Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:3 Tdo 101/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.101.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací
Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
§ 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

3 Tdo 101/2019-31


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 9 To 244/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 20/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 7 T 20/2018, byl obviněný J. Š. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1. dne 31. 10. 2016 v Praze 1, XY, v průběhu výkonu služby na pracovišti Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, XY, z IP adresy XY, neoprávněně, bez zákonného důvodu, jako úřední osoba, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, za využití svých přihlašovacích údajů, zejména pak loginu XY učinil dotaz v informačním systému PČR, a to „centrální registr obyvatel– CRO“, „centrální evidence řidičů – CER“, „karta řidiče z digitálního kartografu –CERK“, „centrální registr vozidel – CRV“, „evidence cizinců s povolením (vízem) k trvalému nebo přechodnému pobytu na území ČR (trvalé usídlení, dočasné usídlení) – TUDU“, „držitelé zbrojních průkazů, licencí a zbraní – EZ“, „pátrání po osobách –PATROS“, „SIS2 – osoby pátrání – S2WP“, „SIS2 – pohřešované vydané doklady –S2ID“, „evidence osob se zákazem pobytu v ČR (Index nežádoucích osob) – INO“, „FIND osoby – FIOS“, „stíhané podezřelé a prověřované osoby – SOV“, „aktuální obrazové informace a sdělení určená pro pracovníky Policie ČR, kteří plní služební úkoly ve smyslu zákona o policii, zejména při pátrání – TLF“, „pátrání po zbraních (pohřešované a nalezené zbraně – ZBRP“, „zájmové osoby policie – ZOP“, „neukončené přípravné řízení o známých pachatelích – AVIZO“, „situační zprávy a události – UDALOST“, „kontrolované osoby a dopravní prostředky – KONTROLA“, „kontrolované osoby a dopravní prostředky – KO2“, „centrální databáze objektů – CDO“, „osoby vedené v IS Očista – JMENOVKA“, „daktyloskopované osoby – Evidence otisků prstů – údaje v souvislosti s trestním řízením – FDG“, „daktyloskopované osoby – Evidence otisků prstů – údaje v souvislosti s pobytem cizinců na území České republiky, s udělováním azylu a poskytováním dočasné ochrany – AFIS“, „opatření na státních hranicích – OHPVL“ k osobě M. N., nar. XY, v době od 14:59:25 do 15:00:44 hodin, jako účel dotazu uvedl číslo jednací KRPA-441081/TČ-2016-001177, ve kterém však osoba M. N. nefiguruje, a není ani mezi osobami evidovanými u tohoto spisu, a získané informace následně předal telefonicky civilní osobě T. R., nar. XY, který je potřeboval ke své podnikatelské činnosti,
2. dne 31. 10. 2016 v Praze 1, XY, v průběhu výkonu služby na pracovišti Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, XY, z IP adresy XY, neoprávněně, bez zákonného důvodu, jako úřední osoba, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, za využití svých přihlašovacích údajů, zejména pak loginu XY, učinil dotaz v informačním systému PČR, a to „centrální registr obyvatel – CRO“, „centrální evidence řidičů – CER“, „karta řidiče z digitálního kartografu – CERK“, „centrální registr vozidel – CRV“, „evidence cizinců s povolením (vízem) k trvalému nebo přechodnému pobytu na území ČR (trvalé usídlení, dočasné usídlení) – TUDU“, „držitelé zbrojních průkazů, licencí a zbraní – EZ“, „pátrání po osobách – PATROS“, „SIS2 – osoby pátrání – S2WP“, „SIS2 – pohřešované vydané doklady – S2ID“, „evidence osob se zákazem pobytu v ČR (Index nežádoucích osob) – INO“, „FIND osoby – FIOS“, „stíhané podezřelé a prověřované osoby – SOV“, „aktuální obrazové informace a sdělení určená pro pracovníky Policie ČR, kteří plní služební úkoly ve smyslu zákona o policii, zejména při pátrání – TLF“, „pátrání po zbraních (pohřešované a nalezené zbraně – ZBRP“, „zájmové osoby policie – ZOP“, „neukončené přípravné řízení o známých pachatelích – AVIZO“, „situační zprávy a události – UDALOST“, „kontrolované osoby a dopravní prostředky – KONTROLA“, „kontrolované osoby a dopravní prostředky – KO2“, „centrální databáze objektů – CDO“, „osoby vedené v IS Očista –JMENOVKA“, „daktyloskopované osoby – Evidence otisků prstů – údaje v souvislosti s trestním řízením – FDG“, „daktyloskopované osoby – Evidence otisků prstů – údaje v souvislosti s pobytem cizinců na území České republiky, s udělováním azylu a poskytováním dočasné ochrany – AFIS“, „opatření na státních hranicích – OHPVL“ k osobě M. M., nar. XY, v době od 15:02:10 do 15:03:41 hodin, jako účel dotaz uvedl číslo jednací KRPA-431860/TČ-2016-001117, ve kterém však osoba M. M. nefiguruje, a není ani mezi osobami evidovanými u tohoto spisu, a získané informace následně předal telefonicky civilní osobě T. R., nar. XY, který je potřeboval ke své podnikatelské činnosti,
3. dne 2. 11. 2016 v Praze 1, XY, v průběhu výkonu služby na pracovišti Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, XY, z IP adresy XY, neoprávněně, bez zákonného důvodu, jako úřední osoba, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, za využití svých přihlašovacích údajů, zejména pak loginu XY, učinil dotaz v informačním systému PČR „centrální registr vozidel – CRV“ na automobil tovární značky VOLVO XC 60, RZ XY, v 18:07:20 hodin, jako účel dotazu uvedl číslo jednací KRPA-441081/TČ-2016-001177, ve kterém však toto vozidlo neprochází, a získané informace následně předal telefonicky civilní osobě T. R., nar. XY, k blíže nezjištěným účelům,

shora popsaným jednáním pak obviněný jako příslušník bezpečnostního sboru vykonával svou pravomoc v rozporu s ustanovením čl. 1, odst. 1 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009, o programu „Dotazy do informačních systémů“, v rozporu s článkem 8, odst. 5 závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008 „O ochraně osobních údajů“, a dále jednal v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a v rozporu s ustanovením § 115 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jeden) rok, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce v policejních sborech v ČR a obecní policii na 5 (pět) let.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 7 T 20/2018, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.

O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 9 To 244/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 9 To 244/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 401-408), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný uvedl, že podle § 120 odst. 3 tr. řádu musí výrok rozsudku přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to zákonným pojmenováním a uvedením zákonného ustanovení, místa a času, případně jiných skutečností, tak aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Toto vše musí být uvedeno ve skutkové větě. Současně musí rozhodnutí soudu spočívat na pevném základě důkazů, které spolehlivě prokazují všechny okolnosti trestného činu, a současně tento souhrn rozumně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru. Těmto povinnostem však soudy obou stupňů nedostály, když deformovaly důkazy, vybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky nevysvětlily.

Dále obviněný namítá absenci pohnutky, jakožto jednoho ze znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Připomíná, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015 musí být pohnutka zjištěna v podobě konkrétních skutkových okolností, které však v daném případě ze skutkové části výroku a ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají. Do výroku je nepatřičně zakomponována jen obecně vymezená slova zákona a nikoliv konkrétní skutková zjištění. Za zcela nepostačující považuje obviněný odůvodnění subjektivní stránky trestného činu soudem prvního stupně, který se zabýval toliko úmyslem obviněného bez toho, aby uvedl pohnutku, kterou bylo jednání obviněného vedeno. Soud prvního ani druhého stupně se s tím, co bylo účelem, respektive cílem obviněného nevypořádal, ačkoliv právě tento účel byl pro posouzení, zda obviněný jednal „v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, významný. Soudy obou stupňů ztotožňují prospěch s porušením povinnosti, s čímž však obviněný nesouhlasí a uvádí, že je třeba zvažovat, zdali neoprávněným přístupem skutečně vznikl nějaký prospěch, a to vše v souvislosti, že vše bylo činěno v úmyslu tento prospěch opravdu poskytnout.

Obviněný také spatřuje nedostatek v absenci prospěchu, když soudy spatřují prospěch již v samotném získání informací. Není patrno, že by informace mohly vést k získání nějakého prospěchu a není ani zřejmé, zda je obviněný opatřoval v pohnutce zajistit neoprávněný prospěch pro sebe nebo svědka T. R. či zda vůbec nějaký prospěch reálně získal. Soud prvního stupně uzavřel, že je svědek T. R. využil ke své podnikatelské činnosti a že poskytnutí neoprávněného prospěchu není vyloučeno, s čímž však obviněný nesouhlasí, neboť informace byly natolik obecné, že nemohly mít pro T. R. prospěch. Z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá ani, že by tento svědek s informacemi skutečně disponoval a úvahy soudů prvního a druhého stupně o pomoci svědkovi v jeho podnikatelské činnosti byly přinejmenším předčasné. K tomuto opět připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015 a uvádí, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku.

Soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly i otázkou společenské škodlivosti a nevysvětlily, proč by v daném případě nepostačovalo uplatnění jiné formy odpovědnosti, tedy nereflektovaly dostatečně zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. K tomuto pak připomíná judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 3113/13, III. ÚS 2523/10) a Nejvyššího soudu (8 Tdo 1513/2017 a 3 Tdo 830/2017). Jednání obviněného bylo méně společensky závažné, jelikož šlo o malý počet případů lustrací a hledané informace byly pouze obecného charakteru a nikoliv informace citlivé. Společenskou škodlivost je třeba hodnotit podle kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Dle obviněného je zapotřebí zvážit, zda-li nepostačí potrestání v rámci kázeňské odpovědnosti.

Obviněný připomíná, že pracoval jako pracovník operativy na rozkrývání trestné činnosti leasingových podvodů a opětovně zdůrazňuje, že nemohl mít on ani jiné osoby z povahy těchto informací žádný prospěch. Svědek T. R. se pohybuje v zájmovém prostředí, přičemž obviněný byl upozorněn na možnou trestnou činnost a proto v souladu s § 69 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. o policii ČR (dále jen „zákon o policii“) posuzoval, zda se nejedná o poznatek související s trestnou činností, což také učinil i ve vztahu k informacím získaným o osobách M. M. a M. N. Obviněný se domáhal, aby toto soudy ověřily, tyto se však spokojily se sdělením ředitelství Policie ČR, že odsouzený žádného informátora neměl. K tomu však obviněný připomíná, že zákon mu povinnost evidovat své informátory nestanovuje, naopak podle § 73 odst. 1 zákona o policii je povinen postupovat tak, aby totožnost informátora nebyla vyzrazena. Pokud se tedy obviněný něčeho dopustil potom porušení závazného pokynu Policejního prezidenta o využívání informátora (PPP 96/2015) a v souladu se zásadou in dubio pro reo by se mělo jednat toliko o porušení tohoto pokynu, a nikoliv o trestný čin. Postavení svědka T. R. jako informátora představuje existenci zcela jiného náhledu na hodnocení jednání odsouzeného a ačkoliv toto obviněný namítal, tak soudy prvního a druhého stupně toto nereflektovaly. K tomuto připomíná nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13 týkající se užití nedovolené svépomoci sledující legitimní cíl a zásady subsidiarity trestní represe. Odůvodnění soudu prvního a druhého stupně se však omezilo na strohý výrok o ochraně majetku fyzických a právnických osob a se škodlivostí a legitimností sledovaného cíle se tak ani jeden ze soudů nevypořádal.

Obviněný opakovaně zdůrazňuje, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, když popis skutku neposkytuje pro takovou kvalifikaci dostatečný podklad, ale spíše by mohl být kvalifikován jako kázeňský přestupek podle § 50 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. V tomto pochybení pak obviněný spatřuje porušení nejen základních zásad trestního práva, ale i práva na spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004) a rozpor s vůdčími idejemi ústavního pořádku a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný navrhoval připojení spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 151/2017, čemuž soudy nevyhověly, aniž by zdůvodnily, proč navrhovaný důkaz není potřebný pro rozhodnutí ve věci, a to v rozporu se zásadou uvedenou v § 2 dost. 5 tr. ř., když se jedná o důkazy zpochybňující neoprávněnost nahlížení obviněného do informačních systémů. Tímto byla obviněnému znemožněna plná realizace práva na obhajobu a došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Dále obviněný namítá nezákonnost povoleného odposlechu ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 151/2017, když tento příkaz nenaplňuje veškeré nezbytné náležitosti, zejména není dostatečně a přesvědčivě odůvodněn. Městský soud v Brně pochybil, když uvedl, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, jelikož podezřelí využívají sofistikovaných metod a aplikací, které v současné době nelze technicky dokumentovat a bylo tak nezbytně nutné přistoupit k odposlechu telefonních čísel. Obviněný však připomíná, že odposlechy nelze nařizovat „jen tak pro jistotu“. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nařízený Městským soudem v Brně ze dne 20. 10. 2016, č. j. V 28-46/2016 byl vydán v rozporu s § 88 tr. ř., tedy důkaz odposlechem byl získán nepřípustným způsobem a měl by být vyloučen.

Poslední námitkou obviněného je námitka nenaplnění znaku neoprávněnosti přístupu do informačních systémů, když takovýto přístup není spojen s plněním služebních a pracovních úkolů. Tohoto se obviněný však nedopustil, ale fakticky se provinil jen tím, že prováděné lustrace přiřadil ke špatným spisům a připisuje to lidskému selhání. Toto opomenutí pak nelze shledat natolik intenzivním, aby vyžadovalo uplatnění trestněprávních sankcí.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 9 To 244/2018, zrušil a rozhodl sám, případně aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 1. 2019, sp. zn. 1 NZO 1258/2018.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že část námitek obviněného deklarovanému důvodu neodpovídá, zejména blíže nekonkretizované námitky deformace důkazu vybočením z mezí hodnocení důkazů a náležitého a logického vysvětlení hodnotících závěrů. Takovéto námitky směřují vůči kvalitě odůvodnění a jsou tak nepřípustné podle § 265a odst. 4 tr. ř. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu se nacházejí také námitky vůči zákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, když jsou namítány nedostatky odůvodnění (a nikoliv flagrantní porušení podmínek § 88 odst. 1, 2 tr. ř.) a tedy nejsou způsobilé založit zásah do ústavního práva na spravedlivý proces. Stejně tak nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod tvrzení, že T. R. byl informátorem obviněného, nebo že obviněný opomněl provést záznam o provedených lustracích v příslušných spisech, jakož i námitka neprovedení navrženého důkazu spisem Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 151/2017, když se jedná o evidentně nadbytečný důkaz (dostatečně zdůvodněno na str. 10 rozsudku). Důkazní řízení tedy netrpělo vadou opomenutého důkazu či extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Státní zástupce považuje za relevantně uplatněnou toliko námitku absence subjektivního znaku trestného činu § 329 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v úmyslu „způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Tato námitka však není dle názoru státního zástupce důvodnou. Státní zástupce připomíná, že obviněnému nebylo kladeno za vinu způsobení újmy svědkům M. a N. a ani opatření neoprávněného prospěchu sobě, ale jinému, konkrétně T. R. Obecně lze uvést, že úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo. Tento znak charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu není nutné, aby k opatření neoprávněného prospěchu skutečně došlo. Obviněný sděloval neoprávněně získané údaje T. R. pro potřeby jeho podnikání, kdy mu oproti ostatním opatřil výhodu informací o bonitě potencionálních zákazníků a vlastnického práva k vozidlu Volvo, čímž mu zajistil přinejmenším imateriální prospěch. Není nutné, aby k využití prospěchu skutečně došlo a proto není ani rozhodné zda a v jakém rozsahu T. R. tyto informace využil. Úvahy obviněného stran nedostatku odůvodnění příčinné souvislosti mezi úmyslem porušit zákonem chráněný zájem a úmyslem opatřit jinému prospěch jsou poněkud nejasné až zmatečné, když příčinná souvislost se vyžaduje mezi jednáním pachatele a následkem. Stejný závěr lze pak vztáhnout i k námitce získání neoprávněného prospěchu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Za relevantní avšak nedůvodné považuje státní zástupce námitky vůči neaplikování zásady subsidiarity trestní represe, kterých se obviněný domáhá na základě menšího rozsahu a závažnosti trestné činnosti, jakož i jiného posouzení svého protiprávního jednání jako kázeňského přestupku. Připomíná současně, že trestní zákoník je založen na formálním pojetí trestného činu, kdy po naplnění všech znaků je zde dána společenská škodlivost vždy a k opačnému závěru lze dospět jen ve výjimečných případech, což v dané věci splněno nebylo.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 9 To 244/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména nesprávné odmítnutí vyhodnocení postavení svědka T. R. jako informátora, neprovedení důkazu spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 151/2017, vyhodnocení přístupu do databáze jako přístupu neoprávněného ačkoliv bylo učiněno v souvislosti s plněním pracovních úkolů a jen nedopatřením byly lustrace nesprávně zařazeny k jiným spisům) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran pohnutky obviněného k zajištění neoprávněného prospěchu jiného a existence prospěchu jako takového), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že jednal při plnění pracovních úkolů, na základě prověřování informací získaných od informátora T. R., jím získané informace nejsou způsobilé zajistit komukoliv neoprávněný prospěch, přičemž k tomuto nemířila ani jeho pohnutka pro získávání informací z databází, obviněný toliko omylem nesprávně zavedl lustrace do neodpovídajících trestních spisů).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný tak sice formálně uplatnil dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, ale velká část jeho námitek směřuje fakticky do otázek skutkových a není tak způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, jak je patrno ze shora uvedeného, a teprve na základě těchto, tedy sekundárně, uplatňuje obviněný námitky právního posouzení.

K námitce nedostatku pohnutky, respektive motivu osoby zneužívající pravomoci úřední osoby, obviněný odkazuje hojně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015. Odkaz na toto usnesení je však nepřípadný, když toto se zabývalo situací, kdy ve skutkové větě rozsudku byla uvedena toliko citace zákona „v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, přičemž soudy se dále potencionalitou takového prospěchu a vůbec existencí této pohnutky nikterak nezabývaly, tudíž byl Nejvyšší soud nucen ke kasaci tohoto rozhodnutí, když z dosavadních skutkových okolností bylo zřejmé, že informace byly takového charakteru, že z něj nemohl mít obviněný ani jiné osoby prospěch. V daném případě tomu však bylo jinak, když ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně bylo přímo uvedeno, že neoprávněné informace obviněný získával, aby je dále předal „telefonicky civilní osobě T. R., nar. XY, který je potřeboval ke své podnikatelské činnosti.“ Z provedených důkazů je tato pohnutka zcela jasně patrná, zejména pak z komunikace mezi obviněným a svědkem T. R., který zjevně obviněného úkoluje ohledně osob, jež potřebuje prolustrovat, jak správně poukázal státní zástupce. Tomuto závěru svědčí nejen přepis odposlechů a komunikace mezi nimi, ale také časová návaznost provedených lustrací na uskutečnění hovorů. Toto ostatně zcela vyvrací i tvrzení obviněného, že T. R. byl informátorem a na základě jeho sdělení obviněný pouze prověřoval poznatky o případné trestné činnosti lustrovaných osob.

Na základě absence pohnutky pak obviněný dovozuje i nesprávný závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Tato námitka obviněného je však, vedle toho, že je založena na vlastním skutkovém hodnocení věci, zcela nepřípadná, když se soud nalézací dostatečně zabýval existencí a formou zavinění obviněného a v jeho odůvodnění mu lze přisvědčit, že obviněný jednal v úmyslu přímém, kdy věděl, že porušuje zájem na řádném působení orgánů veřejné moci a na důvěrnosti a integritě počítačových systémů a informací v nich obsažených a tento chtěl porušit, přičemž svým jednáním zcela evidentně sledoval prospěch jiného, konkrétně podnikatelskou výhodu svědka T. R. Tento závěr byl prokázán provedenými důkazy.

S obviněným nelze souhlasit ani v tom, že soud nalézací i odvolací ztotožňují prospěch s porušením povinnosti, když je to naopak obviněný, který ve své argumentaci rozmělňuje skutková zjištění soudu stran toho, že obviněný jednal protiprávně právě s cílem zajistit prospěch třetí osobě. Skutečnost, že toto soud nevyjádřil explicitně při odůvodnění zvolené formy zavinění, na tomto nic nemění, když toto vyplývá již ze skutkové věty i ze samotného odůvodnění rozsudku.

K námitce absence prospěchu pak Nejvyšší soud podotýká, že touto obviněný fakticky opakuje svoji předešlou argumentaci neprokázání pohnutky, avšak jinými slovy. Dále pak zdůrazňuje, že nejsou-li získané informace způsobilé zajistit komukoliv, obviněnému nebo třetí osobě prospěch, nelze dospět k závěru o naplnění zákonných znaků zneužití pravomoci úřední osoby. Tento závěr vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015 je samozřejmě obecně správný, avšak v daném případě nepoužitelný, když z provedeného dokazování, zejména ze záznamů telekomunikačního provozu, je patrné, že neoprávněně získávané informace byly takto opatřovány na pokyn a ve prospěch svědka T. R. pro jeho podnikatelskou činnost, když si tento za pomoci obviněného tímto způsobem prověřoval své potencionální zákazníky či smluvní partnery. O neoprávněnosti takového prospěchu pak nemůže být pochyb, jelikož se jedná o informace, které nejsou veřejně dostupné a svědek T. R. tak získal oproti ostatním účastníkům relevantního trhu nebo jeho sektoru zcela neoprávněně, na základě protiprávního jednání obviněného, výhodu znalosti minulosti a poměrů potencionálních zákazníků. Pro posouzení naplnění znaků přisouzené skutkové podstaty pak postačí, jestliže obviněný zneužil svého oprávnění k přístupu k databázím v rozporu s právní normou za účelem obstarání výhody pro třetí osobu, bez toho, aby byla vyžadována vědomost o tom, jak konkrétně daná osoba tyto informace použije.

Ani námitka směřující vůči neprovedení důkazu spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 151/2017 není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, jelikož směřuje toliko vůči rozsahu provedeného dokazování. Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Námitce obviněného týkající se neprokázání neoprávněnosti lustrací, pak taktéž nelze přiznat právní relevanci, jelikož tato je zcela založena na vlastních skutkových zjištěních o tom, že obviněný toliko omylem nepřiřadil provedené lustrace k odpovídajícím trestním spisům.

Za zcela zjevně neopodstatněnou pak Nejvyšší soud považuje námitku obviněného týkající se nesprávného právního posouzení společenské škodlivosti, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží domoci uplatnění zásady subsidiarity trestní represe s poukazem na skutečnost, že danou věc je třeba hodnotit jako kázeňský přestupek. Pomine-li Nejvyšší soud značnou zmatečnost použití tohoto argumentu (kdy tuto námitku je možno uplatnit až na základě připuštění toho, že se obviněný dopustil protiprávního jednání, které však svojí intenzitou nedosahuje takové míry, aby bylo nutno přistoupit k trestněprávního postihu, což však obviněný předložením své verze o mylném zavedení lustrací k nesprávným spisům fakticky popírá), nelze se s tímto názorem ztotožnit. Naopak společenská škodlivost daného jednání je poměrně vysoká, když obviněný byl policistou, tedy osobou, která by měla dbát na ochranu práv a zájmů chráněných trestními normami a obecně na dodržování zákonů. K tomuto lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1450/2011, které ve své právní větě uvádí: „Jednání policisty, který je úřední osobou a v rámci výkonu své pravomoci poruší ochranu osobních údajů a tyto informace poskytne třetí osobě, je nutno považovat za natolik společensky škodlivé, že je nezbytné na něj použít trestněprávní normy ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. To proto, že je to právě policista, kdo by měl dbát na to, aby tyto údaje a zájmy soukromých osob, kterých se týkají, byly řádně chráněny a nemohlo dojít k jejich zneužití.“ Obviněným připomínaná judikatura pak taktéž není odpovídající, když dopadá na skutkově jiné případy, kdy došlo například jen k nahlédnutí do ETŘ nebo zde skutečně nebyla zjištěna pohnutka k obstarání neoprávněného prospěchu, což ovšem v nyní posuzované věci prokázáno bylo a intenzita jednání obviněného je pak natolik závažná, že nebylo možné uvažovat o aplikaci jiných než trestněprávních předpisů.

Nejvyšší soud dále konstatuje, že ačkoliv toto obviněný vždy výslovně neuvádí, je patrno, že svými námitkami částečně uplatňuje i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Nelze odhlédnout od skutečnosti, že ani trestní řízení se nesmí v žádném svém okamžiku ocitnout mimo rámec ústavně zaručených práv a svobod, a to ani ve fázi přezkumu Nejvyšším soudem, na základě restriktivního a formalistického výkladu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již judikoval i Ústavní soud: „Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená, při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavně právním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem.“ (viz. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, příp. srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/1995).

Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování - jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „ Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).“

Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V dané věci však k žádnému takovému porušení nedošlo, jak vyplývá i ze shora uvedených odůvodnění odmítnutí veškerých dosavadních námitek obviněného. Poslední námitkou, která pak vůči právu na spravedlivý proces (zajištěným zejména správně provedeným dokazováním) míří, je pak námitka nepřípustnosti provedených odposlechů. Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že ani tu ovšem neshledal opodstatněnou.

Námitka vůči přípustnosti, respektive nepřípustnosti, odposlechů učiněných na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 20. 10. 2016 vydaný Městským soudem v Brně pod č. j. V 28-46/2016, je fakticky založena na tom, že tento příkaz nesplňuje náležitosti požadované zákonem, když je nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněn a tedy i veškeré odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu získané na základě tohoto příkazu jsou nezákonnými důkazy.

Nejvyšší soud se však ztotožňuje s názorem nalézacího a odvolacího soudu, když zmiňovaný příkaz shledává zcela vyhovujícím požadavku zákona, a to včetně dostatečného a přesvědčivého odůvodnění.

Použití tohoto důkazního prostředku má subsidiární povahu a mělo by k němu být přistoupeno až na základě zjištění, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Současně je třeba, aby bylo možno důvodně předpokládat, že informace sloužící trestnímu řízení budou tímto důkazním prostředkem získány. Musí být tedy patrno, že tento způsob získávání důkazů je způsobilý zajistit významné skutečnosti a současně, že takovéto skutečnosti nelze zajistit jinými důkazními prostředky (srov. blíže Šámal, P. a kol. S. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. Doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1207 a 1205).

V daném případě Městský soud v Brně veškerým svým povinnostem dostál, když v souladu se zákonem v příkazu k odposlechu a záznamu komunikačního provozu ze dne 20. 10. 2016, č. j. V 28-46/2016 uvedl zcela konkrétní okolnosti, které odůvodňují užití tohoto důkazního prostředku, zejména pak dosavadní poznatky svědčící o zapojení obviněného do trestné činnosti sledovaných osob a současně svědčící o podezření ze zneužívání pravomocí úřední osoby, k této činnosti je využíván i jeho mobilní telefon, jednání není ještě ukončeno a pravděpodobně v něm bude pokračováno a současně se jedná o sofistikovanou trestnou činnost páchanou částečně právě prostřednictvím telefonní komunikace, ostatní způsoby obstarání významných skutečností jsou technicky nemožné nebo by mohly zmařit účel trestního řízení – viz blíže odůvodnění příkazu č. l. 66 a 67. Nejvyšší soud se pak zcela ztotožňuje i s odůvodněním odvolacího soudu, který uvádí, že: „… nebyly skutečně shledány žádné okolnosti, pro které by bylo možno považovat uvedený příkaz v rozporu s ustanovením § 88 odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Odvolací soud nesdílí názor obhajoby, že tento příkaz je pouze nedostatečně či dokonce vůbec odůvodněn, což jej činí procesně nepoužitelným, respektive činí procesně nepoužitelné záznamy odposlechů telekomunikačního provozu. Odvolací soud považuje uvedený příkaz za náležitě odůvodněný, přičemž v podrobnostech lze odkázat právě na kopii tohoto záznamu, která je založena ve spisovém materiálu, neboť by bylo jen opakováním tam jasně a konkrétně uváděných důvodů. Obhajoba argumentuje toliko vybranými pasážemi tohoto odůvodnění, které, vytrženy z kontextu, mohou vyznívat na první pohled toliko obecně a nikoli konkrétně. Nicméně odůvodnění uvedeného příkazu konstatuje celou řadu jasných argumentů a důvodů, proč je třeba postupovat právě cestou odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (když, jak je např. uváděno, podezřelé osoby byly v kontaktu na sociálních sítích, a dokumentace takového kontaktu je technicky velmi komplikovaná, až nemožná), byť některé okolnosti bylo možno zadokumentovat i jiným způsobem, nelze však pominout, že zejména otázka vzájemných vazeb podezřelých osob, jejich propojení, zpravidla lze dokumentovat toliko využitím takových prostředků, jako je právě odposlech a záznam telekomunikačního provozu. Fakt, že informace získané v rámci prošetřování jiné trestní věci (v níž je obžalovaný rovněž stíhán), nebrání tomu, aby byly využity jako důkaz v trestní věci nyní projednávané, přičemž tato otázka je již vyřešena judikaturou.“

S ohledem na shora uvedené je tedy patrno, že námitky obviněného jsou částečně nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod a částečně jsou pak zcela nedůvodné.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. Š. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. 3. 2019


JUDr. Petr Šabata předseda senátu