Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:4 Tdo 482/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.482.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

4 Tdo 482/2019-374


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2019 o dovolání obviněného J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 44 To 456/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 43/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 T 43/2018, byl obviněný J. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [jednání pod bodem I] a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem II], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

I. v pozici vedoucího odbytu u poškozené společnosti G. C., IČ: XY, se sídlem XY, po předchozí dohodě o odběru tří kusů čerpadel s R. K., nar. XY, od tohoto v sídle poškozené převzal dne 22. 10. 2016 finanční hotovost ve výši 100 000 Kč, následně dne 2. 11. 2016 finanční hotovost ve výši 350 000 Kč, třetí zálohu ve výši 200 000 Kč si nechal dne 15. 11. 2016 zaslat na svůj soukromý účet č. XY, a doplatek ve výši cca 100 000 Kč převzal v sídle společnosti v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 8. 11. 2016, čerpadla následně dodal R. K., a to na základě dodacího listu DL01002384 ze dne 8. 11. 2016, dodacího listu č. 1160228941 ze dne 24. 11. 2016 a dodacího listu č. 1160229869 ze dne 25. 11. 2016, přičemž na tyto čerpadla následně vystavil dne 30. 11. 2016 fakturu č. 2650225459 na spol. Milmen s.r.o., IČ: 28255186, v celkové ceně 402.503 Kč, následně dne 31. 12. 2016 a dne 31. 1. 2017 vystavil faktury na V Servis - Instalace s.r.o., IČ: 03934691, v částkách 201 252 Kč a 183 450 Kč, přičemž zboží v celkové ceně 787 205 Kč v majetku poškozené spol. G. C., na základě faktur na společnosti Milmen s.r.o. a V Servis - Instalace s.r.o. bez vědomí těchto subjektů předal třetí osobě, a to právě R. K., za celkovou částku 750 000 Kč, přičemž do pokladny poškozené společnosti odevzdal pouze finanční hotovost ve výši 365 000 Kč, a to k faktuře č. 2650225459, čímž způsobil poškozené společnosti G. C.. škodu na částečně neuhrazené faktuře spol. Milmen s.r.o. ve výši 37 503 Kč a na zcela neuhrazených fakturách spol. V Servis Instalace s.r.o. ve výši 201 252 Kč a 183 450 Kč, celkem tak způsobil škodu ve výši 422 205 Kč.

II. vědom si skutečnosti, že požitím psychotropních látek, není schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, jakož že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 11. 2017, který nabyl právní moci dne 01. 02. 2018 pod sp. zn. 41 T 54/2017 byl odsouzen také k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře 18 měsíců, řídil dne 15. 07. 2018 osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes Benz, r.z. XY, a to na Praze 4, ulici XY, kde kolem 01:05 hod. byl kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž orientační zkouškou na přístroji Drugwipe 5S u něho byla zjištěna přítomnost drog – amfetaminu.

Za uvedený přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [jednání pod bodem I] a za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedů podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 9 T 123/2017, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 52 T 125/2017 a za přečin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 41 T 54/2017, uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněnému podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a to 1 ks PE bezpečnostního sáčku PČR označeného číslem 00121309, obsahujícího 9,855 gramu hnědé látky (heroin, kofein, paracetamol), digitální váhy černé barvy. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 9 T 123/2017, z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 2017, sp. zn. 52 T 125/2017 a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 41 T 54/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti G. C., se sídlem XY, škodu ve výši 422 205 Kč.

Za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání [jednání pod bodem II] uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 T 43/2018, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině pod bodem I, do uložených trestů a o náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2018, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 44 To 456/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítá existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry obou soudů, když současně uvádí, že nelze mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázat jeho vinu a soudy popsaný skutkový stav.

Následně poukazuje na skutečnost, že pracoval u poškozené společnosti jako vedoucí odbytu a vyřizoval objednávky. Uvádí, že na základě objednávky předal svědkovi K. 3 tepelná čerpadla, přičemž podle svědka K. došlo k uhrazení celé částky ve výši 700 000 Kč. Obviněný namítá, že toto tvrzení není pravdou a že obdržel pouze 365 000 Kč, které vložil do pokladny. Zdůrazňuje, že předání zbývající částky nebylo prokázáno a chybí jakýkoliv doklad potvrzující předání uvedené částky jeho osobě svědkem K. Poukazuje na výpovědi svědků H., K. a T., přičemž namítá, že na základě nich nemohly soudy dospět k závěru, že byl ze spáchání této trestné činnosti usvědčen především výpověďmi těchto svědků, které mají korespondovat s provedenými listinnými důkazy. Vyjadřuje nesouhlas s výpovědí svědka K., že měla být vydána celková faktura na jeho jméno, neboť jedna z faktur byla vydána na MILMEN s. r. o. a dodací list č. 1160229869 na společnost V SERVIS – INSTALACE s. r. o. Podle jeho názoru se soudy nevypořádaly dostatečně s tím, že má být usvědčován svědkem, který je na výsledku řízení zainteresován, neboť pokud by nebyl odsouzen, tak by svědek byl nucen k doplacení ceny za předmětná čerpadla. Poukazuje na skutečnost, že již v řízení před soudem druhého stupně namítal nevěrohodnost svědka K.

Dovolatel současně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16 řešící situaci tvrzení proti tvrzení. Shrnuje, že nebylo prokázáno, že došlo ke spáchání předmětného skutku a že jej spáchal právě on. Tvrdí, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo, vyplývající z presumpce neviny.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že zruší výroky z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 T 43/2018, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 44 To 456/2018, kterými byl uznán vinným spácháním přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku [skutek I] a kterými mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody, trest propadnutí věci, trest zákazu činnosti spočívaj��cí v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, povinnost uhradit poškozené náhradu škody, a aby vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 1 NZO 112/2019 Nejvyššímu soudu sdělil, že se vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek nehodlá věcně vyjadřovat a současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání a to i podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněn��ch skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že nebylo soudy prokázáno, že se skutek popsaný pod bodem I stal a že jej spáchal on, v existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním závěry a v porušení zásady in dubio pro reo.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (převzetí úhrady zbývající finanční částky), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Současně poukazuje na zásadu in dubio pro reo, potažmo zásadu presumpce neviny. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Námitky obviněného totiž fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Bez ohledu na shora naznačený závěr Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně a náležitě odůvodnily. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7-8, bod 7. – 10. rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když se i sám na základě odvolání obviněného vypořádal s jeho námitkami, které uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatnil v rámci podaného dovolání. Své úvahy i řádně rozvedl z pohledu skutečností, které vyplývají z provedených důkazů (str. 3–5, bod 5. – 10. usnesení). Nejvyšší soud proto shledal, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, přičemž své závěry řádně odůvodnily v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.

Ohledně obviněným namítané existence extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry týkající se přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již ovšem bylo naznačeno, soudy nižších instancí provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá § 125 tr. ř. a § 134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedený závěr lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soudy hodnotily důkazy odlišně od představ obviněného, když tato skutečnost neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti. Pokud obviněný namítá, že soudy špatně vyhodnotily skutkový stav, nelze této námitce přisvědčit. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně, se kterými se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že soud prvého stupně skutkový podklad pro své rozhodnutí vytvořil z provedeného dokazování, a to z výpovědí svědka J. K., V. H., R. K., svědkyně M. T. a listinných důkazů (příjmových dokladů, faktur, korespondence, aj.). Lze tedy uzavřít, že obviněný byl odsouzen na základě řady důkazů, nikoliv pouze na základě výpovědi svědka K. (potažmo rovněž svědků H. a T.), u něhož obviněný namítal nevěrohodnost.

Pro situaci „tvrzení proti tvrzení“, jak namítá obviněný v rámci podaného dovolání, obecně platí, že na soudy, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny, je třeba klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z pohledu námitek obviněného je především třeba zdůraznit, že se nejedná o situaci tvrzení proti tvrzení, když věrohodnost výpovědi svědka K. je podporována dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědi svědka H., ze které je zřejmé, že by mu obviněný netvrdil, že by čerpadla svědek K. neuhradil, naopak uvedl, že platby zajistí, když také nelze pominout, že platby na účet poškozené společnosti byly provedeny obviněným až poté, co vyšlo najevo, že čerpadla byla dodána a neuhrazena. Současně nelze přehlédnout, že svědek K. jednu platbu prokazatelně uhradil na soukromý účet obviněného již v listopadu 2016, přičemž pro takový postup nebyl ze strany obviněného žádný důvod, když čerpadla dodávala poškozená společnost. Proto lze konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř.

Námitka obviněného, že soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Předmětná námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a z ní vyplývá zásada in dubio pro reo, která má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, kdy skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Naznačené pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 5. 2019


JUDr. František Hrabec



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová