Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:22 Cdo 1085/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1085.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydržení
Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/29/2019
I.ÚS 2468/19
I.ÚS 2468/19
JUDr. Tomáš Lichovník
-
-

22 Cdo 1085/2019-419



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Evou Čapkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Stárkou 99/8, proti žalovanému městu Beroun, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 68, IČO: 00233129, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 314/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 20 Co 274/2018-368, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 6 C 314/2016-318, určil, že žalobce je vlastníkem části pozemku parc. č. XY, o výměře 256 m², nově označeného jako pozemek parc. č. XY v geometrickém plánu Ing. Miloše Voničky ze dne 20. 1. 2015, č. XY, který je nedílnou součástí rozsudku, a části pozemku parc. č. XY, o výměře 3 m², nově označeného jako pozemek parc. č. XY ve shora citovaném geometrickém plánu, obou zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, a to v rozsahu ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí (výrok I.). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem i zbývající ideální jedné poloviny nemovitostí (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 20 Co 274/2018-368, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku týkajícího se náhrady nákladu řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. Uvádí, že pozemek parc. č. XY byl jeho právními předchůdci a následně i jím samotným užíván v dobré víře od roku 1936 a v jeho užívání jim nebylo bráněno. V objektivní dobré víře pak dovolatel byl a stále je. Podotýká, že sporná ideální jedna polovina předmětného pozemku na něj byla převedena darovací smlouvou ze dne 18. 7. 2001 a vůlí dárkyně bylo převést veškerý majetek, jejž měla ve vlastnictví a v držbě. Za nesprávný tak považuje závěr odvolacího soudu, že nebyl v dobré víře a ideální jednu polovinu předmětného pozemku nemohl darováním získat, jakož i závěr, že předmětná část pozemku nebyla předmětem darování, neboť nebyla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnictví dárkyně. Podle dovolatele bylo rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 496/2004 užito odvolacím soudem nesprávně a na daný případ se nevztahuje. Za nesprávné považuje tvrzení, že právní předchůdci žalobce užívali pozemek z titulu vlastnictví ideální jedné poloviny a druhou pak vlastnila rodina J. K tomuto uvádí, že Z. J. (jeho právní předchůdkyně) předmětný pozemek užívala celý. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně a v neprospěch dovolatele užil rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, neboť k okolnostem objektivně vyvolávajícím pochybnost o tom, že mu předmětný pozemek po právu patří, nikdy nedošlo ani u něj ani u jeho právních předchůdců. Odvolací soud pak k odůvodnění nedostatku dobré víry dovolatele užil i vědomost o trhové smlouvě a „pečování“ o zápis do katastru nemovitostí, což v závěru dovolání označuje za rozporné s Listinou základních práv a svobod. Dále odvolací soud přehlédl to, že předmětný pozemek sledoval vždy převody již zapsaného majetku, jehož jediným vlastníkem je nyní dovolatel. Nesprávný je i závěr, podle kterého v době darování nemohl být dovolatel po dobu 10 let v dobré víře, že mu sporná část pozemku náleží. Podle dovolatele je v rozporu se soukromoprávní úpravou i to, že sporná část pozemku má připadnout bez právního důvodu žalovanému. Dovolatel v dovolání rovněž rozsáhle rekapituluje jednotlivá skutková zjištění a polemizuje s nimi. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud určil, že dovolatel je vlastníkem sporné ideální jedné poloviny pozemku a uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení, nebo rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaný s dovoláním nesouhlasí a plně se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu. Dovolatel podle něj nebyl po dobu 10 let v dobré víře, že ideální jednu polovinu předmětného pozemku nabyl na základě darovací smlouvy. Nemohl ji vydržet, a to bez ohledu na jeho subjektivní přesvědčení, že byl předmětný pozemek převáděn nebo přecházel s pozemky zapsanými. Neunesl důkazní břemeno ani břemeno tvrzení, že vlastnické právo nabyl dědictvím v příslušné linii. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Dovolání v dané věci není přípustné již z toho důvodu, že neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání.

Ve vztahu k přípustnosti dovolání obsahuje dovolání toliko v části I. informaci, že „vymezení toho, o jaké konkrétní otázky hmotného práva jde, v čem spatřuje žalobce splnění předpokladů přípustnosti dovolání a proč považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné, uvádí žalobce podrobně níže v čl. III tohoto dovolání, neboť tyto otázky spolu úzce souvisí“.

Ani v čl. III ani na jiném místě dovolání však není přípustnost dovolání jakkoliv ve vztahu ke konkrétní otázce vymezena.

Rozsudek odvolacího soudu je založen především na závěru, že „ideální polovina sporných žalovaných částí pozemků nebyla předmětem darování“. S tímto závěrem pak dovolání nijak právně nepolemizuje a již vůbec ne s vymezenou přípustností dovolání. Toliko na straně 8 dovolání – a bez jakékoliv vazby na vymezení právní otázky a přípustnost dovolání – dovolatel uvádí, že „i v případě darování ½ celého majetku v roce 2001 dárkyně Z. J. předpokládala, a její vůlí bylo, převést na svého synovce (dovolatele) veškerý majetek rodiny K., který měla ve vlastnictví a držbě, když děti sama neměla“.

Z dovolání ostatně není patrné, jestli vůbec smluvní nabytí dovolatel podrobuje kritice či nikoliv. V dalších částech dovolání totiž pak již výhradně odkazuje na dobrou víru, že mu sporný spoluvlastnický podíl na nemovitostech patří, čímž zřetelně směřuje spíše k otázce vydržení spoluvlastnického práva, kterou také odvolací soud posuzoval.

Pro úplnost ke smluvnímu nabytí dovolací soud pouze dodává, že z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že v případě převodu vlastnického práva (například darováním) nabývá nabyvatel pozemek vymezený jako parcela podle stavu katastrálního operátu ke dni účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, z čehož vyplývá, že pokud by převodce vlastnil ve skutečnosti více, než odpovídá ve smlouvě vymezenému předmětu (pozemku v podobě parcely), nestává se nabyvatel vlastníkem tohoto většího (avšak smluvně nereflektovaného) rozsahu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013 (uveřejněný pod č. C 15 057 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2012 (uveřejněný pod č. C 12 854 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4527/2017, či ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2374/2017 (všechna dostupná na www.nsoud.cz)].

Velká část námitek dovolatele dále směřuje do závěrů odvolacího soudu týkajících se dobré víry dovolatele, že k nabytí sporné ideální jedné poloviny pozemku na základě darovací smlouvy nedošlo. Konkrétně jde o námitky, že sporný pozemek byl právními předchůdci a dovolatelem samotným užíván v dobré víře od roku 1936 a ke skutečnostem objektivně vyvolávajícím pochybnost o tom, že mu pozemek po právu patří nikdy u něj ani jeho právních předchůdců nedošlo. V dobré víře objektivně pak byl a stále je. Nesprávný je podle něj závěr, že v době darování nemohl být po dobu 10 let v dobré víře, že mu sporná část pozemku náleží. Ani tyto námitky dovolatele nicméně nemohou v poměrech projednávané věci obstát.

Protože k případnému vydržení vlastnického práva k ideální jedné polovině předmětných pozemků mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Podle § 129 odst. 1 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci,
má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitosti, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost.

Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně.

Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Dobrá víra pak musí být dána po celou vydržecí dobu. Zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že dobrou víru právních předchůdců dovolatele nijak nezpochybňuje. Dobrou víru samotného dovolatele v době darování také explicitně nevylučuje. Naopak uvádí, že se jí v poměrech projednávané věci zabývá. Byť konstatuje, že již v době uzavření darovací smlouvy se žalobce prostřednictvím manželky obracel na žalovaného, aby si upravili vlastnické poměry ke spornému pozemku a v době uzavření darovací smlouvy tak věděl, že sporný pozemek není součástí převáděných pozemků, zkoumá i to, zda by mohl spornou ideální jednu polovinu předmětného pozemku dovolatel nabýt vydržením.

K případnému vydržení pak dodává, že neuplynula desetiletá vydržecí doba ode dne, kdy získal ostatní nemovitosti převáděné darovací smlouvou ke dni 12. 12. 2001, neboť před jejím uplynutím se dne 25. 5. 2010 dozvěděl o tom, že pozemek nebyl vložen do pozemkové knihy a ostatní pozemky na LV č. XY odpovídají nabývacím titulům. Odvolací soud tak uzavírá, že dovolatel nebyl po dobu 10 let v dobré víře, že spornou ideální jednu polovinu předmětného pozemku nabyl na základě darovací smlouvy, a proto ji nevydržel.

Jak správně poznamenal odvolací soud, právě nejpozději k okamžiku sdělení ze dne 25. 5. 2010 nastaly ve smyslu shora citované judikatury skutečnosti, které u dovolatele musely objektivně vyvolat pochybnost o tom, zda mu sporná ideální jedna polovina předmětného pozemku patří. S tímto určujícím závěrem pak dovolatel nijak věcně nepolemizuje. Proto závěr, že žalobce nenabyl vlastnické právo ke sporné ideální jedné polovině pozemku vydržením, neboť nebyl splněn jeden z předpokladů vydržení, jímž je trvání dobré víry po zákonem předepsanou vydržecí dobu, je zcela v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.

Dovolatel v dovolání sice opakovaně poukazuje na svou dobrou víru, jedná se však o obecné poukazy, z nichž snad lze – z pohledu pro dovolatele nejpříznivějšího – usuzovat na to, že by mohl dovozovat nabytí spoluvlastnického práva na základě vydržení. I kdyby tomu tak bylo, není zde vůbec vymezena přípustnost dovolání a není patrné, jakou konkrétní právní otázku by měl dovolací soud přezkoumat a na základě jakých specifikovaných právních námitek. Se závěrem, že před uplynutím vydržecí doby dovolatel dobrou víru pozbyl, pak dovolání nepolemizuje vůbec.

Dovolatel dále rozsáhle rekapituluje jednotlivá skutková zjištění a polemizuje s nimi. K tomu dovolací soud uvádí, že zpochybňuje-li dovolatel zjištěný skutkový stav, nemohou takové námitky založit přípustnost dovolání. Jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Pokud žalobce namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu „má majetek připadnout bez právního důvodu žalovanému městu Beroun“, pak dovolací soud dodává, že žádný takový závěr z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Zamítavé rozhodnutí vyjadřuje pouze to, že vlastníkem není žalobce; odvolací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že vlastnictví k ideální jedné polovině sporného pozemku nabyla vydržením k 1. 1. 1992 Z. J.

K námitce dovolatele směřující do části týkající se náhrady nákladů řízení dovolací soud podotýká, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li ��alobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 4. 2019


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu