Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:30 Cdo 4707/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4707.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Doručování
Plná moc
Podmínky řízení
Dotčené předpisy:§ 28 odst. 1 o. s. ř.
§ 28 odst. 4 o. s. ř.
§ 32 odst. 1 o. s. ř.
§ 50b o. s. ř.
§ 236 odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§ 104 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

30 Cdo 4707/2018-119



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce A. N., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 52/2017, o dovolání JUDr. Štěpánky Mikové, advokátky se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 12 Co 126/2018-94, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 1. 2018, č. j. 42 C 52/2017-82, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 1. 2018, č. j. 42 C 52/2017-82, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 12 Co 126/2018-94, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl usnesením ze dne 30. 1. 2018, č. j. 42 C 52/2017-82, tak, že řízení zastavil (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a JUDr. Štěpánce Mikové uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2018, č. j. 12 Co 126/2018-94, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).

Soudy takto rozhodly v řízení zahájeném žalobou ze dne 6. 3. 2017, prostřednictvím které byla požadována náhrada nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

K žalobě ve věci byla doložena plná moc pro zastupování žalobce ze dne 7. 7. 2011 v prosté kopii. Soud prvního stupně vyzval JUDr. Štěpánku Mikovou, aby ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení usnesení předložila plnou moc podle § 28 odst. 4 o. s. ř., neboť k žalobě byla doložena generální plná moc ze dne 7. 7. 2011 udělená pravděpodobně v souvislosti s trestním řízením a se značným časovým odstupem před tímto řízením. Zároveň ji soud poučil, že pokud nesplní tuto povinnost, soud řízení zastaví. JUDr. Štěpánka Miková požádala o prodloužení lhůty k předložení plné moci o 60 dnů z důvodu náročnosti jejího zajištění, neboť žalobce nepobývá na území ČR a neovládá český jazyk. Soud prvního stupně žádosti vyhověl a lhůtu k předložení plné moci prodloužil do 18. 12. 2017. Ani v této lhůtě nebyla požadovaná plná moc soudu předložena. JUDr. Štěpánka Miková pouze uvedla, že podle názoru Nejvyššího soudu je presumována univerzálnost plné moci udělené advokátovi a doložila smlouvu o poskytování právní pomoci ze dne 6. 7. 2016.

Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že se v souzené věci výzva k předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem žalobce jeví vzhledem ke všem okolnostem jako důvodná a odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně v tom ohledu, že pochybnosti o zmocnění právního zástupce skutečně vyvstaly a požadavek na předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem žalobce není vzhledem k okolnostem ani formálním, ani šikanózním. Soudu předložená plná moc je generální plnou mocí vystavenou v roce 2011 zřejmě v souvislosti s šetřením trestného činu a byla udělena se značným časovým předstihem před zahájením tohoto řízení. Plná moc byla předložena v prosté kopii. Žalobce je cizím státním příslušníkem, nežije v České republice, a tak nelze předpokládat, že se dostaví k jednání soudu. Výzva k předložení originálu plné moci byla JUDr. Mikové doručena 17. 8. 2017 a následně došlo k prodloužení lhůty k předložení plné moci s ověřeným podpisem až do 18. 12. 2017 a marně uplynula. Pochybnosti o tom, zda má žalobce vědomí o zahájení řízení, byly na místě. Pokud soud prvního stupně zastavil řízení, postupoval správně, neboť není-li ve stanovené lhůtě předložena plná moc, popř. plná moc s úředně ověřeným podpisem, jde o překážku v postupu řízení vedoucí k zastavení řízení podle § 104 odst. 2 o. s. ř., a to v př��padě, bylo-li řízení zahájeno podáním, které za účastníka učinil právě „zmocněnec“. V ostatních případech soud v řízení pokračuje a jedná přímo s účastníkem, jako kdyby označeného zmocněnce nikdy neměl. To se projeví i v uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení, které zaviněním nesplnění této povinnosti byly způsobeny, zástupci. JUDr. Miková nepředložila plnou moc s úředně ověřeným podpisem žalobce a soud v řízení nemohl pokračovat přímo se žalobcem. Soud prvního stupně postupoval správně i ve vztahu k určení lhůty ke splnění povinnosti, popřípadě prodloužení lhůty. Ta je lhůtou soudcovskou a podle § 55 o. s. ř. ji lze na žádost účastníka prodloužit. Soud prvního stupně tak i učinil, přičemž ke splnění uložené povinnosti JUDr. Mikové poskytl dostatek času. Podle § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady.

Dovoláním podaným JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou, která se označila za zástupkyni žalobce, bylo napadeno výslovně usnesení soudu odvolacího i usnesení soudu prvního stupně. K přípustnosti dovolání bylo uvedeno, že se odvolací soud odchýlil od praxe Nejvyššího soudu, která se ustálila na závěrech, že v případě, pokud plnou moc pro řízení před soudy České republiky udělil tuzemskému zástupci účastník v cizině, není třeba zastoupení osvědčovat veřejnou listinou. Má-li pak plná moc povahu listiny soukromé, nemusí ani být opatřena předepsanými ověřeními [v této souvislosti bylo poukázáno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2721/2015, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1383/96 (pozn. zjevně bylo ovšem myšleno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1383/97]. Věc, kterou Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2721/2015, se s nyní projednávanou věcí shoduje. Pro případ, kdyby dovolací soud nesdílel názor o ustálenosti své judikatury, pak napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Jedná se o výklad § 28 odst. 4 o. s. ř., do jaké míry lze chápat možnost předsedy senátu (resp. samosoudce) vyzvat zástupce účastníka řízení k předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem, pokud je zástupcem účastníka řízení advokát a je nepochybné, že advokát vede celé řízení jednoznačně ve prospěch účastníka řízení, a zda má mít nedoložení plné moci s úředně ověřeným podpisem (v případě, že existuje plná moc s neověřeným podpisem, resp. několik takových plných mocí) nevyhnutelně za následek zastavení řízení. Přípustnost dovolání je dána též z důvodu, že se odvolací soud opomněl vypořádat se vznesenými odvolacími námitkami, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a od judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, nálezu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, a nálezu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07. V čl. VI. dovolání jsou uvedeny další právní otázky, a to: zda je možné advokátu, který předložil obecnou procesní plnou moc k zastupování účastníka řízení v občanském soudním řízení, avšak na výzvu soudu nepředložil plnou moc s úředně ověřeným podpisem, uložit náhradu nákladů řízení, a zda je zapotřebí doručit usnesení o zastavení řízení z důvodu nedoložení plné moci s úředně ověřeným podpisem též přímo účastníku řízení. Dále z textu dovolání plyne, že posledně zmíněná otázka je pokládaná jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená, leč vyřešená v judikatuře Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 29. 9. 2011, č. j. 4 As 27/2011-37, způsobem opačným.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud v dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu [rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Řízení o „dovolání“ JUDr. Štěpánky Mikové proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 1. 2018, č. j. 42 C 52/2017-82, Nejvyšší soud zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 12 Co 126/2018-94, v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen výrok II. usnesení soudu prvního stupně, se odmítá, neboť je objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Co se týká dovolání ve zbylém rozsahu, to bylo podáno včas, splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a bylo sepsáno advokátem. Otázka, zda je žalobce (dovolatel) v řízení (též v řízení dovolacím) řádně zastoupen [popř. naopak, zda zástupce v řízení zastupuje žalobce (tj. osobu oprávněnou dovolání podat)] je předmětem dovolacího přezkumu. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4939/2014) je za daných okolností třeba a priori považovat podmínku legitimace dovolatele a podmínku oprávnění k zastupování za danou, byť by výsledkem dovolacího řízení byl závěr s uvedeným předpokladem rozporný a dovolání bylo odmítnuto jako podané neoprávněnou osobou. Dovolací soud tedy posuzoval, zda je dovolání s to zpochybnit závěry odvolacího soudu ohledně nutnosti řízení zastavit pro neodstranění odstranitelné podmínky řízení.

Podle § 28 odst. 1 o. s. ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony.

Podle § 28 odst. 4 o. s. ř. podpisy na písemné plné moci, na odvolání plné moci nebo na její výpovědi musí být úředně ověřeny, jen stanoví-li to zákon nebo rozhodl-li tak předseda senátu.

Podle § 32 odst. 1 o. s. ř. každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, popřípadě jako jeho další zástupce, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil.

Podle § 50b má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak (odst. 1). Má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti (elektronického dokumentu) jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak (odst. 2). Udělil-li účastník plnou moc pouze pro určité úkony, nařídí předseda senátu doručení písemnosti (elektronického dokumentu) pouze jeho zástupci, jen jestliže ho k tomu plná moc výslovně opravňuje, nestanoví-li zákon jinak (odst. 3). Písemnost se doručuje rovněž účastníku, a) má-li se účastník osobně dostavit k výslechu nebo jinému úkonu soudu nebo má-li něco jiného v řízení osobně vykonat, b) je-li účastník zastoupen zákonným zástupcem podle § 23, c) jde-li o doručení usnesení o ustanovení opatrovníka podle § 29; usnesení o ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, účastníku, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, neznámým dědicům zůstavitele, nebyl-li dosud v řízení o dědictví stanoven okruh jeho dědiců, a právnické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat, nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, se však doručuje jen ostatním účastníkům řízení a ustanovenému opatrovníku a vyvěsí se na úřední desce soudu, d) byl-li účastníku ustanoven opatrovník proto, že se nemůže z jiných zdravotních důvodů než pro postižení duševní poruchou nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení, nebo že není schopen se srozumitelně vyjadřovat, e) rozhodne-li tak soud (odst. 4).

Podle § 104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.

Pokud je v dovolání namítáno, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1383/97, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2721/2015, nelze s tímto argumentem souhlasit. V uvedených rozhodnutích je uvedeno, že v případě, dojde-li k udělení plné moci pro řízení před soudy České republiky tuzemskému zástupci účastníkem v cizině, není třeba zastoupení osvědčovat veřejnou listinou a má-li plná moc povahu listiny soukromé, nemusí být opatřena předepsanými ověřeními. Zde vyjádřený názor ovšem neznamená, že by předseda senátu nemohl za daných okolností (dojde-li k udělení plné moci pro řízení před soudy České republiky tuzemskému zástupci účastníkem v cizině) rozhodnout ve smyslu § 28 odst. 4 o. s. ř. o tom, že podpisy na plné moci ověřeny být musí. Jinak řečeno, sama skutečnost, že plná moc je udělována pro řízení před soudy České republiky tuzemskému zástupci účastníkem v cizině, nevede k potřebě ověřovat podpisy na plné moci; tím ale není vyloučeno, že o uvedené potřebě předseda senátu rozhodne.

Otázka limitů diskrece předsedy senátu při rozhodování podle § 28 odst. 4 o. s. ř. byla dovolacím soudem vyřešena, což plyne i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2721/2015, na které je v samotném dovolání vícekrát poukazováno, a dále pak např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4939/2014. Jak dovolací soud konstatoval, požadavek na úřední ověření podpisu na plné moci je zpravidla odůvodněn tehdy, nemá-li soud možnost se při jednání nebo jiném soudním roku sám přesvědčit o tom, zda k udělení plné moci skutečně došlo, a jsou-li s udělením plné moci spojeny procesní úkony, které mají vliv na další průběh řízení (např. zpětvzetí žaloby, odvolání nebo dovolání, změna žaloby apod.), popřípadě je-li účastník řízení v cizině a zřejmě se osobně k procesnímu soudu nedostaví, nemůže-li se účastník řízení osobně zúčastnit jednání u soudu ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů apod. (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 177, dále jen „Komentář“). Oprávnění předsedy senátu slouží zejména k ochraně „údajně“ zastoupeného před jednáním zástupce, který by takto zastoupenému subjektu mohl způsobit újmu. Proto v případě, kdy má předseda senátu pochybnosti o pravosti plné moci, respektive o oprávnění zástupce vystupovat jménem zastoupeného, je oprávněn vyzvat k předložení plné moci s úředně ověřenými podpisy. Uvedený účel představuje též limity rozhodovací diskrece předsedy senátu, neboť je třeba mít na zřeteli smysl a účel právní normy. V případě řešeném dovolacím soudem v usnesení ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2721/2015, soud nemohl požadovat úřední ověření podpisu plné moci, neboť pochybnost o pravosti plné moci a oprávnění zástupce vystupovat jménem zastoupeného nemohla rozumně vzniknout, jelikož žalobce byl osobně přítomen jednání před soudem prvního stupně, na němž byla ověřena jeho totožnost a v rámci kterého byl zástupcem zastoupen. Uvedená okolnost nyní projednávaný případ významně odlišuje. Odpověď na otázku, jaké důsledky má nedoložení plné moci s úředně ověřenými podpisy, rozhodl-li předseda senátu, že se úředně ověřená plná moc vyžaduje, je zjevná z o. s. ř., a závěr, že za daných okolností může být řízení zastaveno, plyne též výslovně např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4986/2015.

Je-li v dovolání tvrzeno, že soud neměl požadovat úřední ověření podpisu na plné moci z důvodu, že plnou moc k zastupování v řízení předložil advokát, tedy osoba vázaná zákonem o advokacii a pravidly profesionální etiky a soutěže, nejedná se o argument, se kterým by bylo možné souhlasit, neboť předpisy je stanovováno, co býti má, a nikoliv, co jest. Uvedeným samozřejmě není řečeno, že by se konkrétní advokát (resp. advokáti v obecnosti) předepsanými pravidly neřídil(i); závěr, podle nějž by předseda senátu nemohl mít pochybnost o oprávnění k zastupování advokátem, ovšem dovodit nelze. Skutečnost, že plná moc, prostřednictvím které zástupce v řízení již případně osvědčoval existenci a rozsah oprávnění jednat za účastníka, nezanikla a úkon(y), které zástupce míní učinit, jsou v rozsahu dané plné moci, na výše uvedeném ničeho nemění. Rozhodnutím soudu ve smyslu § 28 odst. 4 o. s. ř. se plná moc bez úředně ověřených podpisů stává sama o sobě nedostatečným průkazem zmocnění.

Za situace, kdy soud neměl možnost se sám přesvědčit o tom, zda k udělení plné moci skutečně došlo, bylo-li pravděpodobné, že se účastník řízení zřejmě osobně k procesnímu soudu nedostaví, a byla-li předložena prostá kopie generální plné moci, od jejíhož udělení uplynulo několik let, je pochopitelné, že soud měl pochybnost, zda je zástupce oprávněn účastníka řízení zastupovat v konkrétním řízení. Za dané situace má předseda senátu možnost žádat doložení plné moci s ověřenými podpisy. Sama skutečnost, že soud poskytl k doložení plné moci s ověřenými podpisy celkově čtyři měsíce, přičemž obtíže s opatřením takové plné moci měly být způsobeny pouze tím, že žalobce žije v Rumunsku, hovoří o dostatečné shovívavosti soudu a vylučuje, že by jeho postup byl veden snahou ztížit účastníku uplatnění jeho práv.

K otázce, zda mělo být usnesení obsahující výzvu k doložení plné moci doručováno též zmocniteli, vzhledem ke které bylo v dovolání poukázáno na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2011, č. j. 4 As 27/2011-37, je především třeba zmínit usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 As 405/2017-19. Nejvyšší správní soud usnesením postoupil jím projednávanou věc rozšířenému senátu, přičemž konstatoval existenci rozporu ve své rozhodovací praxi o otázce, jak je třeba postupovat za situace, nedoloží-li zástupce navrhovatele ve správním soudnictví k návrhu na zahájení řízení plnou moc, přičemž senát zaujímá na věc opačný názor oproti tomu, který byl projeven v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2011, č. j. 4 As 27/2011-37. V daném rozhodnutí je též analyzován přístup Nejvyššího soudu (vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 733/2001, uveřejněného pod číslem 30/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 847/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4986/2015), který pokládá za dostačující doručení výzvy tvrzenému zástupci účastníka. K doručování výzvy samotnému účastníkovi může soud přistoupit buď v případech nestandardních, nebo i v jiných případech, přičemž pak lze jeho postup vnímat jako procesně vstřícnější, leč nikoliv nezbytný. S uvedeným se dovolací soud ztotožňuje a nepokládá za účelné uvedené závěry opakovat. Pokud v dovolání byla zmíněna též otázka, zda je zapotřebí doručit usnesení o zastavení řízení z důvodu nedoložení plné moci s úředně ověřeným podpisem též přímo účastníku řízení, neshledává dovolací soud k takovému postupu důvod. Podle § 50b, má-li účastník zástupce, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Pro zmíněnou situaci zákon nestanovuje, že by doručování účastníku bylo třeba. Dovolací soud rovněž neshledává, že by doručením uvedeného rozhodnutí pouze osobě, jež v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, mohlo dojít ke zkrácení práv účastníka řízení. Rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na závěru, že postupu v řízení brání překážka, která vede k zastavení řízení. Pravdou je, a bylo tak již uvedeno výše, že zmíněnému rozhodnutí předcházela nejistota soudu o pravosti plné moci, respektive o oprávnění zástupce vystupovat jménem zastoupeného. Za situace, že zástupce účastníka skutečně v řízení zastupuje (což ovšem k výzvě soudu nedoložil plnou mocí s úředně ověřenými podpisy), bylo rozhodnutí účastníku doručeno prostřednictvím zástupce. Jednalo-li by se o případ, v němž zastoupení mezi účastníkem a zástupcem neexistovalo, pak účastníku zastavením řízení, které jím nebylo iniciováno, újma nevznikla.

Je třeba dát za pravdu dovolacím námitkám týkajícím se odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud se měl v odůvodnění svého rozhodnutí lépe s odvolací argumentací vypořádat. Uvedený deficit odůvodnění, na stranu druhou, nemůže změnit ničeho na správnosti napadeného rozhodnutí, neboť odvolacím soudem nevypořádané námitky byly vzneseny v dovolání, přičemž žádná z nich nebyla posouzena jako relevantní.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy třeba hodnotit jako správné.

Vzhledem k tomu, že písemná plná moc, kterou se JUDr. Štěpánka Miková, advokátka, v řízení prokazovala, nebyla podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) omezena na konkrétní řízení, nýbrž – nebýt nedostatku, k jehož odstranění byla advokátka vyzvána – by se vztahovala i na řízení dovolací, nebylo třeba, aby postupem podle ustanovení § 28 odst. 4 o. s. ř. advokátku k odstranění téhož nedostatku plné moci vyzýval rovněž předseda senátu dovolacího soudu.

S ohledem na skutečnost, že dovolání nebylo shledáno způsobilým zpochybnit závěry odvolacího soudu (pročež by jinak bylo zamítnuto), podává se, že JUDr. Štěpánka Miková, advokátka, která nemá postavení účastníka řízení, nedisponuje řádnou plnou mocí (oprávněním k zastupování účastníka) pro dovolací řízení. Jí podané dovolání tak nelze posoudit jinak než jako podané neoprávněnou osobou a odmítnout jej podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu