Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:28 Cdo 4153/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4153.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Církev (náboženská společnost)
Stavba
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

28 Cdo 4153/2018-153



USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Arcibiskupství olomouckého, IČO 00445151, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 11/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2018, č. j. 1 Co 8/2018-130, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá. II. Česká republika - Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Stanislava Hykyše, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Česká republika – Státní pozemkový úřad napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2017, č. j. 24 C 11/2016-105, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 16VD 7464/2014-18/I, č. j. SPU 657233/2015/Dv, výrokem, na jehož základě byly žalobci, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), vydány pozemky parc. č. XY, vše v katastrálním území XY; a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatelka předestřela otázku, zda při posuzování zastavěnosti pozemků, coby výlukového důvodu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., lze zcela vycházet z dosavadní judikatury vztahující se k zákonu č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Současně položila též otázku, zda restitucí pozemků pokrytých vzdutou vodní plochou nedojde k obnově toliko tzv. holého vlastnictví restituenta. Mínila, že tyto otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jest na místě přiměřeně zohlednit závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018).

Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).

Judikatura současně dovodila, že při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, mohla (viz § 120 odst. 2 tohoto zákona), být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto ani generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb.

Jestliže tedy odvolací soud při řešení otázky, zda existence rybníku na vydávaných pozemcích představuje výlukový důvod ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vyšel z judikatury vztahující se k obdobně koncipovanému ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, zjevně se tím od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil. Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi současně korespondují i závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální skutkové okolnosti projednávané věci existence rybníku (vzduté vodní plochy) na posuzovaných pozemcích nebrání jejich vydání oprávněné osobě (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), když zde samotná vodní plocha nepředstavuje samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Právní posouzení věci odvolacím soudem ostatně koresponduje i těm závěrům judikatury, dle nichž rybník (jak je chápán vodním /veřejným/ právem) nemůže být samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003).

Překážkou vydání pozemku pak může být zajisté i skutečnost, že podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). V projednávané věci se ovšem žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodává; pozemky tvořící rybniční těleso lze naopak běžně pronajímat či zcizit. Argumentace dovolatelky nese se pak toliko v obecném duchu, aniž by uváděla v daném směru jakékoliv relevantní okolnosti, odůvodňující výjimku z naturální restituce vyvolanou tím, že by snad v tomto konkrétním posuzovaném případě hrozilo, že dojde k obnovení toliko tzv. holého vlastnictví.

Vytýká-li dovolatelka konečně, že nebyl proveden jí označený důkaz znaleckým posudkem, dlužno dodat, že zůstává na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, jestliže neprovedení navrhovaného důkazu bylo vysvětleno tím, že prostřednictvím znaleckého posudku právní otázku, zda rybník z hlediska občanskoprávních předpisů má charakter stavby či nikoliv, zodpovědět nelze. Vytýkané vady řízení ostatně s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Samotná dovolatelkou namítaná okolnost, že rybník byl zřízen až po převzetí pozemků státem, pak na závěrech formulovaných výše ničeho nemění; srov. též ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., dle něhož se věc vydává ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu snad i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 1. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu