Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/17/2015
Spisová značka:32 Cdo 2076/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2076.2013.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Smlouva mandátní
Konkurenční doložka
Neplatnost právního úkonu
Promlčení
Dotčené předpisy:§ 566 obch. zák.
§ 267 odst. 1 obch. zák.
§ 397 obch. zák.
§ 391 odst. 2 obch. zák.
§ 388 odst. 2 písm. a) obch. zák.
§ 672a odst. 1 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C

32 Cdo 2076/2013



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Broker Consulting, a. s., se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 2, identifikační číslo osoby 25 22 17 36, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem v Plzni, sady 5. května 303/46, proti žalované I. P., zastoupené JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 64/34, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 4 C 174/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2013, č. j. 22 Co 3009/2012-113, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2013, č. j. 22 Co 3009/2012-113, v části směřující proti výrokům o nákladech řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :


V řízení zahájeném 7. září 2011 se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 000 Kč s úroky z prodlení za porušení povinností dohodnutých v mandátní smlouvě.

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 11. července 2012, č. j. 4 C 174/2011-84, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 63 554,80 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně jako mandant a žalovaná jako mandatář uzavřely 30. listopadu 2005 mandátní smlouvu (dále jen „smlouva“), změněnou dodatkem z 31. července 2007, která byla ukončena dohodou účastníků k 15. únoru 2008. V článku 6. smlouvy nadepsaném zákaz konkurenčního jednání mandatáře, jenž je členěn na body 6.1. až 6.5., se mandatář mimo jiné zavázal, že nebude vykonávat činnost, která je předmětem této smlouvy pro třetí osobu, nebude uzavírat obchody, jenž jsou předmětem této smlouvy na vlastní účet nebo na účet jiné osoby, nebude zprostředkovávat pro jiné osoby obchody mandanta nebo zprostředkovávat jakékoli obchody, jejichž předmětem je poskytnutí pojištění nebo jiných finančních produktů či služeb, a nebude vykonávat další činnosti specifikované v tomto článku, přičemž tyto povinnosti bude dodržovat i po dobu 12 měsíců od ukončení smlouvy. V článku 6.5. smlouvy, změněném dodatkem ke smlouvě, se mandatář zavázal zdržet se po dobu 24 měsíců od ukončení smlouvy jakéhokoliv jednání vůči klientům tvořícím kmen klientů mandanta ke dni ukončení smlouvy, jehož důsledkem bude, že tito zruší, omezí či změní smlouvy s obchodními partnery mandanta, nebo kterým jim bude zrušení, omezení či změnu smlouvy s obchodními partnery mandanta nabízet. V článku 7. smlouvy byla dohodnuta smluvní pokuta za porušení povinností mandatáře vyplývajících z článku 6.2., 6.3. a 6.4. ve výši 100 000 Kč a za porušení povinnosti podle článku 6.5. ve výši 50 000 Kč za každý případ. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná 21. května a 26. května 2008 kontaktovala P. B. a J. S. a nabídla jim vypovězení pojistné smlouvy investičního životního pojištění s tím, že tato smlouva je pro ně nevýhodná, a současně jim nabídla uzavření nové smlouvy. Žalovaná s nimi jednala jako pojišťovací zprostředkovatel společnosti Partners For Life Planning a. s.

Soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4591/2009 (jde o usnesení ze dne 26. září 2011, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle něhož zákaz konkurence lze dohodnout i v jiné smlouvě, než je smlouva o obchodním zastoupení uzavřená podle ustanovení § 652 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a konkurenční doložka podle ustanovení § 672a obch. zák. musí být dohodnutá v písemné formě, musí být vymezena pro konkrétní území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území a musí obsahovat dostatečně konkrétní a přiměřeně vymezený zákaz činnosti obchodního zástupce v přímé souvislosti s ochranou zájmu zastoupeného. Vymezení územního rozsahu, pro nějž je sjednána konkurenční doložka a na němž zákaz konkurence platí, je podstatnou náležitostí konkurenční doložky, jejíž absence způsobuje neplatnost konkurenční doložky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009, uvedl, že jde o neplatnost relativní podle ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák., neboť vymezení území, na němž se omezuje činnost mandatáře, je náležitostí na ochranu mandatáře a této neplatnosti se proto mohla dovolat jen žalovaná, což také učinila. Žalobkyně vznesla námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti konkurenční doložky. Právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje v obecné čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák. a počíná běžet od uzavření smlouvy. V projednávané věci promlčecí doba začala běžet 30. listopadu 2005 a skončila 30. listopadu 2009, u konkurenčního jednání podle článku 6.5. smlouvy začala plynout 31. července 2007 a skončila 31. července 2011. Jelikož žalovaná namítla neplatnost konkurenční doložky poprvé ve vyjádření doručeném soudu 23. února 2012, tedy po uplynutí promlčecí doby, a žalobkyně vznesla námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti, nelze přihlédnout k uplatněné neplatnosti konkurenční doložky a konkurenční doložku je nutno považovat za platnou. Smluvní pokuta za porušení zákazu konkurence byla dohodnuta v souladu s ustanovením § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně má proto právo na zaplacení žalované částky spolu s úroky z prodlení podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 517 odst. 1 a 2 obč. zák.

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 50 801,60 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby. Námitky žalované uvedené v odvolání nepovažoval za důvodné. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu zdůraznil, že neplatnost konkurenční doložky pro absenci ujednání o územním omezení zákazu konkurence je z logiky věci stanovena pouze na ochranu obchodního zástupce. Jde tedy o neplatnost relativní, které se podle ustanovení § 267 odst. 1 věty první obch. zák. může dovolat jen obchodní zástupce. Žalovaná neplatnost konkurenční doložky v řízení namítla. Právo dovolat se relativní neplatnosti podléhá promlčení. Vznesla-li žalobkyně v závěrečném návrhu námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti, nejde o námitku opožděnou. Citoval judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývá, že námitku promlčení lze vznést kdykoliv v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení. Tato námitka nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku s hmotněprávními důsledky projevujícími se zánikem nároku.

Námitku žalované, že právo dovolat se relativní neplatnosti se nepromlčelo s ohledem na ustanovení § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák., podle něhož i po uplynutí promlčecí doby může oprávněná strana uplatnit své právo na plnění povinnosti při obraně nebo při započtení, jestliže obě práva se vztahují k téže smlouvě, nepovažoval za důvodnou, neboť žalovaná žádné své právo na plnění - a pouze promlčení tohoto práva je v citovaném ustanovení upraveno - při obraně ani při započtení v řízení před soudem prvního stupně netvrdila a neprokazovala. Uplatnila pouze právo dovolat se relativní neplatnosti konkurenční doložky. Dovolala-li se žalovaná neplatnosti konkurenční doložky po uplynutí čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení § 397 obch. zák., která začala běžet podle ustanovení § 391 odst. 2 obch. zák. ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, a žalobkyně vznesla námitku promlčení práva žalované, je tento právní úkon žalované od počátku neúčinný a na konkurenční doložku je třeba pohlížet jako na platně sjednanou. Přitom žalovaná věděla o obsahu konkurenční doložky již od uzavření mandátní smlouvy a od uzavření dodatku ke smlouvě, od té doby disponovala takovými informacemi o případné neplatnosti konkurenční doložky, které jí umožňovaly dovolat se tvrzené neplatnosti vůči žalobkyni jednostranným právním úkonem. Není nutné se „uspokojení“ tohoto práva domáhat u soudu. Žalovaná sama zanedbala ochranu svých práv a nelze proto dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení žalobkyní bylo zneužitím práva a tudíž bylo v rozporu s dobrými mravy. Nejsou zde žádné výjimečné okolnosti, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně v celém rozsahu - podala žalovaná dovolání, v němž označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která jednak v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a jednak má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka nesouhlasí se závěrem opřeným o judikaturu dovolacího soudu, že absence teritoriálního vymezení zákazu činnosti mandatáře v konkurenční doložce dohodnuté podle ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. je důvodem její relativní neplatnosti. Argumentuje ve prospěch názoru, že jde o neplatnost absolutní podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť konkurenční doložka neobsahující podstatnou náležitost je v rozporu se zákonem a příčí se i dobrým mravům, resp. zásadám poctivého obchodního styku. Otázka neplatnosti konkurenční doložky by proto měla být posouzena jinak, než jak se podává v konkrétní judikatuře dovolacího soudu zmíněné dovolatelkou.

Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou dovolatelka považuje otázku způsobu účinného dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, tedy zda se lze dovolat relativní neplatnosti pouze v řízení před soudem či právním úkonem adresovaným protistraně.

Dovolatelka dále shledává uplatnění námitky promlčení práva dovolat se neplatnosti konkurenční doložky za rozporné s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku v situaci, kdy smlouvu koncipovala žalobkyně a svého práva na zaplacení smluvní pokuty se domáhala až s odstupem času, po uplynutí 3 let od tvrzeného porušení konkurenční doložky.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nelze p��i posouzení námitky promlčení aplikovat ustanovení § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák., v němž se „nehovoří pouze o právu majetkovém, tedy konkrétně o právu na peněžité plnění“. Poukazuje na ustanovení § 390 obch. zák., podle něhož promlčí-li se právo uskutečnit právní úkon, účinky tohoto právního úkonu nenastanou vůči osobě, která namítne promlčení, a uvádí, že je třeba toto ustanovení chápat jako speciální k ustanovení § 388 obch. zák. s tím, že podle komentáře k ustanovení § 390 obch. zák. uveřejněného v ASPI nemusí vždy námitka promlčení práva na provedení právního úkonu vést k zamítavému rozhodnutí soudu, a to s ohledem na význam pro práva a povinnosti účastníků, který nicotnost opožděného právního jednání má ve vztahu k nároku v řízení uplatněnému. Dovozuje, že i v případě, že jde o relativní neplatnost konkurenční doložky a neplatnosti se dovolala až po uplynutí promlčecí doby, měl soud k namítané neplatnosti přihlédnout právě podle ustanovení § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák. a žalobu zamítnout. Otázka vztahu uvedených ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, zejména, zda posledně zmíněné ustanovení má na mysli i jiná práva než práva na peněžité plnění, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení.

Dovolání směřující proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve výši 63 554,80 Kč, a proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve výši 50 801,60 Kč, trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K napadeným výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.

Pro řešení otázky, zda absence vymezení územního rozsahu sjednané konkurenční doložky způsobuje relativní neplatnost tohoto ujednání, jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, Nejvyšší soud přípustnost dovolání neshledal. Argumenty dovolatelky nejsou způsobilé k tomu, aby Nejvyšší soud dospěl k závěru o nutnosti změnit svou již ustálenou rozhodovací praxi za situace, kdy závěr, že jde o neplatnost relativní, podrobně zdůvodnil v rozsudku ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009, na který správně odkázal a jehož závěry citoval odvolací soud. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3859/2009, a usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2785/2009).

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka způsobu dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu, kterou dovolatelka považuje za dosud dovolacím soudem neřešenou. Dovolatelka se mýlí ve svém názoru, neboť Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon nestanoví, že se dovolání relativní neplatnosti muselo stát žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje tedy, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu „mimosoudně“. V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 21 Cdo 3241/2008, usnesení ze dne 26. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 4024/2008, a rozsudek ze dne 26. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 2559/2008).

Stran posouzení otázky, zda námitka promlčení vznesená žalovanou, je v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., resp. s poctivým obchodním stykem podle ustanovení § 265 obch. zák., Nejvyšší soud rovněž neshledal dovolání přípustné, neboť i tato otázka byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. V rozsudku ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudku ze dne 29. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, usnesení ze dne 26. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1361/2004, usnesení ze dne 12. listopadu 2009, sp. zn. 21 Cdo 4695/2008, a dalších rozhodnutích. Uvedený závěr je rovněž v souladu s judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95 a ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, in www.usoud.cz). Posouzení námitky promlčení vznesené žalobkyní odvolacím soudem je s těmito závěry v souladu.

Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda při posouzení námitky promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu lze aplikovat ustanovení § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák. s přihlédnutím k ustanovení § 390 obch. zák., která nebyla dosud řešena.

Podle ustanovení § 388 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby (odstavec 1). I po uplynutí promlčecí doby může však oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení, jestliže: a) obě práva se vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání, nebo b) právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou (odstavec 2).

Z ustanovení § 390 obch. zák. vyplývá, že jestliže se promlčí právo uskutečnit právní úkon, účinky tohoto právního úkonu nenastanou vůči osobě, která namítne promlčení.

Předmětem promlčení podle úpravy v obchodním zákoníku jsou všechna práva z obchodních závazkových vztahů, s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, jak výslovně určuje ustanovení § 387 odst. 2 obch. zák., a není rozhodné, zda právo vyplývá ze smlouvy nebo ze zákona. Práva, na která se promlčení vztahuje, mohou být různého druhu. Jde o práva na určité plnění, a to jak peněžité, tak i nepeněžité, nebo o právo uskutečnit právní úkon.

V ustanovení § 388 odst. 1 obch. zák. jsou upraveny účinky promlčení práva na plnění povinnosti z obchodního závazkového vztahu. Právem na plnění povinnosti není jen majetkové právo v podobě pohledávky, ale jakékoliv právo na plnění povinnosti, jemuž odpovídá závazek povinné osoby plnit. V odstavci 2 písm. a) tohoto ustanovení je obsažena speciální úprava, kdy je námitka promlčení neúčinná za stanovených podmínek, i když je vznesena po uplynutí promlčecí doby. Tato úprava se však týká jen promlčení práva na plnění povinnosti, jak se uvádí v odstavci 1 § 388 obch. zák. Vznesení námitky relativní neplatnosti právního úkonu je právem uskutečnit právní úkon, nikoliv právem na plnění povinnosti druhé strany. Úpravu promlčení práva uskutečnit právní úkon pak obsahuje ustanovení § 390 obch. zák. Není-li právo učinit právní úkon právem na plnění povinnosti druhé strany, nemůže být při posouzení námitky promlčení tohoto práva aplikováno ustanovení § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák. Závěr odvolacího soudu je proto správný.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo z části odmítnuto a z části zamítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9 100 Kč podle ustanovení § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5. a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014, z paušální náhrady 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 téhož předpisu a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 974 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 17. června 2015


JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu