Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/10/2018
Senátní značka:29 ICdo 99/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.99.2016.3
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 218 písm. b) o. s. ř.
§ 243c odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/14/2019
III. ÚS 132/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
06/25/2019

MSPH 96 INS 19663/2011

196 ICm 2195/2013

29 ICdo 99/2016-355


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce QI investiční společnosti, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 05, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ Mgr. Lukáši Hojdnovi, LL. B., se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, PSČ 101 00, jako zástupci insolvenční správkyně dlužnice Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupenému Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Vídeňská třída 896/5, PSČ 669 02, a 2/ Mgr. Marcele Kettnerové, narozené 25. dubna 1963, bytem v Praze 9, Poříčanská 462/5, PSČ 194 00, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, PSČ 110 00, o určení pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 2195/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci druhé žalované, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 19663/2011, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 196 ICm 2195/2013-140, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2016, č. j. 196 ICm 2195/2013, 104 VSPH 293/2016-244 (MSPH 96 INS 19663/2011), takto:


I. Řízení o „dovolání“ druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 196 ICm 2195/2013-140, se zastavuje.
II. Dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2016, č. j. 196 ICm 2195/2013, 104 VSPH 293/2016-244 (MSPH 96 INS 19663/2011), se odmítá.
III. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč, k rukám zástupce žalobce.


Odůvodnění:


[1] Rozsudkem ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 196 ICm 2195/2013-140, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Odmítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce (QI investiční společnost, a. s.) domáhal vůči žalovaným (1/ Ing. Jaroslavě Dlabolové, jako insolvenční správkyni dlužnice Mgr. Marcely Kettnerové, a 2/ dlužnici) určení, že jeho pohledávka, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice ve výši 2.738.959,48 Kč jako zajištěná a nevykonatelná pohledávka číslo 1, je co do pořadí, pravosti i výše po právu (bod I. výroku).

2/ Odmítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalovaným určení, že jeho pohledávka, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice ve výši 45.168 Kč jako vykonatelná pohledávka číslo 2, je co do pořadí, pravosti i výše po právu (bod II. výroku).

3/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalovaným určení, že jeho pohledávka, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice ve výši 127.797,55 Kč jako nevykonatelná pohledávka číslo 3, je co do pořadí, pravosti i výše po právu (bod III. výroku).

4/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalovaným určení, že jeho pohledávka, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice ve výši 64.589,59 Kč jako nevykonatelná pohledávka číslo 4, je co do pořadí, pravosti i výše po právu (bod IV. výroku).

5/ Uložil žalobci zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení první žalované částku 12.342 Kč (bod V. výroku) a druhé žalované částku 20.570 Kč (bod VI. výroku).

[2] K odvolání žalobce (jež směřovalo proti bodům III. až VI. výroku rozsudku insolvenčního soudu) a druhé žalované (jež směřovalo proti bodům I. a II. výroku rozsudku insolvenčního soudu) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2016, č. j. 196 ICm 2195/2013, 104 VSPH 293/2016-244 (MSPH 96 INS 19663/2011):

1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku, v části bodu III. výroku ohledně částky 30.197,80 Kč a v bodech V. a VI. výroku (první výrok, část věty před středníkem).

2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu ve zbývající části bodu III. výroku tak, že určil, že pohledávka č. 3 je po právu ve výši 97.399,75 Kč (první výrok, část věty za prvním středníkem) a v bodu IV. výroku tak, že určil, že pohledávka č. 4 je po právu ve výši 64.589,59 Kč (první výrok, část věty za druhým středníkem).

3/ Uložil žalobci zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení první žalované částku 6.787,20 Kč (druhý výrok) a druhé žalované částku 2.153,52 Kč (třetí výrok).

[3] Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku insolvenčního soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda dlužník, jemuž bylo povoleno oddlužení, je v insolvenčním řízení oprávněn popírat pohledávky zajištěného věřitele. Dovolatelka namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), dále, že jí oba soudy svými rozhodnutími odňaly právo na soudní ochranu a porušily její právo na spravedlivý proces, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení a aby určil, že její popření pohledávek žalobce bylo „právoplatné“.

[4] V dovolání pak dovolatelka:

1/ Snáší argumenty na podporu závěru, že smlouvy, z nichž měly vzejít žalobcovy pohledávky, jsou neplatné.

2/ Kritizuje závěr insolvenčního soudu, že neměla právo popřít pohledávku zajištěného věřitele, s tím, že takový výklad ustanovení § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nemá logické opodstatnění.

[5] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, poukazuje v konfrontaci s dovolatelkou položenou právní otázkou na to, že jako zajištěnou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dovolatelky pouze pohledávku číslo 1, z čehož dovozuje, že dovolání směřuje pouze proti té části rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu, i to jen v rozsahu týkajícím se pohledávky č. 1. Potud má žalobce dovolatelkou položenou právní otázku za zodpovězenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Pro výroky týkající se zbylých pohledávek není vymezena přípustnost dovolání.

[6] V replice k vyjádření žalobce, datované 7. listopadu 2016 (dále jen „replika“), dovolatelka dovolání „upřesňuje a podrobněji rozvádí“ (s tím, že nejde o „doplnění dovolání“) potud, že položená právní otázka směřuje k účinnosti popření pohledávky zajištěného věřitele dlužníkem, přičemž slovo „účinně“ vkládá do položené otázky před slovo „popírat“.

[7] V replice dovolatelka dále uvádí, že:

1/ U nezajištěné a vykonatelné pohledávky č. 2 nevěnoval odvolací soud pozornost obsahu spisu.

2/ U nezajištěných a nevykonatelných pohledávek č. 3 a 4 se dovolatelka ztotožňuje se závěry insolvenčního soudu promítnutými do bodů III. a IV. výroku jeho rozsudku.

[8] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2014“) usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

[9] Dovolatelka výslovně podala dovolání i proti rozsudku insolvenčního soudu (soudu prvního stupně). Potud Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ zastavil podle § 243b věty před středníkem a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze; není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[10] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v části bodu III. výroku o zamítnutí žaloby ohledně určení pravosti části pohledávky č. 3 (co do částky 30.197,80 Kč), Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 3 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 218 písm. b/ o. s. ř., jako subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (za mnohá srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že tím, že v dotčeném rozsahu insolvenční soud zamítl žalobu (a odvolací soud tento výrok potvrdil), nezpůsobil „procesní“ újmu dovolatelce (druhé žalované), nýbrž žalobci.

[11] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v části bodu III. výroku o zamítnutí žaloby ohledně určení pravosti části pohledávky č. 3 tak, že určil, že je po právu ve výši 97.399,75 Kč, a v bodu IV. výroku o zamítnutí žaloby ohledně určení pravosti pohledávky č. 4 tak, že určil, že je po právu (ve výši 64.589,59 Kč), jakož i v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení, je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se těchto výroků zjevně netýká) a ohledně výroků o nákladech řízení dovolatelka v dovolání ani žádným způsobem neargumentovala.

[12] K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

[13] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku o odmítnutí žaloby ohledně určení pravosti pohledávky č. 1 a v bodu II. výroku o odmítnutí žaloby ohledně určení pravosti pohledávky č. 2, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., jelikož neprošlo testem „objektivní“ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. V posouzení dovolatelkou položené otázky je totiž napadené rozhodnutí souladné s judikaturou Nejvyššího soudu (tento závěr platí i ve vztahu k těm žalobcovým pohledávkám, ohledně kterých vyloučil Nejvyšší soud přípustnost dovolání výše). Srov. např. důvody R 92/2014 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2604/14), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 60/2014 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 2594/17), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 ICdo 26/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 ICdo 95/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 ICdo 55/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 91/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016. Ústavní soud se rovněž již zabýval návrhem na zrušení ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona, a usnesením ze dne 29. října 2013, sp. zn. I. ÚS 1410/11, jej odmítl.

[14] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. září 2016) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018 (dále jen „advokátní tarif“).

[15] Advokátu žalobce přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení (z ustanovení § 2 písm. d/ a § 160 insolvenčního zákona se podává, že spory vyvolané insolvenčním řízením se projednávají v rámci insolvenčního řízení), u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 3.400 Kč. S připočtením částky 714 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jde celkem o částku 4.114 Kč, k jejíž úhradě žalobci Nejvyšší soud dovolatelku zavázal.

[16] Závěrem Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl, že usnesením ze dne 9. ledna 2017, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-136, ustanovil insolvenční soud (dle § 33 insolvenčního zákona) zástupcem insolvenční správkyně dlužnice Mgr. Lukáše Hojdna LL. B. (poukazuje na to, že Ministerstvo spravedlnosti dne 4. ledna 2017 pozastavilo insolvenční správkyni dlužnice právo vykonávat činnost insolvenčního správce podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a/ zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů). Tato skutečnost se promítla v označení prvního žalovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).


V Brně dne 10. října 2018


JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu