Název judikátu:

Zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku k návrhu státního zástupce po zproštění obviněného obžaloby
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2019
Spisová značka:5 Tdo 1069/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1069.2019.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Obviněný
Zabrání věci
Dotčené předpisy:§ 32 tr. ř.
§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.
§ 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A EU


5 Tdo 1069/2019
20
19
5 Tdo 1069/2019-584


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2019 o dovolání, které podal L.F., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018, který rozhodoval jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 262/2015, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Odůvodnění:


I. Dosavadní průběh trestního řízení

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015 (dále jen usnesení soudu prvního stupně, nebude-li výslovně uvedeno jinak), bylo podle § 101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen „tr. zákoníku“), rozhodnuto o zabrání nemovitých věcí, které byly předtím podle § 79d odst. 1 tr. řádu zajištěny usnesením policejního orgánu ze dne 11. 7. 2011, č. j. OKFK-156-2/TČ-2011-200204, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 To 52/2011, a Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 6 To 72/2012. Jde o nemovité věci vedené Katastrálním úřadem XY, v katastrálním území XY, na listu vlastnictví č. XY, vlastníka L. F., nar. XY, trvale bytem XY, a to v rozsahu specifikovaném podle stavu uvedeném v příklepu soudního exekutora D. T., EX 298/03, ze dne 1. 12. 2005, a konkrétně citované v usnesení soudu prvního stupně (dále ve zkratce jen „nemovité věci“, případně také jen „nemovitosti“).

2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal dovolatel stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018 (dále jen usnesení soudu druhého stupně, popř. napadené usnesení), tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

3. Ochranné opatření zabrání výše uvedených nemovitých věcí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo uloženo k návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 7 VZV 14/2013. Tento návrh byl státním zástupcem podán poté, co jednak bylo v trestním řízení vedeném proti dovolateli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 6 T 262/2015, pro promlčení zastaveno jeho trestní stíhání pro skutek, v němž byla spatřována pomoc k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších změn, účinném do 30. 6. 2006, dále ve zkratce jen „tr. zákona“ (šlo o 1. skutek z obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 7 VZV 14/2013), a jednak byl dovolatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 7 T 10/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 67 To 127/2016, podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1, § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona (šlo o 2. skutek z téže původní obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 7 VZV 14/2013), neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal dovolatel.

4. O zmíněném následném návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 7 VZV 14/2013, jímž navrhl L.F. zabrat uvedené nemovité věci, rozhodl nejprve Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015, tak, že se tento návrh zamítá, neboť nejsou splněny důvody pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jak státní zástupce sám navrhoval, protože státní zástupce podle soudu prvního stupně neunesl důkazní břemeno k prokázání zavinění dovolatele k tvrzenému trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zákona. Ke stížnosti státního zástupce bylo toto první usnesení soudu prvního stupně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 7 To 213/2018, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože soud druhého stupně dospěl k závěru, že vedle důvodu pro zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku přichází v úvahu ještě důvod uvedený v § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Soudu prvního stupně pak stížnostní soud uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle posledně uvedeného ustanovení. Až v návaznosti na toto kasační usnesení Městského soudu v Praze rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 výše uvedeným usnesením ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015, o zabrání nemovitých věcí ve vlastnictví dovolatele. Stížnost L. F. proti tomuto usnesení byla pak usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018, zamítnuta.

II. Dovolání

5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal L.F. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť podle něj nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání nemovitých věcí.

6. Dovolatel zejména namítl, že zabrané nemovité věci nabyl v dobré víře postupem, který byl v té době legální, nejednalo se o zakázané jednání a nebylo možno v době konání exekuční dražby ani zvažovat jeho trestní stíhání. Ostatně také soud prvního stupně konstatoval, že se obviněný ničeho nezákonného nedopustil. Pokud jde o další trestní stíhání jiných osob, je podle dovolatele zřejmé, že orgány státní moci zcela nepochopitelně meškaly, až došlo k promlčení trestního stíhání, a poté se zjevně snažily své opomenutí napravit tímto trestním řízením. Ač se exekuční dražba konala dne 1. 12. 2005, a po stránce formálních náležitostí byla bezvadná, až v roce 2018 bylo rozhodnuto o zabrání nemovitých věcí na základě zákonného ustanovení, které bylo účinné od 17. 3. 2017 (správně od 18. 3. 2017). Podle dovolatele se tedy jedná, byť je mu známo ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákoníku, o nepřípustnou retroaktivitu, a to i s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (k tomu odkázal na nálezy ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, a ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94). Navíc s ohledem na časový odstup od konané dražby, pro který bylo z důvodu promlčení zastaveno trestní stíhání soudního exekutora, jenž dražbu konal, se dovolateli jeví následný faktický postih nabyvatele nemovitých věcí zabráním vydraženého majetku v rozporu se zásadami právního státu. Dovolateli není ani jasné, kde je ve vztahu k jeho osobě veřejný zájem, neboť předmětné nemovitosti drží již více než dvanáct let. Dovolateli je známo, že o ochranných opatřeních se rozhoduje vždy podle zákona účinného v době rozhodování, nicméně v nyní projednávaném případě je podle něj zjevné, že s ohledem na velký časový odstup nehrozí nikomu žádná újma. Dovolatel k této námitce uzavřel, že napadenými rozhodnutími došlo k narušení principu právní jistoty a ochrany majetku získaného v dobré víře od osoby vykonávající veřejnou moc, k čemuž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.

7. Dovolatel dále poukázal na ustanovení § 329 odst. 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož zaplatí-li vydražitel nejvyšší podání řádně a včas, přejde na vydražitele vlastnické právo k vydražené věci anebo souboru vydražených věcí, a to s právními účinky k okamžiku udělení příklepu, přičemž přechodem vlastnictví na vydražitele zanikají zástavní a zadržovací práva a další práva váznoucí na věci. Dovolatel zdůraznil, že takovým přechodem vlastnického práva zanikají ze zákona všechna věcná i obligační práva k věci cizí, která na věci (souboru věcí) do té doby vázla, přičemž jako příklad zmínil zástavní a zadržovací právo, zajišťovací převod práva, předkupní právo, nájemní právo apod. Dovolatel rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, podle kterého k přechodu práva dochází i tehdy, pokud povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl. Vydražitel tak podle názoru dovolatele nabývá věc originárně, jde o přechod vlastnického práva.

8. V nyní posuzovaném případě bylo podle názoru dovolatele prokázáno, že dražba proběhla po formální stránce v souladu se zákonem a vydražitel, L.F., nabyl vlastnictví na základě postupu aprobovaného právním řádem. Všechny tyto skutečnosti dovolatel během trestního řízení sice namítal, ale soudy nižších stupňů na ně nebyl brán zřetel (s výjimkou prvního usnesení soudu prvního stupně, jímž byl návrh státního zástupce na zabrání nemovitých věcí zamítnut, a které bylo následně zrušeno). Orgány činné v trestním řízení tedy aplikovaly zákon v jeho neprospěch a zcela pominuly osobu, která zavinila, že dovolatel vydražil v dobré víře předmětné nemovité věci za 29 030 000 Kč. Podle názoru dovolatele tak zcela rezignovaly na to, kdo celou situaci zavinil, a hojily se na osobě, která v souladu s presumpcí, že postup exekutora jako orgánu vykonávajícího veřejnou moc bude v souladu se zákonem, zcela důvěřovala tomu, že dražba byla konaná v souladu s právem. V této souvislosti dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1470/17. Analogicky dovolatel upozornil na čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že ochranné opatření uložené v této trestní věci je de facto trestem vůči jeho osobě, neboť v případě, že je tzv. zdrojový delikt promlčen a nikdo nemůže být za skutek stíhán, se vůči němu uplatňuje represivní opatření státu, aniž by se čehokoliv dopustil. Za této situace měl dovolatel za to, že postup státu vůči němu vykazuje znak svévole (možná i pod vlivem společenské situace poškozených v kauze H-SYSTEM, kterou však dovolatel nikterak nezavinil) a postrádá ústavněprávní konotace.

9. Závěrem dovolatel uvedl, že v předmětném řízení nebyl nikterak bezpečně a nade vši pochybnost prokázán ani zdrojový delikt, ač je to zákonným předpokladem k uložení ochranného opatření. To, co uváděly soudy nižších stupňů, jsou podle dovolatele dedukce, nijak bezpečně prokázané provedenými důkazy.

10. Dovolatel tedy trval na tom, že ochranné opatření bylo uloženo, aniž byly splněny podmínky pro jeho uložení stanovené v trestním zákoníku, a navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015, a buď podle § 265n odst. 1 tr. řádu sám zamítl návrh státního zástupce na zabrání předmětných nemovitých věcí, nebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

11. Současně dovolatel souhlasil s tím, aby o věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, i pokud by se jednalo o rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

III. Vyjádření k dovolání

12. Dovolání L. F. bylo zasláno nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

13. Státní zástupkyně nejprve připomněla, že podle § 3 odst. 2 tr. zákoníku se o ochranném opatření rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje. Tento princip je výjimkou z § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, s tím, že podle tehdejšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jde i o výjimku ze zásady, že na pachatele je třeba užít dřívějšího zákona jako celku, neboť nového zákona se při rozhodování o ochranném opatření použije bez ohledu na to, zda by snad použití dřívějšího souhrnu trestněprávních norem účinných v době spáchání činu bylo pro pachatele příznivější. Uložit tedy lze pouze takové ochranné opatření, které je známé v souhrnu právních norem účinných v době rozhodování soudu. Odůvodnění takového postupu je třeba hledat v tom, že v zájmu prevence je třeba užívat nejnovějších a co nejúčinnějších ochranných opatření, přičemž nejde o opatření difamující. Jestliže tedy v případě ochranných opatření zákon hovoří o výjimce z obecných pravidel, nemůže se podle státní zástupkyně L.F. těchto obecných pravidel dovolávat ve svém mimořádném opravném prostředku.

14. Státní zástupkyně dále zrekapitulovala průběh exekuční dražby, kterou dovolatel nabyl předmětné nemovité věci v katastrálním území XY. Na základě toho státní zástupkyně nepřisvědčila námitkám dovolatele, neboť podle ní v posuzované trestní věci není možné dospět k závěru, že k zabrání věci došlo na základě libovůle státního orgánu, protože byl prokázán vztah zabraných věcí k trestné činnosti jiné osoby, stejně jako skutečnost, že předmětné nemovité věci jsou ve vlastnictví L. F., který je nabyl příklepem ve veřejné dražbě. Rovněž je podle ní třeba zdůraznit, že institut zabrání věci je reakcí na požadavky plynoucí z aktu mezinárodního práva veřejného a evropského práva, k tomu je třeba odkázat především na Úmluvu o praní a vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/1997 Sb.).

15. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání L. F. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby tak Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

IV. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a to včetně povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

17. Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, a to proti rozhodnutí soudu druhého stupně, a zákon proti takovému rozhodnutí dovolání připouští (§ 265a odst. 1 tr. řádu). Rozhodnutím ve věci samé se podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu rozumí (mimo jiné) také rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. e) tr. řádu, tj. usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření. Dovolatel podal své dovolání prostřednictvím obhájce ve smyslu § 265d odst. 2 tr. řádu, v zákonem stanovené lhůtě podle § 265e odst. 1, 2 tr. řádu, tj. do dvou měsíců od doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž lhůta běžela od toho doručení, které bylo provedeno později (tj. od doručení obviněnému), dovolání splňuje též obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

18. Obecně je možno uvést, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který, na rozdíl od odvolání a stížnosti, není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

19. Dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, pro který je možno podat dovolání, pokud bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Nejvyšší soud shledal, že námitky, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, spadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, resp. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, který ve skutečnosti, ač jej formálně neuvedl, obviněný uplatnil (toto pochybení samo o sobě nebylo natolik závažné, aby jen proto bylo jeho dovolání odmítnuto).

20. Vyvstala ovšem otázka, nakolik byl L.F. osobou oprávněnou dovolání podat, neboť trestní řád omezuje okruh osob oprávněných podat dovolání v § 265d odst. 1 tr. řádu, přičemž ve znění účinném v době podání dovolání jej omezil toliko na nejvyššího státního zástupce a obviněného (tedy např. poškozený či zúčastněná osoba nejsou osobami oprávněnými dovolání podat). Protože v dané věci bylo ukládáno ochranné opatření L.F. jako osobě, která v té době již nebyla trestně stíhána (formálně nebyla obviněná), bylo třeba této otázce věnovat pozornost.

21. Bylo tedy zapotřebí vyřešit otázku, zda dovolatel, který v téže věci byl trestně stíhán (měl postavení obviněného), pozbyl takové označení a z něj plynoucí oprávnění podat dovolání jen proto, že jeho trestní stíhání bylo předtím pravomocně skončeno, a zda v řízení o následně podaném návrhu na zabrání věci mu takové postavení, a to i pro účely dovolacího řízení, svědčí či nikoli. Obviněný je totiž ve své podstatě v této věci „bývalým“ obviněným (viz toto označení v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1118/2017), následně bylo proti němu vedeno řízení o návrhu státního zástupce na zabrání věci (viz shora reprodukci dosavadního průběhu trestního řízení). Podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu [ve znění účinném do 30. 11. 2019, po tomto datu jde o ustanovení § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť nově přibyla jako oprávněná osoba k podání dovolání příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce] je osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně také obviněný, a to pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Je přitom nepochybné, že v dané věci bylo napadáno usnesení soudu druhého stupně, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. řádu, tedy bylo napadeno takové rozhodnutí, u něhož se dovolání připouští, jak již bylo uvedeno shora – viz § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu ve spojení s § 265a odst. 2 písm. e) tr. řádu. Je též zjevné, že se tato rozhodnutí L. F. bezprostředně dotýkají, neboť jimi byly zabrány jeho nemovité věci.

22. Při řešení této otázky vycházel Nejvyšší soud též z dosavadního průběhu trestního řízení, jak již bylo rozvedeno shora. Proti dovolateli bylo v tomto trestním řízení vedeno trestní stíhání jednak pro skutek právně kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zákona, které bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 6 T 262/2015, zastaveno z důvodu promlčení, a jednak pro skutek právně kvalifikovaný jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1, § 256 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona, pro který byl (po vyloučení věci k samostatnému projednání) obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. řádu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 7 T 10/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 67 To 127/2016. Teprve v návaznosti na to, že trestní stíhání obviněného bylo skončeno jednak pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání, jednak pravomocným zprošťujícím rozsudkem, podal státní zástupce, který předtím navrhoval, aby obviněnému byl ve vztahu k zajištěným předmětným nemovitým věcem uložen trest propadnutí věci, nový návrh na zabrání stejných nemovitých věcí podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. S tímto návrhem sice státní zástupce neuspěl, nicméně následně bylo usneseními soudu prvního a druhého stupně rozhodnuto tak, že se tytéž nemovité věci zabírají podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (a to mimo jiné s odůvodněním, že jiná osoba, exekutor, se dopustila trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, na němž se podle dozorujícího státního zástupce obviněný L.F. měl účastnit ve formě pomoci, což jednak podle předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo promlčeno – viz zastavení trestního stíhání obviněného L. F., jednak to nebylo prokázáno – viz první usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zabrání věcí a následné usnesení soudu druhého stupně o zrušení tohoto usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí).

23. Dovolatel tedy v předchozím stadiu trestního řízení (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 T 10/2014 a sp. zn. 6 T 262/2016) vystupoval jako obviněný, přičemž pro jeden žalovaný skutek bylo trestní stíhání pro promlčení zastaveno a pro druhý žalovaný skutek byl dovolatel zproštěn obžaloby. Jak v době podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu ve znění účinném do 30. 11. 2019, tak v době rozhodování soudu podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu v nyní účinném znění, které bude dále Nejvyšším soudem užíváno, neboť trestní řízení se koná zásadně podle zákona právě platného a účinného (viz rozhodnutí č. 2/1998-II. Sb. rozh. tr.), byl vedle veřejného žalobce jedinou další osobou oprávněnou podat dovolání obviněný. S ohledem na okolnosti nyní projednávané věci je však Nejvyšší soud přesvědčen, že uvedené ustanovení má být vykládáno extenzivně, tedy tak, že zahrnuje i takového obviněného, jehož dřívější trestní stíhání skončilo, a následně v téže věci byl proti němu podán návrh na uložení ochranného opatření, zde zabrání věci. Opačný názor využívající restriktivní výklad pojmu „obviněný“ užitý v § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu spočívající v tom, že L.F. nebyl ani v době podání dovolání ani v době rozhodování soudu obviněným, protože jeho trestní stíhání skončilo dříve, než započalo řízení o návrhu státního zástupce na zabrání jeho věcí, by ve svém důsledku znamenal odepření práva dovolatele na přístup k soudu (tzv. denegatio iustitiae).

24. Zákonodárce v § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu užívá obecný pojem obviněný. Obviněným se obecně rozumí osoba, která je trestně stíhána. Legální definici podává ustanovení § 32 tr. řádu, podle něhož toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, lze považovat za obviněného a použít proti němu prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání (§ 160 tr. řádu). Tuto definici je třeba doplnit dalšími ustanoveními trestního řádu, která se vztahují k okamžiku zahájení trestního stíhání – předně podle § 314b odst. 1 tr. řádu druhá věta se trestní stíhání zahajuje též tím, že návrh státního zástupce na potrestání byl doručen soudu, dále podle § 179b odst. 5 tr. řádu druhá věta se trestní stíhání zahajuje rovněž tím, že se soudu doručí návrh na schválení dohody o vině a trestu, byla-li sjednána ve zkráceném přípravném řízení (v obou případech má takové zahájení trestního stíhání účinky vůči obviněnému až doručením uvedených návrhů obviněnému). Podle § 12 odst. 7 tr. řádu se rozumí obviněným též obžalovaný a odsouzený, pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného. Obviněný se označuje jako obžalovaný po nařízení hlavního líčení (§ 12 odst. 8 tr. řádu) a jako odsouzený ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který nabyl právní moci (§ 12 odst. 9 tr. řádu). Povahu odsuzujícího rozsudku má též trestní příkaz (§ 314e odst. 7 tr. řádu). Obviněného je pak třeba odlišovat od podezřelého ve smyslu § 179b odst. 3 tr. řádu (od sdělení podezření ve zkráceném přípravném řízení), resp. od podezřelého, proti němuž dosud nebylo zahájeno trestní stíhání a je vedeno jen prověřování (viz výslovně § 159c a § 159d tr. řádu, resp. i § 32 či § 76a tr. řádu), resp. podezřelého, kterého je možno zadržet (§ 76 tr. řádu). Již z toho je zřejmé, že pojem obviněný užitý v § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu nelze vykládat ani restriktivně a vlastně ani doslovně. Obviněným by se totiž jinak měla rozumět taková osoba, proti níž se řízení vede a proti níž bylo zahájeno trestní, a to nikoli až do jeho pravomocného skončení, ale dokonce jen do nařízení hlavního líčení, protože pak se obviněný označuje jako obžalovaný. S ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a okruh rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, je logicky třeba užít rozšiřujícího výkladu pojmu obviněného, jak vyplývá z § 12 odst. 7 tr. řádu, a rozumět jím i obžalovaného, resp. odsouzeného, tj. toho, kdo byl pravomocným odsuzujícím rozsudkem uznán vinným (naopak nepůjde o odsouzeného trestním příkazem, protože v takovém případě nerozhodoval soud druhého stupně – viz § 265a odst. 1 tr. řádu). Dovolání je přípustné i proti rozsudku, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn [§ 265a odst. 2 písm. b) tr. řádu], a zároveň není omezeno na nejvyššího státního zástupce, resp. příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce, v neprospěch obviněného, ale je třeba připustit i podání dovolání takovou osobou, proti níž se trestní řízení vede, ve svůj prospěch, domáhá-li se jiného (příznivějšího) důvodu pro zproštění obžaloby (viz rozhodnutí č. 40/2005 Sb. rozh. tr.). Je tak zřejmé, že se při výkladu pojmu obviněný užitého v § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu užívá extenzivního výkladu, neboť je pod něj třeba zahrnout i tu osobu, proti níž se vedlo trestní řízení a která sice byla dříve trestně stíhána (obviněný v užším slova smyslu), avšak v době podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti pravomocnému rozhodnutí, jakož i v době rozhodování o něm, již trestně stíhána není a dokonce ani v takové věci nebyla odsouzena, naopak byla pravomocně zproštěna obžaloby. Podobně je tomu i v případech, kdy bylo její trestní stíhání pravomocně zastaveno – viz § 265a odst. 2 písm. c) tr. řádu, či bylo rozhodnuto o postoupení věci – viz § 265a odst. 2 písm. d) tr. řádu, či byl využit některý z odklonů, s nímž není spojeno odsouzení obviněného – viz § 265a odst. 2 písm. f) a g) tr. řádu. Je proto nanejvýš logické, aby bylo přípustné také dovolání té osoby, proti níž bylo vedeno trestní řízení a která byla trestně stíhána, avšak následně její trestní stíhání bylo pravomocně skončeno a posléze byl proti ní v téže věci podán státním zástupcem návrh na uložení ochranného opatření. Nebylo by důvodné stanovit dva různé režimy, kdy osoba, která byla trestně stíhána, může využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku a brojit proti zabrání věci jako ochrannému opatření, a to jen v závislosti na tom, zda o uložení tohoto ochranného opatření bylo rozhodnuto spolu s rozhodnutím o vině, anebo šlo o samostatné rozhodnutí učiněné v řízení navazujícím na rozhodování o vině (viz k tomu § 230 odst. 1 až 3 tr. řádu).

25. V daném případě k zabrání nemovitých věcí náležejících dovolateli přistoupily orgány činné v trestním řízení v přímé návaznosti na jeho předchozí trestní stíhání. Státní zástupce učinil návrh na jejich zabrání v reakci na zastavení trestního stíhání dovolatele z důvodu promlčení trestní odpovědnosti, resp. též v reakci na jeho zproštění obžaloby, naopak předtím počítal s propadnutím stejných věcí, posléze navrhl tytéž věci zabrat podle § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 17. 3. 2017, podle kterého mohl soud uložit, že se věc, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, zabírá, náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit (míněno pachateli činu, za nějž trestní odpovědnost zanikla pro promlčení). Vzhledem k tomu, že o tomto návrhu státního zástupce soud prvního stupně poprvé rozhodoval až dne 17. 4. 2018, tedy poté, co došlo ke změně právní úpravy ochranného opatření zabrání věci, byl návrh státního zástupce posouzen jako návrh na uložení ochranného opatření podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jako takový byl zamítnut, přičemž k zabrání nemovitých věcí podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. řádu bylo přistoupeno až z podnětu soudu druhého stupně, který ke stížnosti státního zástupce zrušil původní zamítavé usnesení soudu prvního stupně.

26. Nejvyšší soud tímto svým rozšiřujícím výkladem, kterým připustil označení L. F. za obviněného ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu, navázal též na svoji dřívější judikaturu, jakkoliv tato otázka dosud nebyla zevrubně a jednoznačně vyřešena. Přesto Nejvyšší soud již dříve ve svém usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1118/2017, v podobné situaci připustil dovolání podané osobou, která předtím byla v postavení obviněného, avšak její dovolání směřovalo výlučně proti rozhodnutím soudů nižších stupňů o zabrání věcí. Nejvyšší soud i v uvedené věci připustil dovolání tzv. bývalých obviněných, jimž byly následně zabrány věci, neboť je z povahy věci považoval za osoby oprávněné k podání dovolání (viz str. 15 odůvodnění citovaného usnesení).

27. Ze všech shora rozvedených důvodů má Nejvyšší soud za to, že obviněným podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu se rozumí i osoba, proti níž v daném trestním řízení bylo vedeno trestní stíhání, jež bylo následně pravomocně skončeno jiným způsobem než odsuzujícím rozsudkem, a poté bylo takové osobě uloženo ochranné opatření, v daném případě zabrání věci. Nepřipuštění dovolání takovou osobou by bylo přílišným formalismem lpícím na doslovném znění uvedeného ustanovení, které by v konečném důsledku znamenalo odepření přístupu k soudu (tzv. denegatio iustitiae), zamezení možnosti účinně brojit proti trestní sankci (zabrání věci), která je fakticky pro obviněného zcela srovnatelná s typově obdobným trestem (propadnutí věci).

28. Nejvyšší soud proto dovolání L. F. považuje za přípustné, protože byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení. Proto bylo možno přistoupit k věcnému přezkumu námitek uplatněných v dovolání, které Nejvyšší soud, jak bude rozvedeno níže, shledal důvodným.

V. Důvodnost dovolání
a) Obecně k zabrání věci

29. České trestní právo hmotné tradičně vychází z tzv. dualismu (dvojkolejnosti) trestních sankcí, tedy z odlišování trestů a ochranných opatření (srov. k tomu § 36 tr. zákoníku a též § 23 a násl. a § 71 a násl. tr. zákona), jde-li o dospělé pachatele (naproti u mladistvých vychází z tzv. monismu trestních sankcí, neboť sankcí je opatření, které je ale trojího druhu – trestní, ochranné a výchovné). Pro oba druhy trestních sankcí jsou některé jejich vlastnosti společné, v jiných se liší. V obou případech je jejich obecným účelem ochrana společnosti před trestnou činností, jde o právní následek spáchaného činu, který vykazuje znaky trestného činu, resp. činu jinak trestného. Stát jimi zasahuje autoritativním způsobem do základních lidských práv a svobod, osoba, jíž je sankce uložena, se jí musí podrobit, stát je při jejich ukládání vázán společnými základními zásadami, jimiž jsou zásada zákonnosti (§ 37 odst. 1 tr. zákoníku), humanity trestní sankce, tj. zákazu sankcí krutých, nepřiměřených a ponižujících lidskou důstojnost (§ 37 odst. 2 tr. zákoníku), přiměřenosti trestních sankcí (§ 38 tr. zákoníku, pro ochranná opatření srov. zvláště § 96 tr. zákoníku) a subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).

30. Základní rozdíl mezi trestem a ochranným opatřením spočívá v tom, že s trestem je spojen společenský a morální odsudek osoby, jíž je trest ukládán, újma v případě trestu je nevyhnutelným průvodním jevem trestu, s nímž je spojena účinná ochrana společnosti, naproti tomu ochranná opatření působí preventivně, jejich primárním (a vlastně jediným) účelem je právě účinná ochrana společnosti před činy trestnými, resp. jinak trestnými, jde ovšem výlučně o prevenci individuální, nikoli generální (jako u trestů), navíc v rámci individuálně preventivního účinku má ve skutečnosti působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli i odstrašení (ve spojitosti s ochranným opatřením zabrání věci se pak hovoří vlastně jen o zneškodnění). Z důvodu uvedeného vyššího cíle se neuplatňuje princip personality (jako u trestu), ale ochranné opatření může zasáhnout i jinou osobu, než která spáchala trestný čin (a to buď pachatele činu jinak trestného, anebo i třetí osobu - typicky právě v případě zabrání věci). Ochranná opatření lze dělit do dvou základních skupin podle toho, do jakých právních statků osoby, jíž jsou uloženy, zasahují – ochranná opatření zasahující osobní svobodu (ochranné léčení, zabezpečovací detence a ochranná výchova) a majetek (zabrání věci a zabrání části majetku). Ovšem historicky původní účel ochranných opatření zasahujících majetek, který spočíval v ochraně společnosti před oběhem nebezpečných věcí, typicky věcí užívaných ke spáchání trestné činnosti (instrumenta sceleris – zločinné nástroje, např. padělatelské náčiní apod.), případně věcí, které vůbec nemohou být předmětem právních vztahů (res extra commercium – např. padělky peněz, dokladů apod.), se poněkud změnil v důsledku posledních novelizací právní úpravy souvisejících s tzv. europeizací trestního práva hmotného, v důsledku níž došlo k rozšíření uvedeného účelu o odčerpání výnosů z trestné činnosti (zejména pokud jde o § 101 odst. 2 a § 102a tr. zákoníku). Tato ochranná opatření tak chrání společnost před nástroji trestné činnosti (§ 135a tr. zákoníku) a před kořistěním z výnosů z trestné činnosti (§ 135b tr. zákoníku). Srov. k tomu odbornou literaturu – např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 475 a násl.; srov. též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 484 a násl., k ochranným opatřením s. 1140 a násl., ovšem pouze k právní úpravě ještě před novelizací ochranných opatření zasahujících majetek).

31. Vhodné je též uvést text zákonných ustanovení významných pro posouzení dané věci, včetně historického vývoje některých ustanovení vztahujících se k ochrannému opatření zabrání věci. Podle právní úpravy účinné v době, kdy obviněný L.F. získal předmětné nemovitosti byla rozhodná právní úprava následující. Podle § 16 odst. 3 tr. zákona se o ochranném opatření rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje. Podle § 71 odst. 1 tr. zákona mezi ochranná opatření patřilo i zabrání věci (vedle ochranného léčení a ochranné výchovy – teprve s účinností od 1. 1. 2009 přibyla zabezpečovací detence). Podle § 73 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném do 30. 6. 2006, nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v § 55 odst. 1 tr. zákona, mohl soud uložit, že se taková věc zabírá, a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo c) vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem. Vlastníkem zabrané věci se pak stal stát (§ 73 odst. 2 tr. zákona). Podle § 73 odst. 1 tr. zákona ve znění účinném od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2009, nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 55 odst. 1, mohl soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zvlášť závažných trestných činů, nebo d) byla-li získána trestným činem nebo jako odměna za něj a nenáleží-li pachateli, nebo byla-li jinou osobou než pachatelem, byť jen zčásti, nabyta za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za takovou věc nebo jinou majetkovou hodnotu, pokud hodnota zabírané věci nebo jiné majetkové hodnoty není ve vztahu k hodnotě věci nebo jiné majetkové hodnoty získané pachatelem zanedbatelná (ve třetím odstavci pak byl uveden možný alternativní postup namísto zabrání věci nebo jiné majetkového hodnoty).

32. Trestní zákoník obsahuje stejnou úpravu o časové působnosti trestních zákonů, jde-li o uložení ochranného opatření, v § 3 odst. 2 tr. zákoníku. Zabrání věci je po celou dobu platnosti a účinnosti trestního zákoníku upraveno v § 101 tr. zákoníku.

33. Podle původního znění § 101 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2015 (do novelizace provedené zákonem č. 86/2015 Sb.), nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1 tr. zákoníku, mohl soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku účinného v tomto období bez podmínek odstavce 1 mohl soud uložit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty pouze v případě, že je, byť nikoli bezprostředním, výnosem trestného činu, zejména a) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota získána trestným činem nebo jako odměna za něj a nenáleží-li pachateli, b) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota nabyta jinou osobou než pachatelem, byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná, nebo c) byla-li věc nebo jiná majetková hodnota nabyta jinou osobou než pachatelem, byť jen zčásti, za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná.

34. Podle § 101 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 6. 2015 do 17. 3. 2017 (do novelizace provedené zákonem č. 55/2017 Sb.), nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v § 70 tr. zákoníku, mohl soud uložit, že se taková věc zabírá, a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku účinného v tomto období bez podmínek odstavce 1 mohl soud uložit zabrání věci pouze v případě, že je, byť nikoli bezprostředním, výnosem trestného činu, zejména a) byla-li věc získána trestným činem nebo jako odměna za něj a nenáleží-li pachateli, b) byla-li věc nabyta jinou osobou než pachatelem nebo je-li součástí majetku svěřenského fondu nebo podílového fondu a byla-li nabyta, byť jen zčásti, za věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná, nebo c) byla-li věc nabyta jinou osobou než pachatelem nebo je-li součástí majetku svěřenského fondu nebo podílového fondu a byla-li nabyta, byť jen zčásti, za věc, kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná.

35. Podle § 101 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 18. 3. 2017 (od novelizace provedené zákonem č. 55/2017 Sb.) do 31. 1. 2019, nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, mohl soud uložit, že se taková věc zabírá, a) náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. Podle § 101 odst. 2 tr. zákoníku účinného v tomto období mohl soud uložit zabrání věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za trestný čin anebo která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc získanou trestným činem nebo za věc tvořící odměnu za trestný čin, pokud hodnota věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná, a pokud taková věc a) náleží pachateli, který byl odsouzen za trestný čin, ze kterého věc pochází, b) náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, c) náleží pachateli, od jehož potrestání soud upustil, d) náleží nepříčetné osobě, která spáchala čin jinak trestný, e) náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla, nebo f) je součástí majetku ve svěřenském fondu nebo obdobném zařízení (dále jen "svěřenský fond") anebo v podílovém fondu.

36. Další novelizací trestního zákoníku provedenou s účinností od 1. 2. 2019 bylo opět zasaženo do znění § 101 tr. zákoníku, a to ve spojitosti se zavedením nové legální definice pojmů nástroj a výnos z trestné činnosti v § 135a a § 135b tr. zákoníku. Touto novelizací bylo zasaženo především do textu § 101 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění dosud účinném), podle nějž může soud uložit zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc a) náleží pachateli, který byl odsouzen za trestný čin, ze kterého věc pochází, b) náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit, c) náleží pachateli, od jehož potrestání soud upustil, d) náleží nepříčetné osobě, která spáchala čin jinak trestný, e) náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla, nebo f) je součástí majetku ve svěřenském fondu nebo obdobném zařízení (dále jen "svěřenský fond") anebo v podílovém fondu. Podle § 135b odst. 1 tr. zákoníku výnosem z trestné činnosti se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. Podle § 135 odst. 2 tr. zákoníku bezprostředním výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků. Podle § 135 odst. 3 tr. zákoníku zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, včetně plodů a užitků, a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti.
b) K otázce časové působnosti

37. Již shora bylo nastíněno, jaké pravidlo užíval pro uložení ochranného opatření trestní zákon účinný v době nabytí nemovitostí obviněným (v důsledku údajného trestného činu další osoby – k tomu viz níže), jakož i zákon účinný v době rozhodování soudů nižších stupňů (v obou případech jde o stejné pravidlo), že se užije zákona účinného v době rozhodování o uložení ochranného opatření – viz § 16 odst. 3 tr. zákona a § 3 odst. 2 tr. zákoníku.

38. Shora zmíněný individuálně preventivní účinek ochranného opatření spolu s účinnou ochranou společnosti je také zmiňován jako důvod tohoto jiného přístupu, pokud jde o pravidla o časové působnosti trestních zákonů, z nichž se (zásadně) použijí při ukládání ochranného opatření ty, které jsou účinné v době rozhodování o nich (§ 3 odst. 2 tr. zákoníku, srov. též § 16 odst. 3 tr. zákona). Odůvodnění tohoto průlomu do jinak uznávaného principu „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege praevia“ je třeba hledat právě ve smyslu a účelu ochranných opatření, tedy v účinné ochraně společnosti jen těmi prostředky, které jsou nejnovější a nejúčinnější podle stávajících poznatků v souladu s rozvojem vědeckého poznání, navíc nejde o opatření difamující (srov. k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 66). Zdůvodnění tohoto pravidla, jak jej známe i z právní úpravy dřívější, ovšem mnohem lépe odpovídá právě dřívější právní úpravě před již naznačenou novelizací trestního zákoníku provedenou s účinností od 18. 3. 2017 zákonem č. 55/2017 Sb., kterou došlo k implementaci směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii (dále, nebude-li výslovně uvedeno jinak, jen „směrnice“), jež detailněji upravila tzv. rozšířené konfiskace. Ovšem v tom spočívá poměrně významný zásah do původního účelu ochranných opatření, který se rozšířil i na postih výnosů z trestné činnosti a jenž neodpovídá původnímu zdůvodnění ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákoníku o časové působnosti trestních zákonů, jde-li o ukládání ochranných opatření. Dokonce uvedená novela trestního zákoníku, která zavedla nový druh ochranného opatření, a sice zabrání části majetku, má tzv. přechodné ustanovení, a sice čl. II zákona č. 55/2017 Sb., jde-li o ukládání tohoto ochranného opatření („Pro účely uložení ochranného opatření zabrání části majetku podle § 102a zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, lze při stanovení výše hrubého nepoměru mezi hodnotou majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu anebo do majetku ve svěřenském fondu nebo v obdobném zařízení, a jeho příjmy nabytými v souladu se zákonem přihlížet pouze k majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu anebo do majetku ve svěřenském fondu nebo v obdobném zařízení ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“). Zavedení uvedeného pravidla sám zákonodárce odůvodnil tím, že jde o respekt k principu zákazu retroaktivity, který je třeba uplatnit ve vztahu k prokazování původu majetku nabytého v rozhodném období. Tím se ovšem fakticky zúžila použitelnost uvedeného ochranného opatření zasahujícího majetek osob na případy nastalé po účinnosti uvedené novely. Ve vztahu k rozšíření využitelnosti ochranného opatření v podobě zabrání věci podle § 102 tr. zákoníku však takové pravidlo neupravil. V případě rozšíření podmínek pro zabrání věci tak vlastně touto novelizací s ohledem na znění § 3 odst. 2 tr. zákoníku formálně připustil pravou retroaktivitu nové právní úpravy.

39. Stejné omezující pravidlo ve vztahu k ochrannému opatření zabrání věci, u něhož došlo též k výraznému rozšíření podmínek, za nichž je nově možno toto ochranné opatření uložit, však zákonodárce v rámci uvedené novelizace provedené zákonem č. 55/2017 Sb. nezavedl. Přitom i zde reálně hrozí retroaktivní působení nové právní úpravy a při doslovném výkladu uložení ochranného opatření zabrání věci na případy, na něž dřívější právní úprava nepamatovala. Takovým příkladem je i ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, které bylo využito právě v této věci a které nemělo svůj přímý odraz v předchozí právní úpravě [jen zčásti se případy, na něž dopadá § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku v aktuální znění, jakož i ve znění účinném do 31. 1. 2019, daly subsumovat pod ustanovení § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 17. 3. 2017]. Je přitom zřejmé, že u tohoto ochranného opatření, zvláště pak po jeho opakovaných harmonizačních a implementačních novelizacích v důsledku celoevropské politiky konfiskovat výnosy z trestné činnosti, vystupuje do popředí právě jiný účel, než kterým je odůvodňováno pravidlo o časové působnosti zákonů, jde-li o ukládání ochranných opatření, jak bylo uvedeno shora. Tímto účelem je právě výlučně snaha postihnout a konfiskovat výnosy z trestné činnosti, tedy jde o zcela identický účel, jaký mají i majetkové sankce. Ostatně to vystupuje do popředí i v tomto případě, v němž státní zástupce původně usiloval o to, aby týž majetek dovolatele byl zkonfiskován prostřednictvím jiného druhu majetkové sankce, a sice prostřednictvím propadnutí věci, teprve po zjištění, že jej nelze jako pachatele trestného činu odsoudit, navrhoval zabrání totožných nemovitých věcí. Z tohoto úhlu pohledu se však obě uvedené majetkové sankce jeví jako v podstatě rovnocenné, a to zvláště při posouzení, že státní zástupce původně žádal zabrání věci dovolateli jako pachateli činu jinak trestného, neboli pachateli, jehož za spáchaný trestný čin není možno odsoudit, neboť došlo k promlčení trestní odpovědnosti za jeho tvrzený spáchaný trestný čin. Pak se ale zdá přístup spočívající v tom, že namísto propadnutí věci je stejné osobě ze stejných důvodů uložena jiná majetková sankce, a sice zabrání věci, co do důsledků pro obviněného zcela identický. Rozdíl spočívá jen v pojmenování sankce (zabrání namísto propadnutí), ale tvrzený základní rozdíl spočívající v absenci společenského odsudku u ochranného opatření je pro něj v podstatě lhostejný.

40. Z tohoto úhlu pohledu se jeví takový výklad právní úpravy těžko obhajitelný, protože je osoba, proti níž se řízení vede, výrazně více chráněna, má-li být uznána vinnou trestným činem a má-li jí být ukládán trest propadnutí věci, protože v takovém případě není možno zpětně použít právní úpravu účinnou v době rozhodování, která ale nebyla účinná v době spáchání činu, zatímco v případě co do důsledků stejného postihu osoby, kterou nelze označit za pachatele trestného činu (nelze jeho vinu vyslovit), by bylo možno takovou novou úpravu vztáhnout i na případy, jež nastaly za právní úpravy dřívější, která stejný postih neumožňovala. Budeme-li brát v potaz, že orgány veřejné moci, za něž je třeba považovat jak orgány moci výkonné, včetně veřejné žaloby, tak moci soudní, tj. soudů, tak i zákonodárné, tj. Parlamentu České republiky, reprezentují týž subjekt, stát, který jediný u nás má právo (a zároveň povinnost) trestat, má tzv. subjektivní trestní právo (ius puniendi), a který jediný se stává vlastníkem propadlých či zabraných věcí, se zdá takový přístup ještě hůře obhajitelný. Pokud totiž stát sám prostřednictvím orgánů moci výkonné nechá proběhnout promlčecí lhůtu případného trestného činu (pomineme nyní, že jeho spáchání v daném případě vůbec nebylo prokázáno – viz níže), následně prostřednictvím orgánu moci zákonodárné změní pravidla pro uložení majetkové sankce, a to v oblasti ochranných opatření, aby za užití průlomového ustanovení o časové působnosti zákonů, jde-li o ukládání ochranných opatření (zavedeného ze zcela specifických důvodů naznačených shora), do jinak ústavně chráněného pravidla zakazujícího trestat retroaktivně, prostřednictvím nově zavedeného ustanovení o majetkové sankci – zabrání věci, získal majetek, který by jinak jiným způsobem získat nemohl, jeví se takový postup pro vlastníky nepředvídatelný, nejistý, rozporný s ochrannou vlastnického práva, zvláště, pokud jej vlastník nabyl v dobré víře (k tomu viz dále). Jinými slovy stát si při pohledu zvenčí v takovém případě sám upravil pravidla takovým způsobem, aby je následně (dodatečně) mohl využít k získání majetku, který by jinak podle pravidel platných a účinných v době události, z níž pro to dovozuje důvod, nezískal. Takový postup i z pohledu Nejvyššího soudu skutečně koliduje s principy, na kterých je vybudován demokratický právní stát založený na právní jistotě, předvídatelnosti práva, úctě k právům a svobodám občana a člověka, tedy na principech ústavněprávní síly, která vyplývají zejména z čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších změn.

41. Jakkoliv Nejvyšší soud nezpochybňuje důvodnost a ústavněprávní souladnost pravidla uvedeného v § 3 odst. 2 tr. zákoníku, ostatně to nezpochybnil ve více rozhodnutích ani Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2206/16, ve kterém ale šlo o přeměnu ochranného léčení na zabezpečovací detenci, nezpochybnil jej ovšem ani v případě zabrání věci podle stejného ustanovení jako v tomto řízení v usnesení ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3036/19 – jde ovšem o usnesení, nikoli o nález), jeví se v dané věci i s ohledem na další okolnosti případu, o nichž bude zmínka dále, postup orgánů veřejné moci v naznačeném směru jako nespravedlivý ve vztahu k dovolateli, který jednal celou dobu v dobré víře, že příklepem v dražbě, jejíž konání bylo orgánům činným v trestním řízení známo (viz níže), nabývá do svého vlastnictví majetek.

42. Nabízí se tak ze shora rozvedených důvodů, především z důvodu ochrany dobré víry, předvídatelnosti práva a právní jistoty, jakožto základních komponentů právního státu, ze kterého plyne požadavek obdobného výkladu zákona ve srovnatelných případech (viz přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 1441/17, uveřejněný ve svazku 87 pod č. 234/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), možnost analogického užití omezujícího přechodného ustanovení uvedeného v čl. II. zákona č. 55/2017 Sb. To by spočívalo v tom, že na ty případy, na které sice dopadá nová právní úprava zabrání věci, ale nebylo možno stejné ochranné opatření uložit za dřívější právní úpravy, se ustanovení o zabrání věci nově formulované zákonem č. 55/2017 Sb. neužije. Takový výsledek i ve spojitosti s další argumentací obsaženou níže (srov. zejména pasáž k dobré víře a její ochraně a k principu přiměřenosti) se jeví jako adekvátní postupu v souladu s principy právního státu respektujícího právní jistotu a ochranu vlastnického práva nabytého v dobré víře (srov. k tomu zejména čl. 11 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdější změny).
c) K námitce nedostatečného prokázání zdrojového deliktu

43. V rámci věcného přezkoumání dovolání se Nejvyšší soud především zabýval tou částí dovolání, ve které dovolatel namítal, že podle jeho názoru nebyl v předmětném řízení nikterak bezpečně a nade vší pochybnost prokázán tzv. zdrojový delikt, na základě kterého bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, resp. zákonné podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření, naopak jde podle obviněného o pouhé dedukce soudů nižších stupňů.

44. Je třeba upozornit s odkazem na pasáž uvedenou shora, v níž byla citována užitá právní úprava § 101 tr. zákoníku ve znění účinném od 18. 3. 2017 do 1. 2. 2019, že podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci jsou uvedeny nejen v písm. e) ustanovení § 101 odst. 2 tr. zákoníku, ale též přímo v tzv. návětí tohoto odstavce (v daném případě zvolily soudy nižších stupňů tu alternativu, že ukládají zabrání věci, která byla získána trestným činem a která náleží jiné osobě, která ji jinak nabyla). Jinými slovy vycházely z předpokladu, že předmětné nemovitosti v XY byly získány trestným činem a v době jejich rozhodování náležely jiné osobě, která je jinak nabyla (originárně dražbou).

45. Samotná otázka prokázání či neprokázání určitých skutečností nezbytných pro následné právní posouzení věci z povahy věci sice sama o sobě neodpovídá dovolacím důvodům založeným na námitkách proti aplikaci hmotněprávních ustanovení, jímž je i dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, neboť jde o námitky v zásadě procesní, týkající se dokazování a náležitého zjištění skutkového stavu, ovšem ve spojitosti s celou řadou dalších důvodných námitek majících právní relevanci, je třeba se i jimi zabývat. Zároveň po bližším přezkoumání obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů je třeba i v tomto ohledu dát dovolateli za pravdu, neboť skutečně z usnesení soudů nižších stupňů nevyplývají jednoznačné a ustálené skutkové závěry vyvozené z provedeného dokazování, které by bylo možno subsumovat pod příslušná ustanovení trestních zákonů, aby na jejich základě mohlo vůbec být uvažováno o uložení majetkové sankce – ochranného opatření zabrání věci. Základním předpokladem pro uložení této sankce podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ve znění účinném v období od 18. 3. 2017 do 1. 2. 2019 totiž bylo (a je tomu tak v zásadě i v současné době) zjištění, že věc, jež má být zabrána, byla získána trestným činem (o ostatních alternativách uvedených v návětí § 101 odst. 2 tr. zákoníku tehdy účinného znění nebylo uvažováno). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je ovšem přitom patrná nejistota i v tomto ohledu, kdo a jakého trestného činu se vlastně dopustil, jednoznačné ani není řešení otázky, zda věci, jež byly dovolateli zabrány, byly získány trestným činem, tedy jsou jeho výnosem. Těmto otázkám, jakkoliv na nich především stojí rozhodnutí soudů nižších stupňů, nebyla věnována náležitá pozornost.

46. Soud prvního stupně v tomto směru zvažoval dva různé trestné činy – v podstatě trestnou činnost P. S., který byl odsouzen pro rozsáhlou trestnou činnost podvodného charakteru v kauze mediálně známé jako H-System, případně pak trestnou činnost exekutora D. T. spočívající v maření výkonu úředního rozhodnutí (případné účastenství dovolatele na tomto trestném činu přitom vyloučil). Nakonec, jak bude ještě blíže rozvedeno, dospěl pouze k závěru o tom, že trestného činu se dopustil D. T., ač předchozí závěry soudů nižších stupňů učiněné ještě v průběhu trestního stíhání dovolatele vyznívaly opačně, ostatně tento exekutor za tento čin nebyl ani trestně stíhán.

47. Podle závěrů soudů nižších stupňů byl P. S. odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 T 14/2001, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, za podvodné vylákání finančních prostředků ve výši přesahující miliardu korun od stovek poškozených klientů obchodní společnosti H-SYTEM, a. s. Soudy nižších stupňů se zabývaly též původem předmětných nemovitostí v XY, které v době dražby náležely P. S., a tím, zda P. S. do těchto nemovitostí neinvestoval peníze podvodně vylákané podvodnou trestnou činností v kauze H-SYSTEM. Uvedené trestné činnosti se P. S. dopouštěl v letech 1994 až 1997, k prohlášení konkurzu na H-SYSTÉM, a. s. došlo dne 3. 11. 1998. Pokud jde o předmětné nemovitosti v XY, dospěl soud prvního stupně k závěru, že P. S. je nejprve užíval na základě hospodářské smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 26. 9. 1991, nabyvatelem byla společnost SRI se sídlem Údolní 26, Praha 4. Pro nedostatky k registraci příslušným státním notářstvím nebyla smlouva vložena do katastru nemovitostí a k převodu vlastnického práva došlo až na základě notářského zápisu ze dne 13. 1. 1999, kdy se vlastníkem nemovitostí stal P. S. jako fyzická osoba. Nejisté ovšem zůstalo, zda, případně kdy uhradil smluvenou částku ve výši 11 427 919 Kč původnímu vlastníku, družstvu Jednota SD Praha-západ. Podle závěrů soudu prvního stupně nebylo v trestním řízení jednoznačně prokázáno, že by P. S. vůbec uvedenou částku zaplatil, natož že by tak učinil z peněz získaných podvodnou trestnou činností na klientech H-SYSTEMU.

48. Pod zřejmým vlivem stížnostního soudu dospěl nakonec soud prvního stupně, jemuž v tomto směru posléze přisvědčil i soud druhého stupně, k závěru, že se trestného činu, jehož zjištění bylo předpokladem pro naplnění některé z možností pro uložení ochranného opatření zabrání věci, dopustil D. T. Konkrétně měl spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2006). Podle soudů nižších stupňů soudní exekutor D. T. jednal sice v souladu s platným exekučním řádem, nicméně jeho zásadním pochybením bylo, že komunikoval a o připravované dražbě informoval pouze státní zastupitelství a snad i exekuční soud – Obvodní soud pro Prahu 1 (jakkoliv v exekučním spise o tom není záznam), bylo mu však možno vytknout, že si nevyžádal stanovisko Městského soudu v Praze, na který podle jejich závěrů po podání obžaloby přešla správa uvedených nemovitostí, jakož i oprávnění případně vyslovit souhlas s prodejem zajištěných věcí, popř. tomuto zamezit. Toho si podle závěrů soudů nižších stupňů musel být vědom i soudní exekutor, který musel dobře vědět, že obžaloba na P. S. již byla podána, neboť šlo o mediálně sledovanou kauzu. Z toho soudy nižších stupňů dovodily, že D. T. jednal s nepřímým úmyslem a naplnil tak znaky uvedeného trestného činu, neboť zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu. I když orgány činné v trestním řízení buď z důvodu nedostatečné obezřetnosti či z jiných důvodů nestíhaly hlavní pachatele, jejichž stíhání v době rozhodování o ochranném opatření bylo již promlčeno, rozhodl soud prvního stupně, že je nezbytné, aby došlo k nápravě vzniklé situace zabráním vydražených věcí, které v době jeho rozhodnutí patřily L.F., jehož účastenství na uvedeném trestném činu ovšem nebylo zjištěno. Podle soudů nižších stupňů proto byly splněny veškeré podmínky pro uložení ochranného opatření v podobě zabrání věcí L.F. ve smyslu § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

49. Nejvyšší soud ovšem v tomto směru musí dát za pravdu výhradám dovolatele předestřeným v dovolání, neboť uvedené závěry soudů nižších stupňů o tom, že se D. T. svým jednáním při prodeji předmětných nemovitostí v dražbě dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zákona, jsou mnohem spíše pouhými dedukcemi, jak to nazval dovolatel, než reálnými právními závěry založenými na prokázaných závěrech skutkových, které by byly učiněny na základě řádného komplexního vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, tak, aby o nich nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jak vyplývá z § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. I v případě rozhodování o uložení ochranného opatření je totiž třeba plně respektovat základní zásady, jimiž je ovládáno trestní řízení, především zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo, princip tzv. materiální pravdy, zásadu vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a další. V daném případě se soudy nižších stupňů při utváření skutkových závěrů o tom, že se D. T. dopustil trestného činu, omezily na provedení listinných důkazů, na jejichž základě ale předtím vyvozovaly mnohem spíše jeho nevinu (tak jednak v průběhu prověřování vůči jemu samému, tak i v průběhu trestního stíhání dovolatele pro pomoc k uvedenému trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí). Nově pak jen na základě několika listin a úplného přehodnocení jejich významu uzavřely, že D. T. se uvedeného trestného činu dopustil, ačkoliv se neobjevila prakticky žádná nová skutečnost, pro kterou by bylo důvodné předchozí závěry revidovat. Takový postup se jeví jako ryze účelový, učiněný pouze ve snaze odejmout dovolateli v dražbě získané nemovitosti. Přitom ale uvedené závěry vycházejí z velmi zjednodušené interpretace provedené dnešní optikou tehdejších (jistě ne zcela dokonalých) právních předpisů, které se postupně v čase v reakci na nové jevy proměňovaly. Zároveň jsou tyto závěry s ohledem na omezený rozsah dokazování nejen předčasné, ale zřejmě s ohledem na obsah trestního spisu a dosavadní stav poznání i nesprávné, a to nejméně v závěru o zavinění D. T.

50. Soudy nižších stupňů vycházely zjednodušeně uvedeno z toho, že D. T. (aniž by byl prokázán jeho komplot s P. S., případně se znalcem) zmařil rozhodnutí jiného státního orgánu tím, že zcizil věc, jíž se takové rozhodnutí týká, přičemž jednal s nepřímým úmyslem. O zajištění předmětných nemovitostí rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze svým usnesením ze dne 14. 6. 2000, a to podle § 47 odst. 1, odst. 4 tr. řádu (tehdy platného a účinného), zajištěny pak byly až do okamžiku jejich prodeje v dražbě dovolateli (1. 12. 2005). Správa uvedených nemovitostí podle soudů nižších stupňů přešla na Městský soud v Praze okamžikem podání obžaloby v září 2001. Od té doby měl být oprávněn dát souhlas s jejich prodejem jen uvedený soud.

51. Nejprve je třeba upozornit na vývoj právní úpravy vztahující se k zajištění věcí ve prospěch poškozených. Jenom úprava obsažená v trestním řádu se v průběhu prvního desetiletí nového milénia opakovaně měnila.

52. Do konce roku 2003 bylo podle § 47 odst. 1 tr. řádu možno, byla-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno, nárok až do pravděpodobné výše škody zajistit na majetku obviněného. Podle § 47 odst. 4 tr. řádu o zajištění rozhodoval soud na návrh státního zástupce nebo poškozeného, v přípravném řízení státní zástupce na návrh poškozeného; v přípravném řízení mohl státní zástupce nárok zajistit i bez návrhu poškozeného, vyžadovala-li to ochrana jeho zájmů, zejména hrozilo-li nebezpečí z prodlení. Novelizací trestního řádu provedenou s účinností od 1. 1. 2004 zákonem č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále ve zkratce jen „ZVZM“), došlo k úpravě mimo jiné ustanovení týkajících se zajištění nároku poškozeného v § 47 až 48 tr. řádu. Ustanovení § 47 odst. 1 tr. řádu zůstalo stejné, původní text uvedený v odst. 4 (zmíněný shora) byl přesunut do odstavce druhého téhož ustanovení. Dále byly v § 47 a § 47a tr. řádu rozvedeny některé další podrobnosti týkající se možnosti zajistit nárok poškozeného (zejm. povinnosti obviněného, neúčinnost jeho právních úkonů, limity zajištění ve vztahu k některým nárokům apod.).

53. Ani v původní a ani v uvedené pozdější právní úpravě účinné od roku 2004 však nebyl výslovně upraven vztah zajištění majetku pro účely uspokojení nároků poškozených k ustanovením jiných právních předpisů, zejména vztah k exekučnímu řádu, insolvenčnímu zákonu (resp. tehdy zákonu o konkursu a vyrovnání) apod., jak jej známe ze současného § 47 odst. 5 tr. řádu. Taková úprava byla zavedena do trestního řádu až jeho novelizací provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. s účinností od 1. 7. 2006, a to původně do § 47 odst. 7 tr. řádu ve znění uvedené novely (tento odstavec zněl: „S majetkem obviněného, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění podle odstavců 1 a 2, lze v rámci výkonu rozhodnutí nakládat jen po předchozím souhlasu soudu a v přípravném řízení státního zástupce; to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu.“). Zároveň byl stejnou novelou doplněn i do tehdy nově zavedeného § 47 odst. 10 tr. řádu ve znění uvedené novely odkaz na zvláštní právní předpis („Výkon rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného a postup při správě zajištěného majetku stanoví zvláštní právní předpis.“). K tomu je vhodné odcitovat též důvodovou zprávu, která vedla k přijetí uvedeného ustanovení § 47 odst. 7 tr. řádu ve znění účinném od 1. 7. 2006 (tj. půl roku poté, co byla dražba D. T. provedena): „Navržená úprava kopíruje úpravu, která je již obsažena ve stávajícím ustanovení § 79a odst. 2 větě páté. Smyslem této úpravy je zabránit zcizování majetku zajištěného k uspokojení nároku poškozeného na základě uplatnění fingovaných pohledávek údajně uzavřených a vykonatelných ještě v době před rozhodnutím o zajištění podle § 47 odst. 1 a 2. Tuto otázku uspokojivě neřeší ani úprava obsažená ve stávajícím odstavci 6 tohoto ustanovení, neboť se vztahuje pouze na právní úkony učiněné v době trvání zajištění a nikoli před ním. Předchozí souhlas soudu a v přípravném řízení státního zástupce se naopak nevyžaduje u pohledávek státu, neboť zde takové nebezpečí nevzniká.“ K nově zaváděnému odstavci 10 téhož ustanovení zase důvodová zpráva uváděla: „Novým odstavcem 10 se do ustanovení § 47 doplňuje úprava, ze které je zřejmé, že při výkonu rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného a při správě zajištěného majetku se postupuje podle zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, čímž se odstraňují případné výkladové nejasnosti ohledně režimu správy takového majetku a neprovázanost s úpravou obsaženou v zákoně č. 279/2003 Sb.

54. Již jen z vývoje právní úpravy a důvodů zavedení nových pravidel, která však byla do právního řádu vtělena až po provedení předmětné dražby, je zřejmé, že situace ohledně postupu dalších osob vymáhajících pohledávky jiných věřitelů, nebyla tak jasná a zřejmá, jak se zjednodušeně podává z rozhodnutí soudů nižších stupňů. Naopak lze dokonce říci, že právě ony nejasnosti a nedokonalosti tehdejší právní úpravy byly důvodem pro její změnu. Proto není (bez dalšího) ani správný v rozhodnutích soudů nižších stupňů zmíněný závěr, že D. T. muselo být zřejmé, že k prodeji předmětných nemovitostí v dražbě potřebuje souhlas Městského soudu v Praze, před nímž v té době probíhalo trestní stíhání P. S. Naopak dokonce zákonodárce sám uznal, že to tehdejší právní úprava neřešila a snad i připouštěla, aby k prodeji takto zajištěného majetku docházelo, a proto se rozhodl ji změnit (jakkoliv i to může být sporná otázka, nakolik mají mít určití věřitelé před jinými silnější právo, a to jen proto, že jsou zrovna poškozenými v trestním řízení, v němž orgány činné v trestním řízení tento zajišťovací institut využily; takové úvahy jdou ovšem nad rámec projednávané věci). Možná to byla i reakce zákonodárce zrovna na daný konkrétní případ. Nicméně k této úpravě došlo až poté, co ona problematická dražba byla provedena. Pravidla zavedená až posléze nelze na uvedenou dražbu aplikovat, jakkoliv se mohou zdát z dnešního pohledu samozřejmá.

55. K tomu je možno doplnit, že do 1. 1. 2004, kdy vstoupil v účinnost zmíněný zákon č. 279/2003 Sb. (ZVZM), mělo podle zmocnění uvedeného v § 391b tr. řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2004, Ministerstvo financí v dohodě s ministerstvem spravedlnosti vyhláškou upravit postup příslušných orgánů při zabezpečování a správě zajištěného majetku. Touto vyhláškou byla původně vyhláška federálního ministerstva financí č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, která ale byla (bez náhrady) s účinností od 1. 1. 2001 zrušena zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (srov. § 66 bod 1. cit. zákona). Uvedené ustanovení § 391b tr. řádu bylo s účinností od 1. 11. 2004 přesunuto do § 470 tr. řádu, aby posléze bylo zrušeno již shora zmíněnou novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. V jiné spojitosti (se zajištěním výkonu trestu propadnutí majetku) pak trestní řád v § 349 tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2004 odkazoval na zvláštní právní předpis, jde-li o výkon rozhodnutí zajištění majetku a postup při správě takového majetku (míněn přitom byl právě ZVZM). Jak již ale bylo uvedeno, šlo o zcela jiný důvod zajištění majetku a pro jiné účely (výkon trestu propadnutí majetku).

56. Již shora zmíněný zákon č. 279/2003 Sb. (ZVZM) upravoval s účinností od 1. 1. 2004 materii správy zajištěného majetku a věcí v trestním řízení. Poprvé byl tento zákon měněn až s účinností od 1. 4. 2006 (zákonem č. 113/2006 Sb.), můžeme proto pro účely posouzení nyní projednávané věci vycházet výlučně z původního znění tohoto zákona. Předně je třeba uvést, že zákon upravoval postup při výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nebo věcí v trestním řízení (§ 1 odst. 1 ZVZM). Ustanovení zákona o postupu soudu se měla obdobně užít i na postup státního zástupce (§ 1 odst. 3 ZVZM), jinak se mělo postupovat podle trestního řádu (§ 1 odst. 4 ZVZM). Opatření k výkonu rozhodnutí o zajištění majetku byla obsažena v § 2 a násl. ZVZM, správa zajištěného majetku pak v § 9 ZVZM, podle jehož odstavce 1 vykonával správu věcí a práv, které tvoří zajištěný majetek, soud, který o zajištění rozhodl v prvním stupni, nebo na základě jeho pověření územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebo soudní exekutor. Jak již bylo zmíněno, ustanovení ZVZM o postupu soudu se obdobně užila i na státního zástupce (§ 1 odst. 3 ZVZM), tj. měl to být případně i státní zástupce, který o zajištění rozhodl v prvním stupni. Přechod správy ze státního zástupce na soud však z původního znění uvedeného zákona nevyplýval, jak tvrdil soud prvního stupně na str. 3 svého usnesení. Toto pravidlo bylo do uvedeného zákona zavedeno až jeho novelizací provedenou již několikrát zmíněným zákonem č. 253/2006 Sb. s účinností od 1. 7. 2006, a to novelizací § 1 ZVZM, do jehož odstavce 4 bylo tehdy inkorporováno toto pravidlo: „Podáním obžaloby nebo návrhu na potrestání podle zvláštního právního předpisu1e) přechází správa zajištěného majetku na soud. Státní zástupce předá spolu s obžalobou nebo návrhem na potrestání soudu všechny doklady o úkonech jím učiněných při správě zajištěného majetku.“ Důvodová zpráva k této změně byla velmi stručná, změnu odůvodňovala zpřesněním obecného odkazu o analogickém použití postupu soudu na státního zástupce, jinými slovy byl opět přiznán určitý nedostatek předchozí úpravy, která v tomto ohledu nebyla zcela jasná a přesná, kdo má spravovat majetek zajištěný v přípravném řízení státním zástupcem. Je pravdou, že i tehdy (v době konání dražby) se dovozovalo, že spolu s podáním obžaloby přechází oprávnění zrušit zajištění nároku poškozeného podle § 48 odst. 1 tr. řádu ze státního zástupce na soud, tj. senát, popř. samosoudce (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář – díl I. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 263), což trestní řád explicitně řeší až od úpravy účinné od 1. 8. 2013. V době konání dražby bylo možno na takové pravidlo usuzovat též z § 47a odst. 1 a 2 tr. řádu, kde bylo řešeno upuštění od provedení zajišťovacích úkonů a zrušení zajištění v případě, že byla namísto zajištění složena peněžitá jistota, jakož i její zrušení nebo omezení.

57. To ovšem nutně neznamená, že takový názor byl všeobecně sdílen a znám, jak zjednodušeně (bez zákonné opory) dovodily soudy nižších stupňů v případě D. T. Nadto v daném případě nešlo vůbec o to, kdo je oprávněn zrušit zajištění majetku ve prospěch poškozených, ale o to, zda je možno i přes uvedené zajištění provést soudně nařízenou dražbu či nikoli. Později přijaté pravidlo tuto otázku výslovně řešící však v té době v právní úpravě absentovalo. Pokud jde o správu zajištěného majetku, jakkoliv by bylo možno dovozovat, že s podáním obžaloby přechází skutečně na soud, pokud se dovozovalo, že právě on může zajištění zrušit, takový princip ze zákona č. 279/2003 Sb. též nevyplýval. Naopak při doslovném výkladu právní úpravy (v kombinaci § 1 odst. 3 a § 9 odst. 1 ZVZM) bylo třeba dovodit, že správa zůstává tomu orgánu, který o zajištění rozhodl v prvním stupni, byl-li to státní zástupce v přípravném řízení, pak jemu. I proto došlo později k výslovné úpravě této otázky.

58. Z uvedeného je zřejmé, že právní úprava zajištění nároku poškozeného a správy zajištěného majetku se v daném období postupně utvářela, po zavedení prvotní úpravy a následném zjištění jejích nedostatků docházelo k postupné úpravě právních norem a nápravě některých nedostatků, nedokonalostí, nejasností či přímo chyb a mezer původní úpravy, tak, aby co nejlépe sloužila svému účelu. Nelze však uvedené nedostatky a nejasnosti klást k tíži osob, které ji následně aplikovaly. Je svým způsobem vinou státu, že přijal úpravu nejasnou, která nedávala jednoznačná vodítka, jak podle ní postupovat. Nesprávné se proto jeví i velmi zjednodušené závěry soudů nižších stupňů přijaté v této trestní věci, že všem osobám zúčastněným na dražbě předmětných nemovitostí muselo být zřejmé, jaký byl správný postup, který odpovídá dnešním standardům a právní úpravě, která ovšem tehdy neexistovala.

59. Z právě podaného výkladu podle názoru Nejvyššího soudu vyplývá, že postup soudního exekutora D. T., který pravidelně komunikoval se státními zástupci, jejichž rozhodnutím došlo k zajištění předmětných nemovitostí a který předem informoval o připravované dražbě jak Vrchní státní zastupitelství v Praze, tak i Městské státní zastupitelství v Praze, se nezdá tak nestandardní a zjevně zločinný, jak se podávalo z rozhodnutí soudů nižších stupňů. Soudní exekutor D. T. soudně pověřený k provedení exekuce totiž oběma uvedeným orgánům činným v trestním řízení zaslal více než měsíc před konáním dražby přípis, ve kterém je o přípravě dražby informoval, současně jim doručil i dražební vyhlášku a usnesení o stanovení ceny nemovitých věcí, která představuje nejnižší podání v dražbě (viz dokumenty založené v příloze č. 4 ke spisu vedenému pod sp. zn. 7 T 10/2014, svazek 2, č. l. 395, 396, 425, 466, a doručenky na č. l. 454 a 458). Podobně zřejmě informoval i exekuční soud (jak uzavřel i soud prvního stupně, ačkoliv v exekučním spise o tom podle soudu prvního stupně žádný záznam neexistuje). Na základě toho lze jen ztěží přijmout závěr o jeho zločinném záměru utajeně a protiprávně prodat v předem domluvené dražbě předmětné nemovitosti, pokud o svém plánovaném postupu velmi zevrubně informoval nejen soud, jemuž byl odpovědný, ale dokonce i orgán činný v trestním řízení, který provedl zajištění těchto nemovitostí a podle doslovného znění tehdejší právní úpravy měl vykonávat i jejich správu v průběhu zajištění. Kromě toho jakémusi tvrzenému zločinnému komplotu většího okruhu osob (P. S. počínaje, přes soudního exekutora a zřejmě i soudce exekučního soudu či ostatní účastníky dražby, až po manžele F.), jak původně naznačoval státní zástupce, vůbec nic nenasvědčuje, rozhodně nic takového dosud nebylo prokázáno (alespoň takové závěry nevyplývají z žádného rozhodnutí soudů nižších stupňů). Naopak též s přihlédnutím k nejasné úpravě vztahu správy zajištěných věcí (kterou podle doslovného výkladu mělo vykonávat státní zastupitelství) a pravomoci rozhodnout o zrušení zajištění, která (i podle výkladu v odborné literatuře) náležela senátu Městského soudu v Praze, jak byla rozvedena shora, lze při uvedeném známém faktickém postupu soudního exekutora jen stěží vyvodit, že by naplnil znaky úmyslného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zákona. Naopak za současného stavu poznání (nebude-li zjištěna nějaká zcela zásadní nová skutečnost) lze dokonce uvést, že úmysl mařit rozhodnutí státního zástupce o zajištění předmětných nemovitostí v XY je shora uvedenými listinami dokládajícími postup soudního exekutora vyvrácen, neboť D. T. plně a zevrubně informoval právě ten orgán činný v trestním řízení, který provedl ono zajištění, jež mělo být nezákonnou dražbou zmařeno. Právě tímto plným informováním je však jeho úmysl vyvrácen. Jeho postup dokonce nebyl ani v přímém rozporu s nějakým konkrétním ustanovením trestního řádu, protože pravidlo o nepřípustnosti dražby zajištěných věcí ve prospěch poškozených v trestním řízení bylo zavedeno do trestního řádu až po provedení této dražby. Nadto státní zástupce byl plně vybaven informacemi o probíhající dražbě, které nijak nebránil, rozhodnutí o její kriminalizaci učinil až s notným časovým odstupem (jinými slovy buď sám ji v dané době považoval za zákonnou, anebo vědomě jí svým postupem nezabránil, ač tak učinit mohl, a to minimálně tím, že by v souladu s později prezentovaným výkladem tehdejší právní úpravy se obrátil na Městský soudu v Praze, aby sám učinil opatření bránící této dražbě).

60. Kromě toho z průběhu dražby, počtu účastníků dražby, poměru vyvolávací ceny a nakonec vydražené částky, která několikanásobně převyšovala cenu vyvolávací, dosud nic (z toho, co je známo z dosavadního spisového materiálu) nenasvědčuje tomu, že by šlo o nějaké účelové spiknutí, jak původně naznačoval státní zástupce, že by dovolatel byl s dalšími osobami dohodnut na vyvedení zajištěného majetku na úkor dalších osob. Dovolatel se účastnil veřejné dražby, v rámci níž podal nejvyšší nabídku, která výrazně převyšovala vyvolávací cenu, jež navíc předtím nebyla zpochybněna ani exekučním soudem, nakonec ani státním zástupcem, jemuž byla předem známa. Tato zjištění tak nasvědčují tomu, že byla dosažena maximální možná cena, kterou bylo možno nuceným prodejem dosáhnout (jakkoliv je obecně známo, že v rámci nucených prodejů dražbou, a to zvláště u větších celků, nemusí být dosaženo vždy té částky, která by byla dosažena za jiných okolností v rámci soukromoprávních vztahů).

61. Jak bylo shora rozvedeno, dosud spáchání trestného činu D. T. nic nenasvědčuje. Pokud by mělo být dovozeno, že se uvedeného trestného činu skutečně dopustil, musely by soudy nižších stupňů po náležitém prokázání všech nezbytných skutečností státním zástupcem jednoznačně uzavřít, že uvedený exekutor si nejméně byl vědom možnosti, že svým protiprávním postupem může zmařit výkon rozhodnutí státního zástupce tím, že zcizí věc, jíž se rozhodnutí týká, a byl s tím srozuměn. Součástí toho by muselo být též jednoznačné prokázání (bez důvodných pochybností), že tento exekutor nejednal v případném omylu o mimotrestní normě (jíž se trestní zákon nedovolával) ohledně oprávněnosti vlastního postupu při provádění dražby. Případný omyl o mimotrestní normě by bylo třeba posoudit jako skutkový negativní omyl o okolnosti zakládající trestní odpovědnost, který vylučuje úmyslné zavinění. Pochybnosti přitom svědčí obviněnému, v tomto případě dovolateli jako osobě, jíž by měly být zabrány věci údajně pocházející z uvedeného trestného činu. Jinými slovy bylo by na státním zástupci, aby bez důvodných pochybností prokázal, že soudní exekutor zcela vědomě a záměrně jednal protiprávně při provádění uvedené dražby a porušoval tak právní předpisy týkající se dražby věcí zajištěných pro účely uspokojení nároků poškozených. Vzhledem k tomu ale, že rozhodné ustanovení řešící kolizi exekuce a zajištění nároku poškozených v tehdejším trestním řádu absentovalo, není možné toto porušení dovodit.

62. Navíc se soudy nižších stupňů vůbec nevypořádaly s další zásadní otázkou, nakolik předmětné nemovitosti vydražené dovolatelem mohou být výnosem z trestné činnosti, pokud dovodily pouze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí soudním exekutorem provádějícím dražbu zajištěných věcí (nadto ještě nesprávně, jak bylo rozvedeno shora). Vztah výnosu z trestné činnosti (tedy majetku pocházejícího z trestného činu) a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, který nepředpokládá vznik obohacení, ale je jím chráněn zájem státu na respektu k rozhodnutím orgánů veřejné moci, zůstal v tomto směru neobjasněn. Zároveň lze obtížně hovořit o výnosu z trestné činnosti, pokud nebylo zjištěno, že by byl nějaký zjevný nepoměr mezi cenou nemovitostí, za kterou byly vydraženy, a jejich reálnou cenou, která naopak podle dosavadních poznatků byla dosažena právě onou dražbou, pokud dovolatel zároveň tuto cenu skutečně také zaplatil (tj. došlo k ekvivalentní výměně hodnot).
d) K dobré víře dovolatele

63. Dovolatel ve svém dovolání dále namítal, že předmětné nemovitosti v XY nabyl v dobré víře originárním způsobem (dražbou), na základě v té době legálního postupu, který byl po formální stránce v souladu se zákonem. To ostatně konstatoval i soud prvního stupně, který výslovně uvedl, že se dovolatel ničeho nezákonného nedopustil. K tomu dovolatel doplnil, že předpokládal a spoléhal se, že postup soudního exekutora jako orgánu vykonávajícího veřejnou moc je v souladu se zákonem, stejně tak zcela důvěřoval, že dražba se koná v souladu se zákonem. To ostatně nebylo v dosavadním trestním řízení ničím vyvráceno.

64. Soud prvního stupně se otázkou dobré víry dovolatele při nabytí předmětných nemovitých věcí výslovně nezabýval, byť nakonec konstatoval, že v dobré víře jednal, řešil pouze jako předběžnou otázku, zda se dovolatel účastnil na trestném činu D. T., jenž se podle jeho (nesprávných) závěrů trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dopustil. Přitom i soud prvního stupně, jemuž dal v tomto směru za pravdu i soud stížnostní, dospěl k závěru, že L.F. se na uvedeném trestném činu neúčastnil, neboť nebyl zjištěn na jeho straně úmysl, který je nezbytným předpokladem pro vyvození trestní odpovědnosti pomocníka trestného činu (dokonce musí jít o tzv. dvojí úmysl – jednak k vlastnímu jednání, jednak k úmyslnému jednání hlavního pachatele). Neprokázalo se totiž, že by byl součástí nějakého zločinného spolčení P. S., exekutora, soudce, věřitele a eventuálně i znalce, který podával v rámci dražební vyhlášky znalecký posudek, případně dalších osob. Takovému závěru neodpovídaly podle soudu prvního stupně předložené důkazy (a to žádný přímý důkaz, ani uzavřený řetězec důkazů nepřímých). V tomto směru lze sice se soudy nižších stupňů souhlasit, nicméně stejně tak nebyly opatřeny a provedeny důkazy svědčící ve prospěch toho, že by se vůbec D. T. uvedeného trestného činu dopustil, jak bylo rozvedeno shora. Soud prvního stupně pouze lakonicky konstatoval, že dovolatel jednal v dobré víře, soud stížnostní se tím vůbec nezabýval.

65. Nejvyšší soud k tomu předně připomíná opět znění ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku účinné do 31. 1. 2019. Podle tohoto ustanovení mohl soud uložit zabrání věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za trestný čin anebo která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc získanou trestným činem nebo za věc tvořící odměnu za trestný čin, pokud hodnota věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, nebyla ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná, a pokud taková věc náležela jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla. Zákonný text tedy nijak nezohledňoval, zda taková třetí osoba nabyla věc, jež má být zabrána, v dobré víře či naopak ve zlé víře (tedy zda je taková osoba tzv. bonae fidei possessor či naopak malae fidei possessor). Požadavek zlé víry držitele, jemuž má být věc zabrána, jakkoliv jde zdánlivě nad rámec zákonného ustanovení, je však třeba dovodit výkladem, jak bude rozvedeno níže. Naopak dobrou víru je třeba chránit a takové osobě, jež věc získala v dobré víře, podle citovaného ustanovení nelze věc zabrat.

66. Ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku upravující možnost za určitých podmínek zabrat věc náležející i jiné osobě než pachateli trestného činu bylo do trestního zákoníku, jak již bylo shora nastíněno, zavedeno novelou provedenou zákonem č. 55/2017 Sb. s účinností od 18. 3. 2017. Uvedenou novelizací došlo k implementaci již zmíněné „konfiskační“ směrnice (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU – viz shora). Konfiskace majetku třetích osob, jejíž promítnutí do vnitrostátního práva představuje právě ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, je upravena v čl. 6 směrnice. Podle čl. 6 odst. 1 směrnice členské státy přijmou nezbytná opatření umožňující konfiskaci výnosů nebo jiného majetku, jehož hodnota odpovídá výnosům z trestné činnosti, který byl přímo či nepřímo převeden podezřelou nebo obviněnou osobou na třetí osobu, nebo který třetí osoby nabyly od podezřelé či obviněné osoby, alespoň v případech, kdy tyto třetí osoby na základě konkrétních skutečností a okolností, včetně toho, že převod byl proveden nebo k nabytí došlo bezúplatně nebo výměnou za finanční částku výrazně nižší, než je tržní hodnota, věděly nebo měly vědět, že účelem převodu nebo nabytí bylo vyhnout se konfiskaci. Podle čl. 6 odst. 2 směrnice nejsou odstavcem 1 téhož článku dotčena práva třetích osob jednajících v dobré víře.

67. Jinými slovy uvedená směrnice, která byla důvodem změny tuzemské legislativy, s ochranou dobré víry výslovně počítá i přímo v textu směrnice. Ochrana dobré víry třetích osob je vedle ustanovení čl. 6 odst. 2 směrnice zmíněna i v důvodové zprávě k zákonu č. 55/2017 Sb., jímž právě bylo ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku zavedeno. Podle této důvodové zprávy nová úprava umožňuje užít rozšířené zabavení majetku i na majetek, který od pachatele v rozhodném období nabyly třetí osoby, pokud při jeho nabytí nebyly v dobré víře, tj. tyto osoby věděly o nezákonném původu majetku či o nezákonném účelu převodu takového majetku na ně. Třebaže tedy přijatý zákonný text v § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (případně v jiném navazujícím ustanovení) výslovně s ochranou dobré víry nepočítá, je třeba takovou ochranu dovodit nejméně výkladem, a to za užití metody historické, komparatistické a teleologické. Z historického výkladu vyplývajícího z důvodu přijetí novelizovaného ustanovení, na základě implementace směrnice, která s touto ochranou výslovně počítá, a vzhledem k textu doprovodné důvodové zprávy je zapotřebí dovodit, že nabytí v dobré víře má být chráněno a zabrání věci takové třetí osobě, byť by tato věc ve skutečnosti byla výnosem z trestného činu (což navíc v tomto případě nebylo ani zjištěno – viz výše), není možné.

68. Ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je tak podle názoru Nejvyššího soudu nutno vykládat v souladu s uvedenou směrnicí, která předcházela a iniciovala přijetí zákona č. 55/2017 Sb., jímž byla zavedena rozšířená možnost zabrat věci i třetím osobám. Povinnost interpretovat národní právo v souladu se závaznou normou práva Evropské unie, která není přímo použitelná a k jejíž implementaci vykládané pravidlo slouží, totiž vyplývá z principu loajality ve smyslu čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, jakož i z judikatury Soudního dvora Evropské unie [srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984, sp. zn. C-14/83 (Von Colson a Kamann), nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 11. 1990, sp. zn. C-106/89 (Marleasing)]. I tento eurokonformní výklad přitom vede k jednoznačnému závěru, že při ukládání ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je soud povinen zkoumat, zda třetí osoba, jejíž majetek má být zabrán, jej od pachatele trestného činu nabyla v dobré víře (pak jí toto ochranné opatření nelze uložit) či zda věděla nebo měla vědět, že převáděný majetek je nezákonného původu nebo že jde o převod účelový s cílem vyhnout se propadnutí či zabrání převáděných věcí (zde jsou vlastně parametry tzv. zlé víry).

69. Po přezkoumání nyní posuzované námitky dovolatele proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže se i přes nutnost interpretovat ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku v souladu se směrnicí (2014/42/EU) nevypořádaly s otázkou, zda dovolatel nabyl předmětné nemovité věci v dobré víře ve správnost postupu soudního exekutora coby orgánu vykonávajícího veřejnou moc či zda u něj tato dobrá víra absentovala, a to i přesto, že se dovolatel své dobré víry v průběhu celého řízení dovolával. Navíc ale pochybily především v tom směru, že vlastně vycházely z dobré víry dovolatele (viz alespoň takto vyznívající pasáž odůvodnění soudu prvního stupně na str. 6 shora jeho usnesení, které zlou víru dovolatele označuje soud prvního stupně za pouhé ničím nepodložené tvrzení státního zástupce), přesto tuto dobrou víru nezohlednily a rozhodly o zabrání věcí nabytých v dobré víře. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud i tuto námitku dovolatele důvodnou.

70. Dovolací soud nad rámec právě uvedeného podotýká, že důležitým důkazem pro posouzení, zda dovolatel nabyl předmětné nemovitosti v dobré víře či nikoliv, je protokol o průběhu dražby konané dne 1. 12. 2005 (příloha č. 3 ke spisu vedenému pod sp. zn. 7 T 10/2014, svazek 2, č. l. 367-368), ze kterého vyplývá, že dražby se účastnilo šest subjektů, přičemž nejnižší podání činilo 5 067 000 Kč, že po příhozech ostatních účastníků dražby učinil nejvyšší podání dovolatel L.F. na částku 29 030 000 Kč. Rovněž z dalších listin je zřejmé, že konání dražby bylo veřejně avizováno a že o účast v ní projevilo zájem hned několik uchazečů (viz dokumenty založené v příloze č. 4 ke spisu vedenému pod sp. zn. 7 T 10/2014, svazek 2, č. l. 398 a násl.). Tyto okolnosti podle Nejvyššího soudu naznačují, že se nejednalo o tzv. spřátelenou dražbu, jejímž předem domluveným vítězem měl být dovolatel, jak tvrdil státní zástupce, jehož úkolem je rozhodné skutečnosti nejen tvrdit, nýbrž i prokazovat.

71. Pokud by soudy nižších stupňů interpretovaly ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku eurokonformním způsobem, tedy s přihlédnutím k nutnosti chránit majetek nabytý v dobré víře třetími osobami, musely by se důkladně zabývat okolnostmi, za kterých dovolatel nabyl předmětné nemovité věci, musely by pro pozitivní rozhodnutí o zabrání předmětných nemovitostí mít za prokázané, že nabyvatel (zde dovolatel) věděl alespoň o možnosti, že převáděný majetek je nezákonného původu nebo že jde o převod účelový s cílem vyhnout se propadnutí či zabrání převáděných věcí. Tomu pak zpravidla nasvědčuje velmi nízká a neodpovídající cena, zcela nestandardní podmínky nabytí apod. To však v této věci nebylo zjištěno, jak již bylo rozvedeno shora.

72. I z těchto důvodů je tak třeba považovat rozhodnutí soudů nižších stupňů za nesprávná a nezákonná, a již jen proto (vedle dalších důvodů, jak vyplývá z jiných pasáží tohoto usnesení) musela být zrušena.
e) K přiměřenosti ochranného opatření zabrání věci

73. Další námitkou, kterou dovolatel uplatnil, byla ta, že k uložení ochranného opatření zabrání předmětných nemovitých věcí došlo se značným časovým odstupem (k retroaktivitě viz výše), obviněný je získal a následně držel v dobré víře, a to po dobu delší, než právní řád žádá pro vydržení nemovitých věcí získaných v dobré víře.

74. Všechny tyto aspekty se promítají mimo jiné též do zásady přiměřenosti vyjádřené v ustanovení § 96 tr. zákoníku, podle jehož prvního odstavce nelze ochranné opatření uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného trestného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Podle § 96 odst. 2 tr. zákoníku újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.
I z uvedeného ustanovení o zásadě přiměřenosti ochranného opatření je zjevné, že vychází z dřívějšího pojetí ochranných opatření (viz shora), které bylo notně pozměněno právě po implementaci shora citované směrnice (v důsledku postihu výnosů z trestné činnosti i osobám, které nejsou pachateli trestného činu nebo činu jinak trestného). Přesto či spíše právě proto ještě důsledněji je třeba princip přiměřenosti zvažovat i při ukládání ochranných opatření spočívajících v zabrání věci třetím osobám, které nemají přímý vztah k trestné činnosti. Právě tyto osoby je třeba především chránit, se zásadou přiměřenosti této sankce velmi úzce souvisí i ochrana dobré víry, jak bylo rozvedeno shora. Je třeba zvažovat, zda skutečně je odčerpáván výnos z trestné činnosti, zda je odčerpáván profit z trestné činnosti (jakákoliv ekonomická výhoda z ní pocházející) osobě, která se sice přímo trestného činu neúčastnila, ale z něj kořistila, měla z něj prospěch. Pokud ale je zjištěno, že tato třetí osoba věc nabyla úplatně za odpovídající cenu, a to navíc v dobré víře, jeví se její jakýkoliv postih (třeba i odčerpáním jejího majetku bez náhrady) jako zcela zjevně nepřiměřený, tedy v rozporu s ustanovením § 96 tr. zákoníku.


75. Ovšem ani tím se soudy nižších stupňů nezabývaly a i v tom je třeba spatřovat chybu v jejich postupu, tedy i důvod pro zrušení jejich rozhodnutí. V tomto směru se jeví jako zjevné, že veřejný žalobce i soudy nižších stupňů byly snad vedeny snahou dosáhnout zabrání těch věcí, které byly původně zajištěny ve prospěch poškozených v kauze H-SYSTEM, aby snad tito poškození byli z věcí zabraných státem dovolateli uspokojeni (jakkoliv by zřejmě takový postup podle stávající právní úpravy nebyl možný). Není ale možné napravovat jednu křivdu spáchanou na určité skupině osob křivdou jinou, a to tím, že by byla uložena majetková sankce osobě, která se podle dosavadních zjištění nedopustila žádného trestného činu a ani se na něm neúčastnila, naopak úplatně za tržní cenu a v dobré víře nabyla předmětné nemovitosti, a to jen proto, aby stát získal majetkovou hodnotu, z níž by následně (případně) uspokojil poškozené z jiné trestní věci. Takový postup se příčí vnímání spravedlnosti, je vůči dovolateli zjevně nepřiměřený, a proto za takových podmínek mu nelze ochranné opatření vůbec uložit.

VI. Závěrečné shrnutí

76. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky dovolatele týkající se především absence trestného činu, z něhož by pocházely jím nabyté nemovitosti, porušení ochrany dobré víry při jejich nabytí a přiměřenosti uloženého ochranného opatření zabrání věci, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu jak napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 469/2018, tak jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 T 262/2015, a současně zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

77. V dalším řízení bude na soudech nižších stupňů, aby ve věci znovu rozhodly. Nezmění-li se zásadně skutkový stav doposud soudy nižších stupňů zjištěný, nebude možno ochranné opatření zabrání věci dovolateli L.F. uložit. Dosud totiž především nebylo zjištěno, že by předmětné nemovitosti byly výnosem z nějakého konkrétního trestného činu, u něhož by bez důvodných pochybností byly prokázány veškeré nezbytné skutečnosti naplňující všechny jeho znaky (tj. především znaky skutkové podstaty, a to včetně znaků subjektivní stránky – zavinění). Nebylo ani zjištěno, že by L.F. jako tzv. třetí osoba, která se podle dosavadních závěrů žádného trestného činu nedopustila a ani se na něm neúčastnila, nejednal při nabytí nemovitostí v dobré víře. Uložení majetkové sankce znatelně zasahující majetkové poměry se značným časovým odstupem, na základě nově přijaté právní úpravy osobě jednající v dobré víře se nejeví ani přiměřená, jak bylo rozvedeno shora. Pokud tedy státní zástupce nenabídne zcela nové zásadní důkazy k prokázání vlastních tvrzení o zlé víře L. F. a jeho zapojení do machinací s předmětnými nemovitostmi, které dosud soudy nižších stupňů odmítaly a považovaly je za ničím nepodložené úvahy, nebude možno za nynějšího stavu poznání dovolateli uvedenou majetkovou sankci uložit.

78. Při novém projednání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu).

79. Protože zjištěné vady napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání L. F. v neveřejném zasedání, a to ve shodě s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. 12. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu