Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 3840/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3840.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 149 odst. 2 obč. zák.
§ 150 odst. 4 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E

22 Cdo 3840/2018-450



USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. G., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vladislavou Skoupou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, proti žalovanému J. G., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem v Brně, Ječná 1321/29a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 117/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2018, č. j. 15 Co 327/2017-426,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 292,80 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jiřího Bönische do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 34 C 117/2008-377, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2017, č. j. 34 C 117/2008-393, a opravného usnesení ze dne 31. 7. 2018, č. j. 34 C 117/2008-434, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného trezor na střelné zbraně v ceně 2 000 Kč (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů částku ve výši 213 550,60 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III.).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 15 Co 327/2017-426, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3192/2015. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že požadavek na vypořádání finančních prostředků vynaložených ze společného jmění manželů na nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného vznesla až po lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Namítá, že návrh na vypořádání tohoto vnosu uplatnila již v žalobě podané před uplynutím této lhůty a v dalších podání učiněných po jejím uplynutí jej pouze specifikovala. Měl-li soud prvního stupně pochybnosti, zda požadovala vypořádat tento vnos již na základě tvrzení obsažených v žalobě, měl ji vyzvat k doplnění žaloby. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Námitku, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily obsah žaloby, a proto ji posuzovaly neúplně, považuje za námitku směřující do skutkových zjištění, která není v dovolacím řízení přípustná. Má za to, že žalobkyně požadavek na vypořádání tohoto vnosu v žalobě neuplatnila, ale učinila tak až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda žalobkyně uplatnila návrh na vypořádání finančních prostředků tvořících společné jmění manželů, které byly vynaloženy na nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného, ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů.

Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud otázky spojené s jeho vypořádáním a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Nejvyšší soud v ustálené rozhodovací praxi přijal a odůvodnil závěr, že předmětem soudního řízení o vypořádání společného jmění se mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci řízení učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz).

V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení.“

V rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, dovolací soud vyložil, že „vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční prostředky (či majetek) jednoho z manželů byly použity ve prospěch zákonného majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, ‚aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek‘ v řízení o vypořádání společného jmění manželů.“

Dále lze poznamenat, že jde o věc právního posouzení, co po právní stránce bude předmětem vypořádání. K tomuto právnímu posouzení je povolán soud, vychází přitom ze žalobních tvrzení a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo. Při posouzení toho, zda hodnota navržená k vypořádání byla učiněna předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, je nutné zohledňovat individuální okolnosti každého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017).

V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně uplatnila požadavek na vypořádání vnosu na nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů.

Společné jmění účastníků řízení zaniklo 28. 6. 2005, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2005, č. j. 14 C 258/2004-46, kterým bylo rozvedeno jejich manželství. V žalobě ze dne 25. 6. 2008 žalobkyně uvedla, že „za trvání manželství jsme se žalovaným pořídili ze společných prostředků movité a nemovité věci, přičemž podstatný objem našich finančních prostředků jsme použili na vybudování objektu k bydlení č. p. XY, postaveného na pozemku parc. č. XY, garáže postavené na pozemku parc. č. XY (…) v k. ú. S.“ dále jen („nemovitosti“). S ohledem na další žalobní tvrzení ze žaloby plyne, že tyto nemovitosti nabyli do společného jmění manželů ze společných prostředků, avšak následně se dohodli o zúžení majetku ve společném jmění a nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně.

Sama žalobkyně měla tedy za to, že nemovitosti neměly být předmětem vypořádání, protože jsou jejím výlučným majetkem, a ani nenavrhovala vypořádání finančních prostředků vynaložených ze společného majetku na její výlučný majetek.

Avšak již v době podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů bylo u Městského soudu v Brně vedeno pod sp. zn. 36 C 138/2005 řízení o žalobě na určení (podané manželem žalobkyně), že nemovitosti jsou v jeho výlučném vlastnictví. Proto pro případ, že by manžel žalobkyně byl se svým požadavkem na určení vlastnického práva úspěšný, požadovala, aby tyto nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Z tvrzení o tom, že nemovitosti jsou v jejím výlučném vlastnictví, ani z tvrzení o tom, že by tyto nemovitosti měly být přikázány do jejího výlučného vlastnictví (s ohledem na výsledek řízení vedeného u Městského soudu v Brně vedeno pod sp. zn. 36 C 138/2005), nelze dovodit tvrzení, že by tyto nemovitosti měly být ve výlučném vlastnictví žalovaného, a že žalobkyně požaduje vypořádat finanční prostředky vynaložené ze společného jmění na tento výlučný majetek žalovaného.

Tento návrh žalobkyně uplatnila až při jednání soudu prvního stupně konaném dne 11. 10. 2016, a to až po té, co Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 16 Co 498/2012-300, zamítl odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2012, č. j. 36 C 138/2005-285, který určil, že tyto nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví manžela žalobkyně. Lhůta tří let od zániku společného jmění manželů ovšem uplynula již 28. 6. 2008. Je důležité poznamenat, že žalobkyně v době zahájení řízení o vypořádání společného jmění manželů o podan�� určovací žalobě věděla, a proto jí nic nebránilo, aby navrhla vypořádat jednotlivé položky s ohledem na to, čeho se žalovaný touto žalobou domáhal.

Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila požadavek na vypořádání vnosu až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů (a proto vnos v řízení o vypořádání společného jmění manželů nevypořádal), je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se neodchýlil ve smyslu § 237 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání přípustné.

Přiléhavá není také námitka žalobkyně, že soudy obou stupňů dostatečně nevysvětlily, jakým způsobem musí být v žalobě či dalších podání učiněných ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů označena položka tvořící společné jmění manželů. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích tato kritéria definovaly a řádně odůvodnily závěr, že žalobkyně uplatnila požadavek na vypořádání vnosu až po uplynutí lhůty tří let od zániku společného jmění manželů.

Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že měl-li soud prvního stupně pochybnosti o tom, zda žalobkyně uplatnila požadavek na vypořádání této položky již v žalobě, měl ji poučit o tom, že svá tvrzení musí blíže specifikovat ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně již při prvním jednání ve věci konaném dne 11. 10. 2016 k požadavku žalobkyně na vypořádání vnosu uvedl, že ze žaloby požadavek na jeho vypořádání nevyplývá a vnos nebyl doposud učiněn předmětem řízení (č. l. 48). Soud prvního stupně tedy neměl žádný důvod poučovat žalobkyni o nutnosti doplnit skutková tvrzení ohledně vnosu, nepovažoval-li jej na základě podané žaloby za předmět řízení a uplatnila-li jej žalobkyně až u tohoto jednání. Ostatně soud ani není oprávněn pátrat po majetku ve společném jmění manželů.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že ustálený judikatorní závěr, že soud může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání, a to ve lhůtě tří let od zániku společného jmění, plyne z prohloubení dispozitivního charakteru norem upravujících společné jmění manželů (stejně jako bezpodílové spoluvlastnictví, a to již po novele občanského zákoníku č. 131/1982 Sb.)

Předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů navrhnout nové položky k vypořádání, vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti pátrá po majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku, se však stal neudržitelným vzhledem k nové hmotněprávní úpravě vycházející zejména z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, resp. společného jmění manželů a také k vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 11. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu