Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/19/2019
Spisová značka:21 Cdo 213/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.213.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/20/2019
II.ÚS 2016/19
II.ÚS 2016/19
JUDr. Ludvík David
odmítnuto
07/19/2019

21 Cdo 213/2019-146



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci zástavního věřitele R. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem se sídlem v Brně, Slavíčkova č. 827/1, proti zástavním dlužníkům 1) M. K., narozenému XY, bytem XY, a 2) J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupeným Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru č. 142/88, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 61/2017, o dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2018, č. j. 22 Co 129/2018-121, takto:


Dovolání zástavních dlužníků se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání zástavních dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2018, č. j. 22 Co 129/2018-121, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr o tom, že zástavní právo platně vzniklo v celém rozsahu ke všem sjednaným nemovitostem, tj. i ke stavbě rodinného domu, která následně v roce 2016 byla úředním postupem katastrálního úřadu správně označena novým číslem popisným 100] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu a určitosti projevu vůle srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 35, roč. 1998 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1760/2002] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu je založena na tom, že pomocí výkladu právního úkonu (zde písemné smlouvy) podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) je třeba pokusit se o odstranění nejasností způsobených neurčitostí nebo nesrozumitelností. Právní úkon je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 ICdo 75/2016). Výklad právního úkonu přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Jde-li o výslovný právní úkon, je třeba v označení předmětu právního úkonu (zde nemovitostí) rozlišovat, zda vada spočívá jen v jeho nepřesné nebo neúplné identifikaci, kterou lze odstranit postupem podle § 35 odst. 2 obč. zák., nebo zda jde o takový nedostatek, který ani podle použitého jazykového vyjádření, ani podle vůle účastníků právního úkonu, nemůže učinit jednoznačným, jakého předmětu se týká (např. z důvodu jeho záměny za jiný předmět) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 5171/2009.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavních dlužníků podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O nákladech řízení před dovolacím soudem nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, kde Ústavní soud konstatoval, že je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 4. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu