Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/24/2018
Spisová značka:11 Tdo 1214/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1214.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvody dovolání
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

11 Tdo 1214/2018-48



USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2018 o dovolání obviněných L. L. a M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 11 To 70/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 27/2016, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. L. a M. H. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 17 T 27/2016 (pod bodem I.), byli obvinění L. L. a M. H. (vedle spoluobviněných J. P., D. L. a P. M.) shodně uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že

v době přesně nezjištěné nejméně od roku 2013 do 05.10.2016 na okrese J. H., na různých místech Č. B. a případně i jinde L. L. v úmyslu umožnit výrobu pervitinu nabízel a prodával lék Cirrus, který obsahuje hydrochlorid pseudoefedrinu, který je využíván jako prekurzor k výrobě pervitinu, uvedený lék dále prodával nejméně D. L. a M. H., J. P. a M. H. vyráběli hydrochlorid metamfetaminu - pervitin, který buď sami nebo prostřednictvím D. L. nebo L. L. dále distribuovali, P. M. se podílel na výrobě pervitinu tím, že vozidlem tovární značky Audi A6, které užíval, vozil M. H. na místa schůzek s odběrateli pervitinu či místa schůzek se spoluobžalovanými a v uvedeném voze i sám převážel prekurzory a drogy,

takovým způsobem si počínali, přestože věděli, že metamfetamin náleží mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je veden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, konopí je řazeno mezi omamné látky podle Seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a delta-9-tetrahydrocannabinol je psychotropní látkou zařazenou v Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je vedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a přestože věděli, že pseudoefedrin, chlorpseudoefedrin, fosfor a případně další látky jsou prekurzorem, a k manipulaci s takovými látkami je potřeba zvláštního povolení, které neměli, a konkrétně tak:

L. L.

v uvedeném období L. L. nabídl a prodal nejméně 19.992 kusů tablet léku Cirrus, předmětem jeho obchodu bylo celkem 2.734,619 g hydrochloridu metamfetaminu – pervitinu (včetně toho, jež šlo vyrobit ze zobchodovaných tablet), který obsahoval 2.017,918 g účinné látky – metamfetaminu; při ceně 1000 Kč za gram pervitinu byla hodnota distribuovaného pervitinu nejméně 2.734.619 Kč; dále prodal nejméně 97,9 g marihuany za 12 000 Kč;

takto si L. L. počínal, přestože byl za přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15.08.2013, č.j. 1T 70/2013-206, který nabyl právní moci dne 15.08.2013 k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na 24 měsíců, tj. do 15.08.2015;

M. H.

v době přesně od přelomu roku 2014 a 2015 do doby svého zadržení dne 05.10.2015 na různých místech Jihočeského kraje, zejména v Č. B., v Č. V., v S. n. L., v N., ale i jinde vyráběl pervitin, jako výchozí látku pro výrobu užíval jednak léky Cirrus, které mu dodával L. L., jednak dal��í léky, které pro něho nakupovali jiné osoby, pervitin i dále distribuoval a to buď sám, nebo prostřednictvím L. L. a dalších osob, a konkrétně:

v uvedeném období M. H. vyrobil, dále distribuoval a neoprávněně nakládal s nejméně 1.516,189 g hydrochloridu metamfetaminu – pervitinu (včetně toho, jež šlo vyrobit ze zobchodovaných tablet), z něhož zajištěných 416,189 g obsahovalo 64,5% – 72,9 % účinné látky metamfetamin, tj. 288,027 g metamfetaminu, a zato mu bylo zaplaceno nejméně 1.357.000 Kč;

takto si M. H. počínal, přestože byl za zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 08.04.2013, č.j. 3Tm 23/2012 – 264, který nabyl právní moci dne 08.04.2013, k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na 42 měsíců, tj. do 08.10.2016;

2. Za to byl obviněný L. L. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to při domovní prohlídce bytu, Sídliště V., J. H. zajištěných 2.855 EUR a 38.400 Kč, při prohlídce vozidla Citroën, zajištěných 3.000 Kč a dne 5. 10. 2015 obviněným vydaných 600 Kč. Obviněný M. H. byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to při domovní prohlídce bytu na adrese T., N., zajištěných 1.490 EUR a 156.000 Kč, dne 5. 10. 2015 obviněnému odňatých 27.800 Kč a při prohlídce osobního automobilu AUDI A6, nalezených 1.000 Kč. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány věci uvedené v seznamu zajištěných věcí ze dne 14. 9. 2016, č. j. KRPC-108591-630/TČ-2015-020070, a podle § 81b odst. 1 tr. ř. bylo uloženo jejich zničení. Nutno dodat, že pod bodem II. výroku daného rozsudku byli obvinění J. P. a D. L. podle § 226 písm. c) tr. ř. předmětné obžaloby zčásti zproštěni.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a obvinění L. L., M. H., J. P. a D. L. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 11 To 70/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněného L. L. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o vině a trestu, z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a obviněného J. P. zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o uložených trestech a z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku pod bodem II. [zprošťující výrok podle § 226 písm. c) tr. ř.]. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného L. L. uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že

od přesně nezjištěné doby roku 2014 do 05.10.2016 na okrese J. H., na různých místech Č. B. a případně i jinde, v úmyslu umožnit výrobu pervitinu nabízel a prodával lék Cirrus, který obsahuje hydrochlorid pseudoefedrinu, který je využíván jako prekurzor k výrobě pervitinu, uvedený lék dále prodával nejméně D. L., a M. H., J. P. a M. H. vyráběli hydrochlorid metamfetaminu - pervitin, který buď sami nebo prostřednictvím D. L. nebo L. L. dále distribuovali P. M. se podílel na výrobě pervitinu tím, že vozidlem tovární značky Audi A6, které užíval, vozil M. H. na místa schůzek s odběrateli pervitinu či místa schůzek se spoluobžalovanými a v uvedeném voze i sám převážel prekurzory a drogy,

takovým způsobem si počínali, přestože věděl, že metamfetamin náleží mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je veden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, konopí je řazeno mezi omamné látky podle Seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách a je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek a delta-9-tetrahydrocannabinol je psychotropní látkou zařazenou v Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách a je vedena v příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, a přestože věděli, že pseudoefedrin, chlorpseudoefedrin, fosfor a případně další látky jsou prekurzorem, a k manipulaci s takovými látkami je potřeba zvláštního povolení, které neměli, a konkrétně tak:

v rámci předstíraných převodů zobchodoval L. L. celkem nejméně 8.495 ks tablet léku Cirrus, což spolu se samotným pervitinem činí nejméně 963,990 g metamfetaminu a 1.255,8532 g hydrochloridu metamfetaminu – pervitinu;

v uvedeném období L. L. nabídl a prodal nejméně 19.992 kusů tablet léku Cirrus, předmětem jeho obchodu bylo celkem 2.734,619 g hydrochloridu metamfetaminu – pervitinu (včetně toho, jež šlo vyrobit ze zobchodovaných tablet), který obsahoval 2.017,918 g účinné látky – metamfetaminu; při ceně 1000 Kč za gram pervitinu byla hodnota distribuovaného pervitinu nejméně 2.734.619 Kč; dále prodal nejméně 97,9 g marihuany za 12 000 Kč;

takto si L. L. počínal, přestože byl za přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 15.08.2013, č.j. 1T 70/2013-206, který nabyl právní moci dne 15.08.2013 k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na 24 měsíců, tj. do 15.08.2015.

Za to byl obviněný L. L. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to při domovní prohlídce bytu, Sídliště V., J. H., zajištěných 2.855 EUR a 38.400 Kč, při prohlídce vozidla Citroën, zajištěných 3.000 Kč a dne 5. 10. 2015 obviněným vydaných 600 Kč.

Odvolání obviněných M. H., D. L. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích podané v neprospěch těchto obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 11 To 70/2017, podali obvinění L. L. a M. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný L. L. v rámci své dovolací argumentace k jednání uvedenému pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu namítá, že důkazy byly vykládány jednostranně v jeho neprospěch a rovněž zpochybňuje zákonnost provedeného dokazování. Tvrdí, že věci uložené v garáži nebyly jeho, že nelze zjistit, kolik klíčů ke garáži ve skutečnosti existovalo, a že příslušné věci byly zajištěny v rozporu se zákonem, když souhlas soudu s prohlídkou nebytových prostor nebyl ve věci dán, přičemž A. L., která věci vydala, nebyla uživatelkou garáže. Podle obviněného minimálně jeden klíč od garáže měl V. K., který garáž prokazatelně užíval. Pokud se týká DNA obviněného, která byla nalezena na krabičce Coca cola na sedadle automobilu v předmětné garáži, k tomu obviněný uvedl, že se pravidelně setkával s panem K. a logicky proto používal věci, které následně mohl použít i pan K. Podle obviněného tak nebylo ničím prokázáno, čí byly věci v garáži a kdo je tam uložil. Je přesvědčen, že neexistuje jediný důkaz svědčící o tom, že tyto věci patřily jemu. Ohledně jednání uvedeného pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu obviněný zpochybňuje zjištění, že zajištěné tablety léčiva Cirrus pocházely od jeho osoby. Pochybnosti pak vznáší i ohledně zjištěné ceny a skutečnosti, že by tyto tablety prodal spoluobviněnému M. H., kterého v rozhodné době vůbec neznal. K jednání uvedenému pod bodem 3) výroku rozsudku odvolacího soudu obviněný namítá, že svědek O. S. v řízení před soudem svou výpověď z přípravného řízení popřel a tento rozpor vysvětlil. Rozebírá důkazní situaci se závěrem, že toto přisouzené jednání mu nebylo prokázáno, přičemž poukazuje i na související trestní věci, jejichž zjištění jsou údajně ve vzájemném rozporu. Ohledně jednání pod bodem 4) výroku rozsudku odvolacího soudu obviněný namítá, že již o něm bylo pravomocně rozhodnuto v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 70/2013, nadto nebyla tato trestná činnost obviněnému prokázána. K jednání pod bodem 5) výroku rozsudku odvolacího soudu obviněný namítá, že je produktem nedovolené policejní provokace, k čemuž podrobně rozebírá výpověď policisty provádějícího předstíraný převod. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 162/2013 s tím, že podle jeho názoru rozhodující soud nedostatečně zhodnotil po stránce právní oprávněnost činnosti policejního agenta v rozsahu, v jakém tato činnost byla uskutečňována. Pokud se týká jednání pod body 6) a 7) výroku rozsudku odvolacího soudu, tato obviněný nepopírá. Následně shrnuje, že podle jeho názoru jsou závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a o jeho vině jsou dány pochybnosti. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl ve věci rozsudkem.

6. Obviněný M. H. ve svém dovolání ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně namítá, že k závěru o vině neměl soud zákonný podklad. Uvádí, že v tomto bodě byl uznán vinným na základě jediného důkazu, a to výpovědi svědka M. M., přičemž podotkl, že nikdy nepopíral, že skutečně této osobě dával drogu pervitin, avšak množství drogy stanovil zcela odlišně od svědka M. M., a to v množství 100 g. Podrobně pak rozebírá procesní postup orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k jeho osobě a ve vztahu k osobě svědka M. M., přičemž má za to, že účelově nebyl tento svědek veden jako spoluobviněný v předkládané věci. Z toho pak dovozuje nevěrohodnost jeho svědecké výpovědi, která byla ve vztahu k tomuto jednání stěžejním důkazem. K jednání pod bodem 4) výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno, k čemuž rekapituluje důkazní situaci a uzavírá, že nalézací soud v tomto bodě rozhodl o jeho vině, aniž měl jakýkoli důkaz o tom, kdy a jaké množství léku Cirrus od L. nakoupil, a spojil tento nákup bez jakéhokoliv důkazu s léky zadrženými policisty v osobním vozidle tov. zn. VW Polo při silniční kontrole v T. Je proto přesvědčen, že v tomto bodě neměl být uznán vinným. Jednání pod bodem 6) písm. d) výroku rozsudku soudu prvého stupně je pak podle názoru obviněného produktem nedovolené policejní provokace, neboť jednání agenta směrovalo k podstatnému navýšení odběru drogy za účelem navýšení dané trestné činnosti. Zároveň má za to, že příslušná povolení k předstíranému převodu neodpovídají zákonným požadavkům a takto získané důkazy jsou procesně nepoužitelné. Vzhledem k těmto skutečnostem je obviněný toho mínění, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako jednání ve velkém rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ale mělo být posouzeno pouze v rozsahu značném podle § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Z uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v části týkající se jeho osoby zrušil dovoláním napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněných L. L. a M. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., využil svého zákonného práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací námitky obviněných obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Blíže se pak věnoval pouze námitkám zpochybňujícím dodržení zásad spravedlivého procesu. V tomto ohledu obviněný L. L. namítl procesní nepoužitelnost zjištění vyplývajících z prohlídky garáže v J. H. [jednání popsané pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu], porušení principu ne bis in idem ve vztahu k jednání pod bodem 4) rozsudku odvolacího soudu a konečně poukázal na údajnou nedovolenou policejní provokaci v případě jednání pod bodem 5) rozsudku odvolacího soudu. Obviněný M. H. v podaném dovolání také poukázal na policejní provokaci a dále namítl nezákonnost vlastních povolení státního zástupce krajského státního zastupitelství k předstíranému převodu. Ani s jednou z těchto námitek se však státní zástupce Nejvyššího státního zástupce neztotožnil a uzavřel, že podle jeho mínění tyto námitky nejsou způsobilé založit pochybnost o zachování pravidel spravedlivého procesu, z čehož plyne, že obvinění ani nezaložili přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu současně vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III.
Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že obě podaná dovolání jsou ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolateli uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který oba obvinění svá dovolání formálně opřeli.

10. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

11. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Žádné takové pochybení však Nejvyšší soud v případě posuzované věci neshledal.
IV.
Důvodnost dovolání

12. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že obvinění v dovolání v podstatě jen opakují námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se nalézací i odvolací soud již dostatečně a řádným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Jak vyplývá již z výše uvedeného, námitky, v rámci kterých obvinění tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustili, a dále námitky, kterými předkládají vlastní hodnocení provedených důkazů, kterými zpochybňují správnost skutkových zjištění a procesní postup orgánů činných v trestním řízení při dokazování a kterými se domáhají přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, není možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný (byť neuplatněný) ze zákonem taxativně vymezeného výčtu dovolacích důvodů. Současně však nelze přehlédnout, že částí námitek oba obvinění zpochybňují dodržení zásad spravedlivého procesu a takovými námitkami je třeba se v rámci dovolacího řízení zabývat.

13. V tomto ohledu obviněný L. L. v dovolání ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu předně namítl nezákonnost provedení prohlídky jiných prostor – garáže v J. H. Obviněný je toho mínění, že věci uložené v garáži byly zajištěny v rozporu se zákonem, neboť ve věci nebyl dán souhlas s prohlídkou nebytových prostor a A. L., která věci vydala, nebyla uživatelkou garáže. Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že předmětnou prohlídku prováděl Celní úřad pro Jihočeský kraj a byla prováděna jako neodkladný úkon při objasňování trestné činnosti jiné osoby (podezřelého V. K.) pro trestnou činnost, která nesouvisí s předmětným řízením (viz č. l. 1497 spisu). Před provedením prohlídky bylo zjištěno, že vlastníkem dané garáže je L. M., která pronajala garáž obviněnému L. L. L. M. byla o konání prohlídky vyrozuměna a dostavila se na místo konání. Manželka obviněného L. L., tj. svědkyně A. L., byla rovněž přítomna provedení prohlídky a do protokolu uvedla, že tuto garáž mají pronajatou společně s manželem a že se v ní nachází její vozidlo tov. zn. Citroen. Následně bylo skutečně v garáži nalezeno vozidlo této značky a uvnitř vozidla pak léky uvedené v bodě 1) výroku rozsudku odvolacího soudu. Svědkyně A. L. tyto věci dobrovolně vydala policejnímu orgánu jako věci důležité pro trestní řízení (viz č. l. 1500 – 1502 spisu). Na základě uvedených skutečností není pochyb o tom, že svědkyně A. L. byla oprávněnou osobou ve vztahu k prohlídce příslušného motorového vozidla, přičemž z hlediska posuzované věci je zcela nerozhodné, že nebyla vlastnicí či držitelkou inkriminovaných věcí zajištěných pro účely trestního řízení. Jak uvedly již nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, povinnost vydat věc se nekryje s vlastnictvím vydávaných věcí, proto k tomu, aby svědkyně A. L. vydala věci nacházející se v předmětné garáži, nebylo zapotřebí, aby byla jejich vlastnicí. Již z logiky věci plyne, že režim prohlídky jiných prostor představuje nástroj k ochraně soukromí osoby, jež je uživatelem daného prostoru, nikoli k ochraně držitele věcí důležitých pro trestní řízení, které mají být v daném prostoru vyhledány.

14. Je proto nutno uzavřít, že předmětné věci byly vydány k tomu oprávněnou osobou v souladu se zákonem, přičemž lze dodat, že Okresní soud v Jindřichově Hradci neudělil následně dodatečný souhlas s prohlídkou nikoli proto, že by pro takovou prohlídku nebyly splněny zákonné podmínky, ale z důvodu, že předmětné věci byly dobrovolně vydány a důvod k intenzivnějšímu zásahu do soukromí tak fakticky odpadl.

15. Za pravdu nelze dát obviněnému L. L. ani v tom, že ve vztahu k jeho jednání uvedenému pod bodem 4) výroku rozsudku odvolacího soudu došlo k porušení principu ne bis in idem, a to ve vztahu k trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 70/2013. 16. Nejvyšší soud předně připomíná, že právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in idem) zaručuje čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Obdobně v českém právním řádu Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 5 stanoví, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

17. V nyní projednávané věci byl obviněný odsouzen za trestnou činnost spáchanou v létě roku 2015, přičemž rozsudek v obviněným zmiňované věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 70/2013 nabyl právní moci dne 15. 8. 2013. Již z této skutečnosti jednoznačně vyplývá, že právě posuzované jednání obviněného je jednáním spáchaným později, proto se nemohlo jednat o totožné jednání jako ve shora zmíněné předchozí trestní věci. Není proto pochyb o tom, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem.

18. Konečně Nejvyšší soud po prošetření věci nepřisvědčil ani námitce policejní provokace, resp. nezákonnosti a neoprávněnosti postupu příslušníka Policie ČR při předstíraném převodu, kterou ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili oba obvinění, tedy jak L. L., tak i M. H.

19. Právní řád České republiky, konkrétně trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním) zajišťuje, aby v trestním řízení před zahájením trestního stíhání byly využity postupy orgánů činných v trestním řízení směřující k zajištění účelu trestního řádu, a to k náležitému zjištění trestných činů a potrestání pachatelů. Orgány činné v trestním řízení jsou pak povinny provádět úkony trestního řízení pouze v souladu se zákonem. Podle judikatury Ústavního soudu (která vychází i z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva) nesmí být pomocí operativních pátracích prostředků podněcován a usměrňován do té doby neexistující úmysl spáchat trestný čin. Jinak řečeno nepřípustné je, aby policejní orgány naváděly jiného ke spáchání trestného činu, či mu v tom pomáhaly, aniž by měly poznatky o tom, že se taková osoba i bez jejich přičinění trestné činnosti dopouští. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže jednání státu (policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání.

20. Z uvedeného vyplývá, že obecně nelze připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Rozhodující při zvažování, zda jde o policejní provokaci či nikoli a specificky toho, zda to byla právě policie, kdo vyvolal spáchání trestného činu, je skutečnost, zda existoval na počátku úmysl pachatele spáchat trestný čin či zda tento pojal pachatel až v důsledku aktivity policie. O nepřípustnou provokaci policejních orgánů jako orgánů státu nepůjde, jestliže je na základě provedených důkazů prokázáno, že pachatel měl úmysl spáchat konkrétní trestný čin, tj. že by jej spáchal i bez iniciativy policejních orgánů, a že tedy iniciativa policejních orgánů směřovala pouze ke zmaření trestného činu, příp. k zabránění jeho následků a k zajištění potřebných důkazů. Vždy je proto třeba velmi pečlivě vyhodnotit, zda je bezpečně vyloučeno, že v té které věci nejde o nepovolenou ingerenci státní moci.

21. Obvinění L. L. i M. H. jsou toho mínění, že příslušný policejní orgán jednal tak, že jejich trestnou činnost vyprovokoval, avšak Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem neztotožnil, neboť v průběhu trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že oba obvinění se podíleli na předmětné trestné činnosti již před vstupem policie do děje a současně byli připraveni i ochotni páchat tuto trestnou činnost i nadále. Jak bylo již zmíněno shora, o tzv. policejní provokaci by se jednalo v případě, pokud by policejní orgán vzbudil v osobě, která do té doby nezamýšlela páchat trestnou činnost, záměr ji spáchat, nebo pokud by činností policejního orgánu došlo k podstatnému navýšení rozsahu trestné činnosti, které by znamenalo zpřísnění právní kvalifikace celkového jednání pachatele. O žádný takový případ se však v dané věci nejedná. Jak zcela správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, obviněný L. L. měl provést distribuci omamných a psychotropních látek obchody zahrnutými pod předstíraný převod v období od 11. 5. do 5. 10. 2015, podle učiněných skutkových zjištění se však trestné činnosti dopouštěl již 11. 12. 2014, dále na přelomu let 2014/2015 a prokazatelně spáchal i další jednání, která s předstíranými převody nesouvisí. Trestná činnost jmenovaného obviněného tedy probíhala již před předstíranými převody i v mezidobí. Jen stěží by tak policejní orgán mohl v obviněném L. L. vzbudit úmysl páchat trestnou činnost, přičemž předstíranými převody nedošlo ani ke zpřísnění právní kvalifikace ohledně rozsahu trestné činnosti, neboť ke spáchání trestného činu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy ve velkém rozsahu, došlo již trestnou činností spáchanou mimo předstírané převody. Stejný závěr je pak nutno učinit i ve vztahu k jednání obviněného M. H., pouze s tím rozdílem, že tento obviněný nejednal přímo v rámci předstíraných převodů, ale obchodoval pouze zprostředkovaně přes spoluobviněného L. L. Pokud se týká naplnění znaku velkého rozsahu, tak i u tohoto obviněného je velký rozsah trestné činnosti podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tvořen mimo jednání prostřednictvím předstíraných převodů, a to zejména jednáním popsaným pod body 4) a 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně.

22. Nejvyšší soud se vzhledem k údajům obsaženým v příslušném trestním spise ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že v rámci předmětného předstíraného převodu nedošlo k namítané policejní provokaci, neboť policie již před předstíraným převodem měla operativní informace o tom, že L. i H. mají s drogami co do činění, proto nemůže obstát úvaha, že v nich vyvolala záměr páchat trestnou činnost. Na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že posuzovaná trestná činnost by ze strany obviněných proběhla i bez kontaktování na K. (policejní osoba s krycím jménem). Dovolací námitka obviněných L. L. a M. H. týkající se údajné nedovolené policejní provokace byla proto shledána neopodstatněnou.

23. Obviněný M. H. vedle námitky policejní provokace namítl také nezákonnost vlastních povolení státního zástupce krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích k předstíranému převodu. I v tomto případě se jedná o námitku, kterou obviněný opakovaně uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterou se rozhodující soudy nižších stupňů dostatečně a řádně vypořádaly, přičemž v obsahu namítaných příkazů žádné nedostatky neshledaly. Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem ztotožnil. Obviněný označil za sporné zejména povolení Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci ze dne 3. 6. 2015, z jehož odůvodnění vyplývá, že převod má sloužit k odhalení dalších pachatelů dané trestné činnosti. Podle obviněného policie mohla podstatně lépe zjistit další poznatky sledováním či odposlechy, než předstíraným převodem. Ten podle něj mohl sloužit pouze ke zvýšení rozsahu trestné činnosti, neboť při předstíraných převodech ve vztahu k jeho osobě byla již trestná činnost skupiny podezřelých osob zjištěna a mapována, přičemž agent se při předstíraných převodech údajně nesnažil pouze odkoupit další drogu, ale přímo požadoval a navyšoval další dodávky. K tomu je třeba podotknout, že smyslem předstíraného převodu je zajištění konkrétního důkazu, přičemž skutečnost, že policie již měla k dispozici určité poznatky ohledně zainteresovaných podezřelých osob, bez dalšího neznamená, že by již nebyl dán zákonný důvod k povolení předstíraného převodu. Jinak řečeno to, že policie zná okruh podezřelých, neznamená, že by se s tím mohla spokojit a že by dál neměla rozkrývat trestnou činnost a rezignovat na prostředek předstíraného převodu. Předstíranému převodu přitom nebrání ani souběžný průběh dalších operativně pátracích prostředků. Žádné pochybení nebylo pak zjištěno ani co se týče formálních náležitostí stanovených v § 158c tr. ř. (viz listiny založené na č. l. 1675 – 1737 spisu). Nejvyšší soud proto shledal, že veškeré úkony proběhly v souladu se zákonem, z čehož plyne, že zákonné jsou i důkazy na jejich podkladě získané.

24. Ostatní námitky obviněných jsou námitkami čistě skutkovými, které nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o námitky, kterými obviněný L. L. zpochybňuje zjištění, že zajištěné tablety léčiva Cirrus pocházely od jeho osoby i skutečnost, že by tyto tablety prodal spoluobviněnému M. H. [viz jednání pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu], a dále jeho tvrzení, že mu nebylo prokázáno jednání specifikované bodem 3) výroku rozsudku odvolacího soudu s tím, že svědek O. S. v řízení před soudem svou výpověď z přípravného řízení popřel a tento rozpor vysvětlil. Za námitky, jimiž obviněný pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a hodnocením provedených důkazů, je třeba označit také výtky obviněného M. H., podle kterých nebylo dostatečně prokázáno jednání uvedené pod bodem 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně, k čemuž rekapituluje důkazní situaci. Pokud obviněný M. H. vznáší výhrady ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka M. M. ohledně jednání uvedeného pod bodem 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně s tím, že tento svědek měl být trestně stíhán ve společném řízení s dovolatelem, přičemž naznačuje údajnou účelovou manipulaci s tímto svědkem, k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že se jedná čistě o spekulaci obviněného, které nelze přikládat žádný význam. I když ve vlastní trestní věci jmenovaného svědka byl zjištěn nižší rozsah jím distribuované drogy, než jaký byl přisouzen dovolateli ve vztahu k tomuto svědkovi, tak z hlediska nyní projednávané věci je tato skutečnost irelevantní, neboť rozsah a kvalita důkazů v trestní věci svědka M. M. nemůže být předmětem dovolacího přezkumu v předmětné trestní věci obviněného M. H.

25. Lze tedy shrnout, že obvinění L. L. a M. H. podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, neboť směřují výlučně proti hodnocení provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 11 To 70/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 17 T 27/2016, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit.

26. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných L. L. a M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu