Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:3 Tdo 1633/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1633.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku
§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

3 Tdo 1633/2018-33



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného J. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Brno-venkov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 7 To 142/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 76/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 15 T 76/2017, byl obviněný J. H. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že jako jednatel a K. H. jako zaměstnanec společnosti H. T., IČ XY, se v blíže nezjištěné době koncem měsíce února 2016 či počátkem měsíce března 2016 na blíže nezjištěném místě, pravděpodobně v provozovně společnosti ve Š., okres Brno-venkov, vzhledem k finančním problémům společnosti domluvili na tom, že prodají jimi přepravované zboží a kamion – jízdní soupravu složenou z tahače tovární značky Mercedes-Benz Actros, registrační značky XY, a návěsu tovární značky Schmitz, registrační značky XY, obojí v majetku spol. ČSOB Leasing, a. s., IČ 63998980, provozované společností H. T., případně že prodají jen zboží a kamion tzv. odklidí na blíže neurčené místo, a nahlásí jej i s nákladem jako odcizený, následně dne 1. 3. 2016 v R., okres Hodonín, ve společnosti The Candy Plus Sweet Factory, s. r. o., IČ 27167313, přistavil coby řidič K. H. uvedený kamion s návěsem k nakládce, kdy došlo k naložení různých cukrovinek v celkové hodnotě 26.047,12 euro (tj. 704.704,83 Kč) s místem určení do Velké Británie, kdy však na základě shora uvedené dohody, s vědomím J. H. a poté, kdy mu Z. H., nar. XY, zprostředkoval kontakt na J. M. a T. V., uvedené zboží dne 4. 3. 2016 odvezl do B. do areálu bývalého podniku A., kde toto zboží vyložil a J. M. a T. V. prodal za blíže neurčenou cenu, přičemž J. M. a T. V. byli srozuměni s tím, že uvedené cukrovinky pochází z trestné činnosti, neboť jim byly poskytnuty originální doklady v angličtině a K. H. jim nabídnul k odkupu rovněž celý kamion, o který však neměli zájem, proto K. H. s již prázdným kamionem přejel do H., okres Břeclav, kde jej odstavil na parkovišti u benzínové čerpací stanice A., a následně dne 7. 3. 2016 v době okolo 23:30 hod. jízdní soupravu převezl do Slovenské republiky, kde ji odstavil na blíže nezjištěném parkovišti u dálnice, načež dne 8. 3. 2016 J. H. a K. H. společně oznámili Policii České republiky krádež uvedeného kamionu i nákladem v celkové hodnotě 3.715.000 Kč, kdy následně J. H. smyšlenou krádež nahlásil rovněž jako pojistnou událost České podnikatelské pojišťovně, a. s., a ČSOB Pojišťovně, a. s., přičemž pojistné plnění nebylo ani v jednom případě vyplaceno, čímž způsobili škodu spol. ČSOB Leasing, a. s., IČ: 63998980, se sídlem Na Pankráci 310/60, Praha 4, ve výši 1.233.707 Kč na tahači a ve výši 940.906 Kč na návěsu, a společnosti Nagel Česko, s. r. o., IČ: 25742574, se sídlem Zděbradská 68, Říčany-Jažlovice, ve výši 704.704,83 Kč na zboží.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Pode § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 1.000 (tisíc) denních sazeb, kdy podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku jedna denní sazba činí 100 Kč (tedy celkem 100.000 Kč).

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku se obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) měsíců.

Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných K. H., nar. XY, T. V., nar. XY, a J. M., nar. XY.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 15 T 76/2017, podal obviněný J. H. odvolání. Odvolání podali také obvinění T. V. a J. M., stejně jako poškozená společnost Nagel Česko, s. r. o.

O podaných odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 7 To 142/2018, a to tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného J. M. napadený rozsudek ohledně jmenovaného obviněného zrušil v celém rozsahu a z podnětu odvolání obviněného J. H. zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného ve výroku o uloženém peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody, a pod bodem II. za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. H., nar. XY, odsoudil podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 500 denních sazeb, přičemž podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku jedna denní sazba činí 200 Kč (celkem tedy 100.000 Kč). Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému J. H. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) měsíců (bod II.).

Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl pak obviněný J. M. pod bodem III. zproštěn obžaloby ze skutku (popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně), v němž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hodoníně v obžalobě ze dne 26. 4. 2017, č. j. ZT 187/2016-46, spatřovala u jmenovaného obviněného spáchání přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný J. M.

Odvolání obviněného T. V. a poškozené společnosti Nagel Česko, s. r. o., byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta (bod IV.).
II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 7 To 142/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 588–592), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítá rozpory v provedeném dokazování. Soud sice uvádí, jakým způsobem hodnotil provedené dokazování, avšak ze způsobu, jakým v tom směru postupoval, je zřejmé, že se orientoval především na zcela účelovou výpověď spoluobviněného K. H. Tato je přitom ze strany soudu vnímána jako doznání s tím, že další provedené dokazování toliko tuto výpověď podporuje. Má za to, že z výpovědi tohoto spoluobviněného a svědka Z. H. nelze učinit jiný závěr než ten, že se přisouzeného jednání nedopustil. Je sice pravdou, že došlo ke ztrátě kamionu, resp. možná k odcizení kamionu, ztrátě či odcizení zboží, nicméně následně byl kamion nalezen a vrácen leasingové společnosti. Tato skutečnost je přitom významná ve vztahu k náhradě škody jako takové. Co se týká výpovědí, kterými měl být dovolatel usvědčen, pak to byl právě spoluobviněný K. H., který takto vypovídal zcela účelově, když podle jeho názoru zůstala výpověď tohoto spoluobviněného osamocena, neboť nebyla podpořena ani listinami, ani svědeckými výpověďmi. Pokud soudy dospěly k jiným hodnotícím závěrům, pak považuje jejich způsob hodnocení důkazů za extrémně rozporný ke skutkovým zjištěním, ze kterých vycházely. Obviněný uvedl, že žádná z dalších osob zúčastněných na řízení jej nezná a nikdy se s ním nesetkala. V jeho neprospěch byly taktéž hodnoceny výpovědi ostatních řidičů, kteří popřeli, že by s nimi snad někdy o možnosti „nechat ukrást kamion“ mluvil, natož to po nich požadoval, jak ve výpovědi tvrdil obviněný H. Má za to, že obviněný H. se rozhodl k odcizení cukrovinek coby „rychloobrátkového“ trvanlivého a obtížně dohledatelného zboží, neboť to bylo snadné, přičemž takto nečinil proto, že chtěl zůstat u obviněného zaměstnán a už vůbec ne proto, že by chtěl svému zaměstnavateli pomoci. Za absurdní považuje, že by obviněný V. dopouštějící se trestné činnosti vystavoval obviněnému H. doklad o úhradě částky za prodej předmětného zboží. Přímo v rozporu s výpovědí obviněného H. je závěr soudu, že tento neměl z celé akce žádný konkrétní finanční prospěch, přičemž obviněný H. na jedné straně tvrdil, že mu obviněný dlužil mzdu, na straně druhé vypověděl, že mu obviněný nic nedluží a dokonce mu poskytl půjčku. Obviněný uvedl, že poté, co se od obviněného H. dozvěděl o průběhu celé akce, zazmatkoval. Měl strach a nevěděl, co má dělat, přičemž měl i obavy z dalších zúčastněných osob, které osobně neznal. Ani skutečnost, že nahlásil pojišťovně pojistnou událost a přihlásil se se škodou do trestního řízení, není ve vztahu k jeho údajné trestné činnosti nikterak prokazující.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (nesprávně uvedeno usnesení) podle § 265k tr. ř. zrušil a sám ve věci rozhod tak, že jej zprostí obžaloby.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1050/2018.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že namítaná nesprávnost právního posouzení skutku je založena výlučně na námitkách zaměřených na zpochybnění správnosti skutkového podkladu výroku o dovolatelově vině. Dovolatel (byť tak formálně činí s odkazem na splněné podmínky extrémního rozporu skutkového podkladu výroku o jeho vině a opatřeného důkazního stavu věci) se omezil toliko na vlastní způsob vyhodnocení provedených důkazů ve spojení s prosazením vlastní verze jejich vypovídací hodnoty, a to aniž by ve smyslu ustálené judikatury jak Nejvyššího soudu tak také Ústavního soudu vyložil, že právě v jeho případě je dán rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a že jde o rozpor takové extrémní intenzity, že skutková zjištění soudů nevyplývají z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Lze plně akcentovat příslušné hodnotící pasáže zejména rozsudku soudu prvního stupně, ze kterých při respektu k požadavku ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. vyplývají naprosto přesvědčivé, logické a výsledky provedeného dokazování podložené úvahy, které jej vedly k odmítnutí obhajoby obviněného. Ta byla založena na tom jeho podstatném tvrzení, že se o trestné činnosti podvodné povahy, popsané ve výroku (nejen) o jeho vině, dozvěděl až po jejím spáchání výlučně ze strany spoluobviněného K. H. Soudy rozhodně nepochybily, pokud zejména na pozadí výpovědi spoluobviněného K. H., jakož i důkazů dalších, odmítly akceptovat jeho obhajobu a neuvěřily tak jeho tvrzení, že jmenovaný spoluobviněný takto dovolatelův řadový zaměstnanec jednal ve věci fiktivní ztráty kamionu včetně přepravovaného nákladu tzv. na vlastní pěst, aniž by tak činil po dohodě s dovolatelem v postavení jednatele spediční společnosti H. T. Obstojí tak i část, kterou si protiřečí např. se svědectvím další řadové zaměstnankyně O. T., popírající, že by od dovolatele obdržela nabídku tzv. si nechat ukrást kamion. Ostatně o tom, že taková „eventualita záchrany dovolatelovy firmy“ existovala, vypověděl v souladu s výpovědí spoluobviněného K. H. svědek M. N. Poukazuje-li dovolatel na nepoměr finančních prostředků získaných z předmětné trestné činnosti na straně jedné a na celkový objem nákladových položek jeho společnosti, pak přehlíží, že ve smyslu H. výpovědi hovořil o pouhém oživení svého podnikání tak, aby firma dál fungovala, tedy minimálně tak, aby se podařilo časově oddálit úplné ukončení jejího provozu. Současně vedle nelegálního zaobchodování takového kontingentu uvažoval o finančním profitu z prodeje pronajatého kamionu s návěsem, byť se ten nakonec v reálu nezdařil. Pokud by pak o trestném jednání spoluobviněného K. H. do té doby skutečně nevěděl, jak tvrdí, pak bylo na místě ve vztahu k pojistiteli tomu odpovídající oznámení, že k pojistné události došlo trestným jednáním jeho zaměstnance, nikoli způsob, jakým na toto údajné zjištění zareagoval. Závěr o správnosti skutkových okolností, o něž se výrok o dovolatelově vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku opírá, přitom nemůže být ve smyslu dovolatelovy námitky ovlivněn skutečností, zda se setkal s ostatními spoluobviněnými za stavu, že s nimi v rámci realizace oné spolupachatelské dohody přišel do styku toliko spoluobviněný K. H.

S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jakožto dovolání podané z jiných než zákonných dovolacích důvodů.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 7 To 142/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému J. H. pouze ve výroku o uloženém peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. H. vznesené námitky napl��ují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jím vznesené námitky podřadit, zejména pak, pokud, v rámci nich soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného K. H., kterou označil za účelovou, kdy zpochybnil věrohodnost svědka, dále výpovědi svědka Z. H. a řidičů společnosti) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, zda jej některá z dalších zúčastněných osob na řízení zná, resp. zda tyto osoby zná on a zda se s nimi setkal, dále zjištění, zda jím byli ostatní řidiči přesvědčování k trestné činnosti, jaká byla pohnutka spoluobviněného K. H. ke spách��ní trestné činnosti, jak by společnost z trestné činnosti profitovala, resp. zda by získané finanční prostředky z trestné činnosti měly vliv na ekonomický stav společnosti), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy usvědčujícím důkazem je toliko výpověď spoluobviněného K. H., kterážto je ve vztahu k ostatním provedeným důkazům zcela osamocena) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný trvá na tom, že se předmětného jednání nedopustil, přičemž má za to, že se jednalo o akci spoluobviněného K. H., který jednal sám za sebe, přičemž si k tomuto vybral náklad „rychloobrátkového“ trvanlivého a obtížně dohledatelného zboží; současně uvádí, že poté, co se dozvěděl od jmenovaného o tom, k čemu došlo, zazmatkoval, neboť netušil, co má dělat, přičemž se současně vyslovil v tom smyslu, že měl obavy z ostatních, jemu zcela neznámých účastníků celé akce; následně nahlásil pojistnou událost, neboť by to i tak udělal objednavatel přepravy).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný shledává. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Soudy neměly pochyby o tom, že to byl právě obviněný, v postavení jednatele spediční společnosti H. T., kdo zorganizoval fiktivní ztrátu kamionu včetně přepravovaného nákladu, a to po dohodě se spoluobviněným K. H., zaměstnaném na pozici řidiče, kdy následně skrze osobu svědka Z. H. získal kontakt na J. M. a T. V., jimž zboží za blíže neurčenou cenu prodal. Současně obviněný nabídl T. V. odkup celého kamionu, a když tento neměl zájem, obviněný „s prázdným kamionem převezl tento do Slovenské republiky, kde ho odstavil na parkovišti u dálnice, načež společně obžalovaný J. H. a odsouzený K. H. oznámili Policii ČR krádež kamionu i s nákladem a následně obžalovaný H. smyšlenou krádež nahlásil jako pojistnou událost“ (str. 7 napadeného rozsudku). Soudy přitom vycházely zejména z výpovědi spoluobviněného K. H., jejíž obsah je však ve shodě s dalšími důkazy obsaženými ve spise (zejména listinnými důkazy – protokol o trestním oznámení, sdělení ČSOB pojišťovny, a. s., stran nahlášené pojistné události, pojistná smlouva; dále i výpovědí svědka M. N.). Stěžejní je pak i následné jednání obviněného, který nahlásil Policii ČR odcizení kamionu i s nákladem, kde uplatil nárok na náhradu škody ve výši 3.715.000 Kč a současně událost nahlásil na pojišťovně coby pojistnou událost s požadavkem pojistného plnění. Obhajoba obviněného, že tímto způsobem „kryl“ jednání spoluobviněného K. H. se jeví jako zcela nelogická. Stejně tak jako tvrzení, že takto jednal, neboť pokud by tímto způsobem nepostupoval, udělala by to společnost Nagel Česko, s. r. o., objednavatel přepravy. Objednatel přepravy však měl legitimní důvod k takovému postupu, zatímco obviněný se tímto postupem snažil odvrátit pozornost od vlastní trestné činnosti a současně z takovéto situace profitovat. Soudy neuvěřily obhajobě obviněného ani v tvrzení, že nezaplatil pojistné s cílem, aby pojišťovna podle uzavřené pojistné smlouvy neplnila (zejména str. 6–7 napadeného rozsudku).

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V projednávané věci obviněný rozporuje učiněná skutková zjištění, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného K. H.) a vlastní verze událostí (kdy trestnou činnost zcela popírá). Hodnotí-li však soudy provedené důkazy odlišným způsobem než sám obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně 3. 4. 2019


JUDr. Petr Šabata
předseda senátu