Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/26/2016
Spisová značka:22 Cdo 1314/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1314.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 9 odst. 4 písm. b) předpisu č. 177/1996Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

22 Cdo 1314/2015



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) M. Š., b) Ing. L. M., c) S. M., d) H. R., všech zastoupených Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobců České republiky, Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému Xaverov trade, a. s., se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, identifikační číslo osoby 27242731, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 155/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 13 Co 403/2013-184, takto:

I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 13 Co 403/2013-184, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2013, č. j. 38 C 155/2012-124, ve věci samé, se odmítá.
II. Ve zbývající části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení, se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 13 Co 403/2013-184, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2013, č. j. 13 Co 403/2013-124 určil, že vlastníkem pozemků v rozsudku uvedených je vedlejší účastník – Česká republika (výrok I.), žalované společnosti uložil, aby zaplatila na náhradě nákladů řízení žalobcům 35 652 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku rukám jejich zástupce a vedlejšímu účastníkovi na straně žalobce na náhradě nákladů řízení 20 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výroky II. a III.).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 25. 5. 2014, č. j. 13 Co 403/2013-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že výše nákladů činí 328 956 Kč, jinak jej potvrdil. Dále změnil ve výroku o nákladech řízení mezi vedlejším účastníkem a žalovanou tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalované, aby zaplatila žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 159 478 Kč. Rozhodl také, že ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a žalovanou nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání ve věci samé jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolání ve věci samé neshledal dovolací soud přípustným, jen stručně uvádí důvody nepřípustnosti, jak to umožňuje § 243f odst. 3 o. s. ř.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).

„Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádn��m dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

K námitce, že nebyly splněny podmínky řízení (pro nedostatek řádné plné moci k zastupování žalobců, nebyl podán řádný návrh a rozhodnutí bránila překážka věci rozhodnuté): Jde o námitky zakládající tzv. zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. b) o. s. ř.]: Zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř. – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, přiměřeně použitelné i za současné právní úpravy, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4649/2014). Zmatečnostní vady se uplatňují žalobou pro zmatečnost.

K naléhavému právnímu zájmu osoby, která není účastníkem právního vztahu, o jehož určení jde: Domáhat se určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [nyní § 80 o. s. ř.], může i třetí osoba, která není účastníkem posuzovaného vztahu (práva), a to při splnění podmínky, že toto určení existence či neexistence právního vztahu či práva má důsledky pro právní postavení třetí osoby (tj. že na tomto určení je dán naléhavý právní zájem). K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1567/99). Judikatura již dříve vyslovila, že uplatňuje-li žalobce právo na uzavření smlouvy o převodu vlastnického práva k věci, má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, kterou ten, kdo byl povinen věc převést do vlastnictví žalobce, převedl tuto věc na třetí osobu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 1999, sp. zn. 24 Cdo 73/98). Toto pravidlo se vztahuje i na žalobu o určení vlastnictví třetí osoby. Jestliže tzv. souhlasné prohlášení nebylo v souladu s hmotným právem, nemůže to bránit třetím osobám, aby se domohly potřebného určení, mají-li na tom naléhavý právní zájem; tzv. souhlasné prohlášení o vlastnictví nemůže zhojit absolutní neplatnost právního jednání a vyloučit tak případné nároky třetích osob. Věc Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4050/2008, na kterou dovolatelka poukazuje, se týkala vztahu mezi účastníky, nikoliv jejich vztahu ke třetím osobám.

K otázce vázanosti soudu odůvodněním rozhodnutí v jiné věci: V první řadě je třeba uvést, že odvolací soud sice poukázal na závěry ve věci sp. zn. 66 C 44/2006 Obvodního soudu pro Prahu 6, nicméně ve skutečnosti opřel své rozhodnutí o samostatně provedené zjištění ohledně vlastnictví vedlejší účastnice (to platí i o poznámce o ev. vydržení, kterou soud učinil jen pro případ, že by nebylo zjištěno, že stát je vlastníkem již na základě jiné právní skutečnosti). Lze též odkázat na judikaturu Ústavního soudu: „Při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat v úvahu legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Pokud soud, jako tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě splněny jsou… bude toto řešení předběžné otázky respektováno. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07). Neviděl-li odvolací soud závažný důvod odklonit se od již přijatých závěrů, byl jeho postup, odkazující na řešení předběžné otázky v předchozím rozhodnutí, správný.

K nabytí práva hospodaření: Soudy nevyšly z toho, že by bylo nabyto pouhým faktickým výkonem správy. Protože však pro časový odstup (a patrně též v důsledku známé skutečnosti, že řadu dokladů o právních jednáních zejména v tzv. hospodářské sféře, učiněných před rokem 1990, nelze po provedené restrukturalizaci a zejména privatizaci již dohledat), posuzoval nabytí práva hospodaření z nepřímých důkazů. Takový postup je v souladu s judikaturou (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, výslovně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014).

Vzhledem k tomu, že ani další námitky (v dovolání čítajícím 34 stran textu) nezaložily přípustnost dovolání ve věci samé, není tu přípustnost podle ustanovení § 237 o. s. ř.; odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a není ani důvod pro to, aby došlo ke změně judikatury, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Dovolatelka v části dovolání, týkající se náhrady nákladů řízení, uvádí: Ústavní soud nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. 5. 2013, vyhlášku č. 484/2000 Sb. zrušil. Ústavní soud v tomto nálezu také poukázal na nález sp. zn. II. ÚS 988/12, v němž bylo zdůrazněno, že procesně úspěšné straně lze přiznat toliko náhradu účelně vynaložených nákladů, což se vztahuje i na náklady spojené se zastoupením advokátem. Za účelně vynaložené náklady lze považovat jen takové, které musela procesní strana nezbytně vynaložit. „Náklady spojené se zastoupením budou tomuto vymezení zpravidla odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití zastoupení advokátem.“ V dané věci žalobci jistě nebyli nuceni zaplatit právnímu zástupci za právní úkony provedené před 7. květnem 2013 částku 318 956 Kč, jak ji určil odvolací soud, zejména když ten ani takovou částku nepožadoval. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a judikaturou Ústavního soudu.

V odvolacím řízení zástupce žalobců vykonal dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání 29. 11. 2013 a účast u jednání 25. 6. 2014) a ani za tyto dva úkony jistě nebyli žalobci nuceni zaplatit 159 478 Kč, když jejich zástupce ani takovou částku v rámci náhrady nákladů nepožadoval. Platí proto, že také o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud v rozporu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a judikaturou Ústavního soudu.

Odvolací soud uvedl, že při určení odměny advokáta za úkon právní služby vycházel ze sazby mimosmluvní odměny podle § 7 bod 6 advokátního tarifu, vypočtené z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 tohoto tarifu z ceny věci, resp. pozemků, které za ně nabídli právní předchůdci žalobců vedlejšímu účastníkovi na základě jeho výzvy z 27. 9. 2004. Vedlejší účastník požadoval minimální cenu 169 750 Kč za pozemek parc. č. 878/1 a 811 190 Kč za pozemek parc. č. 909/1, právní předchůdci žalované strany nabídli za pozemek parc. 878/1 částku 2 221 000 Kč a za pozemek parc. č. 909/1 částku 821 000 Kč. Je zřejmé, že nabídnutá cena neodpovídá skutečně ceně pozemků, jestliže jen u pozemku parc. č. 878/1 byla vedlejším účastníkem stanovena částkou 13x nižší. Při určení ceny nelze vycházet z ceny pozemku ve veřejné soutěži, kde je více zájemců. Cena nabídnutá ve veřejné soutěži zpravidla neodpovídá a výrazně přesahuje skutečnou cenu pozemku. Cena pozemků pro stanovení tarifní hodnoty by mohla být určena jen znaleckým posudkem, což by však pro toto řízení znamenalo zbytečnou zátěž z hlediska hospodárnosti řízení. Tarifní hodnota měla být proto určena částkou 50 000 Kč podle § 9 odst. 1 a 4 advokátního tarifu. Jestliže odvolací soud stanovil náhradu nákladů řízení podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, dochází k zcela opačnému efektu, než jaký Ústavní soud řešil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Vyhlášku č. 484/2000 Sb. totiž zrušil z důvodu nepřiměřenosti odměny advokáta za zastupování účastníka řízení, přičemž podle této vyhlášky činila v této věci 25 652 Kč, avšak podle odvolacího soudu 318 956, tj. 12x více. Dovolatelka považuje za nespravedlivé, že tarifní hodnota podle § 9 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu se může několikanásobně lišit, i když se může jednat o spory právně stejně složité a náročné. Potud dovolání žalované.

Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení a o nákladech odvolacího řízení je přípustné, neboť otázka tarifní hodnoty věci pro určení odměny advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále „advokátní tarif“, v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, ohledně kterých se žalobci v jiném řízení domáhají podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků, aby jinému subjektu – státu (v tomto řízení vedlejší účastník) byla uložena povinnost uzavřít s nimi kupní smlouvu o prodeji pozemků, nebyla dovolacím soudem dosud řešena; v rozsahu přípustnosti je dovolání i důvodné.

V dané věci se žalobci domáhají určení, že vedlejší účastník - Česká republika je vlastníkem specifikovaných pozemků, neboť jejich právní předchůdci jako osoby oprávněné nabídli podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb. Pozemkovému úřadu nejvyšší kupní cenu za předmětné pozemky. Pozemky však nebyly na ně převedeny a žalobci se proto domáhají v jiném řízení, aby jim je nabídl ke koupi.

Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že při určení tarifní hodnoty věci, ohledně jejíhož vlastnictví se vede spor, nelze vycházet z ceny, kterou za ni potencionální kupující nabídl, ale je třeba vyjít z ceny, za kterou byla věc skutečně prodána. Teprve skutečná cena, za kterou se prodej uskutečnil, ukazuje její obvyklou cenu. Je-li věc předmětem sporu v jiném řízení, ve kterém se žalobce domáhá proti vedlejšímu účastníkovi, aby mu ji nabídl ke koupi za určitou cenu, lze z této ceny vycházen jen, bylo-li toto řízení již pravomocně skončeno a k převodu za uvedenou cenu došlo; jinak je tu nejistota, zda nabízená cena odpovídá hodnotě věci a zda prodej bude vůbec realizován. Nelze-li cenu nemovitosti, jejíž vlastnictví je předmětem sporu, takto ani jiným vhodným způsobem z obsahu spisu určit, je třeba aplikovat § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a za tarifní hodnotu považovat částku 50 000 Kč. K tvrzení dovolatelky o tom, že je nespravedlivé, že tarifní hodnota podle § 9 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu se může několikanásobně lišit, i když se může jednat o spory právně stejně složité a náročné, lze podotknout, že případné tvrdosti lze řešit podle § 150 o. s. ř. V této části tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

V ostatní části není dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přípustné.

K tvrzené přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolací soud doposud neřešil právní otázku, zda v případě, že byl během odvolacího řízení zrušen právní předpis, podle kterého soud prvního stupně stanovil výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze o nákladech řízení zpětně rozhodnout podle nového právního stavu:
Otázka, zda odměnu za zastoupení advokátem v občanském soudním řízení za dobu před 7. 5. 2013 stanoví soud podle vyhl. č. 484/2000 Sb. nebo podle vyhl. č. 177/1996 Sb., přípustnost dovolání nezakládá, neboť byla již dovolacím soudem vyřešena.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014, uveřejněném na www.nsoud.cz, uvedl:
„Vyhláška č. 484/2000 Sb. byla nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., jako neústavní zrušena, a to s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy určení odměny advokáta za zastupování účastníka řízení podle advokátního tarifu. Rozhodným okamžikem pro posouzení, který právní předpis je třeba aplikovat, je zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech řízení (byť v odvolacím řízení) po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. po 7. 5. 2013, použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014 a 40/2014). Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, která proběhla před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. Nejvyšší soud rovněž již dříve ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007). Rozhodnutí zmiňovaná žalovanou v dovolání na posuzovaný případ nedopadají, neboť se týkají nepřípustné zpětné retroaktivity právních předpisů, zejména případů, kdy intertemporální ustanovení v tomto smyslu chybí; o takový případ ovšem v dané věci nejde. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, rozhodl-li dne 27. 9. 2013 (tj. po dni 7. května 2013, ke kterému byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb.) o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle advokátního tarifu, a nikoli podle v tu dobu již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Jestliže žalobci napadli nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně odvoláním, jež má suspensivní účinek (§ 206 o. s. ř.), nemohl žalované vzniknout nárok na náhradu nákladů řízení, dokud o odvolání žalobců nerozhodl pravomocně odvolací soud. Je tedy bez významu, že soud prvního stupně rozhodl (nepravomocně) o náhradě nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v době před jejím zrušením.“

Pro daný případ z toho vyplývá, že rozhodnutí je v této části v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Je však třeba podotknout, že převýší-li nově vypočítané náklady řízení výrazně částku, kterou by účastník musel zaplatit podle právního předpisu platného a účinného v době, kdy náklady byly vynaloženy a se kterou mohl rozumně počítat, lze to promítnout do úvahy o splnění podmínek pro snížení náhrady ve smyslu § 150 o. s. ř.

Ke tvrzené přípustnosti dovolání spočívající v tom, že soud uložil žalované na náhradě nákladů řízení zaplatit vyšší částku, než jakou požadovali žalobci: V této souvislosti dovolatelka tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12, neboť náklady na uplatnění práva nevynaložila protistrana účelně; nijak však neuvádí, v čem měla tato neúčelnost spočívat, jen obecně tvrdí, že „se nejednalo o žalobci účelně vynaložené náklady za zastoupení advokátem, které museli nezbytně vynaložit, aby mohli v tomto soudním řízení řádně hájit uplatněné právo“. Tato námitka je natolik neurčitá a obecná, že na jejím základě nemůže být dovolání přípustné. V jejím rámci dovolatelka namítá, že žalobcům přiznal soud částku, kterou nepožadovali. Ani tato námitka však není natolik konkretizována, aby založila přípustnost dovolání a aby bylo možno se jí zabývat (není uvedeno, kdy a jakou částku měli žalobci požadovat).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2016


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu