Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/20/2020
Spisová značka:21 Cdo 391/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.391.2020.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Výpověď z pracovního poměru
Lhůty
Zaměstnavatelé
Povinnosti zaměstnanců
Dotčené předpisy:§ 58 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017
§ 11 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2017
§ 110 odst. 4 písm. d) předpisu č. 128/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

21 Cdo 391/2020-175



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. O., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lydií Lamáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jakubská č. 121/1, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, Městské části XY se sídlem úřadu městské části v XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem v Brně, Lazaretní č. 4298/11a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 201/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2019, č. j. 15 Co 30/2019-159, takto:


Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 25. 5. 2017, který žalobce p��evzal dne 26. 5. 2017, žalovaný sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že „...žalobce si dne 23. 12. 2016 nevyznačil v docházkovém listě předčasný odchod ze zaměstnání, vyznačil si odchod v 16.15 hod. a prokazatelně byl v 15.59 hod. mimo pracoviště na poštovním úřadu na ulici XY v XY. Žalobce minimálně 16 minut před skončením pracovní doby opustil pracoviště, aniž by tuto skutečnost vyznačil v docházkovém listě a zabýval se prokazatelně vlastními soukromými záležitostmi. Tímto svým jednáním porušil § 16 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících územních samosprávních celků. Dále tímto jednáním žalobce získal na úkor žalovaného výhodu (mzdu za práci, kterou nevykonal) a úmyslně docílil nezákonného snížení majetku zaměstnavatele. Dále žalobce svým jednáním porušil etický kodex, neboť obsahem balíku, který žalobce předal k poštovní přepravě na adresu místostarosty Městské části XY J. P., byl kostým vězeňského pyžama s nalepovacím vězeňským číslem. Uvedené jednání je v rozporu s článkem 5 odst. 4 Kodexu etiky zaměstnanců ve veřejné správě, který ukládá zaměstnancům vyhýbat se v soukromém životě takovým činnostem, chování a jednání, které by mohlo snížit důvěru ve veřejnou správu v očích veřejnosti…“.

Žalobou, podanou dne 27. 9. 2017 u Městského soudu v Brně, se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci „náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku…od 1. 8. 2017 do doby, kdy umožní žalovaný žalobci pokračovat ve výkonu práce…“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 16. 2. 2015 účastníci uzavřeli pracovní poměr na dobu určitou, který byl prodloužen dohodou ze dne 3. 2. 2016 do 16. 2. 2017. Další dohodou o změně pracovní smlouvy byla změněna doba trvání pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobce vykonával funkci hospodářsko správního referenta-bytového technika. Dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, kterou považuje žalobce za neplatnou. Vytýkané porušení povinností nedosahuje dle žalobce požadované intenzity porušení povinností, ale jde o minimální prohřešek. Žalobce poukazuje na skutečnost, že výpověď je dána půl roku po tvrzeném porušení povinnosti, navíc žalobce nemohl zkrátit zaměstnavatele, neboť setrvával na pracovišti mnohokrát déle, aby mohl plnit práci dle pokynů nadřízených. Žalobce po doručení výpovědi sdělil žalovanému, že výpověď považuje za neplatnou a trvá na dalším zaměstnávání.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že žalobce se dopustil podvodného jednání, kterým porušil § 16 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících územních samosprávních celků, dále ustanovení zákoníku práce, podle kterého má každý zaměstnanec na základě „loajality k zaměstnavateli činit tak, aby nevznikla zaměstnavateli škoda“. Není přitom rozhodné, zda podvodné jednání žalobce představovalo jeho absenci na pracovišti v rozsahu „pouhých“ 16 minut, nýbrž samotný fakt, že se podvodu na zaměstnavateli vůbec dopustil. Je třeba přihlížet i k tomu, že se nejednalo o první porušení povinnosti žalobce, a také k tomu, jaké bylo jeho postavení u zaměstnavatele. V jednom případě bylo žalobci uděleno upozornění na odvádění neuspokojivých pracovních výsledků, dne 3. 2. 2017 mu bylo doručeno upozornění pro porušení § 16 odst. 3 zákona č. 312/2002 Sb.. Žalovaný dále vytýkal žalobci porušení spočívající v liknavém předávání osobních dokladů do osobního spisu. O tom, že žalobce byl dne 23. 12. 2016 v 15:59 hod., tj. v době, kterou si vykázal jako odpracovanou, v soukromé záležitosti mimo budovu žalovaného, se žalovaný dozvěděl až z usnesení Magistrátu města Brna, č. j. MMB/0152986/2017, které obdržel dne 6. 4. 2017 přes podatelnu úřadu.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2018, č. j. 115 C 201/2007-140, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru žalovaným ze dne 25. 5. 2017 doručená žalobci dne 26. 5. 2017 je neplatná a žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32 492 Kč k rukám zástupkyně žalobce, když před vydáním tohoto rozsudku soud prvního stupně řízení o nároku žalobce na náhradu mzdy vyloučil usnesením, vyhlášeným u jednání dne 4. 5. 2018, k samostatnému projednání. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 16. 2. 2015 ve funkci hospodářsko správního referenta – bytového technika. Dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna způsobem, citovaným v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku. Dovodil, že žalovaný se o důvodu výpovědi dověděl dne 9. 3. 2017, kdy bylo na podatelnu žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku žalobce, ve kterém byly popsány všechny skutečnosti, které byly následně použity jako důvod k výpovědi. Poukázal na to, že „ …rovněž z emailu ze dne 22. 3. 2017, který sepsal tajemník žalovaného, jednoznačně vyplývá, že o jednání žalobce, pro které dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, věděl tajemník žalovaného již dne 22. 3. 2017…“. Uzavřel, že za situace, kdy žalovaný o důvodech výpovědi věděl od 9. 3. 2017 a výpověď doručil žalobci teprve dne 26. 5. 2017, žalovanému marně uběhla propadná lhůta dle § 58 odst. 1 zákoníku práce a žalovaný doručil žalobci výpověď opožděně. „Pro doplnění“ dále uvedl a zdůvodnil, že „…i kdyby byla výpověď dána včas, nebylo žalovaným v řízení prokázáno, že by porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci dosáhlo intenzity závažného porušení…“.

Po odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 15 Co 30/2019-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 27 200 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové, a zavázal žalovaného zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 5 600 Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lýdie Lamáčkové. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a uzavřel, že „…žalovaný se dověděl z oznámení o přestupku o tvrzeném porušení pracovních povinností, neboť do sféry dispozice zaměstnavatele se toto oznámení o přestupku dostalo dne 9. 3. 2017. Není rozhodující, zda toto oznámení o přestupku se dostalo do dispoziční sféry tajemníka, který vystupuje vůči zaměstnancům jako zaměstnavatel, ale postačí, že oznámení o přestupku došlo zaměstnavateli. Záleží na podatelně, jakým způsobem poštu rozdělí, zda ji předá nadřízenému žalobce či jinému orgánu. K posouzení toho, kdy se zaměstnavatel dověděl o tvrzeném porušení povinností, nemůže záležet na úvaze podatelny, kterému subjektu oznámení o přestupku doručí. Forma, jakou se má zaměstnavatel dovědět o porušení povinností zaměstnancem, není v zákoně stanovena. O tom, že se zaměstnavatel doví o porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance, nemusí mít zaměstnavatel zcela jistotu, popřípadě nemusí znát všechny podrobnosti a okolnosti, ale postačí pouze to, že se o porušení povinností dověděl. Neformálně se mohl dovědět o tom, že probíhá přestupkové řízení vůči žalobci též tajemník žalovaného, a to z přípisu T. K. ze dne 21. 3. 2017 (č. l. 83 spisu), na který tajemník bezprostředně e-mailem reagoval. O porušení pracovních povinností ze strany žalobce se žalovaný mj. dověděl též z přípisů členů přestupkové komise ze dne 23. 3. 2017, ve kterém oznamovali členové komise důvody pro své vyloučení z projednání věci pro podjatost. Z tohoto oznámení je nade vší pochybnost zřejmé, že předmětem přestupkového řízení je jednání M. O., které je zde též popsáno…“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu je založen na vyřešení otázky procesního práva, která dle jeho názoru nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, a jednak na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvody pro přípustnost a odůvodněnost dovolání spočívají podle něj v tom, že soudy nižšího stupně opakovaně považovaly místostarostu městské části za statutárního zástupce, a provedly jeho výslech jako účastníka řízení. Místostarosta obce není statutárním zástupcem obce v postavení zaměstnavatele vůči žalobci, tím je jedině tajemník úřadu, a tedy před soudem v pracovněprávním sporu se zaměstnavatelem žalobce nevystupuje místostarosta obce v „pozici účastníka řízení“. Žalovaný považuje na správný takový postup, kdy je přistupováno k jednotlivým osobám vystupujícím v předmětném řízení v rámci jejich procesního postavení, tedy nelze provádět výslech osoby, která má být vyslechnuta toliko jako svědek, formou účastnického výslechu, jak k tomu bylo přistoupeno při jednání u soudu prvního stupně a akceptováno rozsudkem soudu odvolacího. Dále poukázal na to, že o povaze a veškerých skutkových okolnostech jednání žalobce se tajemník úřadu jako statutární zástupce zaměstnavatele dozvěděl oficiálně až z usnesení ze dne 5. 4. 2017, což byl jediný informační zdroj, ze kterého se mohl zaměstnavatel s „právní relevancí o jednání žalobce oficiálně dozvědět“. Oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 7. 3. 2017 nedošlo a nebylo adresováno úřadu ani tajemníkovi úřadu, nýbrž zvláštnímu orgánu obce – přestupkové komisi, která však neplní ve vztahu k žalobci úkoly a kompetence statutárního orgánu jako zaměstnavatel a též naopak statutární orgán zaměstnavatele, tajemník úřadu, nemá žádné kompetence vůči zvláštnímu orgánu obce, kterým je přestupková komise. Tajemníkovi úřadu není v žádném případě dovoleno nahlížet do přestupkového spisu a ani se tak nestalo, nemohla se tak do jeho dispozice dostat relevantní informace o porušení pracovněprávních povinností žalobce. Přestupková komise není do úřadu městské části vůbec zahrnuta, neboť její činnost se v souladu se zněním zákona o obcích žádným způsobem nepromítá do činnosti úřadu. Tajemník úřadu v daném případě neměl k dispozici informace obsažené ve spisu přestupkové komise, a to zcela v souladu s platnou právní úpravou. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy i přes předložení závěrů judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně se jednalo o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, dospěl odvolací soud k odlišnému názoru a rozhodl zcela v rozporu s tímto rozhodnutím. V daném případě se jedná o prokazatelný útok zaměstnance na majetek zaměstnavatele, bez ohledu na to, jak velký majetkový prospěch zaměstnanec svým jednáním získal nebo o jaký jen usiloval, a bez ohledu na to, jak velká škoda protiprávním jednáním zaměstnance zaměstnavateli vznikla. Takové jednání je zpravidla dostatečným důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, nikoliv jen pro rozvázání pracovního poměru výpovědí, jak je tomu v případě žalobce. Navrhl, aby, pokud dovolací soud neshledá důvod ke změně rozsudku odvolacího soudu, byly rozsudky jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce v písemném vyjádření dovozuje, že dovolání žalované není přípustné, neboť žalobce náležitosti dovolání dostatečně nevymezuje ani nekonkretizuje, v čem pochybil odvolací soud, resp. na jakém nesprávném výkladu a jakého práva založil nesprávné rozhodnutí, když uzavřel, že žalovaný přistoupil k dání výpovědi žalobci po uplynutí propadné 2 měsíční lhůty uvedené v § 58 odst. 1 zákoníku práce, tj. až 25. 5. 2017, ač se opakovaně žalovaný o tvrzeném porušení povinností žalobcem dověděl již 9. 3. 2017, 21. 3. 2017 a následně ještě 23. 3. 2017. Dovolatel nevymezuje ani nekonkretizuje důvody, pro které se zaměstnavatel dne 9. 3. 2017, 21. 3.2017 a 23. 3. 2017 nemohl dovědět a nedověděl o porušení povinnosti zaměstnancem, jen setrvává na datu 5. 4. 2017. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně tak správně konstatoval marné uplynutí propadné lhůty, neboť z ustálené judikatury se podává, že rozhodující je skutečnost, kdy se o porušení pracovních povinností zaměstnance dozví zaměstnavatel, tj. dostane do sféry dispozice zaměstnavatele. Dovolatelem tvrzené odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není na místě, a to jednak z důvodu marného uplynutí propadné lhůty dle § 58 zákoníku práce, ale navíc tento konkrétní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, označený dovolatelem, nedopadá na projednávanou věc, a nelze tudíž aplikovat.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 2. 2015 ve funkci hospodářsko správního referenta – bytového technika. Dne 9. 3. 2017 bylo na podatelnu žalovaného doručeno oznámení Policie ČR o přestupku, ze kterého byl podezřelý žalobce. Jednalo se o přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 2 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 23. 12. 2016 v 15.59 odeslal z pošty č. XY v XY na ulici XY zásilku adresovanou na Úřad městské části XY k rukám poškozeného místostarosty pana J. P. Obsahem této zásilky byl kostým vězeňského pyžama s číslicemi. Dne 21. 3. 2017 T. K., zástupkyně J. P., učinila dotaz na tajemníka Úřadu městské části XY, v jakém termínu může prostudovat spis týkající se spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování. Na uvedený dotaz reagovala předsedkyně komise pro projednávání přestupku Š. S. e-mailem ze dne 22. 3. 2017, ve kterém T. K. sdělila, že komisi k projednání přestupků byl předán pouze skutek spočívající v zaslání balíčku k rukám P. dne 23. 12. 2016, ve věci nebylo zahájeno řízení a nelze zatím umožnit nahlížení do spisu, email byl přeposlán na vědomí tajemníku úřadu městské části K. Dne 23. 3. 2017 oznámila předsedkyně komise pro projednávání přestupku Š. S. starostovi Městské části XY T. K., že u všech členů přestupkové komise jsou dány důvody pro vyloučení z projednání přestupku proti občanskému soužití, z něhož je podezřelý žalobce a osobou „přímo dotčenou přestupkovým jednáním je místostarosta MČ XY pan J. P.“ Dne 27. 3. 2017 rozhodl starosta Městské části XY o vyloučení všech členů přestupkové komise z projednání uvedeného přestupku a dne 26. 5. 2017 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna tak, jak je uvedeno v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku.

Přípustnost dovolání nezakládá odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, neboť na řešení otázky intenzity porušení povinností ze strany žalobce rozhodnutí odvolacího soudu nestojí.

Protože dovolání není opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nemohou námitky, směřující proti takovému rozhodnutí – nesprávné provedení důkazu výpovědí místostarosty J. P. - založit jeho přípustnost (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2384/2019).

Rozhodnutí odvolacího soudu je však závislé, jak vyplývá z jeho odůvodnění, na řešení otázky, kdy a prostřednictvím koho se zaměstnavatel dozví o důvodu, pro který je možno dát výpověď z pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto je dovolání přípustné

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 26. 5. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 93/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

Zaměstnavatel se o závažném porušení pracovní povinnosti, na jehož základě je dána výpověď, dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§ 11 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní povinnosti, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce tedy není významné, kdy zaměstnavatel důvod výpovědi zjistil. Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní povinnosti, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu výpovědi z pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet dvouměsíční lhůta k výpovědi z pracovního poměru, tedy postačuje jen to, aby se zaměstnavatel dozvěděl, že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k výpovědi z pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; dvouměsíční lhůta, během které musí být výpověď z pracovního poměru zaměstnanci dána (a také způsobem uvedeným v ustanovení § 334 až 336 zák. práce doručena), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní povinnosti a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k výpovědi z pracovního poměru. Právní úprava na druhé straně nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě pouhého předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě pouhé domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní povinnosti mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. též právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, který byl uveřejněn pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010). Pro účely aplikace zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, byly tyto závěry publikovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3024/2014.

Nelze proto považovat za správnou úvahu odvolacího soudu, že „není proto rozhodující, zda se toto oznámení o přestupku dostalo do dispoziční sféry tajemníka…, ale postačí, kdy a že oznámení o přestupku došlo zaměstnavateli. Záleží na podatelně, jakým způsobem poštu rozdělí, zda ji předá nadřízenému žalobce či jinému orgánu. K posouzení toho, kdy se zaměstnavatel žalobce dozvěděl o tvrzeném porušení povinností, nemůže záležet na úvaze podatelny, kterému subjektu oznámení o přestupku doručí…“.

Tato úvaha je totiž v rozporu se závěrem, že vědomost o důvodu, pro nějž je možno ukončit pracovní poměr výpovědí, se přičítá zaměstnavateli pouze tehdy, má-li tuto vědomost (nejméně) bezprostředně nadřízený vedoucí zaměstnanec výpovědním důvodem dotčeného zaměstnance (nebo v rámci vertikální linie nadřízenosti každý další). Tyto závěry korespondují i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, vztahující se k problematice vědomosti právnické osoby (korporace) o určité, právně významné skutečnosti, tedy k otázce, vědomost, kterého člověka (v jakém postavení v rámci hierarchie právnické osoby) se přičítá právnické osobě (korporaci).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z teze (na níž není třeba čehokoli měnit), že vědomost právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti se primárně odvíjí od vědomosti členů jejího statutárního orgánu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 82/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3688/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017). Právnické osobě nicméně může být přičitatelná též vědomost jejích zástupců, případně (v závislosti na okolnostech případu) i jiných osob, jež v dané situaci právnickou osobu nezastupovaly, pakliže by s ohledem na jejich postavení ve struktuře právnické osoby bylo v rozporu s principy spravedlnosti, aby jimi nabyté vědomosti nebyly právnické osobě přičitatelné [viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo už zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015 (R 9/2019)].

Zároveň Nejvyšší soud připustil, aby byla v závislosti na konkrétních okolnostech případu právnické osobě přičítána vědomost, kterou má její pověřený zaměstnanec, nehledě na to, zda zjištěné informace dále předal statutárnímu orgánu (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 a dále srovnej rovněž usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6087/2017). Právnické osobě tak lze přičítat k tíži, že specializovaný zaměstnanec nesdělil právně významné skutečnosti členům statutárního orgánu, stejně tak, že jeden ze členů statutárního orgánu podstatné informace nepředal ostatním členům tohoto tělesa, byť se hypoteticky mohou vyskytnout situace, v nichž bude komunikace uvnitř statutárního orgánu z objektivně omluvitelných důvodů narušena, a není zcela vyloučeno, že v takových případech bude možné na důsledky nabytí povědomí o rozhodných skutečnostech toliko jedním ze členů statutárního orgánu, nikoli však většinou, nahlížet odlišně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018).

Tyto závěry se přijímají i k problematice vědomosti obce o určité, právně významné skutečnosti (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5041/2017).

Lze tak uzavřít, že z pouhé skutečnosti doručení oznámení Policie ČR o přestupku žalobce na podatelnu žalovaného a následně (zřejmě) předsedkyni přestupkové komise nelze ještě dovodit vědomost žalovaného o důvodu následné výpovědi, dané žalobci. Jak správně uvádí odvolací soud, tajemník obecního úřadu plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu [srov. ustanovení § 110 odst. 4 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)], je tedy vedoucím zaměstnancem, nadřízeným žalobci (srov. ustanovení § 11 zák. práce), zřejmě však nikoliv zaměstnancem žalobci nadřízeným bezprostředně (srov. výpověď J. K. u jednání soudu prvního stupně dne 8. 8. 2018 a slova „…dotazoval jsem se vedoucí žalobce…“), kdo tímto byl, zjištěno nebylo.

Je sice možné, ba dokonce i pravděpodobné, že tajemník žalovaného J. K. byl s obsahem oznámení Policie ČR o přestupku žalobce, seznámen, a to někdy v mezidobí od 9. 3. 2017 do 25. 3. 2017, avšak, jak vyplývá z výše uvedeného, pouhá možnost či domněnka, že se tak stalo, k určení počátku běhu prekluzivní lhůty k podání výpovědi z pracovního poměru nepostačuje.

Není též zcela přesný závěr odvolacího soudu, že“…neformálně se mohl dovědět o tom, že probíhá přestupkové řízení vůči žalobci též tajemník žalovaného, a to z přípisu T. K. ze dne 21. 3. 2017 (č. l. 83 spisu), na který tajemník bezprostředně e-mailem reagoval. O porušení pracovních povinností ze strany žalobce se žalovaný mj. dověděl též z přípisů členů přestupkové komise ze dne 23. 3. 2017, ve kterém oznamovali členové komise důvody pro své vyloučení z projednání věci pro podjatost. Z tohoto oznámení je nade vší pochybnost zřejmé, že předmětem přestupkového řízení je jednání M. O., které je zde též popsáno…“, neboť na přípis K. reagovala předsedkyně přestupkové komise S. emailem ze dne 22. 3. 2017 (nikoliv přímo tajemník, jemuž byla odpověď S., obsahující pouze údaj o postoupení spisu Policií ČR a o tom, že žalobce je podezřelý ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, přičemž skutek měl spočívat v „zaslání balíčku k rukám P.“, pouze dána na vědomí); informace, které takto tajemník obecního úřadu obdržel, se však porušení pracovních povinností ze strany žalobce bezprostředně nedotýkala; stejně tak ani informace, které byly obsahem podání předsedkyně přestupkové komise S. starostovi Městské části XY ze dne 23. 3. 2017, neobsahovaly nic, z čeho by bylo možno dovodit porušení pracovních povinností ze strany žalobce; obdobně jako předchozí podání obsahovaly pouze údaj, že žalobce je podezřelý ze spáchání přestupku proti občanskému soužití a že „…osobou dotčenou přestupkovým jednáním (žalobce) je místostarosta MČ XY…“. Z uvedených informací nelze usoudit, že by v případě žalobce byl dán důvod k výpovědi z pracovního poměru pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, v podstatě nelze dovodit, že by vůbec došlo k porušení pracovních povinností ze strany žalobce.

Dovolací soud tak uzavřel, že závěr odvolacího soudu, že o tvrzeném porušení pracovních povinností se žalovaný dozvěděl již dne 9. 3. 2017, není správný, a dále, že dosavadní skutková zjištění nedávají možnost usoudit, že se tak stalo (prostřednictvím pověřených osob) někdy v mezidobí od 9. 3. 2017 do 25. 3. 2017.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 4. 2020

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu