Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:22 Cdo 1315/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1315.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vydržení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§ 134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D

22 Cdo 1315/2019-738



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: aa) A. P., narozené XY, bytem v XY, ab) K. D., narozené XY, bytem v XY, ac) J. I., narozeného XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, b) J. S., narozené XY, bytem v XY, a c) S. S., narozeného XY, bytem v XY, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti vedlejšího účastníka Městské části Praha – Šeberov, IČO: 00241717, se sídlem v Praze 4, K Hrnčířům 160, zastoupeného JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 45/2010, o dovolání žalobců aa), ab) a ac) a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, č. j. 54 Co 27/2017-604, a rozsudku ze dne 28. 2. 2018, č. j. 54 Co 27/2017-613, takto:

I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 10 C 45/2010-492, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a) V. D. je mimo jiné podílovou spoluvlastnicí pozemku parc. č. XY, trvalý travní porost, o výměře 4 145 m2, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro město XY, katastrální pracoviště XY, obec XY, katastrální území XY (dále jen „sporný pozemek“), a to s ideálním spoluvlastnickým podílem ½ vzhledem k celku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně a) V. D. dne 5. 2. 2017 zemřela a usnesením ze dne 28. 7. 2017, č. j. 54 Co 27/2017-551, odvolací soud rozhodl, že v řízení bude řízení namísto ní pokračováno s jejími nástupci A. P., K. D. a J. I.

Žalobci aa), ab) a ac) pak navrhli, aby soud připustil změnu žaloby tak, aby bylo mimo jiné určeno, že V. D., nar. XY, byla ke dni svého úmrtí 5. 2. 2017 podílovou spoluvlastnicí sporného pozemku.

Odvolací soud pak rozhodl o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 54 Co 27/2017-604, a doplňujícím rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 54 Co 27/2017- 613. Připustil změnu žaloby navrženou žalobci aa), ab, a ac) - výrok I. Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se určuje, že V. D., nar. XY, byla ke dni svého úmrtí 5. 2. 2017 podílovou spoluvlastnicí sporného pozemku v rozsahu id. 1/2. Uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi, aby nahradili žalobcům aa), ab) a ac) náklady řízení před soudy obou stupňů 1 289 156 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Ve výrocích IV. a V. změnil rozsudek soudu prvního tak, že ve vztahu mezi žalobci b, c) žalovaným a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení spojených s vyhlášením doplňujícího rozsudku. Odvolací soud pak ještě usnesením ze dne 23. 5. 2018, č. j. 54 Co 27/2017-625, zamítl návrh žalobců aa), ab) a ac) na doplnění rozsudku, kterým by jim byla přiznána náhrada nákladů řízení za soudní poplatek z dovolání 10 000 Kč.

Spor byl o spoluvlastnické právo k pozemkům, které předchůdkyně původní žalobkyně a) V. P. v roce 1975 převedla na stát. Přesto rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 1991, č. j. 4 D 733/91-46, o dodatečném projednání dědictví po V. P., zemřelé 9. 10. 1984, bylo potvrzeno nabytí dědictví mimo jiné ideální části sporného pozemku pozůstalé dceři V. D. – žalobkyni a); poté dosavadní držitel - stát, za kterého jednal Státní statek hl. města Prahy, vydal jeho držbu žalobkyni a) – V. D., která jej držela nerušeně až do roku 2007, kdy zjistila skutečný stav věci; žalující strana tvrdila, že spoluvlastnický podíl vydržela.

Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že původní žalobkyně a) spoluvlastnický podíl k pozemku vydržela podle § 130 odst. 1 a 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“). Učinil skutkové zjištění, žalobkyně a) nebyla ve styku s žalobcem c), který měl být o skutečných právních poměrech informován, a od něj tedy skutečný stav neznala; to platí i o jejích nástupcích. O pozemky v XY se tato žalobkyně nezajímala, neboť k nim neměla přístup a bylo by to za tehdejšího režimu před rokem 1990 i bezpředmětné. V rodinných dokumentech nebyla založena kupní smlouva z roku 1975. Po změně politické situace se začala o rozsah majetku zajímat a po zjištění nesrovnalosti v dědických rozhodnutích se obrátila na státní notářství. Na základě jeho rozhodnutí pak převzala 1. 10. 1991 držbu pozemku parc. č. XY. Nelze jí tak klást k tíži, že nezjistila darování pozemku státu, zejména když pochybnosti neměl ani státní notář, ani státní statek, který jí držbu předal. Její omyl o vlastnictví byl tedy omluvitelný, neboť byl vyvolán rozhodnutím státního orgánu a v dobré víře byla udržována i jednáním národního podniku a místním orgánem státní správy; z pozemku platila i daň.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci aa), ab), ac) a žalovaný.

Žalovaný napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a jímž bylo určeno, že V. P. byla ke dni své smrti spoluvlastnicí id. ½ pozemku parc. XY k. ú. XY, a tím i související výrok III. o nákladech řízení. Uvádí, že dovolání proti výroku II. rozsudku je podle § 237 o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od původní ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá obcházení restitučních předpisů žalující stranou a z toho plynoucí rozpor s judikaturou v dovolání uvedenou. Popírá též dobrou víru a oprávněnou držbu původní žalobkyně a). Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Žalobci aa), ab) a ac) napadli dovoláním výrok III. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek v napadeném výroku změnil tak, že žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobcům na nákladech řízení před soudy všech stupňů 3 601 594, 08 Kč.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření, která k nim byla podána, jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání nejsou přípustná.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].

K dovolání žalovaného:

Ke vztahu určení vlastnického práva podle obecných a restitučních předpisů a vydržení vlastnického práva podle § 134 odst. 1 obč. zák.:

K této otázce se dovolací soud vyslovil již v usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 371/2011. Dovolací soud základ výkladu této problematiky vyložil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva. V navazujícím usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, dovolací soud vyložil, že nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejenom v případě podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale ani v případech, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Pokud se osoba prostřednictvím restitučních předpisů vrácení majetku nedomáhala, prostřednictvím určovací žaloby se může domáhat ochrany vlastnického práva pouze tehdy, jestliže se v daném případě nejednalo o tzv. restituční titul a při doložení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05).

Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnost, na které žalobce svůj nárok zakládá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99).

Vzhledem k předmětu řízení, kterým je určení vlastnického práva nabytého v roce 2001 (nejpozději v roce 2002), nepřichází aplikace pravidla o vztahu obecných a restitučních předpisů, na které žalovaný poukazuje do úvahy; toto pravidlo se z povahy věci nemůže vztahovat na případy, kdy vlastnické právo bylo nabyto po uplynutí tzv. rozhodného období, tedy ani na vydržení v důsledku oprávněné držby. Pokud se snad žalobci mohli domáhat vrácení podílu v restituci, pak tak mohli činit jen na základě toho, že jim v rozhodném období bylo vlastnictví odňato; takto však předmět řízení nevymezili. Pokud se později, v roce 1991 (nejpozději v roce 1992) chopili držby předmětného pozemku, resp. spoluvlastnického podílu, šlo o nabytí na základě právní skutečnosti, na které se restituční předpisy nemohly vztahovat. Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s judikaturou o vztahu předpisů restitučních a obecných.

Ještě jinak řečeno: Kdyby se žalující strana domáhala určení, že je (spolu)vlastnicí pozemku s tím, že převodní smlouva uzavřená v roce 1975 byla z nějakého důvodu neplatná, nebo že neexistovala a stát se tak chopil držby pozemků na základě neplatného titulu nebo bez právního důvodu, mohla by se žalující strana domáhat jen vydání pozemků v restituci. Jestliže však tvrdí nabytí vydržením v roce 2011, žádný střet restitučních a vlastnických nároků nemůže nastat.

K držbě sporného pozemku:

Dovolatel tvrdí, že žalující strana pozemek nedržela, protože na něm byla zahrádková osada. Nicméně bylo prokázáno, že pozemek pronajala zahrádkářské organizaci dne 17. 12. 1992; nejpozději k tomuto datu se tak chopila držby pozemku, zahrádkářská organizace byla jen detentorem (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000).

K dobré víře žalobců a jejich oprávněné držbě:

Dovolací soud může zpochybnit závěr o dobré víře držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).

Je přípustná i taková oprávněná držba, která je v rozporu s údaji v evidenci nemovitostí (dnes v katastru nemovitostí); při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se nepovažuje za rozhodující soulad skutečného stavu užívání nemovitosti s evidenčními údaji ve veřejných knihách, resp. v dalších dokladech, ale požaduje se posouzení všech okolností držby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, a řada další rozhodnutí připouštějících oprávněnou držbu „contra tabulas“). Je tomu tak mimo jiné i proto, že stát opuštěním tradičních zásad evidence nemovitostí zejména v letech 1948 – 1990 vyvolal nepořádek ve vlastnických vztazích a jejich evidenci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2400/2004); na údaje evidence nemovitostí tak nebylo spolehnutí.

V nálezu z 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie, nyní katastrální úřad) osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž v jednotlivci vyvolá dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly, držitel mohl být v dobré víře, že sporné pozemky nabyl do vlastnictví, a vlastnictví k nim tedy mohl vydržet. Opačný závěr by značil porušení základního práva na právní jistotu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 LPS. Jako ústavně konformní tudíž neobstojí závěr, že neuvedení nemovitosti ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny. Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Na zmíněný nález NS poukázal v usnesení z 27. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011. Obecně též platí, že omyl vyvolaný státním orgánem je omluvitelný (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007).

Podle skutkového zjištění odvolacího soudu původní žalobkyně a) o převodu pozemku na stát nevěděla. Samotný rozpor držby se stavem evidence nemovitostí (a později katastru nemovitostí) podle judikatury neoprávněnou držbu nevylučoval. I když snad Státní statek hl. města Prahy, který ji držbu předal, nebyl ve skutečnosti oprávněn tak učinit, jak tvrdí dovolatel, nemá dovolací soud pochybnost o tom, že takové faktické vydání pozemků, jemuž nikdo neodporoval, v ní oprávněně vzbudilo přesvědčení, že se jí pozemek jako vlastnici vydává. Také byl předmětný pozemek zahrnut do rozhodnutí o dodatečném projednání pozůstalosti po její matce z 21. 2. 1991, na jehož základě jí bylo potvrzeno nabytí sporného pozemku. Dovolatel sice tvrdí, že dobrou víru měl zpochybnit fakt, že v rozhodnutí o dědictví po tetě původní žalobkyně a) tento pozemek uveden není, podstatné však je, že samotná okolnost, že předmětem dodatečného projednání dědictví byly desítky pozemků, nasvědčuje tomu, že z porovnání dědických rozhodnutí nelze činit zásadní závěry; žalobkyni a) tak nelze vytýkat, že se spolehla na poslední rozhodnutí kvalifikovaného orgánu – státního notářství – zejména když ani Státní statek neměl o vlastnictví pochybnosti a pozemek jí vydal. Za těchto okolností a za zjištěného skutkového stavu (viz výše) není závěr odvolacího soudu o oprávněné držbě zjevně nepřiměřený a ani není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

K dovolání žalobců:

Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Jelikož dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1337/2018).

K argumentaci žalobců v doplnění dovolání, které požaduje připuštění dovolání s ohledem na tvrzený ústavněprávní rozměr věci, ev. předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se uvádí:

Dovolání není přípustné ani s přihlédnutím k argumentaci v jeho doplnění ze dne 16. 8. 2018. K tomu lze poznamenat, že účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 o. s. ř., věta první). Účastníci mohou po dobu trvání lhůty k podání dovolání měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají; ke změně není třeba souhlasu soudu (§ 242 odst. 4 o. s. ř.). Žalobcům bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno v 18. 4. 2018. V doplnění dovolání, datovaném dnem 16. 8. 2018, mění dovolací argumentaci oproti dovolání, ve kterém předpokládali, že je i v této části přípustné podle § 237 o. s. ř., a nadále uvádějí jiné důvody přípustnosti (které ovšem platný občanský soudní řád nezná) a domáhají se příp. předložení věci Ústavnímu soudu. K takové opožděné změně důvodu dovolání a vymezení jeho přípustnosti nelze přihlížet.

Nicméně se k návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu uvádí: Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1905/18, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., tak, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají; neshledal protiústavnost uvedeného ustanovení. Podobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2018, sp. zn. I. ÚS 3108/18; od doby uvedené změny, v jejímž důsledku není dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přípustné, se Ústavní soud opakovaně zabýval ústavními stížnostmi do rozhodnutí o nákladech řízení (např. usnesení ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 2075/18), a názor o neústavnosti uvedeného ustanovení nevyslovil.

Nejvyšší soud proto dovolání obou účastníků podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. 4. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu