Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:30 Cdo 4295/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4295.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Lidská práva
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:čl. 10 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb.
čl. 7 odst. 1 předpisu č. 2/1993Sb.
čl. 3 předpisu č. 209/1992Sb.
čl. 8 předpisu č. 209/1992Sb.
čl. 13 předpisu č. 209/1992Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

30 Cdo 4295/2016-222



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 67/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 11 Co 328/2015-166, t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 11 Co 328/2015-166, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se na žalované domáhá zaplacení částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem pracovníků Vězeňské služby a lékařského personálu Věznice Světlá nad Sázavou při poskytnutí vzorku moči, jež proběhla za účelem testování přítomnosti nepovolených látek. Tím, jak byl odběr proveden, došlo podle žalobkyně k porušení zákazu ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 4. 2015, č. j. 11 C 67/2012-132, žalobu o zaplacení 100 000 Kč zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně se dne 14. 11. 2012 ve Věznici Světlá nad Sázavou podrobila v gynekologické ordinaci odběru vzorku moči, který byl proveden tak, že žalobkyně se za přítomnosti vrchní sestry a vrchní asistentky svlečená do naha v mírném podřepu mezi dveřmi vymočila do kelímku umístěného v lavoru na nízké stoličce, kelímek odevzdala a sama vypláchla nádobu, v níž byl umístěn. Před provedením odběru vzorku moči tímto způsobem žalobkyně požádala o provedení odběru slin či krve, avšak pro absenci příslušného vybavení byl její návrh odmítnut, a žalobkyně proto před poskytnutím vzorku upozornila přítomné na to, že si bude stěžovat. Stížnost žalobkyně na uvedený způsob poskytnutí vzorku moči byla vyřízena Vězeňskou službou dne 7. 3. 2012. Mezi stranami též nebylo sporu o tom, že tomuto způsobu poskytnutí vzorku moči se žalobkyně podrobila společně s dalšími odsouzenými za účelem kontroly užívání omamných látek ve věznici.

4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že poskytnutí vzorku moči bylo účelným jednorázovým zásahem, jenž se týkal více osob, a byl proveden bez úmyslu žalobkyni ponížit, proto nemohlo dojít k ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Dále soud prvního stupně konstatoval, že odběr vzorku moči, při kterém je člověk zcela nahý, je zásahem do práva na soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Proto tento zásah soud podrobil testu legality, testu legitimity a testu nezbytnosti s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), aby poté uzavřel, že odběr vzorku moči nelze považovat za zásah, který by porušil právo na soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Podle soudu prvního stupně tak k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. K tvrzení žalobkyně, že byla podrobena odběru moči pod hrozbou kázeňského trestu, soud uvedl, že za dané situace bylo v souladu se zákonem, legitimní a přiměřené, jestliže byla žalobkyně upozorněna na možnost uložení kázeňského trestu. Konečně ve vztahu k tvrzení žalobkyně, že její stížnost nebyla ze strany Vězeňské služby řádně vyřízena, soud zhodnotil, že ani ve způsobu vyřízení stížnosti žalobkyně nelze spatřovat nesprávný úřední postup, neboť vyřizující orgán se stížností zabýval a žalobkyni sdělil výsledek šetření.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací soud napadeným rozsudkem ve výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně chráněného čl. 3 Úmluvy způsobem provedení odběru vzorku moči žalobkyně dne 14. 11. 2012, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud skutkový stav nijak nedoplňoval, a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

7. Z hlediska právního posouzení měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně podřazením zjištěného skutkového děje pod čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, ačkoliv žalobkyně tvrdila porušení čl. 3 Úmluvy, nejednal v rozporu s dispoziční zásadou, neboť právní posouzení věci náleží vždy soudu. Odvolací soud dále souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že povinnost žalobkyně poskytnout vzorek moči za účelem monitoringu přítomnosti omamných látek u odsouzených je legitimním a zákonným opatřením. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že provedení odběru vzorku v tomto konkrétním případě bylo opatřením nezbytným. Proto odvolací soud uzavřel, že způsob odběru vzorku moči žalobkyně překročil nevyhnutelnou míru omezení soukromí žalobkyně, zasáhl do její lidské důstojnosti, ponížil ji v jejích vlastních očích a vyvolal v ní pocit méněcennosti, čímž došlo k ponižujícímu zacházení, byť minimálnímu, které je v rozporu s čl. 3 Úmluvy.

8. Odvolací soud dále zhodnotil, že k žalobkyní tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy v jeho procesní části nedošlo, neboť bez ohledu na to, jak byla vyřízena její stížnost Vězeňskou službou, povinnost vést účinné vyšetřování byla splněna v rámci tohoto kompenzačního řízení, jež představuje také odpovídající prostředek nápravy. Ve vztahu k poskytnutému zadostiučinění odvolací soud konstatoval, že nesprávnému úřednímu postupu byla žalobkyně vystavena pouze jednorázově a na krátký časový úsek, přičemž poskytnutí vzorku moči nebylo vedeno s úmyslem žalobkyni pokořit či ponížit, a shledal proto v daném případě konstatování porušení práva žalobkyně dle čl. 3 Úmluvy přiměřeným zadostiučiněním.


II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm předně namítá, že se odvolací soud při stanovení formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nevycházel ze zjištěného skutkového stavu, nezohlednil závažnost nemajetkové újmy žalobkyně, okolnosti vzniku nesprávného úředního postupu, ani skutečnost, že žalobkyně byla osobou ve výkonu trestu odnětí svobody.

10. Žalobkyně má dále za to, že není dán účinný prostředek ochrany před porušováním práv podle čl. 3 Úmluvy, a proto pokládá v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou otázku, nakolik neexistence účinného kontrolního mechanismu (ve smyslu čl. 3 ve spojení s čl. 13 Úmluvy) ovlivňuje a prohlubuje vzniklou nemajetkovou újmu, resp. zda tento nedostatek je třeba zohlednit při rozhodování o formě a výši zadostiučinění.

11. Závěrem dovolání žalobkyně namítá, že poskytované zadostiučinění by nemělo mít pouze charakter kompenzační, nýbrž také motivační, sankční a preventivní, a to vůči orgánu státu, který se nesprávného úředního postupu dopustil. Tuto otázku by proto Nejvyšší soud měl posoudit jinak, než jak činí dosud.

12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Námitka žalobkyně týkající se charakteru poskytovaného zadostiučinění, které má zahrnout podle žalobkyně také složku „motivační, sankční a preventivní“ ve vztahu k orgánu státu, který se dopustil nesprávného úředního postupu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť podle rozhodovací praxe dovolacího soudu institut tzv. punitive nebo exemplary damages, tj. nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, nemá v českém právním řádu oporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 911/2012). Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, proto nevyhověl požadavku žalobkyně, aby tuto otázku posoudil odlišně.

18. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky stanovení formy zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, neboť při posouzení okolností (příčin), jež měly vést ke vzniku nemajetkové újmy, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

19. Dovolání je důvodné.

20. Podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).

21. Pro hodnocení kritérií stanovených § 31a OdpŠk je třeba posoudit příčinu, která dala vzniknout nemajetkové újmě žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011).

22. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se musela nahá v ordinaci podrobit odběru vzorku moči za přítomnosti vrchní sestry a dozorkyně. V tomto způsobu odběru shledala porušení zákazu ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy.

23. Podle čl. 3 Úmluvy nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

24. Podle čl. 8 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (odst. 1). Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (odst. 2).

25. Podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem (odst. 1). Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (odst. 2).

26. Článek 10 odst. 1 Listiny stanovuje, že každý má právo na to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

27. Podle § 27 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, po dobu výkonu trestu jsou odsouzení povinni podrobit se omezením některých práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna (odst. 1). Z důvodu uvedených v odstavci 1 jsou omezena práva a svobody na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, svobody pohybu a pobytu, zachování listovního tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a zpráv a právo svobodné volby povolání (odst. 2).

28. Článek 7 v odst. 2 Listiny chrání absolutní, bezvýjimečně neporušitelné právo nebýt podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, zaručené Úmluvou jinak v čl. 3. Nejvyšší soud má za to, že zacházení s žalovanou, které je zakázáno čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, v této konkrétní věci nedosáhlo takové intenzity vyžadující aplikaci čl. 3 Úmluvy, a to s ohledem na závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3784/2016).

29. Evropský soud pro lidská práva se otázkou ponižujícího zacházení, jež je zapovězeno čl. 3 Úmluvy, zabýval např. ve věci I. proti Bulharsku, stížnost č. 40653/98, rozsudek ze dne 11. 3. 2004 (nelidské a ponižující zacházení spočívalo v několikaletém umístění na samotku v rozsahu 23 hodin denně, izolaci od ostatních odsouzených i v době jídla, omezení kontaktů na dozorce a ostatní vězně při hodinové denní vycházce), dále ve věci V. D. V. proti Nizozemí, stížnost č. 50901/99, rozsudek ze dne 4. 2. 2003 (rutinní osobní prohlídky se svlečením oděvu v kombinaci s velmi přísným bezpečnostním režimem shledány ponižujícím a nelidským zacházením), nebo ve věci Y. proti Bulharsku, stížnost č. 39084/97, rozsudek ze dne 11. 12. 2003 (oholení hlavy vazebně stíhané osobě shledáno ponižujícím zacházením, neboť účelem bylo ponížit danou osobu a vyvolat v ní pocit méněcennosti, v kombinaci s jejím umístěním do izolace a kritickými a urážlivými poznámkami na její adresu ze strany dozorců), a rovněž ve věcech H. a T. proti Bulharsku, stížnost č. 15018/11, 61199/12, rozsudek ze dne 8. 7. 2014 (útrapy spojené s výkonem trestu doživotního odnětí svobody v rámci přísného vězeňského režimu přesáhly nezbytnou míru utrpení vyplývající z trestu, zejm. držení v cele 21-22 hodin denně, izolace od ostatních vězňů, nedostatek aktivit), K. a K. proti Ukrajině, stížnost č. 56660/12, rozsudek ze dne 24. 3. 2016 (připoutání matky, držené ve vazbě, před a po porodu, nevyhovující podmínky zadržení pro matku s novorozencem, nedostatečná zdravotní péče a výbava potřebná pro novorozence), F. proti Francii, stížnost č. 70204/01, rozsudek ze dne 12. 6 2007 (stěžovatel byl vystaven důkladným osobním prohlídkám, které byly prováděny systematicky a nezakládaly se na konkrétních a vážných podezřeních), V. proti Litvě, stížnost č. 44558/98, rozsudek ze dne 24. 7. 2001 (stěžovatel byl povinen se svléknout za přítomnosti dozorkyně a dozorci se dotýkali jeho pohlavních orgánů holýma rukama), I. proti Polsku, stížnost č. 25196/94, rozsudek ze dne 15. 11. 2001 (prohlídka provedená dozorci, kteří vyslovovali zesměšňující poznámky o stěžovatelově těle).

30. Nejvyšší soud v tomto ohledu konstatuje, že újma utrpěná žalobkyní je s příklady shora uvedenými nesrovnatelná, zejména šlo-li ze strany Vězeňské služby o jednorázový zásah do práv žalobkyně sledující legitimní cíl, který byl nadto veden bez úmyslu žalobkyni ponížit. Pokud tedy odvolací soud měl za to, že způsobem odběru vzorku moči došlo k ponižujícímu zacházení se žalobkyní, jež zapovídá čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, je jím provedené právní posouzení věci nesprávné.

31. Jakkoliv má Nejvyšší soud za to, že nedošlo k ponižujícímu zacházení se žalobkyní, mohlo v tomto případě dojít k porušení práva žalobkyně na ochranu její tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny a k porušení práva na ochranu soukromí žalobkyně dle čl. 10 odst. 1 Listiny (právo na lidskou důstojnost a zachování osobnostní integrity jednotlivce), resp. čl. 8 Úmluvy. V posuzované věci je proto nutné hodnotit, zda došlo k zásahu do těchto základních práv žalobkyně tím, jakým způsobem proběhlo poskytnutí vzorku moči při osobní prohlídce žalobkyně dne 14. 11. 2012.

32. Ústavní soud se problematikou poskytování vzorku moči zabýval v nálezu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 309/16, ve kterém uzavřel, že povinnost odevzdat vzorek moči za účelem kontroly dodržování pravidel výkonu uloženého trestu je ústavně konformní, jestliže zde existuje důvodné podezření, že osoba ve výkonu trestu mohla omamnou či psychotropní látku užít či užívat. Dozor při poskytování vzorku moči může vést k narušení soukromí a důstojnosti, jehož intenzitu pociťuje každý vyšetřovaný v rámci svého sebeurčení být sám sebou, které zahrnuje i rozhodování o jeho identitě, individualitě, integritě, společenské roli apod., zcela subjektivně; je proto věcí vyšetřovaného, aby se proti jemu nelibému postupu, zasahujícího tu nejintimnější sféru jeho života, ohradil. Z hlediska ústavnosti pak neobstojí jiný postup, než vyhovění požadavku vyšetřované osoby, aby v prostoru, jehož účelem je zachování jinak z povahy věci omezeného soukromí v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody, byla při takovém intimním tělesným úkonu přítomna osoba stejného pohlaví. Postupy orgánů veřejné moci, které se s takovým požadavkem náležitým způsobem nevypořádají, představují porušení práv zakotvených v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny.

33. Evropský soud pro lidská práva se ve své judikatuře konkrétní problematikou poskytování vzorků moči ve věznici dosud nezabýval, avšak porušení čl. 8 Úmluvy shledal v případě, kdy zásah do základního práva nebyl natolik intenzivní, aby došlo k porušení čl. 3 Úmluvy, ve věcech W. proti Spojenému království, stížnost č. 12350/04, rozsudek ze dne 26. 9. 2006 (důkladné osobní prohlídky příbuzných vězně jako podmínky pro umožnění jejich návštěvy), K. proti Rusku, stížnost č. 41418/04, rozsudek ze dne 30. 6. 2015 (přísné omezení návštěv stěžovatele odsouzeného k doživotnímu trestu odnětí svobody), M. proti Moldavsku a Rusku, stížnost č. 11138/10, rozsudek ze dne 23. 2. 2016 (omezení možnosti vězněného stěžovatele přijímat návštěvy včetně rodiny a přítomnost vězeňské stráže během nich, která vyžadovala nepoužívání jejich vlastního jazyka), S. proti Polsku, stížnost č. 17249/12, rozsudek ze dne 15. 12. 2015 (nedostatečné oddělení toaletního zařízení od zbytku cely, konkrétně pouze překližkou sahající do výšky 1,2 metru a bez dveří).

34. Pokud by soud uznal, že bylo zasaženo do práv žalobkyně daných čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, bylo by dále potřeba podrobit daný zásah testu legality, testu legitimity a testu nezbytnosti, tedy zda zásah byl zákonný, sledoval alespoň jeden z legitimních cílů a zda byl nezbytný v demokratické společnosti (KMEC, J., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 99 a násl.).

35. Podstatou testu legality je, že sporné opatření má svůj základ ve vnitrostátním právu, které ovšem musí poskytovat dostatečné záruky proti svévolným zásahům veřejné moci do práv zaručených Úmluvou, smyslem testu legitimity je zjistit, zda zásah provedený v souladu se zákonem sledoval jeden z legitimních cílů předvídaných čl. 8 odst. 2 Úmluvy, a to materiálně, nikoli jen z hlediska formálního, a základem testu nezbytnosti je požadavek přiměřenosti opatření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011).

36. Otázka formy a výše přiměřeného zadostiučinění se pak bude odvíjet od posouzení výše uvedených závěrů vyplývajících z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva pro tuto konkrétní věc, přičemž z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konstatování porušení práva je pak základní formou zadostiučinění, které se považuje za dostačující a účinný prostředek nápravy zejména v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).

37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.


VI. Závěr

38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle § 243e odst. 1 věta prvá o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

39. K žalobkyní namítanému porušení čl. 3 Úmluvy v jeho procesní části Nejvyšší soud dodává, že v situaci, kdy ve vztahu ke vzniku újmy dovolací soud neshledal porušení čl. 3 Úmluvy, resp. porušení čl. 7 odst. 2 Listiny, by bylo již nadbytečné posuzovat otázku ne/existence účinného vyšetřovacího mechanismu pro stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Vyřešení této otázky by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak pozitivně projevit, a proto nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

40. Odvolací soud je ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.

41. náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 10. 2018



JUDr. František Ištvánek
předseda senátu