Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/21/2019
Spisová značka:6 Tdo 239/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.239.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožování mravní výchovy mládeže
Subsidiarita trestní represe
Zproštění obžaloby
Dotčené předpisy:§ 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku
§ 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku
§ 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

6 Tdo 239/2019-389

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné M. D., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 14 To 264/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 94/2018, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 14 To 264/2018. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :

1) Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 1 T 94/2018, byla M. D. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou jednak zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dopustila jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tato jednání byla odsouzena podle § 198 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozené nezl. AAAAA (pseudonym) nemajetkovou újmu ve výši 100.000,- Kč (se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla podle § 228 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních) a poškozený P. D. byl se svým nárokem na nemajetkovou újmu odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

2) Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Svitavách podala obviněná a poškození nezl. AAAAA a P. D. odvolání. Z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 14 To 264/2018, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozenou nezl. AAAAA, zastoupenou otcem P. D. a P. D. odkázal s jejich nároky na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozených byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
I.
Dovolání a vyjádření k němu

3) Nejvyšší státní zástupce podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích v neprospěch obviněné dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s argumentací, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že obviněné nebylo kladeno za vinu, že by zanedbávala zdraví poškozené či její tělesný vývoj, nicméně povinností rodiče je i pečovat o citový, rozumový a mravní vývoj dítěte, do jehož utváření obviněná velmi podstatně zasáhla. Obviněná vlivem lživých a manipulativních informací vytvářela negativní postoj poškozené ke svému otci, který vedl až k negativním důsledkům v psychosociální oblasti poškozené a tím obviněná porušila povinnost pečovat o poškozenou. Dodal, že obviněná rovněž zasáhla do práva poškozené na styk s jejím otcem, přičemž takového výsledku chtěla dosáhnout. Dovolatel tak v jednání obviněné spatřuje naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu ohrožování výchovy dítěte. Dále neakceptoval ani závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Závěr o důvodnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je možno uplatnit tehdy, když je jinak skutková podstata daného trestného činu naplněna, což však odvolací soud zpochybnil. Nadto skutkové okolnosti ukazují, že v daném případě prostředky soukromého práva nebyly dostatečné. Dovolatel se rovněž zabýval otázkou, zda jednání obviněné naplňovalo znak týrání, přičemž dospěl k závěru, že je namístě považovat stav psychické trýzně a těžkého příkoří poškozené za stav odpovídající pojmu týrání. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že otázku zavinění přenechal k řešení znalci. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
II.
Přípustnost dovolání

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).


7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

III.
Důvodnost dovolání

8) V souvislosti s podaným dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti. Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích k odvolání obviněné zrušil rozsudek soudu prvního stupně a obviněnou obžaloby zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. Podle § 226 písm. b) tr. ř. soud obviněného obžaloby zprostí, jestliže v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Z judikatury, která se váže k výše uvedenému důvodu zproštění mj. vyplývá, že se užije např. za situace, že skutek není žádným trestným činem [nikoli pouze zažalovaným, např. rozh. č. 9/2007 Sb. rozh. tr.]. Výše zmíněné ustanovení o zproštění uvádí Nejvyšší soud záměrně, vzhledem k tomu, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nepůsobí konzistentně, neboť v bodech 16) a 17) odůvodnění svého rozsudku zmíněný soud rozvádí zásadu subsidiarity trestní represe a výslovně uvádí, že „pro posouzení trestní odpovědnosti obžalované v této trestní věci je klíčová otázka, zda jsou dány důvody pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe“ s následným konstatováním, že „krajský soud dospěl k závěru, že tyto důvody dány jsou“, aby v následujících bodech zpochybnil znaky trestného činu podle § 198 tr. zákoníku.

9) K otázce subsidiarity trestní represe [zjištění důvodů pro její uplatnění považoval odvolací soud za klíčové] se vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém mj. uvedl, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívající v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

10) Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uvedená zásada se uplatní za situace, kdy jednání pachatele bude vykazovat sice znaky trestného činu, ale s ohledem na společenskou škodlivost (viz shora bod 9) bude v konkrétní věci odpovídající použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V předmětné trestní věci však soud druhého stupně mj. také k (v bodě 18) zločinu týrání svěřené osoby uvedl, že „souhlasí s obhajobou, pokud tato namítá, že takové jednání ze strany obviněné nebylo prokázáno“ a s ohledem na vyjádření znalkyně, že „její (myšleno obviněné) škodlivé ovlivňování Nely patrně stále trvá, a to ať již vědomou nebo nevědomou formou“ – „minimálně vzbuzuje pochybnosti o naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu za situace, kdy obviněná svoji vinu popírá“. Jestliže tedy soud druhého stupně konstatoval nenaplnění subjektivní stránky trestného činu (v bodě 18 sv��ho rozsudku), bylo by možno obecně akceptovat závěr o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., nikoli však za situace, kdy je tento závěr ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu bez dalšího přebrán z hodnocení znalkyně (viz shora) a současně je odkázáno v rámci odůvodnění rozsudku na zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž není zřejmé, jaké byly úvahy odvolacího soudu, pokud poukazuje na uplatnění této zásady a její význam ve vztahu ke zprošťujícímu výroku. Stručně řečeno, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna subjektivní stránka ani objektivní stránka trestného činu (viz bod 18 a 19 jeho rozsudku), pak není zřejmé, proč bylo současně konstatováno, že byly dány podmínky pro užití zásady subsidiarity trestní represe. Obdobná situace existuje také v případě přečinu ohrožování výchovy dítěte, kde je rovněž poukázáno na to, že nebylo prokázáno zlé nakládání („nebylo prokázáno, že obviněná závažným způsobem porušila povinnost o dítě pečovat či jinou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti).

11) S ohledem na shora uvedenou rozpornost, kdy odvolací soud na jedné straně uvádí, že nebyly naplněny znaky trestných činů, kterými byla obviněná soudem prvního stupně uznána vinnou, což by samo o sobě odůvodňovalo při podrobnějším odůvodnění uvedených závěrů (nikoli odkazem na to, že odvolací soud „s argumentací obsaženou v podaném dovolání obviněné souhlasí“) postup podle § 226 písm. b) tr. ř., avšak na druhou stranu uvádí, že „dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku“, nemohlo dovoláním napadené rozhodnutí obstát s ohledem na tuto vnitřní rozpornost.

12) S ohledem na výše uvedenou vnitřní rozpornost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu musel Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušit a tomuto přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud nemůže předjímat výsledek nového řízení před odvolacím soudem, považuje však za potřebné odvolací soud upozornit na následující. Odvolací soud si musí ujasnit, zda byly či nebyly naplněny znaky trestných činů, kterými byla obviněná uznána vinnou soudem prvního stupně. V případě, že dospěje k závěru, že znaky uvedených trestných činů nebyly naplněny, pak je jeho povinností řádně v rozhodnutí své hodnotící závěry rozvést a odůvodnit, nikoli pouze všeobecným odkazem na ztotožnění se s argumentací uvedenou obviněnou v odvolání. V případě, že dospěje k závěru, že jednání obviněné vykazuje znaky trestných činů, kterými byla soudem prvního stupně uznána vinnou, pak musí zvážit, zda lze na uvedený případ aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. a opět řádně své hodnotící úvahy rozvést, aby odůvodnění rozhodnutí bylo jasné, logické a působilo přesvědčivě. Za situace, kdy dospěje odvolací soud k závěru o možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe je nutno rovněž se vypořádat s otázkou, zda uvedené jednání nelze posoudit např. jako přestupek. Současně je však nutno uvést, že nelze rovněž vyloučit ani zproštění obviněné obžaloby za situace, kdy sice bude možno konstatovat, že jednání obviněné vykazuje znaky obžalobou uváděných trestných činů, ale s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nepřichází v úvahu posoudit jednání obviněné podle ustanovení jiných právních předpisů. V rámci řízení před odvolacím soudem bude nezbytné se rovněž vypořádat i s námitkami, které v dovolání zmínil nejvyšší státní zástupce ke znakům jednotlivých trestných činů a otázce aplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe.

13) Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem musel Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušit rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 14 To 264/2018. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 3. 2019

JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu