Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/22/2020
Spisová značka:4 Tdo 372/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.372.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 208 odst. 2 tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 372/2020-135


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání obviněné D. P., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 7 To 247/2019, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 12/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 12/2019, byla obviněná D. P. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:

v období ode dne 22. 6. 2018 do 14. 11. 2018 v XY, v bytovém domě na adrese XY, neoprávněně užívala bytovou jednotku č. XY, tuto nevyklidila a neodevzdala poškozenému L. V., nar. XY, přestože věděla, že je k tomu povinna na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 8 C 474/2015, který nabyl právní moci dne 21. 5. 2018, přičemž si byla v��doma toho, že za obdobné jednání proti ní bylo vedeno trestní řízení, přičemž byla za toto jednání v uvedeném období odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 2 T 106/2018, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 6To 404/2018 dne 8. 11. 2018,

2. Za shora uvedený přečin uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněné podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 12/2019, podala obviněná odvolání, které směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 7 To 247/2019, tak, že na základě odvolání obviněné podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, uložil obviněné podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 7 To 247/2019, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do všech výroků, jelikož rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně uvedla, že dovolání bude ve smyslu § 265h odst. 1 tr. ř. doplněno v soudem stanovené lhůtě.

6. Poté prostřednictvím obhájce dne 13. 12. 2019 (soud prvního stupně nevyzval podle § 265h odst. 1 tr. ř. k odstranění vad dovolání) doplnila blanketní dovolání ze dne 20. 9. 2019. Obviněná nejprve vymezuje zvolený dovolací důvod obecně a poté se převážně věnuje zásadě subsidiarity trestní represe. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, na které poukázal soud prvního stupně, obviněná uvádí, že soud pouze lakonicky konstatoval nepoužití zásady trestní represe v projednávané věci bez zohlednění proporcionality zásahů trestních sankcí do základních lidských práv. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně zcela opomněl, že v okamžiku vyhlašování odsuzujícího rozsudku byl předmětný byt již vyklizen, a to poměrně rychle, že bylo ukončeno civilněprávního řízení vedené u Exekutorského úřadu pro Prahu 5 pod sp. zn. 147 Ex 269/18 a že k vyklizení bytu došlo v rámci jejich možností (zdravotní potíže, probíhající insolvenční řízení) velmi rychle. Ve vztahu k délce neoprávněného užívání bytu tvrdí, že soud druhého stupně nereflektoval na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1570/2008 a na základě něhož bylo předcházející užívání bytu obviněnou po právu. 7. Stran užití prostředků trestního práva ultima ratio dovolatelka připomíná blízkou časovou souslednost trestních oznámení ze strany L. V., když soudy nezkoumaly účelovost využívání trestního práva pro urychlení postupu ve věci občanskoprávní (zneužívání trestněprávní represe ve prospěch vztahů řešitelných soukromoprávní cestou). Dále poznamenává, že rozsudek soudu druhého stupně nerespektuje ani závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3173/16. Soudy nižšího stupně se měly zabývat principem subsidiarity trestní represe rovněž pro skutečnost neoprávněného užívání bytu pouze 6 dní ode dne právní moci předcházejícího odsuzujícího rozsudku, kdy obviněná vnímala rozhodnutí jako nespravedlnost, která nemůže mít oporu v právu. Dále namítá, že nespravedlnost, nesprávná rozhodnutí soudů a chybné postupy v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 10388/2012 jsou prvotními příčinami i pro její trestní stíhání. Insolvenční soud zrušil oddlužení plnění splátkovým kalendářem a prohlásil na její majetek konkurs na základě nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 38 C 37/2012, přičemž Městský soud v Praze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 20 Co 3030/2013, potvrdil vlastnické právo odsouzené k příslušné bytové jednotce. Poukazuje na skutečnost, že se ocitla v konkursu bez vlastního zavinění a ten se “vleče“ již od září roku 2013, kdy jediným zpeněženým majetkem v rámci majetkové podstaty byl předmětný byt, který byl zpeněžen kupní smlouvou ze dne 9. 12. 2015 a insolvenční správce jí porušením svých povinností způsobil další újmu. Tato skutečnost jí pak znemožňovala našetřit si dostatek peněžních prostředků na opuštění bytu.

8. V projednávaném případě dále spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což svědčí o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle níž mají být uvedené postupy realizovány. V takovém případě musí dojít k prolomení kritérií dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).

9. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 7 To 247/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 12/2019, podle § 265k odst. 1 tr. ř., ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. 10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 2/2020 sdělil, že se nebude k podanému dovolání obviněné věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. ve věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné. Ta naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a extrémním nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněná uplatnila námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitku týkající se naplnění zásady subsidiarity trestní represe. 17. Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. 18. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 19. Pokud se týká zásady subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že již dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

20. V dané věci považuje Nejvyšší soud ještě za nutné zdůraznit, že zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když je možno jednání pachatele řešit prostředky jiných právních odvětví, typicky např. podle občanskoprávních předpisů nebo prostředky správního práva. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017). Z pohledu těchto naznačených závěrů je třeba uvést, že jednání obviněné se nevyznačuje žádnými výjimečnými okolnostmi, pro které by nebylo namístě jednání obviněné posoudit jako trestný čin. S ohledem na uvedené závěry lze považovat argumentaci obviněné za zjevně neopodstatněnou. 21. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání za vhodné se k některým argumentům dovolatelky blíže vyjádřit. Především se nelze ztotožnit s námitkou, že soud druhého stupně toliko lakonicky konstatoval neuplatnění zásady trestní represe bez zohlednění proporcionality zásahů trestních sankcí do základních lidských práv. Soudy nižší instance se subsidiaritou trestní represe důsledně zabývaly (viz str. 4, bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), kdy zdůraznily, že stíhaný skutek má sice soukromoprávní základ, který však souvisí s podstatou samotného trestného činu a současně správně připomněly, že obviněná se trestního jednání dopouštěla i po několikanásobném zásahu veřejné moci (občanskoprávní rozhodnutí, předchozí trestní stíhání, exekuční řízení o vyklizení nemovitosti). Současně soud prvního stupně zcela správně konstatoval, že obviněná poškozenému bránila v užívání bytu po velmi dlouho dobu a nikterak se nepodílela na nákladech za užívání bytu. Soud druhého stupně pak správně doplnil, že použití subsidiarity trestní represe nelze na projednávaný případ vztáhnout jen z důvodu insolvenčního řízení vedeného proti obviněné a že se obviněná stala obětí trestného činu podvodu, kterého se vůči ní dopustil R. H., za který byl pravomocně odsouzen (str. 4–5, bod 9. rozsudku soudu druhého stupně). 22. Při posuzování zásady subsidiarity trestní represe také nelze pominout, že obviněná jednala v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Nadto je nutné zdůraznit, že proti obviněné byla vedena dvě trestní stíhání vztahující se k neoprávněnému užívání předmětného bytu, když v době, kdy začala páchat nyní projednávanou trestnou činnost, byl již vyhlášen odsuzující rozsudek. Přesto při vědomí vyhlášení tohoto odsuzujícího rozsudku svého jednání nezanechala. Nad rámec tohoto závěru také nelze pominout, že obviněná se ani nepokusila nějakým způsobem podílet na nákladech za užívaní bytu, ačkoliv si musela být vědoma, že byt užívá neoprávněně. Právě i tato skutečnost napovídá o lhostejnosti dovolatelky k nastalé situaci. Proto lze uzavřít, že jednání obviněné se nevymyká jiným případům přečinů neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo k nebytovému prostoru. Jedná se o zcela typický, běžný případ tohoto trestného činu. 23. Odkaz obviněné na údajně krátkou dobu páchání trestné činnosti nemůže obstát. Nelze totiž přehlédnout, že celkově protiprávní jednání obviněné trvalo několik let, byť skutečně rozsudek, kterým byla odsouzena obviněná za předchozí přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku (věc vedena u Obvodního soudu pro prahu 4 pod sp. zn. 2 T 106/2018), nabyl právní moci 6 dní před ukončením páchání nyní projednávané trestné činnosti. Zde je ovšem z pohledu argumentace dovolatelky nutno zdůraznit, že nyní projednávané trestné činnosti se obviněná dopouštěla od 22. 6. 2018 do 14. 11. 2018, když dnem 21. 6. 2018 byla ukončena předchozí trestná činnost obviněné (okamžik zahájení trestního stíhání v předchozí věci), přičemž v předchozí trestní věci byl odsuzující rozsudek soudu prvního stupně vyhlášen již dne 21. 8. 2018. Celkově se tedy obviněná v nyní projednávané věci trestné činnosti dopouštěla skoro 5 měsíců. Navíc, jak již bylo konstatováno, obviněná přes vědomí vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 106/2018 svého protiprávního jednání nezanechala a pokračovala v něm až do 14. 11. 2018. Lze tedy uzavřít, že ani zahájení exekučního řízení, ani předchozí probíhající trestní řízení obviněnou nepřinutily k opuštění bytu, což svědčí o naprosté absenci respektu nejen vůči úředně stanoveným povinnostem, ale i vůči právům druhého, v dané věci poškozeného. Jednání dovolatelky se tak vymykalo běžnému a ve společnosti akceptovatelnému chování, a proto na ně bylo nezbytné reagovat prostředky trestního práva. Tvrzení, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem, není v daném případě proto na místě. 24. Ve vztahu k nereflektování závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1570/2008, musí Nejvyšší soud v tomto případě konstatovat, že poukazované rozhodnutí na projednávaný případ není přiléhavé. Podle uvedeného rozhodnutí formální znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 tr. zák. (§ 208 odst. 1 tr. zákoníku) může naplnit i ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá takový nebytový prostor, k jehož vybudování nebo užívání nebylo vydáno potřebné rozhodnutí příslušného státního orgánu (stavebního úřadu), např. jde-li o tzv. nezkolaudovanou garáž. V tomto případě je však třeba zvlášť pečlivě posuzovat, zda vlastník (nebo jiný uživatel) uvedeného nebytového prostoru byl oprávněn ho užívat a k jakému účelu, zda vůbec mohlo dojít k zásahu do práv vlastníka (uživatele) takového nebytového prostoru jeho svévolným obsazením nebo užíváním jinou osobou a zda jednání této osoby bylo možné řešit mimotrestními právními prostředky.

25. Zde je na místě zdůraznit, že obviněná nebyla uznána vinnou tím, že protiprávně obsadila nebo užívala byt poškozeného (viz samostatná skutková podstata podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku), nýbrž tím, že poškozenému v užívání bytu neoprávněně bránila (viz skutková podstata podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1570/2008, navíc dopadá na situaci, kdy je protiprávně obsazen nebo užíván takový nebytový prostor, k jehož vybudování nebo užívání nebylo vydáno potřebné rozhodnutí příslušného státního orgánu, tedy na situaci, která v daném případě evidentně nenastala. Obviněná totiž poškozenému bránila v užívání bytu, nikoliv nebytového prostoru, nadto bytu, ve vztahu, k němuž nepanovaly pochybnosti o tom, zda bylo k jeho vybudování nebo užívání vydáno potřebné rozhodnutí stavebního úřadu. Navíc nebylo pochyb o tom, že byt patří poškozenému. Poukazovaný nález na projednávaný případ nedopadá. 26. K námitkám obviněné týkající se údajně chybného postupu v insolvenčním řízení na základě, něhož se ocitla v konkursu a následně v důsledku tohoto byl jako jediný majetek zpeněžen předmětný byt, je nutné uvést, že se jednak jedná o tvrzení obviněné, které nebylo nějakým ověřitelným způsobem verifikováno, když je třeba zdůraznit, že pro posouzení viny obviněné je rozhodné, že byt nepochybně neoprávněně užívala a bránila jeho vlastníkovi v řádném užívání. Z její výpovědi v hlavním líčení před soudem prvního stupně jasně vyplývá, že si musela být vědoma své povinnosti předmětnou bytovou jednotku vyklidit, neboť jí vyplývala nejen ze zákona, když k užívání bytu neměla žádné oprávnění (nebyla ani vlastník, ani nájemce apod.) a současně jí tato povinnost byla potvrzena Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 8 C 474/2015. Dovolací soud se vzhledem k shora učiněným závěrům proto zcela ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, že v posuzované věci nepostačuje uplatnění občanskoprávní odpovědnosti, tj. odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

27. Obviněná v závěru podaného dovolání namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, byť velmi stroze, neúplně a nijak více svoji námitku nerozvádí. Vzhledem ke skutečnosti, že argumentace obviněné je naprosto kusá a zcela nedostačující, je třeba uvést, že za takové situace obecné námitky obviněné nemohou být předmětem podrobného přezkumu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).

28. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

29. Zde je na místě konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněná se trestné činnosti dopustila. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, toliko na podporu závěru, že v případě obviněné skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně vyslechl jednak obviněnou, jednak poškozeného, provedl listinné důkazy, které s případem souvisely (jednotlivá rozhodnutí soudu, exekuční rozhodnutí), přičemž i zdůvodnil, proč neprovedl všechny požadované důkazy, když následně, jak již bylo naznačeno, logicky zdůvodnil svůj hodnoticí postup. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3–5, bod 6. - 7. rozsudku soudu prvního stupně).

30. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3–5., bod 3. - 9. rozsudku soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelka v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v podaném odvolání, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná.

31. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněné bylo podáno částečně z důvodů, které jsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

32. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. 33. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 4. 2020

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu