Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:26 Cdo 53/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.53.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Žaloba určovací
Vlastnictví
Přechod majetku státu na obce
Smlouva kupní
Dobrá víra
Dotčené předpisy:§ 2a předpisu č. 172/1991Sb. ve znění od 01.07.2000
Kategorie rozhodnutí:C

26 Cdo 53/2018-440

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Karlovy Vary, se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 2035/21, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Jateční 2121/6, proti žalované LOBBY VARY s.r.o., se sídlem Karlovy Vary, Moravská 2093/2a, IČO: 25219944, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem Praha 8, Krosenská 531/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Diplomatického servisu, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 816/49, IČO: 00000175, zastoupeného JUDr. Ivanem Solilem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 791/39, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 40/2013, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2017, č. j. 18 Co 320/2014-377, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2017, č. j. 18 Co 320/2014-377, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. 11 C 40/2013-204, výrokem I. zamítl žalobu (podanou dne 21. února 2013 původně proti České republice – Diplomatickému servisu), jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem „pozemků p. XY, jehož součástí je stavba XY (objekt bydlení), p. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, p. XY, zapsaných na LV XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec a katastrální území XY“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“); současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 544.469,30 Kč (výrok II.) a rozhodl, že v poměru mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 18 Co 320/2014-285, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejšího účastníka před soudy obou stupňů.

K dovolání žalované a vedlejšího účastníka Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 28 Cdo 3949/2015-332 (dále jen „Rozsudek“), zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení; dovolání vedlejšího účastníka proti měnícímu výroku uvedeného rozsudku odmítl.

V dalším řízení odvolací soud rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. září 2017, č. j. 18 Co 320/2014-377, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku III. (výrok I.) a změnil v nákladovém výroku II. tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 45.731,- Kč (výrok II.); současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 83.501,- Kč (výrok III.) a vedlejšímu účastníku částku 73.041,- Kč (výrok IV.).

Z provedených důkazů učinil – shodně se soudem prvního stupně – zejména následující skutková zjištění. Předmětné nemovitosti byly přiděleny žalobci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III. – 233/49 ze dne 30. prosince 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci (dále jen „rozhodnutí o odevzdání majetku obci“), a to po konfiskaci na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. K 24. květnu 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), byly nemovitosti ve vlastnictví tehdejší České a Slovenské Federativní republiky (a ve správě federálního ministerstva zahraničních věcí). Státem zřízená příspěvková organizace Diplomatický servis (tj. vedlejší účastník) jako tehdejší správce nemovitostí prodala Kupní smlouvou ze dne 27. září 2012 (schválenou dne 30. ledna 2013 Ministerstvem financí České republiky) předmětné nemovitosti žalované s účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 11. března 2013. Dne 21. února 2013 pak žalobce požádal – s poukazem na žalobu podanou v této věci – Katastrální úřad pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště XY, aby do katastru nemovitostí zapsal poznámku spornosti vlastnického práva státu k nemovitostem, přičemž dotčený katastrální úřad tomuto požadavku vyhověl.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud – s odkazem na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v Rozsudku – především konstatoval, že rozhodnutí o odevzdání majetku obci bylo rozhodnutí přídělové ve smyslu § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Poté však rovněž zdůraznil, že proces majetkových restitucí se neobejde bez výjimek a že v případech, kdy je (jako v dané věci) předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací praxe soudů – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu interpretační variantu, podle níž se citované ustanovení nevztahuje na takový majetek bývalé federace, zejména tehdy, jestliže jej stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva. Současně podotkl, že navíc v případech, kdy obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a kdy neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku, stanovené v § 8 citovaného zákona v původním znění, nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která ho v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu. V návaznosti na to uzavřel, že požaduje-li tedy žalobce deklarování vlastnického práva k nemovitostem, jež měly (podle jeho mínění) přejít do jeho vlastnictví ze zákona (ex lege) již dnem 1. července 2000, avšak určovací žalobu podal u soudu teprve dne 21. února 2013 (byť z pohledu novelizovaného ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. před uplynutím tam stanovené prekluzívní lhůty), tj. s časovým odstupem téměř třinácti let, a to v situaci, kdy vedlejší účastník již dříve nemovitosti prodal žalované (kupní smlouvou uzavřenou dne 27. září 2012), je vyloučeno uvažovat o tom, že by nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění po novele provedené s účinností od 1. července 2000 zákonem č. 114/2000 Sb.). Vzhledem k tomu se v konečném důsledku ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že na něj mohlo přejít vlastnické právo k předmětným nemovitostem (ke dni 1. ledna 2014) pouze za podmínek stanovených v § 2c zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění po novele provedené s účinností od 29. června 2012 zákonem č. 173/2012 Sb.), jež však v daném případě nemohly být splněny zejména proto, že do 31. března 2013 nepodal u příslušné organizační složky státu nebo státní organizace žádost o zařazení nemovitostí do seznamu podle odstavce 1 písm. f/ citovaného ustanovení (§ 2c odst. 4 téhož zákona). Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil. Současně ho potvrdil i v nákladovém výroku III. s odůvodněním, že vedlejší účastník daný výrok nenapadl odvoláním. Naproti tomu ho však změnil v nákladovém výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení, neboť shledal, že v posuzovaném případě je namístě při určení výše odměny za zastoupení advokátem postupovat analogicky podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze 7. června 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze 7. června 2017, sp. zn. 28 Cdo 1350/2016). Podle citované (přísudkové) vyhlášky pak rozhodl i o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.

Žalobce opřel přípustnost svého dovolání o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu zejména vytkl, že při právním posouzení věci důsledně nevycházel ze závazného právního názoru vyjádřeného v Rozsudku a v konečném důsledku se od něj odchýlil. V této souvislosti mimo jiné namítl, že jeho právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné co do řešení otázky, zda předmětné nemovitosti měly k datu 1. července 2000 charakter majetku potřebného a nezastupitelného pro plnění úkolů státu, resp. závazků plynoucích z mezinárodního práva a zda tato potřebnost nadále trvá. Touto otázkou se totiž nezabýval též z hlediska jím tvrzených okolností, že nemovitosti ve skutečnosti nebyly potřebné pro plnění úkolů státu, ani pro diplomatické či konzulární mise, nýbrž byly přenechány třetí osobě ke komerčnímu využití (pro účely provozování penzionu) a následně odprodány žalované. Dodal, že uvedené okolnosti řádně doložil patřičnými důkazními návrhy; odvolací soud však tyto důkazy neprovedl, nijak o nich nerozhodl a ani se s nimi nevypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku. Měl rovněž za to, že při úvaze o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem se odvolací soud nezabýval ani posouzením dobré víry žalované při jejich nabývání. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaná nemohla být při nabývání nemovitostí v dobré víře, že jsou ve vlastnictví státu, byť státu svědčil tehdejší zápis v katastru nemovitostí. Podle dovolatelova mínění je totiž zapotřebí posuzovat její dobrou víru podle stavu, který zde byl v době, kdy příslušnému katastrálnímu úřadu doručila návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem, tj. k 1. březnu 2013 (v této souvislosti se odvolávala na ustanovení § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“), přičemž v této době, konkrétně od 5. března 2013, byla již v katastru nemovitostí vyznačena (na podkladě jeho žádosti podané dne 21. února 2013) poznámka spornosti, jež vylučovala dobrou víru všech potenciálních kupců předmětných nemovitostí (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu vydaný ve věci sp. zn. III. ÚS 3489/13). Přitom i na tyto okolnosti odvolací soud opakovaně upozorňoval (a také mu je doložil); ten je však při svém právním posouzení věci opět nijak nereflektoval. Dodal, že navíc právní názor, že nemohl nabýt vlastnické právo k nemovitostem ke dni 1. července 2000 (na základě ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.) z důvodu, že určovací žalobu podal u soudu teprve dne 21. února 2013, je sám o sobě vnitřně rozporný, neboť účinky dřívějšího přechodu vlastnického práva nemohou být zpětně popřeny jen proto, že dotčená žaloba byla podána s jistým časovým odstupem. Konečně namítl, že také vzájemný vztah ustanovení § 2a a § 2c zákona č. 172/1991 Sb. vymezil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (zejména s rozhodnutími ve věcech sp. zn. 28 Cdo 892/2015 a 28 Cdo 3476/2014), z níž se podává, že posléze uvedené ustanovení lze použít pouze na historický majetek obce, avšak je nepoužitelné na majetek přídělový, o nějž jde v daném řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná opřela přípustnost svého dovolání o ustanovení „§ 237 písm. a/ o. s. ř. ve znění platném do 30. září 2017“. S poukazem na nález Ústavního soudu, na nějž odkázal již odvolací soud, zejména namítla, že i když bylo řízení v dané věci zahájeno za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., nevzniklo v něm riziko kolize s ústavním principem legitimního očekávání účastníků, neboť převážná většina procesních úkonů zde byla provedena až po zrušení uvedené (přísudkové) vyhlášky. Podle jejího mínění jediný možný způsob, jak stanovit spravedlivou výši odměny za zastupování advokátem, představuje proto použití advokátního tarifu, konkrétně pak jeho ustanovení § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 7, a to při tarifní hodnotě odpovídající ceně nemovitostí uvedené v kupní smlouvě ze dne 27. září 2012 (v této souvislosti se dovolávala – a contrario – rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 288/2015, 28 Cdo 349/2015, 28 Cdo 350/2015 a 28 Cdo 802/2015). Navrhla, aby dovolací soud změnil (způsobem tam uvedeným) rozsudek odvolacího soudu v napadených (nákladových) výrocích II. a III.

Žalovaná a vedlejší účastník ve vyjádřeních k žalobcovu dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se zabýval nejprve dovoláním žalobce (dovolatele), které projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda v poměrech souzené věci mohl dovolatel nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem k datu 1. července 2000 na základě ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro úplnost zbývá dodat, že naproti tomu dovolání není přípustné podle citovaného ustanovení pro řešení otázky vymezení vzájemného vztahu ustanovení § 2a a § 2c zákona č. 172/1991 Sb., neboť na vyřešení takto postavené otázky napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). I kdyby se v následném dovolacím přezkumu ukázalo, že jsou opodstatněné v tomto směru uplatněné dovolací námitky, vedlo by to jen k potvrzení odvolacím soudem přijatého závěru, že v daném případě nebyly splněny podmínky nezbytné k tomu, aby na dovolatele přešlo (mohlo přejít) vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle naposledy zmíněného ustanovení.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu – rovněž uplatnil. Dovolací soud se však nejprve zabýval naplněností dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění po novele provedené s účinností od 1. července 2000 zákonem č. 114/2000 Sb.) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.

Předně je zapotřebí již na tomto místě předestřít, že Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 154/2010, z 20. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 3528/2010, či z 11. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 4080/2010) zaujal právní názor, že ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., které vymezuje podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, z nichž jednou je vlastnictví České republiky k tomuto majetku, lze interpretovat buď tak, že požadavek vlastnického práva České republiky se vztahuje k okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. května 1991, anebo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. ke dni 1. července 2000. Ani jednu z uvedených interpretací přitom nelze a priori odmítnout. V případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, pak Nejvyšší soud dává přednost variantě, podle níž musela předmětný majetek vlastnit Česká republika (nikoli tedy dřívější Česká a Slovenská federativní republika) již ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k datu 24. května 1991, a že se proto ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na takový majetek bývalé federace nevztahuje, a to zvlášť tehdy, jde-li o majetek, jejž stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva; důležitý je v těchto případech také časový faktor, tedy kritérium plynutí času, nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a zájem na zachování právní jistoty dosavadního vlastníka majetku (i jeho správce či nájemce). Nelze ovšem opomenout, že tato interpretační varianta je spíše výjimkou z obecného pravidla, že ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku a že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je tak zásadně datum účinnosti novely zákona č. 172/1991 Sb., provedené zákonem č. 114/2000 Sb., tj. 1. červenec 2000 (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, z 2. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, a z 3. července 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013). K uveden��m právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v Rozsudku, tj. ve svém prvním kasačním rozhodnutí vydaném v souzené věci, v němž dále konstatoval, že o majetek státu užívaný ke specifickým a nezastupitelným účelům, resp. k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva jde typicky i v případě majetku státu ve správě státní příspěvkové organizace Diplomatický servis (do 30. září 1992 pod názvem Správa služeb diplomatického sboru), kdy se z hlediska jeho činností dá předpokládat, že provádí pro stát správu nemovitostí, vedoucí tím či oním způsobem k jejich využívání zahraničními misemi a kdy v rámci další činnosti spravuje i ten svěřený majetek, jenž není v určitém čase využitelný v rámci této hlavní činnosti, kdy tak může činit i na komerční bázi. Podle přesvědčení dovolacího soudu však ani v těchto případech nelze mechanicky aplikovat interpretační variantu, podle níž se ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. na takový majetek bývalé federace nevztahuje. Neexistuje totiž jediný rozumný důvod, proč z přechodu vlastnického práva podle citovaného ustanovení vylučovat – při splnění všech podmínek tam stanovených ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. k 1. červenci 2000 – též prokazatelně zbytný majetek, který stát ve skutečnosti – navzdory všem předpokladům – nevyužívá ke specifickým a nezastupitelným účelům, resp. k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva (k obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usneseních z 2. listopadu 2016, sp. zn. 28 Cdo 3537/2015, a z 23. ledna 2018, sp. zn. 26 Cdo 1584/2016).

V projednávaném případě dovolatel v podání ze dne 4. září 2017 (viz č. l. 345 až 347 spisu) mimo jiné uvedl, že předmětné nemovitosti byly nájemní smlouvou ze dne 4. června 1998 přenechány do užívání třetí osobě pro účely provozování penzionu, jejž zde nájemce provozoval nejméně do 31. srpna 2009; současně označil důkazy k prokázání uvedených tvrzení. Pravdivost těchto tvrzení přitom potvrdil i vedlejší účastník ve svém podání z 15. září 2017 (viz č. l. 353 až 354 spisu), v němž dále konstatoval, že nemovitosti byly užívány nájemcem jako penzion (později jako hotel) až do 30. června 2011, že následně dne 12. července 2011 byly prohlášeny (podle ustanovení § 14 odst. 7 zákona č. 219/2000 Sb., v tehdejším znění) za majetek nepotřebný a že poté, co je bezúspěšně nabídl k užívání ostatním organizačním složkám státu, je odprodal žalované. Dovolací soud zastává názor, že dotčené okolnosti (pokud by byly prokázány) jsou způsobilé vyvrátit předpoklad, že v rozhodné době (k 1. červenci 2000) potřeboval vedlejší účastník předmětné nemovitosti k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva, popř. že v rámci uvedené hlavní činnosti pro něj nebyly využitelné pouze dočasně (v určitém čase) a nikoli trvale. Uvedenými (právně významnými) okolnosti se však odvolací soud nezabýval (a navíc je ani nezjišťoval), přičemž tento svůj postup ani nijak nevysvětlil. Za této situace nelze jeho závěr, že na dovolatele nemohlo přejít vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., bez dalšího opřít o okolnost, že se požadované určení týká majetku, jenž byl ve správě státní příspěvkové organizace Diplomatický servis (vedlejšího účastníka).

Odhlédnuto od uvedené okolnosti je dotčený závěr odůvodněn již jen tím, že dovolatel podal určovací žalobu u soudu s časovým odstupem téměř třinácti let ode dne, kdy měl nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem (byť z pohledu novelizovaného ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. se tak stalo před uplynutím tam stanovené prekluzívní lhůty), a to v situaci, kdy vedlejší účastník již dříve nemovitosti prodal žalované. Takové odůvodnění však nelze pokládat za správné, neboť uvedené okolnosti vskutku nemohou eliminovat účinky případného dřívějšího přechodu vlastnického práva podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jak správně zdůraznil dovolatel. Jinými slovy řečeno, přešly-li nemovitosti do vlastnictví dovolatele postupem podle citovaného ustanovení, nemohou mu být v důsledku jeho „liknavého přístupu“ zpětně odejmuty.

V návaznosti na právě řečené je však zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud v odůvodnění Rozsudku zaujal rovněž názor (s odkazem na tam citovanou judikaturu), že v případech, kdy obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a kdy neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku, stanovené § 8 téhož zákona, v jeho původním znění (jež se vztahuje i k nabytí vlastnictví podle § 2a cit. zákona), nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu, a to za předpokladu, že jednala v dobré víře. V těchto případech ovšem nejde o to, že by obci byl zpětně odejmut majetek, jenž přešel do jejího vlastnictví podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., nýbrž o to, že obec takový majetek dodatečně („v mezidobí“) pozbyla v důsledku skutečnosti, že jej po uplynutí zmíněné jednoroční lhůty originárně nabyla třetí osoba od státu (byť již nebyl jeho vlastníkem) na základě dobré víry (v tomto případě v zápis do katastru nemovitostí).

Jestliže tedy Nejvyšší soud v odůvodnění Rozsudku mimo jiné zdůraznil, že nelze bez dalšího – zejména bez posouzení dobré víry nabyvatele – akceptovat závěr, že na vlastnickém právu dovolatele (rozuměno již dříve nabytém podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb.) nemůže nic změnit okolnost, že kupní smlouvou z 27. září 2012 prodal vedlejší účastník předmětné nemovitosti žalované, pak dovolací soud nyní podotýká, že bez posouzení dobré víry nabyvatele (tj. v tomto případě žalované) nelze akceptovat ani závěr právě opačný. V uvedených souvislostech dovolací soud opětovně (viz odůvodnění Rozsudku) připomíná, že i podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 o. z.), bylo možné nabýt vlastnické právo od nevlastníka k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), k čemuž se zřetelem k poměrům v této konkrétní věci dodává, že tato dobrá víra se posuzuje nejen ke dni uzavření smlouvy, ale až do doby provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí – tj. do nabytí vlastnického práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 2017, sp. zn. 22 Cdo 3418/2017, z 27. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016, a z 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015). Nelze přitom opomenout, že v projednávané věci učinily soudy nižších stupňů rovněž skutková zjištění (viz zjištění týkající se zápisu poznámky spornosti vlastnického práva státu do katastru nemovitostí), jež vyvracely možnost, aby žalovaná byla v době provedení vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí (na základě kupní smlouvy z 27. září 2012) v dobré víře, že jsou ve vlastnictví státu (k tomu viz dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. III. ÚS 3489/13, bod 15., a dále rovněž právní ��pravu obsaženou v § 9a zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. prosince 2013; ustanovení § 984 o. z., na které se v uvedených souvislostech odvolával dovolatel, se v souzené věci neuplatní /viz § 3028 odst. 1 o. z./). Ani s těmito okolnostmi se přitom odvolací soud při svém právním posouzení věci nijak nevypořádal.

Mimo rámec uvedeného dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že okolnost, že dovolatel podal určovací žalobu u soudu s časovým odstupem téměř třinácti let ode dne, kdy na něj mělo přejít vlastnické právo k předmětným nemovitostem, by mohla být při posouzení sporného vlastnického práva významná pouze tehdy, pokud by bylo postaveno na jisto, že žalovaná jednala při nabývání nemovitostí od státu v dobré víře v tehdejší zápis do katastru nemovitostí, a to až v rámci navazující úvahy o tom, zda při řešení takto vzniklé kolize práva dobrověrného nabyvatele (žalované) na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a vlastnického práva původního vlastníka (dovolatele) podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod dát přednost prvnímu nebo druhému z těchto základních práv (k tomu viz v podrobnostech nález Ústavního soudu ze 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12).

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval vytčenými vadami řízení. Podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud zrušil napadený rozsudek i v závislých nákladových výrocích II. a III., stalo se bezpředmětným dovolání žalované směřující proti uvedeným výrokům, a proto se jím dovolací soud již samostatně nezabýval.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).


V Brně dne 21. 11. 2018

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu