Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:24 Cdo 6/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.6.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

24 Cdo 6/2019-419



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně J. A. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Branická 659/107, proti žalovanému Z. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 250/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2018, č. j. 23 Co 81/2018-333, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2017, č. j. 15 C 250/2016-293, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. května 2018, č. j. 23 Co 81/2018-333, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Jak se podává z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěním i s právním posouzením věci soudem prvního stupně jak v otázce platnosti darovací smlouvy ze dne 2. července 2009, jíž žalobkyně darovala předmětné nemovitosti své dceři S. A. D., tak i platnosti kupní smlouvy ze dne 6. listopadu 2015, kterou obdarovaná dcera žalobkyně úplatně převedla uvedený nemovitý majetek na žalovaného.

Dovolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu je vesměs vystavěno na prosté skutkové a právní polemice s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by v dovolání byla (vyjma níže uvedené části dovolání) právně relevantním způsobem vymezena jedna ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka ve smyslu shora připomenutých náležitostí dovolání stran vymezení předpokladů přípustnosti dovolání takový předpoklad přípustnosti svého dovolání precizovala toliko v odvolacím soudem řešené právní otázce oddělitelnosti právního úkonu - smlouvy o zřízení věcného břemene od darovací smlouvy. V tomto směru odvolací soud uzavřel, že: „v daném případě dotčená darovací smlouva obsahuje dva právní úkony, a to darovací smlouvu a smlouvu o zřízení práva odpovídající věcnému břemeni. Tyto dva úkony jsou dle svého obsahu navzájem oddělitelné, neboť z obsahu smlouvy nevyplývá jejich vzájemná podmíněnost. Za tohoto stavu není důvodná námitka žalobkyně, že pokud se domáhá neplatnosti části uvedené smlouvy, a to v části týkající se smlouvy o zřízení věcného břemene, že důsledkem této skutečnosti má být neplatná celá darovací smlouva.“

Podle dovolatelky se odvolací soud při řešení této právní otázky „dopustil fatálně nesprávného výkladu zákona a nesprávné aplikace jeho norem, čímž založil přípustnost i důvodnost tohoto dovolání. V tomto rozsahu odvolací soud dokonce ani neodkazuje na žádnou judikaturu dovolacího soudu na podporu svého názoru. Toto rozhodnutí odvolacího soudu je přitom v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který již opakovaně dovodil, že pro provázanost darovací smlouvy se smlouvou o zřízení věcného břemene, je darovací smlouva neplatná i v případě neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. K tomu žalobkyně odkazuje např. na rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 33 Odo 771/2005 nebo ve věci sp. zn. 30 Cdo 2028/2002.“

Jelikož se ovšem dovolatelka domáhala určení vlastnictví proti žalovanému, který je jako vlastník předmětného nemovitého majetku zapsán v katastru nemovitostí, je pro posouzení přípustnosti dovolání primárně určující, zda dovolatelka způsobem již shora vyloženým uplatnila proti odvolacím soudem řešené právní otázce platnosti předmětné kupní smlouvy a především proti řešené otázce materiální publicity a dobré víry žalovaného některou z možných čtyř variant předpokladů přípustnosti dovolání, či nikoliv. V daném případě se tak nestalo, neboť proti odvolacím soudem řešené otázce platnosti předmětné kupní smlouvy a tedy nabytí vlastnického práva žalovaného k předmětnému nemovitému majetku, včetně otázky materiální publicity a z toho plynoucí ochrany dobré víry nabyvatele věcného práva dovolatelka uplatňuje prostou skutkovou a právní argumentaci, jež sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud (ztotožněním se s právním posouzením věci soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná, že žalovaný při nabývání předmětného nemovitého majetku byl v dobré víře a že se tedy uplatňuje v § 984 o. z. uvedený princip materiální publicity předmětného zápisu v katastru nemovitostí, kteréžto otázky dovolatelka právně relevantním způsobem nenapadá (nevymezila předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání), pak je tím bez dalšího konzumována i její dovolací argumentace směřující proti platnosti předmětné darovací smlouvy.

Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem o právně perfektním nabytí vlastnického práva žalovaného k nemovitému majetku nebylo dovoláním žalobkyně nijak dotčeno, respektive zpochybněno; dovolání – směřující do řešení předběžné otázky týkající se platnosti předmětné darovací smlouvy – tudíž již z toho důvodu není přípustné.

K (jiným) vadám odvolacího řízení by dovolací soud mohl přihlédnout v procesní situaci, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř), což se netýká tohoto případu.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl; vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 5. 2019

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu