Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/06/2019
Spisová značka:3 Tdo 1609/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1609.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pomoc k trestnému činu
Spolupachatelství
Účastenství
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1,3 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

3 Tdo 1609/2018-46



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2019 o dovolání obviněného K. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 5/2013, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. S. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 20 T 5/2013, byl obviněný K. S., a spoluobviněný J. V., nar. XY, uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v to, že jako statutární zástupce společnosti M. E., IČ: XY, se sídlem XY, XY (dále jen M.) s předmětem podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu s výjimkou provozování čerpacích stanic a výhradního nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv ve spotřebitelském balení do 50 kg na jeden kus balení a zprostředkování obchodu a služeb, společnost registrována u Finančního úřadu ve Strakonicích jako plátce daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) od 21. 1. 2008, s cílem obchodovat s pohonnými hmotami v rámci daňového skladu společnosti ČEPRO, a. s., IČ: 60193531, se sídlem Dělnická 12/213, 170 04 Praha 7 (dále jen ČEPRO), a s úmyslem takto v daňovém skladu zakoupené zboží přeprodat do volného oběhu,
uzavřel dne 29. 6. 2009 Rámcovou kupní smlouvu č. 23936 o dodávkách ropných produktů velkoobchodním způsobem mezi ČEPRO, a. s., jako prodávajícím a M. jako kupujícím, a při vědomí špatné finanční situace M. uzavřel dne 18. 12. 2009 s ČEPRO Smlouvu o poskytnutí služeb při nakládání s minerálními oleji, na jejímž základě bylo umožněno M. obchodovat s pohonnými hmotami v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně podle ustanovení § 41 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), kdy v období od 2. 2. 2010 do 22. 4. 2010 takto nakoupené pohonné hmoty M. umístila do volného oběhu,
a K. S., vědom si skutečnosti, že M. je od 21. 1. 2008 registrována jako plátce a má povinnost nejpozději k 25tému dní následujícího měsíce po uskutečněném zdanitelném plnění podat daňové přiznání k této dani, při znalosti specifik obchodu s pohonnými hmotami a při znalosti špatné finanční situace M., vědom si svého postavení v M. a související zodpovědnosti za řádné stanovení a odvedení DPH, v úmyslu zkrátit tuto daň a současně sejmout zodpovědnost ze své osoby za takové jednání, zajistil prodej obchodních podílů M. na nového společníka J. V. k datu 10. 3. 2010, současně K. S. odstoupil z pozice jednatele M. dne 10. 3. 2010 s účinností ke dni 11. 3. 2010, nový jednatel nebyl řádně ustanoven, veškerý obchod za M. byl i nadále po datu 10. 3. 2010 prováděn K. S., tento stále jednal za M., přičemž J. V. byl s činnosti společnosti srozuměn,
kdy K. S. za účelem ponechání si stálého vlivu v M. písemně zmocnil dne 9. 3. 2010 J. V. k zastupování M., a to včetně možnosti ustanovení dalšího zmocněnce za svoji osobu, tohoto ustanovení následně využil a nechal se v přesně nezjištěný den J. V., jako zmocnitelem M., zplnomocnit k zastupování M., přičemž J. V. formálně převzal M. s tím, že nebude aktivně zajišťovat chod společnosti a v úmyslu získat prospěch pro svoji osobu – úplatu nebo materiální výhodu, stvrzoval svými podpisy K. S. vystavené faktury či další písemnosti jemu za M. předkládané – daňová přiznání, informace vyžádané společností ČEPRO, a. s., o plnění povinnosti k DPH a podobně, z jejichž obsahu bylo zřejmé, jaký obchod a v jaké výši byl M. v daném období realizován,
kdy po společné dohodě K. S. a J. V. v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti M. k DPH, vyhotovili a podali u Finančního úřadu ve Strakonicích nepravdivá daňová přiznání za zdaňovací období února 2010 a března 2010, ve kterých neoprávněně navýšili přijatá zdanitelná plnění, a to tím, že v rozporu s ustanovením zákona o DPH do základu DPH zahrnuli částečně spotřební daň, kdy z takto nesprávně stanoveného základu DPH vypočetli DPH, kterou uplatnili jako nárok na odpočet DPH a současně zatajili uskutečněná zdanitelná plnění, kdy
1) dne 25. 3. 2010 podali nepravdivé přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2010, opatřené zřejmě padělaným podpisem J. V., ve kterém byla uvedena kdy správně mělo být podáno daňové přiznání zohledňující uskutečněná zdanitelná plnění v únoru 2010 se závěrem vlastní daňové povinnost, ve výši 6.497.342,36 Kč, a to podle ve výroku uvedené tabulky,
a uvedeným jednáním byl za zdaňovací období měsíce únor 2010 neoprávněně navýšen základ daně přijatých zdanitelných plnění o částku 31.976.732 Kč a neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH ve výši 6.395.347 Kč a současně bylo zatajeno uskutečněné zdanitelné plnění ve výši základu daně 35,79 Kč základ daně, DPH ve výši 7,36 Kč a tímto jednáním byla zkrácena DPH za měsíc únor 2010 o částku 6.395.354 Kč,

2) dne 26. 4. 2010 podali nepravdivé přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce březen 2010, podepsané J. V., ve kterém byla uvedena kdy správně mělo být podáno daňové přiznání zohledňující zdanitelná plnění v měsíci březen 2010 se závěrem vlastní daňové povinnosti ve výši 22.234.417,87 Kč,
a uvedeným jednáním byl za zdaňovací období březen 2010 neoprávněně navýšen základ daně přijatých zdanitelných plnění o částku 102.638.725 Kč a neoprávněně uplatněn nárok na odpočet DPH ve výši 20.527.745 Kč a současně bylo zatajeno uskutečněné zdanitelné plnění ve výši základu daně 7.941.617 Kč a zkrácena daňová povinnost k DPH na výstupu ve výši 1.588.704,87 Kč, a tímto jednáním byla zkrácena DPH za měsíc březen 2010 o částku 22.116.450 Kč,

3) správci daně v rozporu se zákonem o DPH úmyslně nepodali za zdaňovací období měsíce duben 2010 za společnost M. daňové přiznání k DPH, kdy správně mělo být podáno daňové přiznání zohledňující zdanitelná plnění měsíce duben 2010 se závěrem vlastní daňové povinnosti ve výši 7.841.752,18 Kč,
a uvedeným jednáním zkrátili DPH za zdaňovací období měsíce duben 2010 o částku 7.841.752,- Kč;
výše uvedeným jednáním, tedy společně J. V. a K. S. úmyslně zkrátili DPH za zdaňovací období měsíce únor, březen a duben 2010 celkem ve výši 36.353.556 Kč, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Hlavní město Praha, územní pracoviště pro Prahu 2, Praha 2, Vinohradská 2488/49, škodu v celkové výši 36.353.556 Kč,
a tohoto jednání se dopustili za přispění spoluobviněného R. K., nar. XY, který v úmyslu pomoci zrealizovat daňový únik na DPH u M. a současně sejmout zodpovědnost za toto jednání z dosavadního statutárního zástupce K. S., vyhledal v přesně nezjištěném období koncem roku 2009 a začátkem roku 2010, vhodnou osobu – tzv. bílého koně, a to J. V., se kterým dojednal, že bude jezdit na podpisy, tedy že podepíše, co bude třeba, následně pak dojednal s J. V. pod příslibem prospěchu pro jeho osobu, že formálně převezme společnost M., stane se jejím jediným společníkem, aktivně se nebude podílet na činnosti této společnosti a podepíše písemnosti související s koupí obchodních podílů M. a další potřebné písemnosti související s další činností společnosti (např. pokladní doklady, plné moci, smlouvy o spolupráci, faktury, apod.), kdy za tímto účelem nejméně v období od 10. 3. 2010 do 22. 4. 2010 opakovaně vozil osobním automobilem J. V. k setkáním s K. S., k notáři Mgr. Ladislavu Černému do Strakonic a dále J. V. v období nejméně od 1. 3. 2010 do 30. 4. 2010, v H. a jinde, předložil k podpisu různé písemnosti, z jejichž obsahu bylo zřejmé, jaký obchod a v jaké výši byl M. realizován, a dále i čisté papíry, které J. V. pod příslibem odměny a materiálních výhod R. K. podepsal, kdy takto získané podpisy J. V. byly využity pro stvrzení faktur, daňových hlášení a dalších různých firemních písemností za M., kdy výše uvedeným způsobem získaný podpis J. V. byl také využit v přiznání k DPH, podaném dne 26. 4. 2010 za M. za zdaňovací období březen 2010 u Finančního úřadu ve Strakonicích, ve kterém byly uvedeny nepravdivé údaje, na jejichž základě mělo dojít ke zkrácení DPH za předmětné období, kdy v přesně nezjištěném období, nejdříve však 9. 3. 2010, byla výše uvedeným způsobem J. V. podepsána i plná moc pro K. S. k zastupování společnosti M., a to na základě předchozího zmocnění J. V. ze dne 9. 3. 2010 K. S., jednatelem společnosti M. k zastupování této společnosti.

Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277, a přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, byl obviněný K. S. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let.

Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporacích a družstvech na dobu 8 (osmi) let.

Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 T 124/2010-277, a výrok, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 11. 2011, č. j. 5 T 69/2011-241, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. V. a obviněného R. K.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 20 T 5/2013, podal obviněný K. S. odvolání směřující do výroku o vině i trestu.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu, který byl obžalovanému K. S. uložen a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, č. j. 20 T 5/2013-4349, zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, odsoudil obviněného podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, a to zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech a prokuristy obchodních korporacích a družstev na dobu 8 (osmi) let.

Odvolání podali i obvinění J. V. a R. K., o jejichž odvoláních bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím.
II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018, podal obviněný K. S. dovolání (4860–4869), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, a to v oblasti dokazování, resp. libovůli soudů při hodnocení důkazů.

Nesprávné právní posouzení věci spatřuje obviněný v tom, že skutek nevykazuje zákonné znaky spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a domnívá se, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako účastenství ve formě pomoci. Namítá, že ze skutkové věty rozsudku není zřejmé, v čem společné jednání spočívalo, jaké bylo konkrétní jednání spoluobviněných, jaký byl obsah jejich údajné dohody, zejména co do vymezení jednotlivých rolí a výše zkrácení daňové povinnosti a způsobu provedení. Řadu skutečností lze naopak podřadit pod znaky účastenství, např. to, že daňové přiznání za měsíc únor 2010 je opatřeno falešným podpisem J. V., tedy jej ani jmenovaný nepodal, zatímco daňové přiznání za měsíc březen 2010 bylo J. V. podepsáno, ale nebylo zjištěno, kým mu bylo vyhotovené přiznání předloženo k podpisu.

Dále obviněný namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Namítá, že původním rozsudkem ze dne 14. 10. 2014 byli on i spoluobvinění zproštěni obžaloby, kdy k odvolání státního zástupce byl odvolacím soudem rozsudek zrušen, aniž by však odvolací soud sám provedl jakékoli dokazování, které by umožnilo odlišné hodnocení provedených důkazů. Pokud měl odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění než soud prvního stupně, nebyl oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu v��ci a nahrazovat tak hlavní líčení. V rámci nového projednání věci pak obviněný navrhl celou řadu důkazů způsobilých zpochybnit skutkové závěry odvolacího soudu, nicméně nalézací soud těmto nevyhověl. Závěr o vině založil toliko na nepřímých důkazech. K jeho odvolání byl následně rozsudek nalézacího zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, a odvolací soud rozhodl o jeho vině, kdy bez jakéhokoli dokazování dospěl ke skutkovým zjištěním, která podle obviněného neměla oporu v provedených důkazech. K dovolání byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a v rámci nového projednání věci obviněný navrhl odvolacímu soudu opatřit a provést důkazy týkajících se podle jeho názoru sporných oblastí – internetového bankovnictví a k tomu podle obžaloby opatřeného telefonního čísla, resp. jeho aktivaci a použití, a znaleckého posudku z oboru písmoznalectví ze dne 20. 11. 2017 stran sporného podpisu na dodatku ke smlouvě o navýšení limitu u Komerční banky, a. s., na částku 40 milion Kč, uzavřenou prostřednictvím internetového bankovnictví. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku tyto důkazní návrhy odmítl a uvedl, že nemá pochyby, že obviněný byl osobou, která zakoupila telefon, který následně předal spoluobviněnému K., který jej odvezl do Prahy neznámé osobě. Při hodnocení těchto důkazů podle obviněného došlo na libovůli soudů, kdy následně předkládá srovnání postupně vyslovených skutkových závěrů.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 20 T 5/2013, zrušil, a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1188/2018.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolací soud již ve věci obviněného jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 503/2017, kdy zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 51/2016, a v rámci zmíněného kasačního usnesení rovněž vytkl konkrétní pochybení obecných soudů. Má za to, že v rámci napadeného rozhodnutí vrchní soud dostál svým povinnostem a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu napravil veškeré vytýkané vady, v důsledku čehož je nyní přezkoumávané rozhodnutí vrchního soudu bezvadné.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu obviněného, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckou výpověď svědka V., záznamy telekomunikačního hovoru, dále listinné důkazy – notářské záznamy ze dne 10. 3. 2010, Příkaz k administraci ze dne 10. 3. 2010, Dodatek ke smlouvě o poskytování přímého bankovnictví ze dne 25. 3. 2010; spadá sem i obecná námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů) a z toho vyvozená vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, kdo byl osobou, která zakoupila mobilní telefon č. XY, kdo jej aktivoval a předal po aktivaci obviněnému K., zda došlo k porušení pracovních povinností svědka V., jaká osoba podepsala formulář banky k navýšení limitu denních plateb z účtu společnosti M.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nevyplývá z nich, že by se jednání dopustil ve spolupachatelství).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Námitka obviněného stran porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je podložena tvrzením, že soudy se dopustily libovůle při hodnocení důkazů vztahujících se k aktivaci a používání telefonního čísla XY a navýšení limitu čerpání z účtu u Komerční banky, a. s., prostřednictvím internetového bankovnictví.

Takto vznesená námitka je založena výhradně na jiném hodnocení provedených důkazů a potažmo odlišných skutkových zjištěních z nich vyplývajících. Pokud obviněný soudům vytýká, že nepostupovaly správně v rámci procesu hodnocení důkazů a tyto hodnotily vadně, je třeba říci, že tyto výhrady představují pouhou polemiku se správností skutkových závěrů, které soudy ve věci učinily, a jako takové je nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejde tedy v tomto případě o námitky, které by se týkaly právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněný se současně ohradil proti samotnému odůvodnění napadeného usnesení (a současně i všech předešlých rozhodnutí učiněných ve věci). Je třeba připomenout, že dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor převážně dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Je tedy výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Soud přitom není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; nalézací soud opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného, resp. všech spoluobviněných a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu na str. 21 až 29, kde soud rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o vině jednotlivých spoluobviněných. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje. Současně se vyjádřil i k obviněným učiněným důkazním návrhům (str. 17 až 18 napadeného usnesení), resp. rozvedl, na podkladě jakých úvah shledává doplnění dokazování v projednávané věci nadbytečným. Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku spočívající v tvrzení, že jeho obvinění nevykazuje znaky spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 tr. zákoníku, ale toliko znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Je třeba poukázat na skutečnost, že se jedná o námitku, která byla obviněným vznesena v rámci předcházejícího mimořádného opravného prostředku, a Nejvyšší soud se touto náležitě zabýval v rámci usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 503/2017.

Jak bylo již Nejvyšším soudem uvedeno, ustanovení § 23 tr. zákoníku říká, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel).

Je potřebné připomenout, že o společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Spolupachatelství je třeba odlišovat od dalších forem trestné součinnosti, zejména od účastenství podle § 24 odst. 1 tr. zákoníku (organizátorství, návod a pomoc), kdy obviněný má za to, že jeho jednání mohlo být nanejvýš pomocí k trestnému činu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální), přičemž pomoc přichází v úvahu jak před činem, tak i při činu. K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom, neboť zásada úmyslného spojení jednání účastníka a pachatele se v této souvislosti neuplatňuje (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 349–352).

Rozdíl mezi spolupachatelstvím podle § 23 tr. zákoníku a účastenstvím podle § 24 tr. zákoníku coby méně závažnou formou spolupráce je zejména v tom, že účastenství je podporující činností hlavního pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání, tedy není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. trest.).

Obviněný se na celém trestném jednání podílel nikoli jen prostřednictvím jakési podporující pomocné činnosti, jak uvádí, ale vystupoval aktivně, respektive jako osoba, která byla s rozsahem nelegální činnosti dobře srozuměna a aktivně se jí účastnila nejen tím, že organizovala jednotlivé kroky, ale i podle těchto sama postupovala. Obviněný nebyl jen jakýmsi přispěvatelem, neboť zastával pozici statutárního zástupce společnosti M. E., byl osobou, která uzavřela obchodní smlouvy se společností ČEPRO, a. s., a následně se podílel na aktivním obchodování s pohonnými hmotami, přičemž byl činný i v tom směru, že po dohodě se spoluobviněným J. V. odstoupil z pozice jednatele společnosti M., J. V. zmocnil k zastupování společnosti a po dohodě s ním se jím sám nechal zmocnit k zastupování společnosti, čímž i nadále jednal jejím jménem a de facto tuto řídil. Následně byl osobou, která vystavovala faktury a vyhotovovala další písemnosti, podávala daňová přiznání vědoma si skutečnosti, že obsahují nepravdivé a zkreslené údaje, a to ve spolupráci se spoluobviněným J. V., který ve společnosti působil v pozici tzv. bílého koně. Obviněný jednal jako hlavní pachatel trestné činnosti, tedy jako osoba, jejíž jednání přímo směřovalo k provedení činu, tedy k porušení zájmu chráněného trestním zákonem – řádnému odvodu daně z přidané hodnoty. Závěr, že by obviněný byl jen jakousi pomocí osobě v pozici tzv. bílého koně, je zcela absurdní. Naopak je zcela zřejmé, že bez aktivní účasti obviněného a jeho spolupráce se spoluobviněným J. V. by k provedení trestné činnosti způsobem uvedeným ve skutkové větě rozsudku dojít vůbec nemohlo.

Námitku obviněného tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. S. odmítl.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 2. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu