Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/15/2019
Spisová značka:28 Cdo 3879/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3879.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 3 obč. zák.
§ 107 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E

28 Cdo 3879/2018-232



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, proti žalované S. B., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Nad Týncem 232/8, o zaplacení 2 046 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 184/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2018, č. j. 15 Co 119/2018-198, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 800 Kč k rukám advokátky JUDr. Aleny Kasalové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 10. 2017, č. j. 10 C 184/2016-132, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 046 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel předestírá otázku, zda vznesení námitky promlčení uplatněného nároku žalovanou se zřetelem k výši vzniklého bezdůvodného obohacení a okolnosti, že účastníci řízení v okamžiku realizace investic do nemovitosti žalované dlouhodobě žili v družském poměru, neodporuje dobrým mravům. Poukazuje na své trestní stíhání pro vyhrožování žalované, za něž byl též odsouzen, pravomocné zproštění obžaloby z odcizení vozidla žalované a psychické problémy související s rozchodem s ní, jakož i na nedodržení ústní dohody účastníků řízení o vypořádání investic do nemovitosti žalované, přitom dovolatel naznačoval, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2014/2014, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012. Vytýkal, že soudy nižšího stupně neprovedly důkaz obsahem trestních spisů a nezjišťovaly, kdy došlo k ukončení stavebních prací, do nichž investoval. Odkazoval dále bez bližšího vysvětlení na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005.

Žalovaná označila dovolání žalobce za nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů dle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (který je se zřetelem k okamžiku vzniku vypořádávaného bezdůvodného obohacení nutno použít i na posuzovaný případ – srov. § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), Nejvyšší soud v obecné rovině dovodil, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).

Ohledně námitky promlčení přitom Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). O zneužití práva uplatnit námitku promlčení by přitom mohlo jít tam, kde žalobce podal žalobu po uplynutí promlčecí doby, jsa ovlivněn přístupem žalovaného k věci a spoléhaje na jeho předchozí příslib plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).

Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy dovolatel peněžní prostředky do nemovitosti žalované investoval od roku 2008 do srpna 2013, kdy s ní také ukončil společné soužití v družském poměru, a nárok na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení i přes vzájemný konfliktní vztah účastníků (viz trestní stíhání dovolatele za vyhrožování žalované a odcizení jejího automobilu) uplatnil u soudu teprve dne 29. 6. 2016 (tj. po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby - § 107 odst. 1 obč. zák.), neshledal ve skutečnostech nastalých po vzniku uplatňovaného nároku důvody rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nenachází ani Nejvyšší soud v jeho úvahách zjevnou nepřiměřenost či odklon od ustálené judikatury. V situaci, kdy se soudy nižšího stupně s otázkou slučitelnosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (založenou na skutkových okolnostech případu) náležitě vypořádaly, jevilo by se navíc nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení přezkumné instance hodnotící toliko správnost právního posouzení věci) jejich úsudek, který se zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval vlastním posouzením. Dovolatelem akcentovaná výše promlčeného nároku ani jeho psychický stav po rozchodu s žalovanou, nedosahující intenzity omezující jej v realizaci právních úkonů, resp. v právním jednání (opačný závěr se z tvrzení dovolatele ani z obsahu spisu nepodává), či jeho umístění do věznice v důsledku trestně právně relevantního jednání vůči žalované, pak samy o sobě kolizi vznesené námitky promlčení s dobrými mravy zjevně nezakládají (k vlivu nepříznivého psychického stavu věřitele na běh promlčecí doby srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 1975, sp. zn. 3 Cz 106/1975, publikovaný pod č. 14/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obsah ústní dohody účastníků řízení o vypořádání vzniklého bezdůvodného obohacení konečně dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně, jimiž je dovolací soud vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), nebyl za řízení prokázán, pročež její údajné porušení ze strany žalované nelze z pohledu souladnosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nijak hodnotit. Nevyšlo-li tedy za řízení najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí doby přispěla právě žalovaná, pak v konfrontaci s dovolatelem odkazovanou judikaturou (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2014/2014 a sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, citované výše) zcela obstojí závěr odvolacího soudu, že vznesenou námitku promlčení (coby legální prostředek, jímž žalovaná sledovala obranu svých práv, případně eliminaci skutkově náročného soudního řízení o vypořádání práv a povinností účastníků ze vzájemného dlouhodobého soužití, nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalobce) nelze považovat za případ zneužití práva na úkor dovolatele, které by bylo lze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

K námitce dovolatele, že nebylo zjišťováno, kdy došlo k dokončení jím investovaných stavebních prací, dlužno dodat, že v situaci, kdy za řízení před soudy nižšího stupně vznik bezdůvodného obohacení skutkově vymezoval tak, že k němu došlo nejpozději proplacením faktur (vystavených za stavební práce na nemovitosti žalované) v srpnu 2013, nebylo při respektování zásady projednací, jíž je občanské soudní řízení sporné ovládáno, zjevně důvodu zabývat se bez příslušných tvrzení účastníků tím, zda snad ke vzniku bezdůvodného obohacení nedošlo později. K výtce dovolatele, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz trestními spisy, lze pak uvést, že zůstává na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, jestliže přitakal závěrům soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu shledal doplnění dokazování o obsah dotčených trestních spisů nadbytečným. Vytýkané vady řízení ostatně s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Poukaz dovolatele na usnesení sp. zn. 20 Cdo 1062/2005 (cit. výše), řešící otázku zastavení exekuce, je pak v projednávané věci zcela nepřípadný.

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalované, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 16 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), dohromady ve výši 16 800 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 1. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu