Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/12/2019
Spisová značka:26 Cdo 2895/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2895.2018.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

26 Cdo 2895/2018-283



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce J. J., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 167/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2018, č. j. 17 Co 417/2017-253, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 8. 3. 2018, č. j. 17 Co 417/2017-253, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2017, č. j. 31 C 167/2010-222, v části, v níž zamítl žalobu žalobce na obnovu řízení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 900 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř“), neboť dovoláním označenou právní otázku, zda později přijaté rozhodnutí Ústavního soudu, případně i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v jiné věci, jímž došlo ke změně judikatury, je důvodem pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., posoudil odvolací soud v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.

V právní teorii i soudní praxi (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 228 až 235i. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1800; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005) žaloba na obnovu řízení byla a je chápána jako prostředek nápravy pravomocně skončených věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Samotné jiné právní posouzení věci - spojené se změnou judikatury (v souvislosti s později přijatým rozhodnutím v jiné věci) není důvodem pro povolení obnovy řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod číslem 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné pod číslem 40/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 135 odst. 1, 2 o. s. ř., tedy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li předběžnou otázku a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1350/15), usnesení téhož soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009].

Právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu je třeba vždy aplikovat ve skutkově obdobných věcech (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005), soudy rovněž při výkladu a aplikaci práva vždy přihlížejí i k rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, jejich relevance dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05, ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 604/02). Nelze je však považovat za rozhodnutí ve smyslu výše uvedeného výkladu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva v jiné právní věci jiných účastníků (byť skutkově i právně obdobné) proto není důvodem pro obnovu řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 552/2018, ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení zamítl Ústavní soud nálezem ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 2546/18).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 29. 8. 2018


JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu