Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/01/2016
Spisová značka:20 Cdo 3289/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3289.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D





20 Cdo 3289/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné FOKR Czech, s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, identifikační číslo osoby 25873580, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti povinné TATRA METALURGIE a. s., se sídlem v Kopřivnici, Areál Tatry 1448/5, identifikační číslo osoby 03667952, pro 1 924 586,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 55 EXE 62/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2016, č. j. 10Co 10/2014-230, takto:


I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 7. 10. 2013, č. j. 55 EXE 62/2010-182, zamítl návrh oprávněné strany ze dne 2. 11. 2012 na přerušení řízení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) Dalším usnesením ze dne 2. 7. 2014, č. j. 55 EXE 62/2010-215, Okresní soud v Novém Jičíně doplnil uvedené usnesení o výrok III. a rozhodl, že soudnímu exekutorovi Mgr. Ervínu Dreiseitelovi, Exekutorský úřad Vsetín, se nepřiznává právo na náhradu nákladů exekuce. Výrok o nepřiznání nákladů řízení odůvodnil tak, že povinná hned poté, co podkladová rozhodnutí nabyla právní moci, činila veškeré kroky k tomu, aby uloženou povinnost splnila, a to ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce, a že oprávněná strana neučinila ničeho, čím by povinné umožnila její povinnost splnit.

Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinné (výrok I). Usnesení okresního soudu dále ve výroku II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Uvedl, že až 12. 1. 2010 sdělil JUDr. Libor Holemý, že oprávněnou nezastupuje, když korespondence mezi právním zástupcem povinné a JUDr. Liborem Holemým (právním zástupcem oprávněné v rámci nalézacího řízení) probíhala již od 5. 1. 2010, a že oprávněná sdělila číslo účtu, na který může povinná plnit, teprve až 14. 1. 2010. Povinná s ohledem na probíhající jednání s (nesprávným) zástupcem oprávněné neměla důvod zahajovat řízení o úschovách, očekávala, že bude moci peněžní plnění v přiměřené době zaslat na účet oprávněné. Protože oprávněná podávala návrh na nařízení exekuce v době, kdy mohla očekávat plnění ze strany povinné, lze její postup považovat za zneužití práva na soudní ochranu. Proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.

Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním, ve kterém namítá, že soud prvního stupně vázal výrok o nákladech na zamítavý návrh na přerušení řízení, takový návrh však oprávněná nepodala. Proto měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit jako celek. Namítá dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud popřel svým rozhodnutím své dřívější rozhodnutí ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 10 Co 73/2012. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003, ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5011/2007, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2979/2009, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013). Uvedla dále, že povinná věděla o tom, že oprávněnou již nezastupuje JUDr. Libor Holemý, přitom ho kontaktovala až v době, kdy jeho zastupování oprávněné zaniklo. Z toho vyplývá, že sama povinná pochybila, svůj dluh řádně a včas nesplnila. Oprávněná závěrem navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že zaváže povinnou k náhradě nákladů řízení v plném rozsahu, případně usnesení obou soudů zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předně namítala, že soud prvního stupně vázal výrok o nákladech řízení na zamítavý výrok o přerušení řízení. Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně však jednoznačně vyplývá, že soud spojoval rozhodnutí o nákladech řízení s rozhodnutím o zastavení řízení pro zpětvzetí exekučního návrhu, o němž Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl usnesením ze dne 20. 4. 2010, č. j. 55 EXE 62/2010-22.

V souzené věci již okresní soud i krajský soud o nákladech řízení opakovaně rozhodovaly. Okresní soud usnesením ze dne 20. 4. 2010, č. j. 55 EXE 62/2010-22, uložil povinnému uhradit oprávněnému na nákladech řízení 46 560 Kč (výrok II.). Krajský soud usnesením ze dne 21. 9. 2010, č. j. 10Co 645/2010-53, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil a uložil povinnému zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů odvolacího řízení 960 Kč. Nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 207/11, byla obě usnesení zrušena. Ústavní soud vytkl obecním soudům, že se nedostatečně zabývaly námitkami povinné, že nemohla svůj závazek pro nedostatek součinnosti ze strany oprávněné mimosoudně splnit (č. l. 77 spisu). Okresní soud následně usnesením ze dne 20. 10. 2011, č. j. 55 EXE 62/2010-88, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a že oprávněná je povinna zaplatit na nákladech exekuce soudnímu exekutorovi Mgr. Františku Gajdošovi částku, o jejíž výši bude rozhodnuto samostatně v případě, že soudní exekutor u okresního soudu uplatní svou žádost na náhradu nákladů exekuce (výrok II.). Krajský soud následným usnesením ze dne 30. 4. 2012, č. j. 10 Co 73/2012-115 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresnímu soudu vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí s tím, že se nevypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu k poskytování součinnosti oprávněným v exekučním řízení, resp. před jeho zahájením. Konečně okresní soud usnesením ze dne 7. 10. 2013, č. j. 55 EXE 62/2010-182, rozhodl, že se návrh oprávněné strany ze dne 2. 11. 2012 na přerušení řízení zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (viz shora).

V posuzované věci je podstatné, že soudy nižších stupňů byly vázány závěrem vysloveným Ústavním soudem týkajícím se poskytnutí součinnosti ze strany oprávněné ke splnění povinnosti stanovené povinné podkladovým rozhodnutím.

Ústavní soud dále v nálezu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, který se vztahoval k poskytnutí součinnosti oprávněným, mimo jiné uzavřel (jak již konstatoval odvolací soud), že za situace, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního, neboť jeho podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce. Současně uzavřel, že vyslovený právní názor by měl nalézt svůj odraz též v rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení.

Nejvyšší soud respektujíc nazírání Ústavního soudu následně ve svém usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, dospěl k totožnému závěru a uzavřel, že důvodem k zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je podání tzv. šikanózního exekučního návrhu. Takovým návrhem je např. návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce.

Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněná podala exekuční návrh v době, kdy mohla předpokládat dobrovolné plnění povinnou, neboť povinná plnila bezprostředně poté, kdy jí bylo oprávněnou sděleno číslo účtu a v časové posloupnosti odpovídající obsahu korespondence mezi povinnou, advokátní kanceláří a oprávněnou, pak v souladu se současnou judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu) odvolací soud správně posoudil takový exekuční návrh jako šikanózní a při rozhodování o nákladech řízení důvodně aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání oprávněné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. listopadu 2016
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu