Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/24/2007
Spisová značka:32 Odo 220/2006
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.220.2006.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Heslo:
Dotčené předpisy:
Kategorie rozhodnutí:D

32 Odo 220/2006


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v  senátě složeném z  předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci  žalobce JUDr. R. K., správce konkursní podstaty úpadkyně S. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti  žalované B. –P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení 971 250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 23/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005, č.j. 1 Cmo 341/2004-50, takto:

 I. Dovolání  se  odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení, k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání  žalobce  proti  rozsudku Vrchního  soudu  v Praze ze dne 26. dubna 2005, č.j. 1 Cmo 341/2004-50, v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2004, č.j. 35 Cm 23/2002-30, v zamítavém výroku ve věci samé o zaplacení částky 971 250,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dospěl-li   odvolací  soud  k  závěru,  že  ustanovení  § 14  odst.  1  písm.  g)  zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění (dále též jen „zákon o konkursu a vyrovnání“) se v případě žalované pohledávky na doplacení ceny za sedmou etapu díla neuplatní, neboť žalobce, resp. shora označená úpadkyn�� žádnou takovou pohledávku vůči žalované ještě v době, kdy byl prohlášen konkursu na majetek úpadkyně, neměla, tvrzeného rozporu s hmotným právem se nedopustil. Odvolací soud, vycházeje z dispozitivního ustanovení § 548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), zcela správně dovodil, že žalobci (resp. úpadkyni) dosud nárok na požadované doplacení ceny díla nevznikl, jelikož dosud nedošlo ke splnění podmínek, které si účastníci dohodli pro vznik tohoto nároku.

Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel nerozlišuje mezi vznikem práva na zaplacení ceny díla a její splatností. Naproti tomu odvolací soud vyšel zcela správně ze zjištění, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o odložení doby splatnosti ceny díla, jak se patrně mylně domnívá dovolatel, nýbrž k dohodě o podmínkách vzniku nároku na doplacení ceny díla. Sjednali-li si proto účastníci (úpadkyně jako zhotovitel a žalovaná jako objednatel) v bodě 12.2 smlouvy o dílo ze dne 4. února 1999, že část ceny díla v rozsahu 5 % bude zaplacena až po uplynutí záručních lhůt a po odstranění závad, mohlo právo na zaplacení této části ceny díla vzniknout až odstraněním závad, nejdříve však uplynutím záručních lhůt.  Pakliže tyto podmínky vzniku nároku na zaplacení uvedené části ceny díla nebyly v okamžiku prohlášení konkursu na majetek úpadkyně naplněny, pohledávka na zaplacení této části ceny díla úpadkyni před prohlášením konkursu na její majetek ještě nevznikla, v důsledku čehož se nemohla stát prohlášením konkursu splatnou ve smyslu § 14 odst. 1 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání, jak správně uzavřel odvolací soud.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a že ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem  v částce 7 500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15  a  § 18 odst. 1 vyhlášky  č.  484/2000 Sb.  ve  znění  pozdějších  předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. července 2007

JUDr. Miroslav  Gallus

předseda senátu