Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/21/2019
Spisová značka:20 Cdo 2869/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2869.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zastavení exekuce
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§ 40 odst. 1 písm. c) předpisu č. 120/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

20 Cdo 2869/2018-238



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., identifikační číslo osoby 61860069, se sídlem v Praze – Novém Městě, Klimentská 1216/46, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému M. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 113 120 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 28 EXE 527/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2017, č. j. 26 Co 399/2017-131, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2017, č. j. 26 Co 399/2017-131, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 17. září 2017, č. j. 28 EXE 527/2015-46, se ve výrocích týkajících se zastavení exekuce ruší a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 9. 2017, č. j. 28 EXE 527/2015-46, zamítl návrh povinného na odklad (výrok I.) a zastavení (výrok II.) exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 94 EX 9770/17. Exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze dne 24. 1. 2017, č. j. 102 Rozh 7715/2016-7, vydaný rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem, jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 113 120 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 21. 11. 2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 90 052 Kč ode dne 19. 10. 2016 do zaplacení a na nákladech rozhodčího řízení částku 15 523,20 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 8. 6. 2016, č. 9101030008, podle níž byl povinnému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 23 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou 155,62 % ročně na období 48 měsíců.

K odvolání povinného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. 12. 2017, č. j. 26 Co 399/2017-131, usnesení soudu prvního stupně potvrdil se závěrem, že v exekučním řízení nelze revidovat věcnou správnost exekučního titulu, neboť platnost úvěrové smlouvy, v souvislosti s níž byla uzavřena rozhodčí doložka, je možné přezkoumat pouze v řízení o opravném prostředku, který proti exekučnímu titulu může být uplatněn (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2014). Ze stejného důvodu se odvolací soud nezabýval namítanou podjatostí rozhodce pro jeho (případnou) ekonomickou závislost (s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12).

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž závěry odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, jelikož je odvolací soud neodůvodnil a rovněž se nevypořádal s námitkami povinného a s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s usnesením ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, a usnesením ze dne 1. března 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015), jakož i s rozhodovací praxí Ústavního soudu (zejména s nálezy Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). S poukazem na totožnou věc, řešenou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, se dovolatel domnívá, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to:

A/ zda se příčí dobrým mravům rozhodčí smlouva, sestavená výhradně věřitelem a určující konkrétní jména rozhodců, neměl-li spotřebitel jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy;

B/ zda se příčí dobrým mravů rozhodčí smlouva, u níž existují pochyby o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli;

C/ zda je rozhodce, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích smlouvách podnikatele a rozhodl ve věcech podnikatele již přes 27 000 rozhodčích sporů, ekonomicky závislý na podnikateli;

D/ zda se příčí dobrým mravům rozhodčí smlouva, určující konkrétní jména rozhodců včetně ekonomicky závislého rozhodce, nebyl-li spotřebitel informován o tom, že jeden či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli;

E/ zda způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy podle ustanovení § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama o sobě obstála jako platná, jestliže se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. r. ř“), na více rozhodcích jmenovitě, přičemž jeden z těchto rozhodců spor nakonec rozhodoval.

Dovolatel následně předestřel i další otázky procesního práva, ve kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, usnesení ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, či usnesení ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017), a to:

F/ zda je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu;

G/ zda může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci zastavit postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „o. s. ř.“), s odkazem na „jiný důvod“.

Dovolateli se jako klíčová jeví otázka ad A/ s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, protože považuje rozhodčí smlouvu za neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy z důvodu, že věřitel jako silnější strana navrhnul na něm ekonomicky závislé rozhodce, což povinný neměl možnost nikterak ovlivnit. Dobrým mravům se příčí také smlouva o revolvingovém úvěru včetně smluvních podmínek, neboť obsahuje nepřiměřené úroky a smluvní pokutu několikanásobně převyšující bankovní spotřebitelské úvěry (v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Podle dovolatele může exekuční soud exekuční titul přezkoumat (opět zejména s odkazem na usnesení ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017), a jestliže tak neučinil, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná ve svém vyjádření poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (na rozsudek ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, usnesení ze dne 3. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 1705/2008, rozsudek ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, rozsudek ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, rozsudek ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněný pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 1. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016, a rozsudek ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009), od níž se odvolací soud při svém rozhodování neodchýlil. Exekučnímu soudu totiž nepřísluší v exekučním řízení přezkoumávat úvěrovou smlouvu a její případný rozpor s dobrými mravy, krom toho pasivní povinný nevyužil k ochraně svých práv jiných dostupných právních prostředků.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále opět „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu spolu s dalšími okolnostmi i neplatnost úvěrové smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) se závěrem, že dovolání je opodstatněné; dovolání proti usnesení odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku ohledně odkladu provedení exekuce ovšem není přípustné [viz § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], k tomu však dovolatel argumentací celého dovolání zjevně nesměřoval.

Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).

Ačkoliv tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není zásadně v exekučním řízení přípustný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014), není současně vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Ačkoli neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).

V dalším řízení je proto nezbytné zabývat se přiměřeností výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a na smluvní úrok z poskytnuté částky) s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele. Zohlednit je třeba rovněž způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i to, proč hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, nebo v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení § 31 z. r. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018). Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018).

Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je namístě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Jestliže takové posouzení neprovedl s odůvodněním, že není možné přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, je právní posouzení odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) podle shora uvedené judikatury dovolacího soudu prozatím neúplné, a tudíž i nesprávné.

Vzhledem k uvedenému a se zřetelem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně, pro něž platí tytéž kasační důvody, podle ustanovení § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. zrušil (aniž by se zabýval dalšími námitkami dovolatele) a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
V Brně dne 21. 3. 2019


JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu