Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/09/2019
Spisová značka:24 Cdo 3409/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.3409.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/26/2019
II.ÚS 2805/19
II.ÚS 2805/19
JUDr. Ludvík David
-
-

24 Cdo 3409/2018-613



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci E. Ch. H., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miloslavou Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Kubišova 919/19, proti žalovanému M. Ch., narozenému XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, 28. října 184, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 119/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2018, č. j. 17 Co 377/2017-507, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dagmar Říhové, advokátky se sídlem v Příbrami VII, 28. října 184.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2017, č. j. 21 C 119/2013-448, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označené bytové jednotky s označeným spoluvlastnictvím podílem na uvedeném domě a pozemku v XY, katastrální území XY, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. března 2018, č. j. 17 Co 377/2017-507, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. v meritu věci potvrdil, změnil je v nákladovém výroku způsobem uvedeným ve výroku II. rozsudku, a dále výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta dovolání, které však Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) neshledal - jak bude dále rozvedeno - přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř.

Dovolání není přípustné z toho důvodu, že žalobkyně jeho prostřednictvím ve své podstatě polemizuje skutkovým stavem, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel a jenž v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, ledaže by skutková zjištění či závěr o skutkovém stavu (případně dílčí skutková zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) byla natolik neúplná, nebo neurčitá anebo snad nesrozumitelná, že by neumožňovala přistoupit k právnímu posouzení věci (srov. např. rozsudek ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, in https://nsoud.cz), k čemuž ovšem v daném případě nedošlo.

Žalobkyně v dovolání předkládá svou skutkovou verzi případu, na jejímž podkladě přistupuje k jinému právnímu posouzení věci, než které zaujal v napadeném rozsudku odvolací soud; prosté zpochybňování skutkového stavu ovšem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

I odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně v době uzavření předmětné darovací smlouvy (ze dne 1. listopadu 2010) netrpěla duševní poruchou, která by ji k uzavření darovací smlouvy činila neschopnou. Odvolací soud přitom vyšel z důsledného hodnocení předmětných znaleckých posudků a své úvahy pak v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. promítl do odůvodnění svého rozhodnutí, které je (z pohledu vyložených skutkových zjištění a učiněného závěru o skutkovém stavu věci) logické i přesvědčivé.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smysl čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby.

Žalobkyně sice ve svém dovolání provedla výčet určitých rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu s citací publikovaných právních názorů, avšak (což je podstatné) za současného polemizování se skutkovým stavem, z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud a který byl přirozeně zásadně významným materiálem z hlediska následného právního posouzení věci.

Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně v podstatě primárně vytýká odvolacímu soudu (oběma soudům), že neposuzoval daný případ v kontextu, jako celek se všemi souvislostmi a okolnostmi, kdy při podpisu předmětné darovací smlouvy se (verze žalobkyně) nacházela ve stavu psychické tísně, trpěla duševní poruchou a byla vystavena intenzivnímu nátlaku a stresu ze strany žalovaného.

Ovšem všemi těmito okolnostmi se odvolací soud (i soud prvního stupně) důsledně zabýval, přičemž rozhodující roli zde pochopitelně sehrálo hodnocení předmětných znaleckých posudků z hlediska posouzení, zda žalobkyně v době uzavření darovací smlouvy (dne 1. listopadu 2010) byla stižena duševní poruchou, která ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou, či nikoliv. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) si na tuto otázku odpověděl negativně, stejně jako na další otázku, zda uvedený darovací akt je či nikoliv stižen z jiného důvodu absolutní či relativní neplatností.

Jedinečné skutkové okolnosti posuzovaného případu byly dotvářeny důsledky velmi problematického manželského a porozvodového soužití účastníků, jakož i dalšími (v rozhodnutí odvolacího soudu, respektive již v rozhodnutí soudu prvního stupně) okolnostmi, neboť jak při rozhodování též zdůraznil odvolací soud: „Je zjevné, že tento (i další) soudní spor má původ v soužití účastníků, ve skutečnosti, že žalobkyně poněkud lehkovážně nakládala se svým majetkem, aby udržela vztah s žalovaným, aby se oba účastníci zbavili dluhů, kterými nemovitosti zatížila“, přičemž „poté, co jí žalovaný v červnu 2001 zamezil přístup do bytu, pochopila, že ani darování nemovitostí, ani souhlas s rozvodem, jí nepomohl společné soužití zachránit. Teprve poté začala usilovat o navrácení nemovitostí ze všech možných důvodů.“

V případě žalobkyně se v žádném případě nejednalo o nezkušeného člověka v realitní oblasti či člověka podprůměrné inteligence; naopak - jak zdůraznil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – žalobkyně „jako odbornice na trhu s nemovitostmi si musela být vědoma darování, ale také následků nesplácení hypotéky zajištěné zástavním právem.“ Proto také úvahy o případném lichevním charakteru smlouvy, jež žalobkyně nyní v dovolání rozvádí, jsou tudíž rovněž vyloučeny.

V těchto souvislostech případu rozhodoval odvolací soud i s reflexí nálezu Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. I. ÚS 272/01 (srov. bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), byť žalobkyně tuto otázku nedůvodně opět otevírá i v dovolacím řízení, neboť její skutkový případ (viz výše uvedené) není obdobný s případem řešeným v uvedené nálezové věci.

Z vyložených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 9. 5. 2019


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu