Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:8 Tdo 1586/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1586.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Omyl skutkový
Podvod
Pokus trestného činu
Úmysl přímý
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D

8 Tdo 1586/2018-20



USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněné P. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 6 To 231/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 46/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. S. odmítá.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 4. 2018, sp. zn. 2 T 46/2017, byla obviněná P. S. uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla odsouzena podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v 50 denních sazbách ve výši 1 000 Kč denně, to je celkem 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo dále rozhodnuto z důvodu uvedeného v podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obžaloby obviněného P. D. pro zde popsaný skutek, jímž měl spáchat přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Obviněná zaměřila své odvolání proti výroku o vině i trestu, státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného P. D. proti zprošťujícímu výroku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 6 To 231/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. u obviněné P. S. zrušen ve výroku o vině a výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná P. S. byla při dílčí modifikaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně shledána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla odsouzena podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v 30 denních sazbách ve výši 1 000 Kč denně, to je celkem 30 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná pokusu uvedeného přečinu dopustila tím, že dne 16. 8. 2016, v XY, na letišti XY, ul. XY, v tranzitním prostoru Terminálu 1, u přepážky reklamací zavazadel nepravdivě nahlásila společnosti Emirates, Emirates Group Headquarters se sídlem Airport Road, Al Garhoud, P.O.BOX 686, Dubaj, Spojené arabské emiráty, v České republice podnikající prostřednictvím odštěpného závodu Emirates, organizační složka, IČ: 24682705, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 22/859, že v rámci letu č. XY z XY do XY dne 16. 8. 2016 došlo ke ztrátě jejích dvou zavazadel, kdy následně dne 22. 8. 2016 doplnila reklamaci seznamem věcí obsažených v předmětných zavazadlech v celkové hodnotě 6 755 USD, což podle kurzovního lístku odpovídalo částce 161 451 Kč, reklamace byla vyhodnocena jako neoprávněná a náhrada poskytovaná za ztracená zavazadla ve výši nejméně 1 780 USD, tedy podle kurzovního lístku ve výši 42 542 Kč, jí nebyla vyplacena, poškozené spol. Emirates, Emirates Group Headquarters, se sídlem Airport Road, Al Garhoud, P.O.BOX 686, Dubaj, Spojené arabské emiráty, v České republice podnikající prostřednictvím odštěpného závodu Emirates, organizační složka, IČ: 24682705, se sídlem Praha 1 – Nové Město, Na Příkopě 22/859 proto žádná škoda nevznikla.
II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 6 To 231/2018, podala obviněná v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněná poukazovala na to, že již v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně podrobně vysvětlila, jaké důvody ji vedly k předmětné reklamaci, přičemž svou výpověď nijak neměnila a ta je potvrzována i výpovědí jejího přítele P. D. Zopakovala svou dřívější obhajobu a popsala svou verzi skutkového děje. Vysvětlila, že v zavazadlech, které považovala za ztracené, byly věci, které nepotřebovala ke každodennímu životu, a proto jí až do začátku října nechyběly, dále vysvětlila omyl přítele, který si myslel, že šla obviněná reklamovat kočárek, a to tak, že přítel, který následně z letiště odjížděl jinam než obviněná, měl za to, že obviněná bude kočárek potřebovat, avšak obviněnou v dané chvíli kočárek nezajímal a šla reklamovat zavazadla. Ve vztahu k odkazu soudů nižších stupňů na kamerový záznam, který měl prokázat, že obviněná stála u otevřeného zavazadlového prostoru vozidla, kterým odjížděli, a tudíž musela mít přehled o všech zavazadlech, pak uvedla, že se jedná o pouhou domněnku soudu nepodloženou objektivním důkazem, jelikož obviněná nebyla u balení zavazadel, nevěděla, kolik jich je, a nemohla mít proto přehled o jejich počtu. Dále se vyjádřila k tvrzení svědkyň J. K. a I. H. o tom, že při reklamaci působila klidně, když se jednalo o jejich subjektivní názor na její stav, přičemž klidným dojmem mohla působit z důvodu horečky, ze které byla v podstatě apatická. Uzavřela, že soud nižšího stupně i přes zjištěná skutková tvrzení nesprávně vyhodnotil celé její jednání, když jej kvalifikoval jako přečin podvodu, a upozornila tak na nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin, ačkoliv zjištěný skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu.

6. K subjektivní stránce přečinu podvodu uvedla, že soud se řádně nezabýval jejím motivem ke spáchání činu. Často cestuje a ví, jakou náhradu škody může získat za ztracená zavazadla, přičemž taková částka není nijak závratná, aby se kvůli tomu dopouštěla trestné činnosti. Soud se podle ní rovněž nezabýval úmyslem. Připomněla, že úmysl nelze v žádném případě předpokládat, ale je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Podle obviněné nebyly ve vztahu k úmyslu splněny požadavky souladnosti důkazů. Rozvedla, že nechtěla nikoho uvést v omyl, ani obelhat. Jednalo se o omyl obviněné, který byl následkem vyčerpání po letu a vyčerpání ze situace ze zničeného kočárku na začátku pobytu na XY a ze zdravotních problémů. Peněz od letecké společnosti se nikdy nedožadovala, ani ji pak nekontaktovala.

7. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 6 To 231/2018, a zprostil ji obžaloby v plném rozsahu.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné předně poznamenal, že dovolací argumentaci nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Připomněl, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., čehož se obviněná na dovolacím soudu v postatě domáhá. Mohlo by se tak stát pouze výjimečně, a to kdyby bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory, tedy situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, apod. Podle státního zástupce si lze hypoteticky představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy činné v této věci, avšak jejich skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech. Konkrétně se pak jedná především o kamerové záznamy, s nimiž korespondují výpovědi svědků P. S., I. H. a J. K., jakož i některé důkazy listinné. Ve vztahu k hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která svědčí o vině obviněné, odkázal zejména na str. 4–6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 a násl. rozsudku odvolacího soudu, kde jsou tyto otázky řešeny a kde soudy dospěly k závěru, že vina obviněné je dostatečně prokázána bez důvodných pochybností. Dotčená rozhodnutí tak netrpí extrémními vnitřními rozpory ani nepředstavují porušení principu presumpce neviny či zásady in dubio pro reo.

9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

11. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

13. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

14. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněná je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu usvědčována především kamerovým záznamem, výpověďmi svědků P. S. a I. H., dále listinnými důkazy, a to protokolem o nedoručeném zavazadle č. EK150403 a EK150404 a formulářem o ztrátě odbaveného zavazadla. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí. Je zjevné, že soudy postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu, jak bude dále vyloženo, neopodstatňuje.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku jako pokusu přečinu podvodu. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda jednáním obviněné byly naplněny zákonné znaky pokusu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku zejména po stránce subjektivní. Obviněná namítla, že nejednala v úmyslu někoho uvést v omyl, že se soud řádně nezabýval jejím motivem ke spáchání uvedeného přečinu, zopakovala, že se od letecké společnosti nikdy peněz nedožadovala, a v podstatě tvrdila, že jednala ve skutkovém omylu negativním.

16. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud považoval za naplněné všechny znaky pokusu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.

17. Pokusem se podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Může se tak stát jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 6 Tz 99/68, uveřejněný pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). V případě pokusu musí úmysl spáchat trestný čin zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Objektem přečinu podvodu je cizí majetek; objektivní stránku tohoto přečinu v alternativě, jíž byla obviněná podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uznána vinnou, představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).

18. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Jak správně připomíná obviněná, závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).

19. Podstata jednání obviněné popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu spočívala podle zjištění tohoto soudu v tom, že obviněná dne 16. 8. 2016, v XY, na letišti XY, v tranzitním prostoru Terminálu 1, u přepážky reklamací zavazadel nepravdivě nahlásila, že v rámci letu č. XY dne 16. 8. 2016 došlo ke ztrátě jejích dvou zavazadel, načež následně dne 22. 8. 2016 doplnila reklamaci seznamem věcí obsažených v předmětných zavazadlech v celkové hodnotě 6 755 USD, což podle kurzovního lístku odpovídalo částce 161 451 Kč, přičemž reklamace byla vyhodnocena jako neoprávněná a náhrada poskytovaná za ztracená zavazadla ve výši nejméně 1 780 USD, tedy podle kurzovního lístku ve výši 42 542 Kč, jí nebyla vyplacena, a poškozené společnosti proto žádná škoda nevznikla.

20. Nalézací soud odmítl jako nevěrohodnou obhajobu obviněné, že jednala v omylu, když si myslela, že jsou předmětná zavazadla ztracená, a nevěděla, že je její přítel P. D. zabalil do surfového obalu a následně odvezl na chatu, proto šla na reklamační oddělení nahlásit ztrátu zavazadel. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 5–6 (bod 16.) uvedl, že výpovědi obviněné neuvěřil proto, že nebylo vysvětleno, z jakého důvodu obviněná, která zavazadla nebalila, sama šla na reklamační oddělení nahlásit ztracená zavazadla, dále že je zcela nepochopitelné, že by obviněná svého přítele o reklamaci zavazadel neinformovala, když sama uvedla, že mu to sdělila, ale on tvrdil, že se domníval, že šla reklamovat kočárek, se kterým však on sám opustil příletovou halu, a dále bylo podle nalézacího soudu neakceptovatelné, že ačkoliv byla obviněná v rámci reklamace upozorněna na skutečnost, že všechna zavazadla prošla skenováním, ani následně celou věc nekonzultovala s přítelem. Nalézací soud pak uvedl, že obviněná je usvědčována kamerovým záznamem, protokolem o ztracených zavazadlech a výpověďmi P. S. a I. H.

21. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními nalézacího soudu v zásadě ztotožnil, když po potřebném doplnění dokazování upravil pouze zjištění týkající se výše škody, k níž mělo podvodné jednání obviněné směřovat, a v odůvodnění svého rozsudku na str. 4–5 doplnil, že kamerový záznam zachytil pohyby obviněné i jejího přítele P. D. na letišti při vyzvedávání zavazadel a jejich odnášení, přičemž z uvedeného záznamu je i zjevné, že obviněná stála u zavazadlového prostoru vozidla, do něhož s přítelem P. D. nakládali svá zavazadla, a tak měla přehled o tom, co se v zavazadlovém prostoru vozidla nacházelo, dále upozornil na rozpor ve výpovědi obviněné, která nebalila zavazadla, ale přesto podrobně popsala obsah jednotlivých zavazadel, a neuvěřil tvrzení, že se obviněná dozvěděla o tom, že jsou její údajně ztracená zavazadla na chatě až v říjnu, když z jejího popisu vyplynulo, že tam byly především věci běžné potřeby, včetně dioptrických brýlí, tedy věcí, které by postrádala již dříve. K již uvedenému dovolací soud poznamenává, že v zavazadlech nebyly jen věci vyjmenované obviněnou – neoprenové oblečení, sportovní oblečení, dioptrické brýle, které nepostrádala, poněvadž údajně stále nosí čočky, ale ze seznamu věcí se podává (č. l. 63, 64, 107, 108), že vedle těchto předmětů se zde měly nacházet hygienické potřeby, parfémy, ale i běžné ošacení (šaty, spodní prádlo), boty, plavky, sluneční brýle, což jsou jistě věci, jejichž absenci obviněná i se zřetelem k ročnímu období měla pociťovat.

22. Obviněná v zásadě nezpochybnila, že se předmětného jednání dopustila. Namítla však, že nevykazuje znaky přečinu (ani jeho vývojového stadia), soud se nezabýval motivem jejího činu, především se však nevypořádal s otázkou zavinění a jejím úmyslem. Opakovala, že nechtěla nikoho uvést v omyl, po letecké společnosti náhradu škody nepožadovala a jednala v omylu pod vlivem vyčerpání po letu, nepříznivých okolností i zdravotních problémů.

23. V obecné rovině je vhodné připomenout, že o omylu skutkovém lze hovořit tehdy, jestliže pachatel měl nesprávnou představu o skutečnostech podmiňujících jeho trestní odpovědnost. Buď je neznal, nebo je naopak mylně předpokládal. Neznalost uvedených skutečností musí mít vliv na trestní odpovědnost, především pokud jde o takové formy zavinění, které vyžadují vědomí pachatele o nich. Skutkový omyl negativní ohledně znaků (skutkové podstaty) trestného činu upravuje trestní zákoník explicitně v § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje. Nastane tedy tehdy, jestliže pachatel nějakou skutečnost požadovanou pro naplnění znaků uvedených v trestním zákoně nezná nebo nezná okolnosti podmiňující jeho trestní odpovědnost. V takovém případě je podle trestn��právní nauky i praxe soudů vyloučena trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin a za trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti (není vyloučena odpovědnost z nedbalé nedbalosti). Platí tu zásada neznalost okolností skutkových neškodí, nýbrž pachateli prospívá (ignorantia facti non nocet).

24. Ze zjištění odvolacího soudu, popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině (třebaže si lze představit jejich přiléhavější a výstižnější popis) a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů, však nevyplývá nic, na čem by bylo možné závěr o tzv. negativním skutkovém omylu založit. Byla to obviněná, která disponovala lístky od zavazadel, která její přítel před odletem odbavil, a tak měla přehled o množství odbavených zavazadel, které se shodovalo s množstvím zavazadel, které si s přítelem po příletu vyzvedli a odnesli do zavazadlového prostoru vozidla, kterým následně společně odjížděli. Rovněž nelze uvěřit obviněné, pokud tvrdila, že v důsledku únavy z nepříjemného letu a nemoci její a jejího dítěte byla indisponovaná a zmatená, když hledala zavazadla, která nebyla odbavena zvlášť, ale byla zabalena do surfového obalu. Obviněná má s leteckou dopravou, jak sama uvádí, bohaté zkušenosti a tato skutečnost jí musela být zřejmá právě z lístků od zavazadel, které podle její výpovědi měla u sebe. Argument obviněné o její indisponovanosti a zmatenosti nevyznívá přesvědčivě v konfrontaci s tím, že se sama rozhodla a byla s to řešit reklamaci zavazedel.

25. Nelze tedy než souhlasit s názorem soudů nižších stupňů, že obviněná jednala nepravdivě, když ohlásila zavazadla jako nedoručená, ačkoliv si musela být vědoma skutečnosti, že všechna odbavená zavazadla obviněné a jejího přítele doručena byla, a tedy že leteckou společnost úmyslně uvedla v omyl ohledně ztracených zavazadel.

26. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž dostatečně vypořádal s námitkou obviněné zopakovanou v dovolání, že obviněná po poškozené letecké společnosti nikdy nepožadovala náhradu škody, přičemž i z této skutečnosti měl soudy dovodit, že ji při jejím jednání nevedl úmysl někoho podvést. Odvolací soud k tomu na str. 5 svého rozhodnutí uvedl, že po oznámení ztracených zavazadel nedošlo k žádosti o náhradu škody za ztracená zavazadla obviněnou pouze díky ostražitosti poškozené společnosti. Skutečnost, že jednání obviněné směřovalo k získání majetkového prospěchu, bylo podle odvolacího soudu zřejmé ze způsobu provedení jejího jednání, neboť byla reklamována zavazadla, která byla od počátku v držení obviněné a jejího přítele, a bylo tedy zřejmé, že letecká společnost je nebude schopna dohledat a budou prohlášena za ztracená.

27. Dovolací soud se zcela ztotožňuje s tímto závěrem odvolacího soudu a nemá k němu v zásadě co dodat. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněná ohlásila a identifikovala nedoručená zavazadla (XY, XY, č. l. 58), o nichž si musela být vědoma, že nedoručena nebyla, čímž úmyslně uvedla poškozenou leteckou společnost v omyl (viz výše), přičemž ze způsobu jejího jednání nelze vyvodit jiný logický závěr než ten, že tak učinila s úmyslem následně žádat o náhradu škody na ztracených zavazadlech, tedy obohatit se. Její úmysl lze vyvodit rovněž i ze skutečnosti, že s poškozenou leteckou společností nejprve spolupracovala, když jim zaslala seznam věcí, které měly být obsaženy ve ztracených zavazadlech, a naopak skutečnost ohledně zjištění, že předmětná zavazadla ztracená nejsou, ale na základě nedorozumění s přítelem je za ztracená považovala, oznámila letecké společnosti dne 12. 10. 2016 až poté, co byla předvolána policejním orgánem k podání vysvětlení ohledně nyní projednávaného skutku (viz protokol o výslechu obviněné ze dne 20. 4. 2017, č. l. 33).

28. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů tedy vyplývá, že obviněná uvedla poškozenou leteckou společnost v omyl, když této společnosti nahlásila nedoručená zavazadla, ačkoliv tato doručena byla, čehož si obviněná musela být vědoma, a to za účelem získání náhrady škody za ztracená zavazadla od poškozené společnosti, k čemuž však nedošlo, jelikož poškozená společnost vyhodnotila reklamaci obviněné jako neoprávněnou a neprohlásila předmětná zavazadla za ztracená. Obviněná tedy začala naplňovat zákonné znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a její jednání bezprostředně směřovalo k jeho dokonání, ke kterému nedošlo pouze v důsledku ostražitosti poškozené společnosti, a dopustila se tak pokusu o jeho spáchání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 76/2011). Navzdory názoru obviněné je tak třeba uzavřít, že právní posouzení věci odpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů.

29. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněná byla uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku v souladu se všemi právními hledisky a že napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespočívá. Dovolání obviněné proto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 1. 2019