Právní věta:

U trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů.
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/17/2019
Spisová značka:8 Tdo 679/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.679.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Týrání svěřené osoby
Dotčené předpisy:§ 198 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A EU
Publikováno ve sbírce pod číslem:34 / 2020

8 Tdo 679/2019-709



USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněné T. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 12 To 292/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 53/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné T. H. odmítá.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, byla obviněná T. H. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že
od přesně nezjištěné doby nejméně od roku 2012 do 9. 8. 2017 v XY, v ulici XY v rodinném domě, v místě jejich společného bydliště, postupně vystupňovala fyzické a slovní útoky vůči svým nezletilým dětem AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, a od přesně nezjištěné doby nejméně od roku 2014 též vůči svým nezletilým dětem CCCCC (pseudonym), nar. XY, a DDDDD (pseudonym), nar. XY, kdy nezletilé opakovaně fyzicky nepřiměřeně trestala tak, že je i několikrát týdně bila několika ranami vařečkou, ramínkem na šaty nebo lžicí na boty, a to přes zadek, záda, nohy či do hlavy, dále děti trestala ranami vařečkou přes dlaně a prsty nebo je kopla do těla, v několika případech nezletilé AAAAA a BBBBB v nočních hodinách probudila za účelem dokončení zadaných prací, a tímto svým jednáním dětem v několika případech způsobila na těle podlitiny, nezletilé CCCCC a BBBBB také zaklekla na zemi, držela je rukama a zakrývala jim ústa, na všechny nezletilé vulgárně křičela, sprostě jim nadávala a ponižovala je, synovi BBBBB vyhrožovala mj. umístěním v diagnostickém ústavu, ničila jim jejich osobní věci, které dostali darem od prarodičů, přičemž nezletilí z obav z jejího jednání v několika případech před ní utíkali a schovávali se v domě, v jednom případě se nezletilá AAAAA se v dubnu 2017 z obavy před dalším bitím schovala na zahradě u domu, a dne 25. 7. 2017 o pomoc svému dědovi panu L. H. zatelefonoval nezletilý BBBBB.

2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jí bylo uloženo omezení, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podrobila vhodnému programu psychologického poradenství. 3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 12 To 292/2018, odvolání obviněné podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněné

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť její jednání nevykazuje znak týrání a subjektivní stránku zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Soudům vytkla, že se zabývaly pouze skutečnostmi svědčícími v její neprospěch, zatímco důkazy podložená zjištění, která mají zásadní význam pro právní posouzení věci, zcela přehlédly. 5. Podle obviněné se uvedeného zločinu nedopustila. Soudy nesprávně stanovily hranici mezi přísnou výchovou a týráním, která je velmi nejistá a choulostivá, a proto, aby byla dobře určena, bylo nutné zhodnotit všechny nabízející se faktory. V jejích výchovných metodách vůči dětem šlo pouze o přísnou výchovu, nikoliv o týrání, a přestože měla nestandardní výchovné metody, své děti netýrala. Vycházela z vlastních zkušeností, neboť byla velmi tvrdě vychovávána a přísně vedena, což vnímala jako normální, nikoli neadekvátní. Dané vzorce chování pramenící z primární rodiny posléze uplatňovala i vůči svým nezletilým dětem, což potvrdily vedle její matky i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Michaela Málková, a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie Mgr. Lenka Čermáková, které současně konstatovaly, že obviněná je v roli matky zodpovědná, starostlivá a spolehlivá, a též upozornily, že na jejím jednání vůči dětem se podepsalo i nevydařené manželství s M. H., v důsledku čehož na výchovu dětí zůstala v podstatě sama, zatímco její manžel se k ní stavěl zcela pasivně. Dovolatelka poukázala i na komplikovanou výchovu nezletilého syna BBBBB, který trpí osobnostní poruchou označovanou jako ADHD, v jejímž důsledku je jen velmi těžce zvládnutelný. 6. Za příčinu svého chování obviněná označila i permanentní stres, psychické i fyzické přetěžování spojené s péčí o velkou rodinu, tyto vlivy s tíhou rodičovské odpovědnosti měly nepochybně vliv na průběh výchovy jejích čtyř nezletilých dětí. Znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví pedopsychologie, znalkyně PhDr. Ivy Košťálové považovala za vadný a domáhala se vypracování revizního znaleckého posudku, který by závěr o týrání dětí buď definitivně potvrdil bez důvodných pochybností, anebo vyvrátil.

7. Z uvedených důvodů se neztotožnila s tím, že by čin spáchala v nepřímém úmyslu, a odmítla, že by jednala se srozuměním, že děti týrá, protože nebyla prokázána ani minimální představa o možnosti, že by svým způsobem výchovy mohla naplnit znaky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku. K subjektivní stránce soudy nebraly do úvahy, že bylo prokázáno, že je starostlivou a pečující matkou, byť s přísnými výchovnými metodami, a byla negativně ovlivněna enormním psychickým i fyzickým vypětím spojeným s péčí o čtyři nezletilé děti poté, co se její manželství s jejich otcem rozpadlo. Závěry o vině nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a jsou contra legem, neboť její jednání, které není trestným činem, nemohlo být na základě zjištěného skutkového stavu ani správně právně kvalifikováno. V té souvislosti připomenula rovněž zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, které měly soudy aplikovat a obžaloby ji zprostit.

8. V závěru dovolání s odkazem na všechny tyto důvody obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 12 To 292/2018, a aby podle § 265l tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. 9. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně, která za námitky nekorespondující s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označila tvrzení o nesprávném hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování s požadavkem na pořízení revizního znaleckého posudku, jakož i námitku proti porušení zásady in dubio pro reo, která se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností, nikoliv k právnímu posouzení skutku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). 10. Výhrady proti znaku týrání a subjektivní stránce, které mají právní povahu, nepovažovala za důvodné. Odkázala na článek 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, článek 16 odst. 1 a článek 19 Úmluvy o právech dítěte, a § 884 občanského zákoníku dotýkající se rodičovské péče, s tím, že je možné používat pouze takové výchovné prostředky a v takové míře, která je přiměřená okolnostem, přičemž je třeba je volit nejen s ohledem na věk a charakterové vlastnosti, případně osobní zvláštnosti dítěte, ale především také se zřetelem na povahu činu, od kterého má být dítě napříště odrazeno, aniž by při tom bylo nějak ohroženo zdraví dítěte a jeho rozvoj, při zachování jeho lidské důstojnosti. Uvedla, že v současné době je kulturní zvyk fyzického trestání dětí jevem nežádoucím. 11. V posuzované trestní věci však podle státní zástupkyně nešlo o účinnou korekci nežádoucího chování dětí, ale o jedinou krutou výchovnou metodu, která byla ze strany obviněné jakožto matky vůči dětem používána, a to v kombinaci s psychickým ponižováním, které spočívalo v nadávkách a dalším dehonestujícím chování. Obviněná zjevně překročila hranici trestání dětí, neboť z její strany šlo o agresivní bití, které je možné označit za tyranizující, a to tím spíše, že obviněná uvedený způsob zacházení s dětmi zvolila v důsledku ventilace emocí z neuspokojivého manželského soužití.

12. Ve zjištěném jednání státní zástupkyně shledala intenzitu potřebnou pro naplnění znaku týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku, neboť chování obviněné nelze považovat za přiměřený prostředek trestání jako součásti výchovy dítěte, protože ve svých důsledcích zanechalo v psychice dětí negativní následky plynoucí z jeho vyššího stupně hrubosti i bezcitnosti prováděné dlouhou dobu. Takové jednání děti pociťovaly přinejmenším jako bezohledné, hrubé, bolestivé a ponižující, tedy jako těžké příkoří, o čemž svědčí počínání samotných dětí, které se před obviněnou schovávaly a měly z ní strach, a samy také krutosti obviněné oznámily. 13. Státní zástupkyně se ztotožnila se závěry soudů o naplnění subjektivní stránky v nepřímém úmyslu, protože obviněná si byla vědoma, že dětem působí útrapy. Obhajobu obviněné, že jednala v zájmu dětí v přesvědčení o řádném plnění svých rodičovských povinností, nepovažovala za opodstatněnou, naopak zavinění obviněné zahrnovalo jak její představu, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, tak i její srozumění s tím, že takové porušení nebo ohrožení způsobí. K tomu jí vysokoškolské lékařské vzdělání a její intelektové schopnosti i profese poskytovaly dostatečný prostor, a to i přesto že sama pocítila přísnou výchovu. To, že sama vnímala fyzické trestání dětí jako nežádoucí, je zjevné z toho, že na veřejnosti jednání vůči dětem korigovala a chovala se k nim nenásilně a slušně. Míru společenské škodlivosti jejího činu nesnižují žádné okolnosti, neboť nebylo prokázáno, že by jí manžel a otec dětí nepomáhal, stejně jako nebylo prokázáno, že kapacitně péči o rodinu nezvládala, když pro své koníčky a zájmy si dokázala čas vždy zajistit. Naopak společenskou škodlivost zvyšuje to, že se popsaným způsobem chovala i ke svému nezletilému synu BBBBB trpícímu syndromem ADHD, který si zasloužil zvláštní zacházení. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. 14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 16. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro jeho naplnění zásadně nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.].

17. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Předpokládaná situace nastane zejména, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Je přitom třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
V. K výhradám proti skutkovým a procesním nedostatkům
18. Obviněná část výhrad v dovolání soustředila proti nesprávné realizaci důkazního řízení, neboť vytýkala, že soudy hodnotily jednostranně znalecké závěry a nevyhověly jejímu požadavku na zpracování revizního znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví pedopsychologie, a pokud ji uznaly vinnou na základě neúplného skutkového stavu, porušily zásadu in dubio pro reo. Těmito argumenty se snažila podpořit svoji vlastní verzi vystavěnou na tvrzení, že šlo z její strany pouze o důslednou a přísnou výchovu, která na dětech nezanechala žádné, natož viditelné stopy. 19. K těmto námitkám, které nemají právní povahu, ale je jimi směřováno pouze ke zpochybnění učiněných skutkových zjištění, Nejvyšší soud předesílá, že se jimi zabýval jen potud, zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], neboť z jiného důvodu neměl možnost správnost skutkového stavu přezkoumávat [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. 17/2002 – T 420 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02]. 20. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti připomíná, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně vyslechl vedle obviněné celou řadu svědků (děti AAAAA, BBBBB, CCCCC a DDDDD z přípravného řízení, které u hlavního líčení za podmínek § 102 odst. 2 tr. ř. přečetl, L. H., a další). Provedl důkazy znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovatelky MUDr. Michaely Málkové, z oboru školství a kultura, odvětví psychologie znalkyně Mgr. Lenky Čermákové z oboru zdravotnictví, odvětví pedopsychiatrie MUDr. Františka Čiháka, z oboru školství a kultura, odvětví pedopsychologie a výslechem znalkyně PhDr. Ivy Košťálové. Zabýval se i nahrávkami z telefonu předanými otcem dětí, a dalšími listinnými důkazy zprávami. Takto provedené důkazy hodnotil a to způsobem, který je uveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. jeho strany 16 a 17). 21. Zejména k výhradám obviněné je vhodné uvést, že pro závěr o způsobu, jak obviněná své děti týrala, vycházel soud z výsledků provedeného dokazování, v němž bral do úvahy všechny zajištěné důkazy. Současně neopomenul, že z hlediska sociálních potřeb dětí byla obviněná starostlivou a spolehlivou, cítící ke svým dětem rodičovskou zodpovědnost s tím, že její posuzované chování vůči nim bylo determinováno velkou fyzickou i psychickou zátěží v posledních letech, kdy vykazovala známky výrazného pracovního a sociálně emočního přetížení a sklony k hněvivým afektivním výbuchům a agresi, přičemž obecně na své nepřiměřené reakce a chování neměla dostatečně kritický náhled. Pokud jde o duševní stav dětí, vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví pedopsychiatrie, podle něhož v době před spácháním trestného činu i v době jeho páchání trpěl nezletilý BBBBB vrozenou hyperkinetickou poruchou, tzv. ADHD, ostatní děti netrpěly forenzně významnými duševními poruchami. V důsledku jednání obviněné se však u všech vyvinul stav akutní reakce na stres se strachem, úzkostí až panikou, což může mít za následek jejich odchylný osobnostní vývoj zejména v oblasti emoční a citové, přičemž i bez dalších následných zdravotních problémů je akutní reakce na stres psychickou újmou, byť jen přechodnou, závislou na příčinné souvislosti, tj. na jednání obviněné. V dalším vývoji dětí bude záležet na prostředí, v jakém budou nadále vyrůstat.

22. Správnost nalézacím soudem učiněných skutkových závěrů potvrdil také odvolací soud, který k obdobným výhradám obviněné zdůraznil, že s ohledem na správnost postupů soudu prvního stupně při posuzování obsahu znaleckých posudků neshledal důvod pro revizi znaleckých závěrů posudku zpracovaného znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou (srov. stranu 3 napadeného usnesení). 23. Po tomto zjištění Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), učiněné skutkové závěry neobsahují vytýkané nedostatky. Oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem rozhodným okolnostem a důsledně všechny provedené důkazy hodnotily (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). 24. K výhradám obviněné směřujícím proti správnosti závěrů znalkyně PhDr. Ivy Košťálové, znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví pedopsychologie, je třeba uvést, že soudy se dostatečně s tímto posudkem jako důkazem vypořádaly, když jmenovanou znalkyni též osobně vyslechly. Tento znalecký posudek hodnotily v souladu s celým komplexem provedených důkazů, mimo jiné i dalšími znaleckými posudky, z nichž shodně vyplynulo, že u dětí jde o silný ambivalentní vztah k matce, provázený citovou sub-deprivací, zploštělým prožíváním, což by mohlo vést v budoucnosti i k patologickému vývoji. U všech se též projevil syndrom týraného dítěte. Ve shodě s dalšími posudky byl podle zjištění soudu i závěr PhDr. Ivy Košťálové v tom, že jednání obviněné nebylo promyšlené, k dětem měla dobrý vztah, ale chovala se nevypočitatelně, nekoncepčně a pro děti nesrozumitelně, což může mít dopad na sebevědomí dětí, a to přesto, že jako matka se o ně starala, avšak o dobrou výchovu se snažila více jak striktním přístupem a tvrdými tresty. Jestliže soudy uvedené skutečnosti z výsledků provedeného dokazování dovodily, je zřejmé, že jde o výsledek náležitého provedení dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a zhodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), které nevykazuje vady. 25. Nejvyšší soud neshledal v procesním postupu soudů dosud činných ve věci ani žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností, jakož ani nedostatky namítané v dovolání, nebo případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Naopak je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal se všemi důkazy, které v rámci hlavního líčení provedl. Pokud některé důkazy neprovedl, považoval-li je za nadbytečné či nedostatečně vypovídající o průběhu posuzovaného skutku, šlo o jeho právo, samozřejmě při respektu k tomu, že skutkové okolnosti musí být, a v posuzované věci také byly, zjištěny a prokázány bez důvodných pochybností, a tudíž nemohlo jít ani o tzv. opomenuté důkazy, což obviněná ani výslovně nenamítala. Odvolací soud proto mohl v podstatných otázkách na přesvědčivé a komplexní odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu pouze odkázat (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17, či rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59, 60). Z těchto důvodů, když nebyl proveden revizní posudek, Nejvyšší soud neshledal ani důvod pro závěr o existenci tzv. opomenutých důkazů, o něž by se jednalo jen tehdy, kdyby šlo o důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Nejde o něj u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16). 26. Soudy se obviněnou vytýkaných pochybení nedopustily, neboť svůj postup, kterým návrh na doplnění dokazování zamítly, náležitě vysvětlily a odůvodnily, a svým procesním povinnostem dostály. Proto nebyl prostor ani pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných a nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. 27. Protože nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť soudy se řídily v rámci provedeného dokazování všemi pravidly stanovenými zejména v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 110 tr. ř., případně § 125 či § § 134 tr. ř., je učiněný skutkový stav dostatečný pro posouzení správnosti právních výhrad, které obviněná v dovolání vůči použité právní kvalifikaci vznesla. Nejvyšší soud mohl dále přezkoumávat důvodnost a opodstatněnost výhrad.
VI. K námitkám právní povahy

a) k pojmu týrání

28. Obviněná v dovolání vytýkala vedle skutkových nedostatků především vady právních závěrů, protože brojila proti úmyslnému zavinění a vadnému posouzení pojmu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku s tvrzením, že šlo pouze o přísnou výchovu. 29. S touto její výhradou se již zejména soud prvního stupně vypořádal, a to nejen v rámci prováděného dokazování, ale i se zřetelem na hmotněprávní stránku zločinu týrání svěřené osoby ve smyslu § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Soud posuzoval způsoby, jakými obviněná své děti trestala, a to ze všech rozhodných hledisek, mezi nimiž zdůraznil, že její výchovné metody vykazovaly vysoký stupeň hrubosti, necitlivosti, násilí a zlého nakládání, které trvalo několik let, což vedlo k závěru o naplnění týrání ve smyslu zločinu týrání svěřené osoby. Zdůraznil, že se u dětí rozvinul syndrom týraného dítěte, protože ho pociťovaly jako příkoří, bály se jejích trestů, a jak psychicky, tak i fyzicky kruté zacházení je zraňovalo. Tím obviněná překročila meze možností užití výchovných metod podle § 884 odst. 2 občanského zákoníku. 30. Odvolací soud se s použitou právní kvalifikací ztotožnil a zdůraznil, že pro intenzivnost jednání obviněné je splněna i nezbytnost použití trestního postihu ve smyslu principu ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), protože s ohledem na škodlivost činu je potřeba uplatnit její trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, neboť odpovědnost podle jiného právního předpisu zde nepostačuje (viz bod 13. odůvodnění přezkoumávaného usnesení). 31. Nejvyšší soud uvedené závěry považuje za správné a jen pro úplnost k námitkám obviněné uplatněným v dovolání dodává, že zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li jej po delší dobu.

32. Jestliže v dovolání obviněná brojila proti tomu, že v tom, jakým způsobem své děti vychovávala a jakými výchovnými metodami na ně působila, byť byly přísné, nelze spatřovat naplnění znaku týrání, nemá tato námitka opodstatnění. Lze s obviněnou souhlasit, že ne každé přísné výchovné opatření proti dítěti musí být považováno za týrání, ale je třeba vždy posuzovat jaká opatření a výchovné metody byly použity, jaká byla jejich povaha a důraznost, okolnosti, za nichž byly užity, jakož i intenzita, s níž bylo na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte působeno. Výchovn�� metody proto nesmějí přesáhnout hranici, při které již dochází u dětí k utrpění, bolestným důsledkům, případně zraněním a k deformitám psychickém stavu. Výchova nesmí přerůst v týrání, za které se považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Podle okolností případu může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). 33. Obviněnou uplatněná obhajoba, že se z její strany jednalo pouze o přísná výchovná opatření, která považovala za zcela obvyklá podle svých zkušeností z dětství spojených s přísnými postihy své matky, nemůže obstát, protože její chování k dětem výrazně překročilo meze běžných výchovných metod vyjádřených např. v ustanovení § 884 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. K uvedenému je třeba zmínit, že se za výchovné prostředky v uvedeném smyslu nepovažují zdaleka jen negativní prostředky (sankce) a zejména ne jen tresty tělesné. Fyzické tresty na dětech jsou v některých evropských státech právními předpisy přísně zakázány. V České republice k této úpravě ještě výslovně přikročeno nebylo, ale nelze říci, že by právní úprava trestání dětí podporovala. Výchovnými prostředky by se měly rozumět především prostředky aktivující a prevenční. Výchova je nezbytnou složkou rodičovské odpovědnosti, způsob výchovy však musí odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte. Výchovné prostředky musí být využívány podle stejných pravidel, podle kterých má probíhat samotná výchova, tedy tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti. Pojem přiměřených výchovných prostředků je třeba vyložit v kontextu s ustanovením § 81 až § 117 občanského zákoníku upravujících všeobecná osobnostní práva, která se týkají každého člověka, tedy i dítěte (srov. MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975. Praha: Leges, 2016, s. 1478). Je vhodné též dodat, že tělesné tresty jsou považovány za zásah do lidské důstojnosti, jde o zásah do tělesné integrity trestaného dítěte (viz články 3 a 4 Listiny základních práv Evropské unie). 34. Podle těchto pravidel jsou stanoveny hranice, jež je nezbytné respektovat v rámci rodičovské odpovědnosti, a nelze přisvědčit obviněné, že by se překročení těchto hranic nedalo z hlediska trestněprávní odpovědnosti za jejich exces vymezit. Lze rozpoznat, kdy jde o přijatelné výchovné prostředky, neboť ty jsou založeny na rozumné míře přiměřenosti jejich použití. Taková míra je do značné míry závislá na věku dítěte, jeho rozumové vyspělosti, temperamentu apod., od nichž se odvíjí oprávněnost rodičů vynutit si určité chování dítěte, které zákon charakterizuje jako použití přiměřených výchovných prostředků. Ty lze použít jen v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, za nichž je nutné je použít. Tato oprávnění rodičů jsou však omezena tím, že se rodiče nesmí dotknout důstojnosti dítěte a jakkoliv ohrozit jeho zdraví, jeho tělesný a citový, rozumový a mravní vývoj. Svůj základ má toto ustanovení v Úmluvě o právech dítěte (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), zejména v článcích 16 a 19, které poskytují ochranu dětem před jakýmkoliv tělesným či duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, apod. (srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z, WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo. § 655 - § 975. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 924, 925). 35. Uvedená kritéria obviněná svými výchovnými metodami vůči dětem nedodržela. Naopak to, jak se k dětem chovala, jakými prostředky a za jaké prohřešky je trestala, jakým způsobem s nimi nakládala, a to se zřetelem jak k jejich věku, tak i mravní vyspělosti, svědčí o tom, že se nejednalo o výchovu ve smyslu rodičovské péče, ale o kruté, trýznivé a ponižující zacházení, jímž své děti trestala a týrala nejen fyzicky, ale i psychicky. 36. Pro úplnost je třeba podle závěrů soudů shrnout, že v době ve skutku vymezené uvedeným způsobem týrala své děti, které byly ve věku od tří do třinácti let, opakovaně je bila nejen rukou, ale i za pomoci různých předmětů (ramínka na šaty, lžíce na obouvání), kopala je do různých částí těla, včetně hlavy. Způsobovala jim navíc psychické útrapy bezdůvodným nočním buzením, vulgárními nadávkami, urážela je, ponižovala, ničila osobní věci, vyhrožovala jim apod. Přitom nešlo o ojedinělé takto negativní působení na děti, ale o velice často se opakující trestání, které v prohřešcích, o něž se údajně mělo jednat, nemělo opodstatnění. Tresty psychické i fyzické byly velmi intenzivní, neboť na tělech dětí zanechaly podlitiny či v nich vyvolávaly obavy a strach. Samy již tato strádání nebyly schopny snášet a vydržet, a proto hledaly pomoc dědečka jako jiné dospělé osoby, jíž jediné důvěřovaly. 37. V reakci na námitku obviněné je rovněž vhodné uvést, že není pro závěr o tom, že šlo o týrání, rozhodné, že žádné z týraných dětí nebylo v důsledku jednání vážněji zraněno (s výjimkou podlitin a modřin) a nemuselo vyhledat lékařské ošetření, neboť se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly týráním následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.). Z hlediska posouzení intenzity jejího činu a působení na fyzickou i psychickou integritu jejích dětí je významné, že šlo o velmi hrubé, často bolestivé a ponižující chování, které i volbou prostředků (použitých nástrojů k bití), svědčilo o tvrdosti a bezohlednosti, vůbec nerespektující věk a rozumovou vyspělost dětí, jejich citlivost, případně únavu a způsobilost vyplnit přání a požadavky matky. Podstatná pro nepříznivý dopad na děti z hlediska výrazné intenzity byla trvalost krutého zacházení, v jejímž rámci se opakovaly, střídaly a prolínaly různé formy, jimiž obviněná své děti týrala, což umocňovalo necitelné a hrubé zacházení s dětmi. Zjištěné hrubé chování je nutno posuzovat jako celek, tedy jako soubor ataků, které v průběhu let nabývaly na četnosti a intenzitě. Není proto pochyb o tom, že jej všechny čtyři poškozené děti chápaly jako těžké příkoří, o čemž svědčí i to, že starší z dětí „přebíraly vinu“ na sebe, aby před matkou a jejími krutými tresty ochránily své mladší sourozence. 38. Nebylo možné přisvědčit výhradám obviněné, že by u dětí nedošlo k následkům tohoto jejího jednání, protože, jak již soudy správně zjistily, všechny děti trpí syndromem CAN (Child Abuse and Neglect), což je syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, který je definován jako poškození tělesného, duševního i společenského stavu vývoje dítěte, jenž vznikne v důsledku jakéhokoliv nenáhodného vědomého jednání rodičů nebo jiné dospělé osoby, jež je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Jde o soubor negativních důsledků špatného zacházení s dítětem (srov. HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z, WESTPHALOVÁ, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo. § 655 - § 975. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 926). Právě toto zjištění (vyplývající ze znaleckého zkoumání dětí) svědčí o tom, že nebylo možné přisvědčit obviněné, že by tvrdé a kruté zacházení s dětmi bylo pouze nutným a byť přísným, přesto však podle ní spravedlivým výchovným opatřením. Zejména tato skutečnost dosvědčuje, že nešlo o běžné potrestání dítěte za prohřešek v chování, ale o trvale tvrdé a surové zacházení, nadměrné nezdůvodnitelné trestání neadekvátní z pohledu volby metod i prostředků (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 464/2018). 39. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obviněné, že by své děti netýrala ve smyslu skutkové podstaty podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku, naopak se ztotožnil se soudy obou stupňů v tom, že šlo o naplnění pojmu týrání jako znaku objektivní stránky tohoto trestného činu. 40. Jen pro úplnost a nad rámec námitek obviněné je vhodné zmínit, že kromě naplnění znaků základní skutkové podstaty byly soudy správně vymezeny i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 písm. c), d) § 198 tr. zákoníku. Ze všeho, co soudy objasnily, vyplynulo, že obviněná se předmětného jednání dopouštěla současně na čtyřech jí svěřených osobách (nezletilých dětech), což svědčí o naplnění znaku „nejméně na dvou osobách“, byť s různou dobou u některých dětí. Vzhledem k tomu, že se činu dopouštěla po dobu několika roků, protože její trestné jednání je datováno od roku 2012 do 9. 8. 2017, naplnila i přitěžující okolnost spočívající ve znaku „po delší dobu“, za nějž se považuje doba řádově několika měsíců (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1934 až 1936).

b) k subjektivní stránce

41. V dovolání obviněná soudům vytýkala, že dostatečně nezkoumaly naplnění subjektivní stránky zločinu, jenž jí je kladen za vinu, a nebraly do úvahy, že byla sama vychovávána velmi tvrdě a v souladu se svou vlastní výchovou vyžadovala od svých dětí důslednost, a proto tvrdé tresty, byla přetížená a nezvládala vícečlennou rodinu při pasivitě manžela, který jí v rámci náročné péče o domácnost nepomáhal. Nejednala se srozuměním, že jde o týrání s možnými negativními důsledky na psychiku dětí. K těmto výhradám Nejvyšší soud poukazuje na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž vyplývá, že se soudy zaviněním obviněné zabývaly. Především soud prvního stupně uzavřel, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména k uvedené obhajobě obviněné, že sama v dětství měla zkušenosti s tvrdým výchovným prostředím a považovala takový způsob výchovy a zacházení s dětmi za běžný a nutný. Právě tato negativní zkušenost obviněné vedla soud k závěru, že nebylo možné v jejím jednání shledat zavinění v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně se současně zabýval i srozuměním obviněné s možnými následky, a to jak z hlediska zjištěných skutečností, tak i podle dostupné judikatury soudů (viz strany 17, 19, 21 až 22 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud námitku obviněné o nedostatku srozumění považoval v souladu se závěry soudu prvního stupně za vyvrácenou, zdůraznil odlišnost chování obviněné v soukromí, kde děti neúměrně trestala, a na veřejnosti, kde se k nim chovala v rámci běžné normy, jakož i to, že na nevhodnost fyzických trestů byla upozorňována M. K., speciálním pedagogem, etopedem, pracujícím ve škole dětí, s nímž situaci svých dětí AAAAA a BBBBB konzultovala, a on na jejich problémy i její nevhodné metody upozorňoval (srov. stranu 4 napadeného usnesení). Z uvedených, byť stručných závěrů soudů obou stupňů je nepochybné, že se zaviněním obviněné zabývaly a na subjektivní stránku usuzovaly ze všech ve věci objasněných skutečností, a to jak z chování obviněné, tak i z jednání ostatních osob, které o jejích výchovných metodách a jejich účincích na děti měly vlastní poznatky. Je zřejmé, že soudy na srozumění obviněné u nepřímého úmyslu usuzovaly ze zjištění plynoucích z výsledků dokazování, zejména z toho, jakými způsoby a prostředky děti vychovávala, a na podkladě všech uvedených skutečností podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k okolnostem činu a jí způsobenému následku [srov. například stanoviska č. 62/1973 Sb. rozh. tr., nebo č. 41/1976 Sb. rozh. tr., obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03].

42. Nejvyšší soud se k soudy učiněným závěrům připojil s tím, že u trestného činu týrání svěřené osoby se podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl, přičemž zásadně postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Je vhodné zmínit, že podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může zákonem předpokládané porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění obviněné vyplývá z toho, že chtěla u dětí nepřiměřeným trestáním dosáhnout jejich poslušnosti podrobit si je své vůli, což vyjadřuje její aktivní volní vztah k následku relevantního pro trestní právo, v daném případě to, že tresty budou děti bolet, pokud byly vzbuzeny v nočních hodinách, budou druhý den unavené a celkově jejich psychický stav bude narušen. Zřejmé je, že týrat děti a ubližovat jim, nebylo přímým cílem obviněné, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť sledovala svým záměrem cíl jiný, tedy poslušnost, oddanost a preciznost vykonávaných úkonů, což je z hlediska trestního práva cílem relevantním. Přitom však byla srozuměna s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jejího jednání, s kterým byla srozuměna [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či rozhodnutí č. 3/2015 Sb. rozh. tr.]. 43. Přestože u obviněné nebylo podstatným záměrem týrání dětí, její výchovné prostředky, které byly kruté, ponižující a zcela v rozporu s tím, jak bylo třeba na děti a jejich chování nahlížet a jak je výchovně stimulovat, k týrání dětí vedly. Obviněná jak svým vzděláním, tak i zkušenostmi dostatečně vybavena, aby znala následky krutých a trýznivých trestů, tedy byla srozuměna s tím, že když bude kruté tresty fyzické i psychické vůči nim praktikovat, jde o týrání v obsahu výše uvedeném v bodech 32. až 37. Lze připustit, že důsledky bití a jiných fyzických trestů, stejně jako psychické trýznění dětí nejenom jako matka, ale i jako lékařka musela vnímat, i když není třeba vyššího vzdělání k povědomí o tom, že bití vařečkou nebo jiným nástrojem vyvolá bolest nebo způsobí např. modřinu, jakož i o tom, že ponižování, křičení nebo vyhrožování předáním do výchovného ústavu u dětí vyvolá neblahé stavy nebo pocity, které mohou přerůst v trauma. Toto srozumění pak má opodstatnění i v tom, že i ona sama byla takovému tvrdému výchovnému působení vystavena a znala z vlastní zkušenosti, jaký účinek tyto tvrdé výchovné prostředky mají. Tvrzení, že si myslela, že jde o normu, bylo vyvráceno výsledky provedeného dokazování, protože byla nabádána k tomu, aby je změnila, a bylo jí vysvětleno, že jde u ní o zástupný problém, protože zásadním jejím traumatem bylo neuspokojivé manželství (viz např. nabádání ze strany M. K.). Na dětech si pak vybíjela svou nespokojenost, a věděla, že svým jednáním může způsobit svým dětem fyzickou i psychickou újmu, neboť její zacházení se vymykalo standardním výchovným metodám, což i sama připouštěla, a to tím spíše, že i ona sama v podobném výchovném prostředí vyrůstala. I přesto se popsaného jednání dopouštěla zejména v důsledku své frustrace pramenící z nevydařeného manželství s M. H., otcem všech čtyř dětí. Na uvedeném srozumění se vzniklými následky nic nemění ani to, že z její strany (jak připustily i soudy), šlo o nezvládnutí své osobní situace. Přetíženost, deprese a problémy v manželství měla a mohla řešit jinými prostředky, což však neučinila, naopak si je kompenzovala přemrštěnými nároky na děti, které poté nepřiměřeně tvrdě trestala, psychicky deptala a týrala. 44. Na podkladě všech uvedených zjištění Nejvyšší soud v souladu se soudy nižších stupňů shledal, že obviněná činem, jenž jí je kladen za vinu, naplnila po formální stránce skutkovou podstatu zločinu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti je třeba zdůraznit, že jde o čin společensky velmi škodlivý, neboť všechny děti trpí v důsledku trestného jednání obviněné syndromem týraného dítěte (CAN), a ponesou si tedy uvedené důsledky, jimž byly činem obviněné vystaveny, do budoucnosti, a to mimo jiné i proto, že šlo o dlouhodobý stupňující se proces, který závažnost činu podtrhuje. Trestněprávní postih je zde namístě, jak zcela opodstatněně v bodě 13. přezkoumávaného usnesení vysvětlil i odvolací soud, který považoval trestní represi za nutnou a nezbytnou s ohledem na krutost chování obviněné vůči dětem, jakož i dlouhou dobu, po níž je svému krutému zacházení vystavovala. Nejvyšší soud i tento závěr považuje za správný, plně v souladu se zásadami ultima ratio a subsidiarity trestní represe v smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě nemohla obstát úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, protože tato zásada se uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)], o který v projednávaném případě nešlo pro jeho vysokou společenskou škodlivost, spočívající zejména v tom, že byly týrány a jsou do budoucna poznamenány čtyři děti. 45. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů obviněnou vytýkané nedostatky, její dovolání posoudil coby celek jako neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu