Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/15/2018
Spisová značka:11 Tz 34/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TZ.34.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ne bis in idem
Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C

11 Tz 34/2018-47

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Karla Hasche a JUDr. Stanislava Rizmana stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 61 To 277/2013, jako soudu odvolacího, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 4/2013 a rozhodl podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 61 To 277/2013, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a § 43 odst. 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněného V. H.

Napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 61 To 277/2013 se zrušuje. Současně se zrušují též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2013, č. j. 3 T 4/2013-83 byl obviněný V. H. shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

dne 5. 1. 2013 ve 21:00 hod. v P., N. o., řídil automobil tovární značky P., ačkoliv rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odbor dopravněsprávních činností, oddělení správního řízení, ze dne 27. 6. 2012, které nabylo právní moci dne 1. 8. 2012, č. j. S-MHMP 73982/2012/Syř, mu byl uložen kromě jiného trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 12ti měsíců od právní moci rozhodnutí, a současně tento osobní automobil řídil pod vlivem omamných látek, když následně provedenou krevní zkouškou bylo prokázáno 134 ng/ml amfetaminu v jeho krvi.

Za tyto přečiny byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 4 měsíců a podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let.

2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 61 To 277/2013, jako nedůvodné zamítnuto. Obviněný podal v této věci dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 11 Tdo 528/2014, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 61 To 277/2013, jakož i všechna rozhodnutí na toto navazující a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal. Městský soud v Praze následně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 61 To 277/2013-177, kterým napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2013, č. j. 3 T 4/2013-83 podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil toliko ve výroku o trestu a ve věci podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému za předmětný přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil shora již popsaným způsobem, a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tak, že dne 11. 1. 2013 ve 20:55 hod v P., v ulici V., mezi L.n. a ulicí J., řídil osobní automobil F. E., a to přesto, že mu byl rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odbor dopravněsprávních činností oddělení správního řízení, č. j. S-MHMP 73982/2012/Syř, č. j. S-MHMP 865052/2012/Syř, které nabylo právní moci dne 1. 8. 2012, mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců, přičemž na doručení výzvy k odevzdání řidičského průkazu z důvodů uložení sankce zákazu činnosti reagoval dne 27. 9. 2012 zasláním čestného prohlášení, že řidičský průkaz nemůže odevzdat, neboť jej ztratil, jímž byl obviněný uznán vinným ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 8/2013, uložil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 25 T 8/2013, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok navazující.

3. Proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, č. j. 61 To 277/2013-177, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Po rekapitulaci stěžejních skutkových okolností ministr spravedlnosti upozornil, že Městský soud v Praze přehlédl, že pravomocný trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 25 T 8/2013, v době jeho rozhodování ve veřejném zasedání dne 20. 8. 2014 již neexistoval, neboť ke dni 19. 3. 2014 byl pravomocně zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, č. j. 25 T 124/2013-92, kterým byl uložen obviněnému společný trest i za výše popsané jednání ze dne 11. 1. 2013. Tato skutečnost byla zřejmá též z opisu evidence Rejstříku trestů vyžádaného městským soudem ke dni 3. 7. 2014. Městský soud v Praze toto však nikterak nezohlednil a spis ani rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 124/2013 si nevyžádal. Tímto došlo k situaci, kdy obviněnému byl za jedno a totéž jednání uložen dvojí trest, a tedy došlo k flagrantnímu porušení zásady ne bis in idem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

4. Druhým okruhem pochybení, která ministr spravedlnosti vytýkal, je celkově nesprávné posouzení sbíhající se a pokračující trestné činnosti obviněného. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 T 124/2013, byl obviněný shledán vinným jednáním ze dne 11. 1. 2013, jak je popsáno shora, a současně v bodě dva tím, že dne 1. 4. 2013 okolo 22:00 hodin v P., v ulici O., řídil osobní automobil V. V. 19 CL TD, a to přesto, že mu byl rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odbor dopravněsprávních činností oddělení správního řízení, č. j. S-MHMP 73982/2012/Syř, č. j. S-MHMP 865052/2012/Syř, které nabylo právní moci dne 1. 8. 2012, mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců, přičemž na doručení výzvy k odevzdání řidičského průkazu z důvodů uložení sankce zákazu činnosti reagoval dne 27. 9. 2012 zasláním čestného prohlášení, že řidičský průkaz nemůže odevzdat, neboť jej ztratil, a přestože mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 8 T 319/2012, ze dne 7. 2. 2013, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2013, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let. Oba činy byly považovány za dílčí útoky pokračujícího trestn��ho činu, a proto byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a navazující výroky trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 8/2013 (ohledně jednání ze dne 11. 1. 2013).

5. Dále ministr spravedlnosti poukázal na skutečnost, že Městský soud v Praze se při svém rozhodování nikterak nezabýval možným souběhem jím posuzovaného jednání s jednáním ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 139/2012, kdy obviněný byl shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil dne 27. 3. 2012 kolem 23:00 hodin ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, který si přivodil vědomou aplikací omamných a psychotropních látek, kdy v jeho krvi bylo posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie prokázáno 254 ng/ml budivých aminů, a který prokázal i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vědom si tedy toho, že v důsledku poruchy psychosenzomotorických funkcí není způsobilý k řízení motorového vozidla, řídil osobní automobil tov. zn. B. a to v P., ulici G. Š., kdy byl u zastávky MHD kontrolován a zadržen hlídkou policie ČR, svým jednáním tak porušil ustanovení § 5 odst. 1, odst. 2 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb.

6. Ministr spravedlnosti má za to, že v daném případě se měl Městský soud v Praze zabývat otázkou, zda jednání, kterého se obviněný dopustil dne 11. 1. 2013 a za který mu byl uložen trest trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 25 T 8/2013, je ve vztahu k jednání ze dne 5. 1. 2013 (věc Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 4/2013) skutečně sbíhajícím se jednáním, anebo zda se nejedná o dílčí útok pokračujícího trestného činu. Současně bylo třeba posoudit i další jednání obviněného ze dne 1. 4. 2013, případně jeho jednání ze dne 27. 3. 2012. Pro závěr, zda jde o pokračující trestný čin, je nutné zjistit, kdy nastal účinek sdělení obvinění. Ministr spravedlnosti konstatuje, že účinky sdělení obvinění pro jednání obviněného spáchané dne 11. 1. 2013 (věc původně vedena u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 8/2013, následně po zrušení podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku vedena u téhož soudu pod sp. zn. 25 T 124/2013) nastaly dne 12. 4. 2013, tedy až po spáchání skutku ze dne 1. 4. 2013, jenž je taktéž předmětem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 124/2013. Z tohoto zřejmě soud vycházel při svém rozhodování a nesprávně považoval tak oba skutky za dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu. Ministr spravedlnosti však upozorňuje, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 4/2013, a to pro jednání ze dne 5. 1. 2013, nastal účinek sdělení obvinění ještě před 1. 4. 2013, konkrétně dne 15. 3. 2013, kdy se obviněný osobně zúčastnil hlavního líčení ve věci sp. zn. 3 T 4/2013 a obvinění mu tedy bylo sděleno nejpozději tohoto dne. Ze shora uvedeného vyplývá, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 3 T 4/2013, měl být obviněnému uložen společný trest za jednání ze dne 5. 1. 2013 a za jednání ze dne 11. 1. 2013 (tedy za jednání odsouzené v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 124/2013, a v jemu předcházejícím, zrušeném trestním příkazu téhož soudu pod sp. zn. 25 T 8/2013).

7. Ministr spravedlnosti proto pokládá stížností pro porušení zákona napadený rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 277/2013, za nesprávný v celém rozsahu. Současně má za to, že předestřené úvahy o pokračujícím trestném činu ve vztahu k řešeným skutkům mohou odůvodňovat zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 3 T 4/2013. Z tohoto důvodu je třeba zrušit celý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 61 To 277/2013, a ve věci rozhodnout znovu i s přihlédnutím k naznačeným pochybením ve vztahu k posouzení sbíhající se trestné činnosti a pokračování v trestném činu. Ministr spravedlnosti proto v závěru navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 61 To 277/2013, byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. v souvislosti s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to v neprospěch obviněného V. H. Dále navrhuje, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 61 To 277/2013, v celém rozsahu zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na něj navazující, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

8. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství se podává, že se stížností pro porušení zákona se ztotožňuje a navrhuje, aby Nejvyšší soud jí v plném rozsahu vyhověl. Poukázal i na další pochybení v související trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 124/2013, která patrně bude možno, alespoň zčásti, napravit v rámci nového projednání věci.

9. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že podaná stížnost je důvodná.

10. Ve vztahu k prvnímu okruhu uplatněných námitek (tj. porušení zásady ne bis in idem) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti je zcela opodstatněná, když obviněný byl skutečně za jedno a totéž trestné jednání potrestán dvakrát. Pro přehlednost Nejvyšší soud posléze uvádí jednotlivé body chronologicky za sebou tak, aby byla tato skutečnost zjevná.

11. Podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu.

12. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. pak orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

13. Obviněný se dne 5. 1. 2013 dopustil trestného jednání blíže popsaného shora, spočívajícího v podstatě v tom, že ve 21:00 hod. v P., N. o., řídil automobil tovární značky P., ačkoliv již citovaným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, které nabylo právní moci dne 1. 8. 2012, mu byla uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvanácti měsíců od právní moci rozhodnutí, a současně tento osobní automobil řídil pod vlivem omamných látek (v jeho krvi bylo následně zjištěno 134 ng/ml amfetaminu). Pro tento skutek bylo zahájeno trestní řízení a dne 11. 1. 2013 byl k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 podán návrh na potrestání, přičemž věc byla vedená pod sp. zn. 3 T 4/2013. U hlavního líčení konaného dne 15. 3. 2013, jehož se obviněný V. H. osobně účastnil, byl seznámen s podaným návrhem na potrestání a dne 20. 3. 2013 byl v této věci vyhlášen odsuzující rozsudek, jímž na základě výše popsaného skutkového děje byl obviněný uznán vinným trestným činem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 61 To 277/2013, jako nedůvodné zamítnuto. Obviněný podal v této věci dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 11 Tdo 528/2014, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 61 To 277/2013, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal. Městský soud v Praze následně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 61 To 277/2013-177, proti kterému směřuje podaná stížnost pro porušení zákona.

14. Dne 11. 1. 2013 obviněný spáchal přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku tím, že ve 20:55 hod v P., v ulici V., mezi L. n. a ulicí J., řídil osobní automobil F. E., a to přesto, že mu byl příslušným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, které nabylo právní moci dne 1. 8. 2012, mimo jiné uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvanácti měsíců, přičemž na doručení výzvy k odevzdání řidičského průkazu z důvodů uložení sankce zákazu činnosti reagoval dne 27. 9. 2012 zasláním čestného prohlášení, že řidičský průkaz nemůže odevzdat, neboť jej ztratil. Pro tento přečin mu bylo sděleno obvinění 12. 4. 2013, kdy mu byl ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 25 T 8/2013, společně s trestním příkazem ze dne 18. 1. 2013 doručen i návrh na potrestání. Tento trestní příkaz byl zrušen rozsudkem téhož soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 T 124/2013, a to uložením společného trestu postupem podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, když soud shledal, že se jedná o dílčí útok pokračujícího trestného činu, přičemž druhým dílčím útokem mělo být jednání obviněného ze dne 1. 4. 2013. Současně soud společný trest ukládal též jako souhrnný trest a zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 16 T 74/2013. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 19. 3. 2014.

15. Dne 20. 8. 2014 rozhodl Městský soud v Praze ve věci odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 T 4/2013, ohledně jednání obviněného ze dne 5. 1. 2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl, když při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému souhrnný trest odnětí svobody v délce 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Souhrnný trest byl uložen podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku též za shora popsané jednání obviněného ze dne 11. 1. 2013 a Městský soud v Praze současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 25 T 8/2013.

16. Ze shora uvedeného je evidentní, že dne 20. 8. 2014, kdy Městský soud v Praze rozhodl mimo jiné o zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 25 T 8/2013, tento trestní příkaz již neexistoval, jelikož byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen již pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 T 124/2013, který rozhodl tak, že skutek, jenž byl předmětem tohoto trestního příkazu, byl podle obvodního soudu toliko dílčím útokem pokračujícího trestného činu a proto rozhodl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Tato skutečnost musela být Městskému soudu v Praze známa, jelikož je zřejmá z opisu z evidence Rejstříku trestů, který si koneckonců Městský soud v Praze vyžádal dne 3. 7. 2014, tedy ještě před projednáním a rozhodnutím o odvolání obviněného, a který je součástí spisového materiálu (č. l. 172-174). V tomto opisu je pod bodem 19 zaznamenáno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 124/2013, s tím, že se jedná o společný trest za pokračování v trestném činu vzhledem k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 25 T 8/2013. Za této situace Městský soud v Praze si měl být vědom toho, že trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 25 T 8/2013, v době jeho rozhodování již neexistuje, neboť byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen, a tudíž nemohl k němu ukládat souhrnný trest. Tímto pochybením Městského soudu v Praze došlo k tomu, že za jednání ze dne 11. 1. 2013 byl obviněný potrestán jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 T 124/2013, kterým mu byl uložen společný trest, jednak napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 61 To 277/2013, kterým mu byl za totéž jednání uložen souhrnný trest.

17. Vzniklý stav je v příkrém rozporu se zásadou ne bis in idem zakotvenou v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto ustanovení není možné vést trestní stíhání pro skutek, pro který byl již obviněný pravomocně odsouzen, což v konečném důsledku znamená i nemožnost uložení trestu za totožné jednání, když trest lze udělit pouze na základě trestního stíhání zakončeného vyhlášením odsuzujícího rozsudku. Městský soud v Praze však ve svém odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému trest též za jednání, za které již byl odsouzen a byl mu uložen trest rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 124/2013. Stejně tak lze konstatovat, že Městský soud v Praze pochybil i ve vztahu k dodržení povinnosti stanovené v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, k tomu vykonat potřebné dokazování a provedené důkazy náležitě vyhodnotit. Městský soud však zcela pominul skutečnost, že obviněný byl již za skutek ze dne 11. 1. 2013 potrestán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 25 T 124/2013, který nabyl právní moci dne 19. 3. 2014, a v důsledku toho byl obviněný potrestán dvěma tresty za jediné jednání. Nejvyšší soud tak v tomto směru bezezbytku přisvědčil podané stížnosti pro porušení zákona.

18. Druhý okruh námitek podané stížnosti se věnoval správnosti závěru soudů o sbíhající se a pokračující trestné činnosti obviněného. I tyto námitky považuje Nejvyšší soud za důvodné a v zásadě se ztotožňuje s názorem ministra spravedlnosti.

19. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

20. Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

21. Podle § 116 tr. zákoníku pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

22. Podle § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.

23. Mezníkem pro posouzení trestného činu jako pokračujícího nebo jako opakujícího je podle § 12 odst. 11 tr. ř. okamžik sdělení obvinění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998, sp. zn. 7 Tz 162/98, uveřejněný pod č. 2/2000 Sb. rozh. tr.). Tedy za dílčí útoky pokračujícího trestného činu lze považovat veškerá jednání splňující obligatorní podmínky § 116 tr. zákoníku pro pokračování v trestném činu od prvního dílčího útoku až do sdělení obvinění pro některý z dílčích útoků tohoto trestného činu. Tak tomu bylo i v tomto případě, kdy znaky pokračujícího trestného činu, jak jsou vymezeny v § 116 tr. zákoníku jsou zjevně naplněny, jelikož se vždy jednalo o naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku, kterého se obviněný zcela vědomě dopouštěl v poměrně krátkém časovém období, a to tím, že řídil osobní automobil, ačkoliv mu bylo známo, že mu byl uložen zákaz řízení veškerých motorových vozidel. Za první útok dílčího trestného činu je třeba považovat jeho jednání ze dne 5. 1. 2013, přičemž obvinění mu pro něj bylo sděleno nejpozději 15. 3. 2013 při hlavním líčení. Za druhý dílčí útok bylo třeba považovat jednání obviněného ze dne 11. 1. 2013, tedy spáchané ještě před sdělením obvinění za první dílčí útok. Městský soud v Praze při posuzování odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 3 T 4/2013 (ohledně jednání ze dne 5. 1. 2013) měl se tímto zabývat, když z opisu z evidence Rejstříku trestů vyžádaného ke dni 3. 7. 2014, tedy cca 6 týdnů před vyhlášením napadeného rozhodnutí, bylo již zřejmé odsouzení obviněného za jednání ze dne 11. 1. 2013 v rámci společného trestu (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 124/2013). Městský soud si přesto příslušný spis nevyžádal a možným pokračováním v trestné činnosti se nezabýval, ale toliko nesprávně rozhodl o zrušení již neexistujícího rozhodnutí, jak je uvedeno výše. Městský soud měl uvážit, že jednání ze dne 5. 1. 2013 a 11. 1. 2013 má být pokládáno za dílčí útoky pokračujícího trestného činu, za což měl být obviněnému uložen společný trest podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Je však třeba upozornit, že jednání obviněného ze dne 1. 4. 2013, které Obvodní soud pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 124/2013 pokládal za dílčí útok pokračujícího trestného činu započatého jednáním ze dne 11. 1. 2013, bylo spácháno až po sdělení obvinění pro první dílčí útok pokračujícího trestného činu (spáchaný dne 5. 1. 2013), ke kterému došlo dne 15. 3. 2013.

24. Při rozhodování o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 3 T 4/2013, ohledně jednání ze dne 5. 1. 2013, měl Městský soud v Praze uvážit tyto skutečnosti a posoudit, zda přichází v úvahu možnost uložení společného trestu, a to i s přihlédnutím k zásadě zákazu reformace in peius. Zatímco souhrnný trest nemohl uložit k již zrušenému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. 25 T 8/2013, tak oproti tomu nechal bez povšimnutí, zda nejsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle § 43 tr. zákoníku ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 8 T 319/2012 (ohledně jednání obviněného ze dne 27. 3. 2012). Městský soud v Praze měl v rámci odvolacího řízení posoudit, zda lze (patrně alespoň zčásti) napravit pochybení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 124/2013 (jen pro úplnost lze zmínit, že pochybnosti v citované věci vzbuzuje též výrok rozsudku v označené věci ze dne 28. 1. 2014, jímž byl obviněnému uložen souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 16 T 74/2013, když tento trestní příkaz byl již dříve pravomocně zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 7. 2013, sp. zn. 2 T 67/2013).

25. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 61 To 277/2013, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř., § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněného V. H. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí obsahově navazovala, pokud touto změnou pozbyla svého podkladu. Současně podle § 270 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze, jako soudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

26. Městský soud v Praze bude v dalším řízení postupovat v souladu s tím, co bylo výše naznačeno. Uváží, zda a v jakém rozsahu je oprávněn napravit i další vytýkaná pochybení v související trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 25 T 124/2013, ve vztahu k ukládání společného trestu (při respektování zásad uvedených v § 45 odst. 1 tr. zákoníku a v § 259 odst. 4 tr. ř.), a dále též otázku existence zákonných podmínek pro uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 2. 2013, sp. zn. 8 T 319/2012. Přitom je znovu třeba upozornit, že při případné nápravě zjištěných pochybení nutno respektovat zásadu zákazu reformace in peius.

27. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán ve věci vysloveným právním názorem a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Podle § 273 tr. ř. platí, že pokud Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 15. 8. 2018


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu