Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/13/2019
Spisová značka:22 Cdo 4554/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4554.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/15/2019
II.ÚS 1257/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
05/13/2019

22 Cdo 4554/2018-676





USNESENÍ



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 75/4, proti žalovaným a) K. B., narozené XY, a b) P. B., narozenému XY, oběma bytem v XY, a oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o zřízení služebnosti cesty, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 166/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 26 Co 78/2018-643, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 5 203 Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.



Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 6 C 166/2014-560, rozhodl o zřízení služebnosti cesty přes pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, oba zapsané na LV č. XY, v k. ú. XY, obci XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY, v k. ú. XY, obci XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, a to v rozsahu stanoveném geometrickým plánem K. K. č. 1029-59/2015 (výrok I.). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit za zřízení služebnosti žalovaným jednorázovou náhradu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, č. j. 26 Co 78/2018-643, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí v části na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v části na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. Odchýlení spatřuje v tom, že soud je obecně povinen posuzovat vhodnost zřízení služebnosti cesty nejen z ekonomických důvodů, ale podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2711/2011 má zohlednit i to, že na případně zatí��eném pozemku je zřízena cesta. Odklonu od judikatury nesvědčí ani zákonné kritérium, aby byla nezbytná cesta zřízena přes pozemek, jenž vyhovuje potřebě vlastníka věci řádně ji užívat s co nejmenšími náklady. Z provedeného znaleckého posudku byl za nejméně nákladný způsob vedení nezbytné cesty označen ten, jenž vede přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY. Varianta přístupu přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, nebyla před obecnými soudy co do nákladovosti vůbec hodnocena. Odvolací soud neměl pro závěr o tom, že soudem prvního stupně určená nezbytná cesta není nejekonomičtější variantou podklad v provedeném dokazování. Svůj závěr opřel o nepřezkoumatelný úsudek hraničící s libovůlí. Dále uvádí, že je dána doposud neřešená otázka a to, zda existuje obtěžující zásah do vlastnických práv vlastníka sousedního pozemku, tak jak je to míněno v § 1029 odst. 2 občanského zákoníku, za situace, kdy dal tento vlastník svým dřívějším závazným jednáním, z něhož měl prospěch, najevo srozumění a souhlas s omezením vlastnického práva k totožné nemovitosti a způsobem plně korespondujícím s obsahem zřízení a užívání nezbytné cesty. Je toho názoru, že nikoliv. Poukazuje na své oprávněné očekávání ohledně realizace veřejné cesty. Další neřešenou otázkou je, zda újma v podobě nutných prací, demontáže části plotu, odstranění brány a případného ohrožení studny je pro žalované skutečně újmou, nebo zda jde pouze o důsledek jejich rizikového jednání, jež nemůže jít k tíži žalobkyně. Uvádí, že žalovaní souhlasili s průběhem veřejné komunikace přes dotčené pozemky a až následně vybudovali oplocení, vjezdovou bránu a studnu. Podle dovolatelky tak úmyslně uvedli všechny dotčené v omyl, že závazek dodrží. V této souvislosti odkazuje na zásadu, podle níž nemůže mít nikdo užitek z vlastního nepoctivého jednání; tuto pak odvolací soud porušil. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu zpět k novému rozhodnutí a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaní ve vyjádření uvedli, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, plně přezkoumatelné a s jeho postupem, skutkovými i právními závěry se ztotožňují. Dovolatelka podle nich nevymezila žádnou otázku, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelkou uváděné rozhodnutí pak existenci cesty na případně zatěžovaném pozemku označuje jen jako jedno z kritérií, které má být při zřizování nezbytné cesty zohledňováno. Jsou toho názoru, že se dovolatelka snaží získat jen pohodlnější spojení s veřejnou komunikací. Za nejpřirozenější, nejekonomičtější a nejméně obtěžující považují variantu nezbytné cesty vedoucí přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY. Podotýkají, že urbanistická studie, na kterou poukazuje dovolatelka, nebyla provedena a trasa veřejné komunikace v ní zakreslená se od požadované nezbytné cesty liší. Uvádí, že urbanistická studie není závazným podkladem pro rozhodování a byla vydána pro starý územní plán, jenž byl od 17. 10. 2014 nahrazen územním plánem novým, k němuž pak nebyla nová urbanistická studie vydána. Podotýkají, že oplocení, brána i studna byly postaveny v souladu s právními předpisy a vydanými rozhodnutími. Odmítají tvrzení dovolatelky o nepoctivosti či protiprávnosti svého jednání a naopak zdůrazňují, že se nepoctivého jednání dopouští sama dovolatelka, která se prostřednictvím soudního sporu snaží žalované donutit ke koupi pozemku parc. č. XY za nepřiměřeně vysokou kupní cenu, případně jej proměnit v pozemek stavební. Navrhují, aby bylo dovolání pro jeho nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Vzhledem ke skutečnosti, že o povolení nezbytné cesty bylo rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014 (dostupné – stejně jako další uváděná rozhodnutí – na www.nsoud.cz)].

Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury potud, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (eventuálně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 634/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 65/2018).

V usnesení ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 577/2018, pak Nejvyšší soud poukázal na to, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3956/18, dostupným na http://nalus.usoud.cz).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na primárním závěru, že pro povolení nezbytné cesty není splněna základní podmínka, že přístup vlastníka k pozemku nelze zajistit jinak, protože „stávající spojení je dostatečné“ a přejezd přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY ve vlastnictví žalovaných lze s žalovanými zajistit smluvně. Dostatečné spojení vysvětlil odvolací soud tak, že žalobkyně má zajištěn dosavadní přístup k nemovitosti z veřejné cesty přes neoplocené pozemky obce, které jsou přístupné každému bez omezení, neboť jde o pozemky sloužící obecnému užívání bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru a na tyto pozemky navazují pozemky žalovaných parc. č. XY a parc. č. XY. Uzavřel, že žalobkyně měla a stále má možnost zajistit si přístup přes tyto pozemky žalovaných (i jejich rozsah) smluvně, jak nabízejí žalovaní, kteří také fakticky přístup přes tyto pozemky žalobkyni umožňují, ale žalobkyně výslovně tento jiný přístup odmítá.

S tímto pro věc určujícím závěrem dovolání nijak nepolemizuje, tím méně pak se zákonným požadavkem na vymezení přípustnosti dovolání, což samo o sobě bez dalšího vede k závěru o nepřípustnosti dovolání.

Pouze nad rámec tohoto základního důvodu pro zamítnutí žaloby odvolací soud „nadto“ uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyní žádaný přístup je nejekonomičtější, nejpřirozenější a nejméně obtěžující vlastníky sousedních pozemků, neboť zřízení služebnosti, tak jak určil soud prvního stupně, předpokládá terénní úpravy místa, demontáž oplocení a vjezdové brány, navíc se jedná o přístup, při němž není dodržena (právními předpisy určená) vzdálenost veřejné cesty od zdroje pitné vody žalovaných, a byť přístupová cesta není cestou veřejnou, představuje její vzdálenost ohrožení vrtu studny.

Dovolání pak směřuje výhradně vůči této části odůvodnění, přehlíží však, že odvolací soud žalobu zamítl na základě jiného důvodu, ve vztahu ke kterému dovolání žádnou argumentaci neobsahuje.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.


V Brně dne 13. 3. 2019


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu