Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:21 Cdo 3651/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3651.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

21 Cdo 3651/2018-106



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 222/5, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno, se sídlem magistrátu v Brně, Dominikánské náměstí č. 1, IČO 44992785, zastoupenému JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská č. 58/8, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 44/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2018 č.j. 15 Co 27/2018-91, takto:
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2018 č. j. 15 Co 27/2018-91 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Odvolací soud řešil mj. právní otázku určitosti skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru a otázku výkladu právních jednání. Dovodil-li odvolací soud, že žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 8.1.2016 žalobci, který u ní od 1.10.1991 pracoval jako strážník městské policie, vytýká kromě jiného, že na základě předložení „neplatného a nepravého“ maturitního vysvědčení „po řadu let od roku 1999 čerpal a využíval výhod i finančních, které by mu jinak bez maturity nenáležely, čímž zaměstnavateli způsobil majetkovou i nemajetkovou újmu a útok na majetek zaměstnavatele“, aniž by měl pochybnosti o určitosti skutkového vymezení tohoto závadného jednání žalobce, jde o úsudek, který vychází z konstantní judikatury dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2001 sp. zn. 21 Cdo 1899/99, ze kterých vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, přičemž skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen; k zásadám pro výklad právních jednání pak srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 a v něm vyjádřený právní názor, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1.1.2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen].

Rovněž další dovolatelem předestřenou otázku určení počátku běhu subjektivní a objektivní lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce, spočívá-li důvod rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem v dlouhodobém porušování pracovních povinností stejným způsobem (porušování stejné povinnosti zaměstnancem), jako tomu bylo v posuzovaném případě, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry, k nimž již dříve (ve vztahu ke krátkodobé nebo dlouhodobé absenci) dospěla judikatura soudů (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. Sborník stanovisek, závěrů, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III, str. 74, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1969 sp. zn. 7 Cz 71/69, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2011 sp. zn. 21 Cdo 2339/2010, z nichž vyplývá, že dvouměsíční subjektivní lhůta v těchto případech neskončí dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní povinnosti, ledaže by se zaměstnavatel o tomto porušení dozvěděl později. Zmíněný právní názor o nejzazším konci subjektivní lhůty přitom lze vztáhnout i na lhůtu objektivní. Roční objektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru v takovém případě rovněž neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní povinnosti (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2008, sp. zn. 21 Cdo 4141/2007).

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – dospěl k závěru, že „se žalobce tím, že pravidelně po dlouhou dobu (od roku 1999 do prosince 2015) přijímal každý měsíc mzdu (správně plat), o které věděl, že mu nepřísluší, neboť nedosáhl stupně ukončeného vzdělání s maturitou, dopustil (dlouhodobého) úmyslného jednání, jímž porušil pracovní povinnosti uvedené v ustanovení § 249 odst. 1 a § 301 odst. d) zákoníku práce“ (tj. zejména počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě, nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení, a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a ochraňovat jeho majetek před zneužitím). Jestliže dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 3881/2008 namítá, že se odvolací soud při řešení otázky běhu prekluzivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o.s.ř.), pak přehlíží, že soud v jím zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci, a že proto právní závěry přijaté v uvedeném rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil odvolací soud též otázku hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce právní názory uvedené například v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, který byl uveřejněn v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, anebo právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.7.2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci, a že jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam].

Namítá-li konečně dovolatel, že ve vytčené době nevyužíval v pracovním poměru u žalovaného žádné neoprávněné finanční výhody, neboť „dostával mzdu za práci, kterou skutečně odvedl“, a že proto vytčeným jednáním nezpůsobil žalovanému žádnou škodu, potom nebere dostatečně v úvahu způsob odměňování práce (strážníka městské policie), kterou u žalovaného podle pracovní smlouvy vykonával. Přehlíží, že jako strážník městské policie byl odměňován platem (a nikoli mzdou) a měl tedy nárok pouze na odměnu (plat) v takové výši, v jaké mu ji – s ohledem na jeho skutečně dosažené vzdělání – v rozhodné době stanovil příslušný právní předpis (srov. § 122 zákoníku práce). Protože žalobce ve skutečnosti nesplňoval kvalifikační předpoklad vzdělání pro zařazení do platové třídy, ve které byl od roku 1999 do prosince 2015 odměňován, a s ohledem na okolnosti případu mu ani nemohla být zaměstnavatelem (který se na základě „neplatného a nepravého maturitního vysvědčení“ předloženého žalobcem mylně domníval, že je žalobce „strážník s maturitou“) udělena časově neomezená výjimka pro zařazení do této platové třídy, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr o tom, že žalobce od roku 1999 do prosince 2015 na úkor zaměstnavatele pravidelně přijímal plat v neoprávněné výši.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2019


JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu