Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/17/2019
Spisová značka:28 Cdo 3570/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3570.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D

28 Cdo 3570/2018-164

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Uhlířské Janovice, se sídlem v Uhlířských Janovicích, Havlíčkova 898, IČ 495 43 008, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze, Rybná 9, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem tamtéž, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 24/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2018, č. j. 4 Co 122/2017-138, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.
II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, advokáta se sídlem v Praze, Rybná 9.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2017, č. j. 38 C 24/2016-115, rozhodl v řízení podle části páté občanského soudního řádu, že žalobkyni se vydávají nemovitosti - pozemky p. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 267 m2 a p. č. XY - ostatní plocha o výměře 22 m2, zapsané na LV XY pro obec a k. ú. XY, pozemek p. č. XY - ostatní plocha o výměře 2049 m2, zapsaný na LV XY pro obec a k. ú. XY, a pozemek p. č. XY - zahrada o výměře 546 m2, v obci a k. ú. XY, jenž vznikl oddělením provedeným geometrickým plánem vyhotoveným společností GRID, a. s., pod číslem plánu 805-78/2016, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), s tím, že tímto rozsudkem se nahrazuje výrok rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 27. 11. 2015, č. j. SPU 618816/2015/45/Václavů, sp. zn. SP19416/2015-537100, pokud jím bylo rozhodováno o nemovitostech dle výroku I. tohoto rozsudku (výrok II.), a účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 20.570,- Kč k rukám zástupce žalobkyně prof. JUDr. Jana Kříže (výrok III.). Soud prvního stupně z citovaného rozhodnutí správního orgánu zjistil, že rozhodl o nevydání pozemků z důvodu výluky uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž v jeho odůvodnění mimo jiné uvedl, že pozemek p. č. XY (správně st. p. č. XY, dále též jen „pozemek st. p. č. XY“) v k. ú. XY bezprostředně souvisí se stavbou na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, jež je ve vlastnictví společnosti AGRO Bohuňovice II, spol. s r. o., a je nezbytný k jejímu užívání, zejména k zajištění přístupu, umožnění oprav a skladování materiálu, a že na pozemku p. č. XY v k. ú. XY (dále též jen „pozemek p. č. XY“) se nachází studna, jímka a další venkovní úpravy vztahující se k zemědělské stavbě nacházející se na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, které jsou ve vlastnictví fyzické osoby. Dále soud vyšel ze zjištění, že pozemek st. p. č. XY v k. ú. XY v katastru nemovitostí je veden jako druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří se způsobem využití společný dvůr a pozemek p. č. XY v k. ú. XY jako druh pozemku ostatní plocha se způsobem využití manipulační plocha. Z ortofotomap, ohledání na místě samém, sdělení K. F. a z nájemní smlouvy č. 11N08/45 ze dne 30. 1. 2008 (uzavřené mezi K. F. a Státním pozemkovým úřadem) pak zjistil, že pozemek st. p. č. XY je z menší části zastavěn, že na pozemku p. č. XY se nachází stavby jímky a studny a venkovní úpravy (vše ve vlastnictví K. F.), že obklopuje celou stavbu na pozemku p. č. XY ve vlastnictví K. F. a sousedí s pozemky p. č. XY rovněž ve vlastnictví K. F., že pozemek p. č. XY tvoří společně s pozemky p. č. XY „areál“, který je plně užíván, že v jeho zadní části se nachází jímka na dešťovou vodu a že nájemcem tohoto pozemku je od 30. 1. 2008 na dobu neurčitou K. F. Z provedených důkazů vzal soud za jednoznačně prokázané, že ve vztahu k pozemkům st. p. č. XY nebyly naplněny podmínky pro jejich nevydání dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; důvodem pro jejich nevydání není ani tvrzení účastnice, že pozemek st. p. č. XY bezprostředně souvisí se stavbami na pozemcích p. č. XY, které nejsou ve vlastnictví oprávněné osoby ani státu, neboť vlastníkům, jejichž stavby jsou v současnosti obklopeny pozemky, k nimž jim nesvědčí vlastnické právo, nemůže být jejich restitučním vydáním způsobena majetková křivda, resp. nemohou být vydáním cizího pozemku třetí osobě jakkoli dotčeny jejich majetkové zájmy. Skutečnost, že užívání těchto pozemků může být ve vztahu mezi vlastníky staveb a státem jako vlastníkem předmětných pozemků dlouhodobě ustálené, a to i kdyby se tak dělo pouze konkludentně, najde svůj odraz (v souladu se zásadou quieta non movere) v zachování možnosti nezbytného přístupu k těmto stavbám, skladování materiálu, opravám apod., což se týká i pozemku p. č. XY, v jehož případě bylo soudem ověřeno, že sousedí s cca polovinou stavby na pozemcích p. č. XY, nicméně není nezbytně nutný k užívání této stavby. Pozemek p. č. XY soud ani nepovažoval za zastavěný ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť se na něm nachází pouze studna a jímka, jež nejsou samostatnými věcmi v dřívějším soukromoprávním slova smyslu, a nejedná se o stavby hlavní.

K odvolání účastnice řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, č. j. 4 Co 122/2017-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že označení vydávaného pozemku v k. ú. XY, jenž byl v rozsudku soudu prvního stupně označen jako „pozemek parc. č. XY“, zní správně „pozemek parc. č. st. XY“ (výrok I.), a účastnici řízení uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže (výrok II.). Odvolací soud mimo jiné uvedl, že soudní praxe v minulosti dospěla k závěru, že pro posouzení, zda lze zastavěný pozemek vydat, je (při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek) rozhodující 1) zda se jedná o samostatnou stavbu (ve smyslu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) jako způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoli o součást věci jiné (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 821/2005 a sp. zn. 28 Cdo 898/2012), a zároveň 2) zda taková stavba brání či nebrání zemědělskému či lesnímu využití pozemku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 376/2008), a že v tomto smyslu je zcela správný závěr soudu prvního stupně, že žádný z předmětných pozemků není zastavěn stavbou ve shora uvedeném smyslu, což platí i pro pozemek p. č. XY, když na něm umístěné stavby studny či jímky charakter samostatných staveb bránících restitučnímu vydání tohoto zemědělského pozemku zjevně nemají. Odvolací soud se dále zabýval otázkou dělitelnosti tzv. areálu (uceleného souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden funkční celek), resp. možnosti vydání některých (např. okrajových) pozemků, přičemž s poukazem na to, že pozemek st. p. č. XY v k. ú. XY se nachází v okrajové (jižní) části areálu hospodářských budov, jež navazuje na oblast spíše obytného či rekreačního charakteru, dospěl k závěru, že vydáním tohoto pozemku o nikterak zásadní výměře nebude nijak narušena funkční propojenost staveb a ostatních pozemků v rámci daného areálu, ani nedojde k porušení některé z jeho funkcí. Dále dodal, že „případné dosavadní využívání části předmětného pozemku jako přístupové cesty do areálu bude i nadále zachováno na základě institutu obecného užívání veřejné pozemní komunikace podle § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nehledě na to, že se zde nejedná o jedinou přístupovou cestu k dotčenému areálu“. Ve vztahu k žalobkyní požadovanému pozemku p. č. XY v k. ú. XY konstatoval, že se o shora uvedenou situaci funkční propojenosti jednotlivých staveb a ostatních pozemků v rámci areálu nejedná, neboť tento pozemek ničeho nepropojuje, nýbrž z hospodářského hlediska se jedná pouze o stav „určitého připojení či připlocení pozemku k jednotlivé stavbě“ ve vlastnictví třetí osoby, a že žádná mimořádná okolnost, která by zakládala zvláštní zájem vlastníků staveb na zachování dosavadní vlastnické úpravy k předmětným pozemkům, nebyla v řízení zjištěna. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že není dána překážka vydání uvedených pozemků oprávněné osobě, a to ani na základě výluky dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.

Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k pozemkům st. p. č. XY v k. ú. XY a p. č. XY v k. ú. XY, podala účastníce řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž ve vztahu k pozemku st. p. č. XY v k. ú. XY se jedná o „otázku překážky k vydání pozemku podle zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci“. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že případné dosavadní využívání části pozemku st. p. XY jako přístupové cesty do areálu bude i nadále zachováno na základě institutu obecného užívání veřejné pozemní komunikace podle § 19 zákona č. 13/1997 Sb., a v tomto ohledu poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, a sp. zn. 33 Cdo 396/2004) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 536/14, sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. III. ÚS 1961/15), jež dovodila, že přestože taková situace není přímo v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena, může být podle konkrétních okolností překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění - např. v případě veřejného prostranství či účelové komunikace; při překážce spočívající v realizaci veřejného zájmu, resp. za situace, kdy by restituent nemohl plně realizovat své vlastnické právo, nelze uskutečnit restituci v naturální formě. Má za to, že odvolací soud nevzal v úvahu veřejný zájem na nevydání pozemku a neposoudil, zda by oprávněná osoba (žalobce) mohla k předmětnému pozemku plně realizovat své vlastnické právo a užívat pozemek způsobem odpovídajícím smyslu restituce, kterým je napravení majetkové křivdy, nikoli navracení holého vlastnictví k pozemku. Ve vztahu k pozemku p. č. XY v k. ú. XY se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejm. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010 a sp. zn. 28 Cdo 4086/2013) v řešení „otázky překážky vydání pozemku podle zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu funkční souvislosti pozemku se stavbou“. Podle této judikatury může být překážkou vydání funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, přičemž pod takovým pozemkem je nutno rozumět jednak stavební pozemek, popř. též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení; za zastavěnou část pozemku je považována nejen část, na níž stojí stavba, ale i část pozemku se stavbou bezprostředně související a nutná k provozu stavby. Dovolatelka namítá, že pozemek p. č. XY je vlastníkem přiléhající stavby užíván na základě nájemní smlouvy za účelem podnikání, že na velké části tohoto pozemku jsou skladována auta určená k opravě a související materiál (součástky, autovraky) a že je zároveň (jeho část) pro vlastníka stavby nezbytně nutný za účelem přístupu ke stavbě (opravy, údržba apod.), takže je dána překážka jeho vydání. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II odst. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že podle § 237 o. s. ř. není přípustné, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Námitka dovolatelky týkající se pozemku st. p. č. XY v k. ú. XY, že „odvolací soud nevzal v úvahu veřejný zájem na nevydání pozemku (neboť pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci) a neposoudil, zda by oprávněná osoba (žalobkyně) mohla k předmětnému pozemku plně realizovat své vlastnické právo a užívat pozemek způsobem odpovídajícím smyslu restituce, kterým je napravení majetkové křivdy, nikoli navracení holého vlastnictví k pozemku“, není způsobilá přípustnost dovolání založit. Je tomu tak proto, že - jak Nejvyšší soud již dříve akcentoval - není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či rozsudek ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015). Ohledně označeného pozemku odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (jenž v odvolacím řízení nedoznal žádných změn), že se nachází v okrajové části areálu, jež navazuje na oblast spíše obytného či rekreačního charakteru, přičemž v řízení před soudem prvního stupně ani v odvolacím řízení nebylo provedeným dokazování zjištěno (ani to jinak nevyšlo najevo), a ani kterýmkoli z účastníků řízení tvrzeno, že by tento pozemek byl přístupovou cestou do areálu (veřejnou komunikací). Pouze okrajová poznámka odvolacího soudu, že „případné dosavadní využívání části předmětného pozemku jako přístupové cesty do areálu bude i nadále zachováno na základě institutu obecného užívání veřejné pozemní komunikace podle § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nehledě na to, že se zde nejedná o jedinou přístupovou cestu k dotčenému areálu“, je tak z hlediska zjištěného skutkového stavu věci zcela bezvýznamná. Námitky, že se jedná o veřejnou pozemní komunikaci - účelovou komunikaci, že soud měl vzít v úvahu veřejný zájem na nevydání pozemku, a že by bylo žalobkyni navráceno holé vlastnictví k pozemku, navíc účastnice řízení uplatnila poprvé až v dovolání a jedná se tak o nepřípustné novoty (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Jde-li o námitky dovolatelky týkající se pozemku p. č. 136/1 v k. ú. Uhlířské Janovice, pak ani ty přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť i ohledně něj dovolatelka vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Stran tohoto pozemku bylo v řízení zjištěno, že se na něm nachází studna, jímka a další venkovní úpravy vztahující se k zemědělské stavbě nacházející se na pozemcích p. č. XY v k. ú. XY, která je (stejně jako uvedená studna, jímka a další venkovní úpravy) ve vlastnictví fyzické osoby – K. F., že tento pozemek není nezbytně nutný k užívání této stavby, že K. F. je na základě nájemní smlouvy č. 11N08/45 ze dne 30. 1. 2008 nájemcem tohoto pozemku, a to od 30. 1. 2008 na dobu neurčitou, a že „se nejedná o situaci funkční propojenosti jednotlivých staveb a ostatních pozemků v rámci areálu, neboť tyto pozemky ničeho nepropojují, nýbrž se z hospodářského hlediska jedná pouze o stav určitého připojení či připlocení pozemku k jednotlivé stavbě ve vlastnictví třetí osoby“. Závěr odvolacího soudu o neexistenci funkční propojenosti pozemku XY se stavbou ve vlastnictví K. F. na sousedních pozemcích je závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010). Dovolatelka navíc zcela opomíjí i tu významnou skutečnost, že K. F. je nájemcem uvedeného pozemku na dobu neurčitou, takže vydáním předmětného pozemku žalobkyni nebude nikterak dotčeno jeho právo pozemek včetně studny, jímky a dalších venkovních úprav nadále jako doposud užívat.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť účastnice řízení s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobkyni v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání, sepsaného advokátem. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. 1. 2019

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu