečinem jinému nezpůsobil majetkovou škodu, takže odvolací soud nemohl postupovat podle § 228 tr. ř. K takto formulované námitce obviněného je třeba uvést, že dovolání lze podat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také tehdy, jestliže se jiné nesprávné hmotněprávní posouzení týká výroku o náhradě škody způsobené trestným činem. Podmínkou ovšem je, aby dovolatel namítal porušení hmotného práva, jímž může být ve vztahu k výroku o náhradě škody zejména porušení toho hmotněprávního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody (např. ustanovení o odpovědnosti za způsobenou škodu, o rozsahu náhrady škody apod.). Dovolacím důvodem však nejsou námitky vytýkající porušení procesních ustanovení, třebaže upravují rozhodování o náhradě škody. Zmiňovanými námitkami přitom obviněný L. B. podle jeho názoru ve skutečnosti nezpochybnil žádné ustanovení hmotného práva, neboť jeho argumentace je založena na nesouhlasu s procesním postupem odvolacího soudu při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody a na odmítnutí závěru soudů, že jeho jednáním fakticky vznikla majetková škoda. To jsou ovšem námitky, které pod žádný dovolací důvod podřadit nelze.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný L. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů [konkrétně výpovědi obviněného, výpovědí (blíže nekonkretizovaných) svědků, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie] a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným přečinem. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, kde je konstatováno: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoli z hlediska procesních předpisů.“

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je porušeno základní ústavně garantované právo na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů vycházela z výpovědí svědků J. P., E. S., I. B., K. Z. a J. M. (týkajících se zejména nepříznivé situace mezi dovolatelem a zaměstnanci poškozené společnosti a dále možnosti selhání výrobní linky) a řady listinných důkazů (zpráva z interního šetření poškozené obchodní společnosti, protokol o kontrole Státního ústavu pro kontrolu léčiv, záznam o provozu linky IMA3 ze dne 5. až 6. 1. 2016, protokoly o reklamaci ze dne 1. 8. 2016 a ze dne 5. 8. 2016 atd.). Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud tedy neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.

V návaznosti na výše uvedený výklad k citovanému dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud zabýval i námitkou obviněného L. B., kterou zaměřil proti výroku o náhradě škody, jímž byl zavázán k náhradě škody ve prospěch společnosti Zentiva, k. s. Obviněný vytkl (poněkud nejasně) odvolacímu soudu, že nemělo být rozhodnuto o uložení povinnosti obviněného k náhradě škody, a to pro nepřítomnost odsouzení pro trestný čin, kterým byla způsobena majetková škoda.

Ke zmíněné námitce obviněného Nejvyšší soud především uvádí, že dovolání lze podat s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také tehdy, jestliže se jiné nesprávné hmotněprávní posouzení týká výroku o náhradě škody způsobené trestným činem. Podmínkou ovšem je, aby dovolatel vytýkal porušení hmotného práva, jímž může být ve vztahu k výroku o náhradě škody zejména porušení toho hmotněprávního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody, např. ustanovení o odpovědnosti za způsobenou škodu, o rozsahu náhrady škody apod.; dovolacím důvodem pak nejsou námitky vytýkající porušení procesních ustanovení, byť upravujících rozhodování o náhradě škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, publikované pod č. T 703. v sešitu 6 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Uvedenou dovolací námitku obviněného L. B., že bylo rozhodnuto o náhradě škody, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takový postup, však nelze podřadit pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod, neboť argumentace je založena na nesouhlasu s procesním postupem odvolacího soudu při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody a zpochybnil jí toliko závěry soudů, že jeho jednáním fakticky vznikla majetková škoda. Obviněný tedy ve svém dovolání uvádí námitku, kterou formálně podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani tato námitka nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto ani touto námitkou nemohl dále věcně zabývat.


Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že obviněnému lze uložit povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem za splnění kumulativně stanovených předpokladů, tj., že soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti se skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, škoda, která byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat, uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech a odpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána a nebyla shledána jiná zákonná překážka, která by bránila uplatnění nároku na náhradu škody. Pokud jsou splněny shora uvedené podmínky pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody, je soud povinen s výrokem o vině rozhodnout též o uplatněném nároku na náhradu škody, pokud byl uplatněn řádně a včas, tak jak má na mysli ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. a nesmí zbytečně poškozeného odkazovat na občanskoprávní nebo jiné řízení (R 34/1963, B 3/1982-22-II.). Zákonným znakem přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku sice není způsobení škody na cizím majetku, to však neznamená, že tato skutečnost vylučuje uložení povinnosti k náhradě škody, nemajetkové újmy či k vydání bezdůvodného obohacení. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud je v popisu skutku odsuzujícího rozsudku uvedena škoda, která vznikla poškozené společnosti na jejím majetku (a byla způsobena v příčinné souvislosti se skutkem vykazujícím znaky trestného činu), o jejíž náhradě lze rozhodnout v adhezním řízení podle § 228 odst. 1 tr. ř. a výše této škody je zde stanovena alespoň dolní hranicí, soud nesmí poškozeného odkázat na řízení občanskoprávní anebo před jiný příslušný orgán, pokud tomu ovšem nebrání zákonná překážka, jako je např. promlčení, nebo to, že škoda je uhrazena. Nelze proto oprávněně odvolacímu soudu vytýkat, pokud zavázal ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného k náhradě škody způsobené jeho trestným činem.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného L. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu