Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/08/2012
Spisová značka:5 Tdo 1647/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1647.2011.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 128 odst. 2 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C

5 Tdo 1647/2011-51



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2012 o dovolání obviněného M. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 5 To 12/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 3/2010, t a k t o :


Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného M. N. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 9 T 3/2010, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“) a trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný M. N. odsouzen podle § 256 odst. 3 tr. zák., za užití § 35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. byl jmenovanému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 30 (třiceti) měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli na řízení ve věcech občanskoprávních s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni poškození: Česká pojišťovna, a. s., Vojenská zdravotní pojišťovna Česká republika a Kooperativa pojišťovna, a. s., neboť podle výsledků dokazování není pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad.

Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného M. N., rozhodl rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 5 To 12/2011, tak, že podle 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. N. uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že jako předseda představenstva Zemědělského družstva Dražice (dále jen „ZD Dražice“), se sídlem Dražice č. p. 135, okres Tábor, s předmětem činnosti zemědělství, včetně prodeje nezpracovaných zemědělských výrobků za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, pěstitelské pálení lihu, nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zemní práce, truhlářství, výroba a opravy zemědělských strojů, silniční motorová doprava v rozsahu veřejné silniční nákladní vnitrostátní dopravy pro cizí potřeby, hostinská činnost, údržba komunikací a stavitel, v úmyslu vyvést veškerý podstatný majetek ze ZD Dražice, nejprve navrhl a po schválení členskou schůzí provedl kroky k založení Zemědělské akciové společnosti Dražice (dále jen „ZAS Dražice“), se shodným sídlem, s předmětem činnosti zemědělství, včetně prodeje nezpracovaných zemědělských výrobků za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zemní práce, truhlářství, opravy pracovních strojů, silničních vozidel a ostatních dopravních prostředků, údržba komunikací a nákladní vnitrostátní motorová doprava provozovaná vozidly, hostinská činnost, provádění staveb, jejich změn a odstraňování s tím, že jediným akcionářem této společnosti se stalo ZD Dražice a u této dceřiné společnosti se stal předsedou představenstva; poté v postavení předsedy představenstva ZD Dražice a současně předsedy představenstva ZAS Dražice uzavřel postupně tyto smlouvy:

smlouvu o poskytování služeb ze dne 31. 7. 2000 (teletník B. L.) - cena za služby ve výši 364.000,- Kč měsíčně bez DPH,

smlouvu o poskytování služeb ze dne 30. 1. 2001 (býkárna R.) - cena za služby ve výši 290.000,- Kč měsíčně bez DPH,

kupní smlouvu ze dne 19. 3. 2001 o prodeji nemovitostí – zemědělských hospodářských budov na parcele č. st. …, …, …, … a …, zapsané na LV č. … pro obec R., k. ú. R. u T. (býkárna R.), za kupní cenu 1.324.180,- Kč,

smlouvu o poskytování služeb ze dne 5. 4. 2001 (dodatek býkárna R.) - cena za služby ve výši 374.000,- Kč měsíčně bez DPH,

kupní smlouvu ze dne 24. 8. 2001 o prodeji nemovitostí na parcele č. …, …, …, …, …, … a …, č. …, …, … a … (porodna R.), zapsaných na LV č. … pro obec R., k. ú. R. u T., okr. Tábor, za kupní cenu 2.909.540,- Kč,

kupní smlouvu ze dne 24. 8. 2001 o prodeji nemovitostí – staveb na parcele č. st. …, zapsaných na LV č. … pro obec J., k. ú. M. u J., okr. Tábor (kuchyně a jídelna M.), za kupní cenu 1.247.500,- Kč,

smlouvu o poskytování služeb ze dne 17. 10. 2001 (porodna prasat R.) - cena za služby ve výši 812.700,- Kč měsíčně bez DPH,

kupní smlouvu ze dne 2. 4. 2002 o prodeji nemovitostí – objektu bydlení č. p. … na pozemku parc. č. st. … a zemědělských hospodářských budov na pozemku parc. č. st. …, zapsaných na LV č. … pro obec B. L., k. ú. B. L. (seník B. L.), za kupní cenu 2.675.740,- Kč,

kupní smlouvu ze dne 3. 5. 2002 o prodeji nemovitostí – zemědělských staveb bez čp/če na parcele č. st. … a zemědělských staveb bez čp/če na parcele č. st. …, zapsaných na LV č. … pro obec R. u T., k. ú. R. u T. (suška – objekt pro sušení zemědělských produktů – R.), za kupní cenu 914.640,- Kč,

kupní smlouvu ze dne 30. 8. 2002 o prodeji nemovitostí – zemědělských staveb bez čp/če na parcele st. …, na parcele st. … a na parcele st. …, bez čp/če na parcele st. …, bez čp/če na parcele st. …, na parcele st. … a na parcele st. …, zemědělských staveb bez čp/če na parcele st. …, na parcele st. …, na parcele st. …, na parcele st. … a na parcele st. …, zapsaných na LV č. … pro obec M., k. ú. M. (skladová hala B. M.), za kupní cenu ve výši 1.863.600,- Kč,

kupní smlouvu ze dne 30. 8. 2002 o prodeji nemovitostí – zemědělská stavba bez čp/če na parcele st. …, zemědělská stavba bez čp/če na parcele st. …, zemědělská stavba bez čp/če na parcele st. …, zapsaných na LV č. … pro obec D., k. ú. D. (bramborárna a zelnárna D.), za kupní cenu 7.837.910,- Kč,

smlouvu o věcném břemeni ze dne 19. 3. 2003 o nájmu nemovitosti zapsané na LV č. … pro obec M., k. ú. M., okr. Tábor, na dobu 15ti let za úplatu 6.000,- Kč ročně,

inicioval prodej akcií ZAS Dražice a uzavřel jako předseda představenstva dne 22. 7. 2003 smlouvu o prodeji akcií mezi převodcem ZD Dražice, jako prodejcem a vlastníkem 145 ks akcií obchodní společnosti ZAS Dražice, a nabyvatelem JUDr. P. K., který se tak stal místo ZD Dražice jediným akcionářem ZAS Dražice, a to za kupní cenu ve výši 1.000.000,- Kč, ačkoli tržní hodnota 95 ks kmenových akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 10.000,- Kč a 50 ks kmenových akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 1.000,- Kč, představujících podíl ve výši 100 % na základním kapitálu společnosti ZAS Dražice, činila ke dni prodeje nejméně 3.192.000,- Kč, čímž snížil hodnotu majetku společnosti ZD Dražice nejméně o 2.192.000,- Kč,

smlouvu o věcném břemeni ze dne 3. 10. 2003 o nájmu nemovitosti zapsané na LV č. … pro obec T., k. ú. K., okr. Tábor, na dobu 15ti let za úplatu 10.000,- Kč ročně,

smlouvu o věcném břemeni ze dne 3. 10. 2003 o nájmu nemovitosti zapsané na LV č. … pro obec J., k. ú. P., okr. Tábor, na dobu 15ti let za úplatu 6.000,- Kč ročně,

smlouvu o věcném břemeni ze dne 3. 10. 2003 o nájmu nemovitosti zapsané na LV č. … pro obec R., k. ú. R. u T., okr. Tábor, na dobu 15ti let za úplatu 6.000,- Kč ročně,

smlouvu o věcném břemeni ze dne 19. 11. 2003 o nájmu nemovitosti zapsané na LV č. … pro obec D., k. ú. D. u T., okr. Tábor, na dobu 15ti let za úplatu 10.000,- Kč ročně,

smlouvu o věcném břemeni ze dne 12. 2. 2004 o nájmu nemovitosti zapsané na LV č. … pro obec R., k. ú. R. u T., okr. Tábor, na dobu 15ti let za úplatu 8.500,- Kč ročně,

kupní smlouvy o prodeji movitého majetku, s následně vystavovanými fakturami č. … ze dne 31. 8. 2003 na částku ve výši 2.440.000,- Kč (zemědělské stroje), č. … ze dne 12. 12. 2003 na částku ve výši 1.142.400,- Kč (traktory a vleky), č. … ze dne 5. 2. 2004 na částku ve výši 657.580,- Kč (zařízení bramborárna a zelnárna), č. … ze dne 22. 3. 2004 na částku ve výši 890.500,- Kč (traktory, vleky), č. … ze dne 30. 4. 2004 na částku 760.000,- Kč (traktory a přívěsy), č. … ze dne 3. 5. 2004 na částku ve výši 4.367.463,- Kč (zemědělské stroje), č. … ze dne 8. 7. 2004 na částku ve výši 492.300,- Kč (zemědělské stroje, dopravní prostředky) a č. … ze dne 5. 8. 2004 na částku ve výši 207.060,- Kč (zemědělské stroje),

přičemž všechny tyto smlouvy měly za následek úbytek majetku a propad výsledku hospodaření ZD Dražice s přímým následkem předlužení a vznik konkurzního stavu, když poskytování služeb v celkové fakturované částce 49.590.975,- Kč bylo hrazeno zápočty proti kupním cenám z prodeje majetku, ve svém důsledku tak prodej nemovitých a movitých věcí ovlivnil účetní hospodářský výsledek ZD Dražice, nepřinesl žádné finanční prostředky potřebné na provoz a byl použit k úhradě závazků vyplývajících z uzavřených smluv o poskytování služeb, čímž došlo k vyvedení majetku potřebného pro zemědělskou činnost a znemožnění vlastního provozu ZD Dražice.

Za tento trestný čin byl obviněný M. N. odsouzen podle § 128 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškozené společnosti Česká pojišťovna, a. s., Vojenská zdravotní pojišťovna Česká republika a Kooperativa pojišťovna, a. s., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 5 To 12/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 9 T 3/2010, podal obviněný M. N. prostřednictvím obhájce JUDr. Jany Palečkové dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním napadl obviněný M. N. výrok o vině, nikoli však v celém jeho rozsahu. Dovoláním napadl výrok o vině v té části skutku, ve které měl v postavení předsedy představenstva ZD Dražice a současně předsedy představenstva ZAS Dražice postupně uzavřít smlouvy v období od 31. 7. 2000 do 19. 3. 2003 včetně, neboť se domnívá, že tento výrok o vině spočívá na nesprávném právním posouzení uvedené části skutku.

V podrobnostech dovolatel uvedl, že podle jeho názoru je část skutku až do okamžiku uzavření smlouvy o prodeji akcií ZAS Dražice JUDr. P. K. (22. 7. 2003) ve výroku rozsudku odvolacího soudu popsána tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009. Z popisu skutku vyplývá, že smlouvy uzavřené od 31. 7. 2000 do 19. 3. 2003 byly uzavřené v době, kdy ZAS Dražice byla stoprocentně vlastněna ZD Dražice. Tato skutečnost podle názoru dovolatele zcela vylučuje, aby byl naplněn objekt předmětného trestného činu, kterým je zájem společnosti na rovnosti podnikajících subjektů na trhu. Uvedené majetkové propojení obou podnikatelských subjektů fakticky vylučuje konkurenční vztah mezi nimi. Na trhu je pak ZD Dražice i ZAS Dražice, právě v důsledku jejich stoprocentního majetkového propojení, vnímáno pouze jako jeden subjekt (koncern). Majetkové propojení obou subjektů je pak i pro ně samé určitým limitem, neboť každá smlouva uzavřená mezi nimi musí být z��konitě vždy pro jeden subjekt výhodnější a pro druhý méně. Podle názoru dovolatele podepsáním shora uvedených smluv v postavení předsedy představenstva ZD Dražice a zároveň předsedy představenstva ZAS Dražice neporušil zákaz konkurence ve smyslu § 196 odst. 1 písm. d) obchodního zákoníku, neboť se jednalo o koncern. Trestný čin podle § 128 odst. 2 tr. zák. sice není blanketovou skutkovou podstatou a není tak nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku. Podle dovolatele je 100% majetkové propojení obou podnikatelských subjektů dostatečným liberačním důvodem pro uzavření smlouvy, resp. smluv na úkor jednoho z nich, aniž by byl porušen zájem společnosti na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu. K tomu dovolatel poznamenal, že odvolací soud se nezabýval vlivem majetkového propojení obou podnikatelských subjektů na jeho trestní odpovědnost.

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu pak rovněž nevyplývá, že by shora uvedené smlouvy uzavíral již s vědomím toho, že následně dojde k prodeji všech akcií ZAS Dražice JUDr. P. K., když jedině v takovém případě by bylo možné shledat existenci subjektivní stránky, neboť až tímto prodejem došlo k zániku majetkového propojení mezi oběma společnostmi. Navíc i odvolací soud konstatoval, že lze akceptovat jeho obhajobu, že zpočátku doufal v příznivý vývoj situace, v pozdější době (nejpozději při prodeji akcií ZAS Dražice) již musela být trestná činnost z jeho strany plánovaná a promyšlená.

V závěru dovolání proto obviněný M. N. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 5 To 12/2011, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem. Přípisem ze dne 5. 12. 2011 dovolatel prostřednictvím svého obhájce souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. N. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že smlouvy, které jeden z dotčených subjektů - ZD Dražice - fakticky ekonomicky likvidovaly a současně jeho majetek za výhodných podmínek převáděly na ZAS Dražice, nepochybně byly úkornými smlouvami ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. a dovolatel se na podnikání obou subjektů nepochybně účastnil. V daném případě ovšem oba subjekty minimálně v té části společného předmětu činnosti, kterou představovalo „zemědělství, včetně prodeje nezpracovaných zemědělských výrobků“, skutečně podnikaly a v tomto smyslu mezi nimi reálný konkurenční vztah byl. Dovolatelem namítanou problematiku vlastnictví akcií ZAS Dražice považuje státní zástupce z hlediska naplnění znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. za irelevantní. ZD Dražice a ZAS Dražice nepochybně byly samostatnými ekonomickými subjekty s vlastním majetkem, které podnikaly vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Otázka, zda ZD Dražice a ZAS Dražice tvořily koncern, resp. zda mezi nimi byl vztah ovládající a ovládané osoby (§ 66a obchodního zákoníku v tehdy platném znění), by snad v teoretické rovině mohla mít určitý význam v případě, že by z předmětných smluv vznikla újma ZAS Dražice jako ovládané osobě. Z žádného ustanovení obchodního zákoníku však podle názoru státního zástupce nelze dovodit legálnost transakcí vedoucích k ekonomické likvidaci subjektu, který - pokud by vycházel z argumentace dovolatele - by ve vztahu obou subjektů bylo nutno považovat za osobu ovládanou.

K dílčímu útoku spočívajícímu v prodeji akcií ZAS Dražice převodcem ZD Dražice P. K. dodal následující. Toto jednání vskutku nevykazuje znaky trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák., ovšem ze zcela jiných důvodů než jaké uvádí dovolatel. Obviněný N. nejednal totiž v tomto případě v postavení požadovaném v ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. Smlouvu uzavřel za ZD Dražice jako předseda jeho představenstva s fyzickou osobou P. K., přičemž skutečnost, že byl v té době též předsedou představenstva ZAS Dražice, neměla pro uzavření konkrétní smlouvy žádný význam. ZAS Dražice nepříslušelo z hlediska obchodního práva se k prodeji akcií jakkoli vyjadřovat, změna vlastníka akcií neměla do podnikatelské činnosti společnosti ZAS Dražice žádný dopad a žádnou neoprávněnou výhodu hmotné nebo nehmotné povahy jí nepřinesla ani přinést nemohla. Na tyto skutečnosti ovšem podatel ani náznakem nepoukázal a s ohledem na značně formalizovaný charakter dovolání a omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu se touto problematikou nelze v rámci dovolacího řízení zabývat. Podatel namítá pouze tolik, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by již od počátku páchání trestné činnosti zamýšlel prodej všech akcií ZAS Dražice JUDr. K.. V podstatě tedy namítá pouze absenci jednotícího záměru jako jedné z podmínek pokračování (§ 89 odst. 3 tr. zák.). V úvodu tzv. skutkových vět se ovšem uvádí, že dovolatel jednal v úmyslu vyvést veškerý podstatný majetek ze ZD Dražice. Předmětné akcie samozřejmě byly součástí majetku ZD Dražice a v tomto směru lze dovodit, že i tento útok byl od počátku alespoň v nejhrubších rysech zahrnut úmyslem dovolatele a směřoval k realizaci jednotného záměru zbavit ZD Dražice majetku. V podobě uplatněné podatelem je tedy námitku týkající se dílčího útoku spočívajícího v prodeji akcií nutno považovat za nedůvodnou. Na trestnost ostatních útoků výše uvedené a dovolatelem nevytýkané vady této části výroku o vině nemají absolutně žádný dopad. Pro úplnost státní zástupce dodal, že za situace, kdy soudy (a před tím i obžaloba) bez ohledu na mnohamilionový rozsah provedených majetkových přesunů skutek kvalifikoval pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu podle § 128 odst. 2 tr. zák., by ani případné odpadnutí tohoto dílčího útoku nemělo praktický dopad na postavení obviněného.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Nejvyšší soud na podkladě dovolání a po přezkoumání napadeného rozhodnutí v intencích ustanovení § 265i odst. 3 až 5 tr. ř., neshledal, že by bylo napadené rozhodnutí ani řízení, jež mu předcházelo, zatíženo některou vadou, která mu byla dovoláním vytýkána. S ohledem na omezenou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.) tento nemůže konstatovat, že napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející je zákonné a odůvodněné po všech stránkách (to by platilo jen při neomezeném revizním principu přezkoumávání), ale že odpovídá zákonu v tom rozsahu a z těch hledisek, která byla uplatněna v dovolání a stala se podkladem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu dovolání není ani zčásti důvodné.

Obviněný M. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr o extrémním nesouladu skutkových zjištění s právními závěry však v posuzované věci nelze učinit s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu.

Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Trestný čin musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Výhoda i prospěch mohou mít materiální i nemateriální povahu a mohou mít jakoukoli podobu. Zpravidla se bude jednat o výhody nebo prospěch hospodářské povahy (např. výhodou je zlepšení postavení na trhu; prospěchem je i hmotný zisk). Zákaz konkurence upravuje ustanovení § 65 obchodního zákoníku, které pokud jde o osoby a rozsah, v jakém tyto osoby podléhají zákazu konkurenčního jednání, odkazuje na ustanovení o jednotlivých společnostech (§ 84, § 99, § 136, § 196 a § 249 obchodního zákoníku). K tomu je však nutn�� zdůraznit, že vzhledem k tomu, že trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. není blanketovou (odkazovací) skutkovou podstatou, neboť její znaky jsou přímo popsány v ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák., není nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti podle tohoto ustanovení muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku. Pachatel je pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více organizací se stejným nebo obdobným předmětem činnosti. Nemusí jít o uzavření smlouvy nebo popud k uzavření smlouvy jen mezi společnostmi, podniky nebo organizacemi, v nichž je pachatel činný, ale postačí, že jde o smlouvu na úkor jednoho, popř. i více takových subjektů, v nichž pachatel působí jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na jejich podnikání (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 3 To 148/98, publikovaný pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Pachatel pak musí dát popud nebo přímo uzavřít smlouvu, která je nevýhodná pro jednu (nebo více) z organizací, v nichž pachatel působí (zákon zde používá pojem na úkor jedné nebo více z nich). Nevýhodná je taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje jednu organizaci vůči druhé, přičemž nemusí jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla bude (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/2000, str. 265). Nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna z organizací (podniků) byla takovou smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samo, z jehož výnosů byla organizace (podnik) v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat své závazky.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný M. N. jako předseda představenstva obou hospodářských organizací postupně s cílem vyvést ze ZD Dražice ve prospěch ZAS Dražice veškerý podstatný majetek, a znemožnit ZD Dražice výrobu s následným ziskem a jeho činnost omezit tak, aby nebylo způsobilé plnit své závazky, uzavřel mezi oběma hospodářskými subjekty smlouvy kupní, jakož i smlouvy o poskytování služeb, a též smlouvy o věcném břemeni, jak jsou konkretizovány ve výroku rozsudku (srov. str. 26 až 27 rozsudku nalézacího soudu). Obviněný v postavení předvídaném ustanovením § 128 odst. 2 tr. zák. uzavíral za oba subjekty smlouvy, jimiž na nově vzniklou akciovou společnost převedl podstatnou část účelně hospodářsky využitelného majetku a zbývající část jí pronajal, čímž jedné z organizací – ZD Dražice, v podstatě ztížil a posléze přímo znemožnil další podnikání v již realizovaném předmětu jeho činnosti. Rovněž smlouvy o poskytování služeb byly pro družstvo ekonomicky nevýhodné, což je doloženo znaleckým posudkem, z něhož plyne, že uzavření předmětných smluv mělo za následek úbytek majetku, propad hospodaření s přímým důsledkem předlužení a vzniku konkurzního stavu. Za úkor ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák. v daném případě lze považovat nejen skutečnost, že pro uzavření smluv o poskytování služeb nebyl ekonomický důvod a že za prodaný movitý a nemovitý majetek družstvo neobdrželo žádnou finanční částku, ale zejména to, že družstvo tak bylo zbaveno podstatné části svého majetku, který mu do té doby sloužil k fungujícímu podnikání, a nemohlo využívat ani zbývající část, která byla pronajata. Tímto způsobem družstvo ztratilo svoji konkurenceschopnost, neboť přišlo o reálnou ekonomickou základnu svého podnikání (srov. str. 28 až 29 rozsudku nalézacího soudu). K subjektivní stránce se nalézací soud vyjádřil tak, že uvedené dispozice s majetkem ZD Dražice ve prospěch ZAS Dražice, i následný prodej akcií ZAS Dražice JUDr. P. K., u vědomí obviněného jako statutárního orgánu obou hospodářských organizací, vede k závěru, že jmenovaný přinejmenším v nepřímém (eventuálním) úmyslu, vědom si zadlužení ZD Dražice, realizoval uvedené transakce v úmyslu, aby se věřitelé nemohli na majetku ZD Dražice a potažmo na majetku ZAS Dražice, hojit (srov. str. 29 až 30 rozsudku nalézacího soudu). Obviněný jako statutární orgán dvou hospodářských organizací závažným způsobem napadl jednak zákonem chráněný zájem na zajištění rovnosti na trhu, jednak i zájem na ochraně majetkových práv věřitelů. Takto učinil přinejmenším u vědomí, že svým jednáním může porušení zákona způsobit, a s tímto byl srozuměn, tedy minimálně v úmyslu nepřímém, eventuálním (srov. str. 31 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud ve svém odsuzujícím rozsudku uvedl, že formulace ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. nepodmiňuje trestní odpovědnost tím, že v době spáchání trestného činu podniky nebo organizace, v nichž pachatel působí, podnikají konkurenčně. Jednání pachatele může negativně ovlivnit shodný předmět činnosti některého z více podnikatelských subjektů i bez přímé konkurence v důsledku nepříznivých ekonomických dopadů určité nevýhodně uzavřené smlouvy, pokud se tím nutí znevýhodněný subjekt, aby tlumil či zcela ukončil dosavadní podnikatelskou aktivitu týkající se stejného nebo obdobného předmětu činnosti (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále zdůraznil, že úkorem je jakékoli ekonomické znevýhodnění určitého subjektu, jímž se zhoršuje jeho konkurenční schopnost a ztěžuje jeho účast v hospodářské soutěži. Proto uzavřená smlouva může být na úkor některého z podnikatelských subjektů i tehdy, jestliže mu podstatně ztíží nebo omezí další podnikání v již využívaném předmětu činnosti či ho zcela znemožní. Výhoda nebo prospěch pachatele může spočívat v tom, že zvýhodněnému subjektu se neoprávněně zlepší ekonomické a podnikatelské podmínky k tomu, aby mohl provozovat stejný nebo obdobný předmět činnosti. Působení v obou organizacích pak usnadní dosažení výhody pro jeden (nebo více) subjektů na straně jedné a zároveň znevýhodnění na straně druhé, neboť pachatel nebrání uzavření z tohoto pohledu nevýhodné smlouvy. Pachatel neoprávněně a bezdůvodně přenáší podnikatelské riziko či ekonomickou ztrátu na jeden z podnikatelských subjektů, v nichž zároveň působí, a na jeho úkor uzavírá smlouvu, ze které má výhodu druhý podnikatelský subjekt (srov. str. 11 rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí soudů nižších stupňů a dospěl k následujícím zjištěním. Pokud dovolatel namítal, že majetkové propojení obou podnikatelských subjektů fakticky vylučovalo konkurenční vztah mezi nimi, Nejvyšší soud odkazuje zejména na správný závěr odvolacího soudu, podle nějž jednání pachatele může negativně ovlivnit shodný předmět činnosti některého z více podnikatelských subjektů i bez přímé konkurence v důsledku nepříznivých ekonomických dopadů určité nevýhodně uzavřené smlouvy, pokud se tím znevýhodněný subjekt nutí, aby tlumil či zcela ukončil svou dosavadní podnikatelskou aktivitu týkající se tohoto stejného nebo obdobného předmětu činnosti, jako tomu bylo i v projednávaném případě (srov. str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Navíc nelze opomenout, jak již připomněl i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolán�� obviněného, že ZD Dražice a ZAS Dražice nepochybně byly samostatnými ekonomickými subjekty s vlastním majetkem, které podnikaly vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Nejvyšší soud dále dovolatele odkazuje na ustálenou judikaturu, podle níž shodným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, publikované pod č. 39/2006-II. Sb. rozh. tr.), nehledě na to, že v daném případě i oba zmíněné subjekty v shora uvedeném předmětu podnikání skutečně podnikaly. Z těchto hledisek nelze souhlasit s dovolací námitkou obviněného, že „majetkové propojení obou subjektů je pak i pro ně samé určitým limitem“, a že „je dostatečným liberačním důvodem pro uzavření smlouvy, resp. smluv na úkor jednoho z nich, aniž by byl porušen zájem společnosti na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu“. Trestný čin podle § 128 odst. 2 tr. zák. není blanketovou skutkovou podstatou a není tak nutné, aby pro naplnění trestní odpovědnosti muselo dojít k porušení zákazu konkurence ve smyslu obchodního zákoníku, neboť vymezení uvedené skutkové podstaty nepodmiňuje trestní odpovědnost porušením takového zákazu, ale trestní zákon v ní stanovil vlastní znaky charakterizující porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu. Proto z hlediska trestní odpovědnosti za tento trestný čin nezáleží na tom, zda pro pachatele platil zákaz konkurence i podle obchodního zákoníku nebo jiného předpisu, resp. podle společenské smlouvy či stanov obchodní společnosti nebo družstva, a zda v posuzovaném případě porušil i takový zákaz. Na druhé straně z uvedeného vyplývá, že porušení zákazu konkurence stanoveného předpisy obchodního práva nebo společenskou smlouvou či stanovami obchodní společnosti nebo družstva samo o sobě nezakládá trestní odpovědnost podle citovaného ustanovení trestního zákoníku (srov. č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.).

Pokud se týká námitky dovolatele ohledně absence jeho vědomí při uzavírání smluv předcházejících prodeji akcií ZAS Dražice, že k tomuto prodeji dojde, Nejvyšší soud konstatuje, že úmysl obviněného M. N. zahrnoval již od počátku všechny jím učiněné úkony, které směřovaly k tomu, aby byl podstatný majetek ZD Dražice, nezbytný pro jeho řádné fungování, z této společnosti vyveden ve prospěch společnosti ZAS Dražice. Tomu odpovídají i smlouvy o poskytování služeb mezi ZD Dražice a ZAS Dražice, které byly uzavřeny již na počátku trestné činnosti obviněného, a jejich hodnocení oběma soudy vycházející ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování hospodářské činnosti společností. Tyto smlouvy o poskytování služeb byly pro první uvedenou organizaci (ZD Dražice) nevýhodné, přičemž tato nevýhodnost se projevovala na straně nákladů, když ze smluv ani fakturace není patrné, jaké přesně definované služby společnost ZAS Dražice měla poskytovat. Nebylo rovněž patrno, kdo nesl náklady na odpis majetku, dodávky energií a vody, na vyskladnění a naskladnění dobytka, kdo nesl náklady na chovatelskou evidenci a plemenářské služby a taktéž veterinární náklady. Na jedné straně jde o nákladovou položku, na straně druhé však smlouvy o poskytování služeb nezohledňují vztah mezi poskytnutou službou a dosahovanými výsledky (například přírůstek u výkrmů, počty narozených telat v porodně, přírůstky a úmrtnost teletníku, apod.), což znamená, že ZD Dražice bylo povinno platit za poskytnuté služby, i kdyby se nenarodilo jediné tele a nedošlo k žádnému přírůstku u chovaných a vykrmovaných zvířat. Uzavřením takové smlouvy si ZD Dražice znemožnilo kontrolu a ovlivnění poskytované služby tak, jak byla prováděna v dobách, kdy tyto služby si zajišťovalo vlastními prostředky a zaměstnanci. Dle článku 5 předmětných smluv pak ZD Dražice mohlo smlouvy vypovědět jen v případě opakovaného nezajištění sjednaných služeb či opakovaně neodpovídající kvality, ve smlouvách ovšem nejsou blíže specifikovány ani jednotlivé rozsahy služeb ani jejich odpovídající kvalita. Tím, že nebyla vazba mezi vynaloženými náklady a výnosy z prodeje vykrmených a odchovaných zvířat, docházelo fakticky k odlévání případného zisku do společnosti ZAS Dražice, protože smlouvy vyžadovaly pravidelné placení bez ohledu na dosažený výsledek. Tímto způsobem se družstvo dostalo do ztrátového hospodaření, jak bylo toto ve znaleckých posudcích popsáno. Na to pak navazovaly smlouvy o prodeji majetku ZD Dražice, který sice byl účetně prodán se ziskem, ale ve skutečnosti nepřinesl ZD Dražice žádné finanční prostředky potřebné na provoz ZD, když sloužil k úhradě závazků vyplývajících z uzavřených smluv o poskytování služeb. Tím došlo k vyvedení majetku potřebného pro zemědělskou činnost a znemožnění vlastního provozu ZD Dražice. Jak ji�� bylo zdůrazněno, nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jedna ze společností byla takovou smlouvou zbavena majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím jí bylo znemožněno i toto podnikání samo, z jehož výnosů byla společnost v době před uzavřením smlouvy schopna uhrazovat své závazky. Tak tomu bylo i v tomto projednávaném případě, když došlo k vyvedení majetku ze ZD Dražice, který jmenovaná společnost potřebovala pro zemědělskou činnost, tedy pro předmět podnikání, který byl oběma společnostem společný, a tím byl ZD Dražice znemožněn vlastní provoz.

Jakmile bylo ZD Dražice postupně zbaveno majetku, který mu umožňoval řádné fungování, nastalo u ZD Dražice předlužení. Obviněný tak jednal v úmyslu znemožnit ZD Dražice výrobu a hospodářský zisk, to vyplývá z celkového popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Obviněný M. N. si byl vědom společného předmětu podnikání obou společností i majetkových poměrů těchto společností, stejně tak si musel být a také byl vědom, že prodejem akcií ZAS Dražice JUDr. P. K. bude ZD Dražice definitivně zbaveno přístupu k majetku, kterým zajišťovalo svou výdělečnou činnost. Tato část popisu skutku jednoznačně dokládá úmysl obviněného, který v tomto případě je již nepochybně úmyslem přímým. V tomto smyslu je třeba chápat i odůvodnění výroku o trestu (nikoli o vině) v rozsudku odvolacího soudu, že „lze akceptovat obhajobu obviněného, že zpočátku doufal v příznivý vývoj situace, v pozdější době (nejpozději při prodeji akcií ZAS Dražice) již musela být trestná činnost z jeho strany plánovaná a promyšlená“, kterého se dovolává obviněný, zvláště když ve výroku o vině v tomto rozsudku výslovně odvolací soud uvedl, že obviněný „jednal v úmyslu vyvést veškerý podstatný majetek ze ZD Dražice“ (str. 1), což také v jeho odůvodnění v návaznosti na odsuzující rozsudek nalézacího soudu a jeho odůvodnění náležitě rozvedl (srov. str. 6 až 11 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný M. N. přitom figuroval jako předseda představenstva ZD Dražice i ZAS Dražice, jejichž stejný či obdobný předmět činnosti se obecně týkal zemědělství. Úmysl dovolatele tak byl spolehlivě prokázán ve vztahu ke všem jeho právním úkonům, a proto nelze jeho dovolací argumentaci přisvědčit.

Nejvyšší soud se také zabýval naplněním ostatních zákonných znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., přičemž uzavřel, že i tyto znaky byly jednáním obviněného M. N. naplněny. Obviněný v úmyslu opatřit jinému prospěch a výhodu uzavřel smlouvy na úkor ZD Dražice, když tento subjekt zbavil majetku, který využíval ke svému podnikání, který buď prodal nebo jej pronajal. Takto znevýhodněné družstvo poté ztratilo svou konkurenceschopnost. Oproti tomu ZAS Dražice vylepšil jak její hospodářské zázemí, majetkovou podstatu, tak i ekonomické postavení na trhu. K tomu dále nevýhodně prodal akcie ZAS Dražice JUDr. P. K., čímž ZD Dražice ztratilo postavení majoritního akcionáře a přístup ke svému bývalému majetku. Předmětné akcie samozřejmě byly součástí majetku ZD Dražice a v tomto směru lze dovodit, že i tento útok byl od počátku alespoň v nejhrubších rysech zahrnut úmyslem dovolatele a směřoval k realizaci jednotného záměru zbavit ZD Dražice majetku. K úvahám, které vedl ve vztahu k tomuto dílčímu aktu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že podle ustálené judikatury ustanovení § 128 odst. 2 tr. zák. chrání organizace nebo podniky se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž podnikání se pachatel účastní, před jakoukoli smlouvou, která by byla uzavřena tak, a že by jednu nebo více z nich znevýhodnila. Nemusí jít přitom o smlouvu, která by byla uzavřena mezi organizacemi nebo podniky, v nichž je pachatel činný, ale může být smluvní stranou i třetí subjekt. Není ani nutné, aby se smlouva přímo týkala předmětu činnosti těchto organizací nebo podniků, který je jim společný (srov. č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Je sice pravdou, že ZAS Dražice nepříslušelo z hlediska obchodního práva se k prodeji akcií jakkoli vyjadřovat, nicméně změna vlastníka akcií se jí nepochybně významně týkala, zvláště když ZD Dražice, jehož majetek na ní byl mimo jiné převeden shora uvedenými smlouvami, již nemohlo vůči ní vykonávat svá původní akcionářská práva. Navíc tato smlouva o prodeji akcií ZAS Dražice JUDr. P. K. je nepochybně součástí celkového jednání obviněného M. N. spočívajícího ve vyvádění majetku potřebného pro zemědělskou činnost ze ZD Dražice, znemožnění dalšího provozu tohoto subjektu a s přímým následkem předlužení a vznikem konkurzního stavu.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 5 To 12/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 9 T 3/2010, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání k odvolání obviněného podle 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. N. uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že dovolání obviněného M. N. není důvodné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265j tr. ř. zamítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť s projednáním v tomto typu zasedání souhlasili jak nejvyšší státní zástupce, tak i obviněný.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. února 2012


Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.