Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/25/2019
Spisová značka:3 Tdo 185/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.185.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Krádež
Účastenství
Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 205 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C

3 Tdo 185/2019-707



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2019 o dovolání obviněné Š. V., roz. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 19/2018, takto:


I. Z podnětu dovolání obviněné Š. V. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, a to pouze ve výroku jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání této obviněné.

Rovněž se zrušuje jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, ve výroku o vině a trestu ohledně této obviněné a s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. též ve výroku o vině a trestu ohledně obviněné J. K., nar. XY.

Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, byli obvinění M. H., nar. XY, a D. O., nar. XY, uznáni vinnými přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněné J. K., nar. XY, a Š. V. byly uznány vinnými přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaném ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že obviněný M. H. společně s obviněným D. O., po předchozí domluvě v úmyslu zmocnit se cizích věcí v době od 18.10 hodin dne 20. 1. 2017 do 07.30 hodin dne 21. 1. 2017 vnikli na dvůr poškozené společnosti CELIA – CZ, s. r. o., na adrese Praha 5 – Smíchov, Nádražní 10, kde M. H. silou částečně odstranil našroubovanou mříž okna kanceláře poškozené společnosti, rozbil skleněnou výplň prostředního okna kanceláře v okolí kličky, kterou si okno z vnitřní strany otevřel, vnikl do kanceláře, odkud vzal kovový trezor o hmotnosti 103 kg v hodnotě 2.500 Kč, ve kterém se nacházela finanční hotovost ve výši 66.392 Kč, dále mobilní telefon značky Samsung v hodnotě 400 Kč a koženkovou peněženku v hodnotě 300 Kč, trezor M. H. vytlačil z okna kanceláře, kde čekal D. O. a společně trezor odnesli do nedalekého křoví u benzinové čerpací stanice Shell v ulici XY, odkud D. O. telefonicky přivolal obviněnou J. K., která za nimi přijela s vozidlem Citroën Berlingo, rz XY, do kterého M. H. s D. O. trezor naložili a všichni tři jej odvezli do bytu k obviněné Š. V. na adrese XY, XY, která jim v bytě umožnila trezor rozřezat a otevřít nářadím, které obstarala J. K., po otevření trezoru si finanční hotovost v něm uloženou obvinění rozdělili, čímž způsobili poškozené společnosti škodu odcizením věcí ve výši 69.592 Kč a škodu poškozením věcí ve výši 3.571 Kč,
M. H. se takového jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 1 T 94/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 9 To 160/2016, odsouzen za trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců se stanovenou zkušební dobou v trvání 5 let s dohledem,
D. O. se takového jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 67 T 12/2015, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 18. 10. 2015.

Za to byla obviněná Š. V. odsouzena podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnáct) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené společnosti CELIA – CZ, s. r. o., se sídlem 262 84 Zalužany 99, IČ: 26082659, náhradu škody ve výši 72.953 Kč.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. H., D. O. a J. K.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, podali všichni obvinění odvolání, přičemž obvinění D. O. a J. K. svá odvolání vzali před zahájením veřejného zasedání výslovným prohlášením zpět.

O zbývajících podaných odvoláních obviněných M. H. a obviněné Š. V. rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, a to tak, že odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.


II.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, podala obviněná Š. V. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 629–632), v rámci něhož odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jak nalézací soud, tak soud odvolací skutek nesprávně právně kvalifikoval. Odvolací i nalézací soud ve svém rozhodnutí pochybily při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav, přičemž nalézací soud dospěl na základě provedených důkazů k deformovaným skutkovým zjištěním, současně zcela ignoroval námitky uvedené v odvolání, čímž jí upřel právo na spravedlivý proces, spočívající v přezkumné činnosti odvolacího soudu.

Obviněná má za to, že v projednávané věci se jedná o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, zejména pak značné deformace důkazů a vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Zejména odvolací soud nesplnil svou povinnost ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat dostatečnost provedených důkazů z hlediska, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou verzi rozhodnutí než tu, k níž dospěl soud v napadeném rozsudku. Obviněná namítla, že odvolací soud neodstranil nedostatky týkající se hmotného práva a neshledal, že spočívají v nesprávnosti jeho výkladu a že chyby v nedostatečnosti skutkového stavu mají dopad na hmotněprávní posouzení věci. Závěry odvolacího soudu stran jejích námitek jsou vyjádřené jen stručně a mlhavě, s použitím ustálených floskulí. Jde o úvahy jen o části odvolacích námitek, z nichž nevyplynulo konkrétní provedení, ani její povědomost nebo vědomí o celém trestném činu, ani úmyslné či nedbalostní zavinění, což je v rozporu s povinnostmi odvolacího soudu podle § 254 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o namítanou deformaci důkazů, tuto obviněná spatřuje v tom, že soudy ze všech provedených důkazů činily závěry svědčící toliko v její neprospěch za současného ignorování skutečností svědčících ve prospěch; jsou to zejména rozpory ve výpovědích spoluobviněných H. a O., vyhodnocení svědka Ž. jednou jako důvěryhodného, jednou jako nevěrohodného, rozpory mezi listinnými důkazy a tím, co soud uznal za prokázané (rozhovor mezi údajnými pachateli, směřující k odvozu trezoru k jeho dalšímu rozřezání a skutečnost, že v tu dobu měl být trezor již dávno rozřezán). Stejně tak soudy pominuly důkazy týkající se osoby jménem „K.“, u které mělo dojít k rozřezání trezoru.

Obviněná namítá i nesprávnou právní kvalifikaci, resp. nenaplnění znaků účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kdy uvádí, že v dané věci nebyl opatřen, zjištěn a v žádném případě proveden jediný důkaz, který by svědčil o tom, že by měla spoluobviněným H. a O. (kteří nepochybně trezor odcizili) tuto krádež umožnit nebo usnadnit, a to ani opatřením prostředků, ani odstraněním překážek, ani vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním tam, radou, utvrzováním nebo slibem přispět po trestném činu. Aby bylo možné považovat někoho za pomocníka coby účastníka na trestném činu, je bezpodmínečně nutné, aby účastník o trestném činu, kterého se hodlá dopustit tzv. hlavní pachatel, věděl ještě předtím, než se jej hlavní pachatel dopustí. Pomoc jako forma účastenství na trestném činu je možná pouze před činem a při jeho páchání, nikoliv pak již po jeho dokonání (R 3/1970, R51/1967, R 3/1972-V a R 1/1980). V projednávané věci k dokonání činu došlo zmocněním se sejfu a jeho odejmutí z dispozice poškozeného, nikoli až otevřením trezoru v jejím bytě, jak tvrdí obžaloba. V celém trestním řízení nebyl zajištěn ani proveden ani jediný důkaz, který by svědčil o tom, že by (nebo zároveň spoluobviněná K.) věděla o úmyslu spáchat trestný čin spoluobviněnými H. a O. v době před jeho dokonáním, tzn. v době před zmocněním se trezoru a jeho odejmutím z dispozice poškozeného. Vzhledem k výše uvedenému je naprosto evidentní, že použitá právní kvalifikace jako pomoci k trestnému činu krádeže ve formě pomoci je zcela nepřiléhavá.

Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že jí obžaloby zprostí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 2. 2019, sp. zn. 1 NZO 81/2019.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že první okruh námitek dovolatelky tvoří výhrady, v rámci nichž zpochybňuje skutková zjištění, oběma soudům vytýká vadné hodnocení provedených důkazů, a ve vztahu k odvolacímu soudu tvrdí, že s jejími námitkami se náležitě nevypořádal. Takové výhrady však stojí mimo rámec uplatněného (i jakéhokoli jiného) dovolacího důvodu. Druhým okruhem námitek pak dovolatelka předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje, když v podstatě dovozuje, že skutkový stav tak, jak byl ve vztahu k její osobě zjištěn a následně popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (jehož správnost potvrdil také soud odvolací) neumožňuje učinit spolehlivý závěr, že se dopustila jednání, které by mohlo být právně kvalifikováno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Podle konstantní judikatury soudů je pomocníkem na trestném činu osoba, která úmyslně umožňuje či usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, došlo-li alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník jen demonstrativně. Lze si tedy představit i eventuální jiné formy pomoci. To však – pokud jde o posuzovanou trestní věc – nemění nic na té podstatné skutečnosti, že dovolatelka o odcizení trezoru
D. O. a M. H. předem nic nevěděla a do skutkového děje se zapojila až po dokonání činu. Nelze samozřejmě pominout situace, kdy je pomoc hlavnímu pachateli poskytnuta až po činu. Aby pomoc poskytnutá po činu mohla být posouzena jako účastenství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, muselo by být prokázáno, že k ní došlo v důsledku předchozího slibu pomocníka přispět pomocí po činu, kterýžto slib by pomocník dal ještě před samotným spácháním trestného činu či v době jeho páchání. Žádný takový předchozí slib ze strany dovolatelky však v posuzované trestní věci prokázán nebyl. Není sice vyloučeno posoudit takové jednání za splnění dalších zákonných podmínek např. jako trestný čin nadržování podle § 366 tr. zákoníku, touto možností se však žádný ze soudů nezabýval [ke shora zmíněné problematice viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 351 a násl. s., v návaznosti na to rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1309/2016]. S přihlédnutím k uvedenému proto shledává státní zástupce dovolání obviněné opodstatněným. Současně zastává názor, že zcela shodné okolnosti prospívají rovněž spoluobviněné J. K. stíhané v totožné trestní věci.

S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby z podnětu dovolání obviněné Š. V. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně ní, a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněné J. K., Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.


III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž z��konným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou Š. V. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi obviněných M. H. a D. O., stejně jako výpověď obviněné a výpověď svědka J. Ž., záznamy telekomunikačního hovoru a další blíže neurčené listinné důkazy; spadá sem i námitka neprovedení důkazu výpovědí osoby jménem „K.“ a mapy okolí místa, kde mělo dojít k rozřezání trezoru) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran vědomosti o spáchání trestného činu či jeho přípravě), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že se jedná o deformaci důkazů) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že o spáchání činu vůbec nevěděla, nijak se ho neúčastnila a ani nijak k jeho spáchání svým jednáním nepřispěla).

Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v její neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná Š. V. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy podřadit námitku, že skutkový stav tak, jak byl ve vztahu k její osobě zjištěn a následně popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku neumožňuje učinit spolehlivý závěr, že se dopustila jednání, které by mohlo být právně kvalifikováno jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Podle odst. 2 § 24 tr. zákoníku se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákoník nestanoví něco jiného.

V ustanovení § 24 tr. zákoníku je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc (do účastenství v širším smyslu zahrnujeme navíc spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§ 111 tr. zákoníku.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle § 24 tr. zákoníku jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se pachatel o něj nepokusil (srov. R 58/1973, R 1/1973). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty).

Pomocník ��myslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek, vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“, spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Jak již bylo uvedeno, zákon definuje pojem pomoci jen příkladmo; charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. R 45/1963 – v odůvodnění). Pomoc přichází v úvahu jak před činem (např. pomocník opatří kasařské náčiní pachateli, který se chystá otevřít pokladnu), tak i při činu (pachatel se snaží násilím otevřít dveře bytu, který chce vykrást, a pomocník mu bez předchozí dohody poskytne páčidlo). Především u trestných činů trvajících, pokud trvá protiprávní stav, přichází však v úvahu pomoc i po dokonání činu ještě před jeho dokončením. Pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku není možná po dokončení trestného činu (srov. R 3/1970, R 51/1967 a R 1/1980). K pomoci se nevyžaduje, aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom. Zásada úmyslného spojení jednání účastníka a pachatele se v této souvislosti neuplatňuje (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 340-352).

Podle skutkových zjištění měla pomoc obviněné Š. V. spočívat v tom, že poté, co obvinění M. H. a D. O. provedli krádež sejfu, tento odvezli autem spoluobviněné J. K. do bytu obviněné Š. V., kde jej rozřezali.

Ze skutkové věty, ale ani ze samotného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nelze dovodit jakoukoli dohodu mezi obviněnou a hlavními pachateli – obviněnými M. H. a D. O. Ze skutkových závěrů učiněných soudem nalézacím nelze dovodit, že by obviněná předem věděla o odcizení trezoru, resp. není zde žádným způsobem uvedeno, že by obviněná před spácháním trestného činu pachatelům přislíbila pomoc, kteroužto by jim spáchání trestného činu umožnila či usnadnila, a to ani pomoc, ke které by mělo dojít až po spáchání trestného činu. Ze skutkové věty se toliko podává, že po spáchání trestného činu se obviněná zapojila do skutkového děje, když umožnila, aby v jejím bytě došlo k rozřezání trezoru.

Jak uvedl státní zástupce, při účasti na trestném činu po jeho spáchání, tedy poskytnutí pomoci pachateli po spáchání trestného činu, je třeba rozlišovat mezi pomocí ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy coby účastenstvím na trestném činu, a některými dalšími formami trestné součinnosti, např. trestných činů nadržování (§ 366 tr. zákoníku), nepřekažení trestného činu (§ 367 tr. zákoníku), či neoznámení trestného činu (§ 368 tr. zákoníku). Pomoc ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku po spáchání trestného činu totiž předpokládá, že k ní došlo v důsledku slibu přispět po trestném činu, který musel pomocník dát ještě před spácháním trestného činu. Případné přispění pachateli po trestném činu, kterým se neuskutečňuje předchozí slib přispět pachateli po trestném činu, není tedy pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale může být trestným činem nadržování podle § 366 tr. zákoníku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 351–352). Touto, případně jinou alternativou, se však ani nalézací, ani odvolací soud ve vztahu k jednání obviněné nezabývaly.

Uvedené závěry pak lze ve smyslu § 261 tr. ř. vztáhnout i na spoluobviněnou J. K. I v jejím případě nelze předchozí slib pomoci po spáchání trestného činu ze skutkové věty či z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dovodit. Ve vztahu k této obviněné tedy nebylo prokázáno, že by byla se spácháním trestného činu srozuměna.

Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zde existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a dosud provedenými důkazy, v důsledku čehož lze přisvědčit obviněné, že jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, jsou ve vztahu k dovolatelce a spoluobviněné J. K. zatíženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


IV.

Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněné Š. V. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně této obviněné a s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. ohledně obviněné J. K. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018. Nejvyšší soud použil ustanovení § 261 tr. ř. a zrušil shora uvedená rozhodnutí i ve vztahu k obviněné J. K. (beneficium cohaesionis), kterážto sama dovolání nepodala, neboť důvody, pro které nemohou napadená rozhodnutí obstát ohledně obviněné Š. V., měly v případě související trestné činnosti přímý dopad na správnost právní kvalifikace jejího jednání jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaném ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Zároveň podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud toto své (zrušující) rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť z povahy zjištěných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 bude muset znovu ve věci jednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby se v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu zabýval jednáním obviněných J. K. a Š. V. ve vztahu k míře jejich účasti na trestném činu krádeže spáchaném obviněnými M. H. a D. O.

Poněvadž dovolání podala pouze obviněná Š. V., považuje Nejvyšší soud za potřebné závěrem poukázat na to, že pro rozhodnutí soudu bude platit zákaz reformationis in peius, tzn. zákaz změny rozhodnutí k horšímu.



Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



JUDr. Petr Šabata
předseda senátu



Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal