Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/19/2017
Spisová značka:21 Cdo 2651/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2651.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zástavní právo
Bezpodílové spoluvlastnictví manželů
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 151b odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.1994
§ 38 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.1994
§ 145 obč. zák. ve znění do 31.12.1994
§ 40a obč. zák. ve znění do 31.12.1994
Kategorie rozhodnutí:C


21 Cdo 2651/2017
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, proti žalovanému GLORY DAZE ASSOCIATED S. A. se sídlem v Road Town, Tortola, Porter Road č. 33, Britské Panenské ostrovy, reg. č. 584444, zastoupenému Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Karlovo náměstí č. 671/24, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 214/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017 č. j. 18 Co 20/2017-97, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. dubna 2016 č. j. 10 C 214/2014-70 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 26. 6. 2014 domáhala, aby bylo určeno, že „zástavní právo zřízené Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 29. 7. 1993 ve prospěch společnosti Frenn Trading B. V. se sídlem v Amsterdamu, Strawinskylaan č. 965WTC, Nizozemské království (dále jen „Frenn Trading B. V.“) k ½ těchto nemovitostí – objektu bydlení v Ú. s polovinou objektu užívaného jako garáž s prádelnou s polovinou všeho příslušenství a všech součástí zapsaných v k. ú. Ú., obec P., neexistuje“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 2. 2010 č. j. 32 D 509/2006-289 jí připadl majetek zůstavitelky H. C., že tento majetek tvořil mimo jiné spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k předmětným nemovitostem, že na předmětných nemovitostech vázne podle výpisu z katastru nemovitostí zástavní právo, které vzniklo na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 28. 7. 1993, podle které H. a K. C. „ručili předmětnými nemovitostmi“ za pohledávku České spořitelny, a. s., vůči dlužníku R. J. z titulu poskytnutého úvěru ve výši 7 000 000 Kč, že Česká spořitelna, a. s., tuto pohledávku v roce 1999 postoupila Konsolidační bance Praha, jejíž právní nástupkyně Česká konsolidační agentura pohledávku v roce 2002 postoupila společnosti EC Group, a. s., a téhož roku byla pohledávka postoupena společnosti Frenn Trading B. V., že rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000 sp. zn. 11 Cm 305/1996 bylo konstatováno, že prohlášení ručitelů o ručitelském závazku postrádá základní zákonem stanovené náležitosti pro platný vznik ručení a jedná se o absolutně neplatný právní úkon a že H. C. nebyla podle zjištění lékaře po popsaném úrazu mozku schopna posoudit následky svého jednání a podle ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku měla její prohlášení jakožto ručitele za následek neplatnost právního úkonu. Uvedla, že katastrální úřad nevyhověl její žádosti o výmaz zástavního práva k ½ předmětných nemovitostí ze dne 9. 8. 2010, kterou odůvodnila tak, že ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. se v případě nabytí majetku státem jedná o nabytí majetku na základě zákona a že podle ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. v takovém případě nepřecházejí závazky předchozího majitele na stát a zástavní práva k věcem a právům okamžikem přechodu na stát zanikají. Dodala, že má na určení naléhavý právní zájem, neboť zapsané zástavní právo ji omezuje v dispozicích s majetkem.

Žalovaný zejména namítal, že zástavní právo nezaniklo, neboť podle ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. zanikají zástavní práva váznoucí na majetku, který stát nabyl na základě zákona, pouze tehdy, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, a že tímto zvláštním právním předpisem je ustanovení § 472 občanského zákoníku.

Obvodní soud pro Prahu 9 – poté, co usnesením ze dne 13. 2. 2015 č. j. 10 C 214/2014-30 připustil, aby do řízení na místo původního žalovaného Frenn Trading B. V. nastoupil současný žalovaný GLORY DAZE ASSOCIATED S. A. – rozsudkem ze dne 19. 4. 2016 č. j. 10 C 214/2014-70 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 900 Kč a „státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9“ soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť předmětné zástavní právo je zapsáno v katastru nemovitostí a požadovaným určením by bylo dosaženo jeho výmazu, že na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 2. 2010 č. j. 32 D 509/2006-289 připadl veškerý majetek včetně ½ předmětných nemovitostí zůstavitelky H. C. České republice s tím, že Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových vznikla příslušnost s tímto majetkem hospodařit, že se jedná o nabytí majetku státem na základě zákona ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 219/2000 Sb. a že v souladu s ustanovením § 41 tohoto zákona zástavní právo k jedné polovině předmětných nemovitostí jejím nabytím státem zaniklo. Dodal, že zástavní smlouvu ze dne 28. 7. 1993 nelze považovat za neplatnou z důvodu duševní poruchy zůstavitelky H. C. zjištěné rozsudky Krajského obchodního soudu v Praze č. j. 11 Cm 305/96-62 a Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 317/2008-240 (ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku), neboť zástavní smlouvu uzavřel za trvání manželství rovněž manžel zůstavitelky K. C. a zůstavitelka se neplatnosti této smlouvy nedovolala (§ 40a a §145 občanského zákoníku).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2017 č. j. 18 Co 20/2017-97 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení „před soudy obou stupňů“ 23 815,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Karla Somola. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že zástavní právo přechodem majetku na stát formou odúmrti zaniklo, neboť ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. výslovně stanoví, že závazky předchozího majitele na stát nepřecházejí a zástavní práva k věcem a právům, které stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zanikají jen tehdy, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, a podle poznámky pod čarou č. 61 se tímto zvláštním právním předpisem rozumí například § 470 a § 472 občanského zákoníku. Dospěl proto k závěru, že stát, který nabyl majetek H. C. na základě tzv. odúmrti, má podle předmětné zástavní smlouvy postavení zástavního dlužníka, který je povinen vypořádat z výtěžku zpeněžení zástavy zajištěnou pohledávku. Ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že zástavní smlouvu nelze považovat za neplatnou podle ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku z důvodu nezpůsobilosti H. C. k právním úkonům pro její úraz hlavy, neboť předmětné nemovitosti byly v době uzavření zástavní smlouvy součástí „SJM manželů“, K. C. mohl disponovat celou zastavovanou věcí, a to bez ohledu na tvrzené zdravotní indispozice manželky H. C., a ze strany žalobkyně nebylo tvrzeno, že by se H. C. dovolávala relativní neplatnosti zástavní smlouvy ve smyslu ustanovení § 145 odst. 1 a § 40a občanského zákoníku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že H. C. zástavní smlouvu ze dne 28. 7. 1993 sice podepsala společně se svým tehdejším manželem K. C., avšak v době podpisu smlouvy trpěla duševní poruchou, která ji činila k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilou, jak vyplývá z lékařské zprávy MUDr. Mileny Havlíčkové ze dne 19. 4. 1996, že zastavení nemovitosti, která tvoří společné jmění manželů, nelze považovat za obvyklou správu majetku patřícího do společného jmění, že zástavní smlouva uzavřená jen jedním z manželů bez souhlasu druhého je proto neplatná ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 občanského zákoníku, pokud se druhý z manželů neplatnosti zástavní smlouvy dovolá vůči všem jejím účastníkům, že je však třeba rozlišovat, zda zástavní smlouvu uzavřeli oba manželé, nebo jen jeden z nich, neboť jsou-li zástavci oba manželé, musí také oba smlouvu podepsat, aby byla perfektní. Má za to, že pokud byli podle obsahu zástavní smlouvy jejími účastníky oba manželé, nelze na ni nahlížet ve smyslu ustanovení § 40a a § 145 občanského zákoníku, neboť oba manželé vystupovali na jedné straně zástavní smlouvy, oba ji podepsali, a smlouva proto netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil; neplatnost zástavní smlouvy proto měla být posouzena podle ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 2. 2010 č. j. 32 D 509/2006-289 připadl veškerý majetek zůstavitelky H. C. včetně spoluvlastnického podílu o velikosti ½ k nemovitostem v katastrálním území Ú., a to pozemku, jehož součástí je objekt bydlení a objekt užívaný jako garáž s prádelnou, a pozemkům, s polovinou všeho příslušenství a všech součástí, České republice s tím, že Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových vznikla příslušnost s tímto majetkem hospodařit, že zástavní smlouvu ze dne 28. 7. 1993, kterou bylo zřízeno zástavní právo k uvedeným nemovitostem k zajištění pohledávky České spořitelny, a. s., vůči dlužníku R. J. z titulu poskytnutého úvěru ve výši 7 000 000 Kč, uzavřeli H. C. a K. C. jako zástavci s Českou spořitelnou, a. s., jako zástavním věřitelem za trvání manželství a že předmětné nemovitosti byly v době uzavření zástavní smlouvy součástí „SJM“ (správně bezpodílového spoluvlastnictví manželů). Žalobkyně v řízení před soudy tvrdila, že H. C. nebyla podle zjištění lékaře po úrazu mozku schopna posoudit následky svého jednání.

Za tohoto skutkového stavu závisí rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda mohlo vzniknout zástavní právo k nemovitostem, které byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, jestliže jeden z manželů v době podpisu zástavní smlouvy, jejímiž účastníky byli oba manželé, trpěl duševní poruchou, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že sporná zástavní smlouva byla uzavřena dne 28. 7. 1993 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1994 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.

Podle ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. je rovněž neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

Smlouva je uzavřena (perfektní) okamžikem, kdy přijetí návrhu nabývá účinnosti; včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Písemný návrh a písemné přijetí návrhu musí být jednajícími podepsány; teprve podepsaný projev má právní účinky. Činí-li písemný návrh nebo písemné přijetí návrhu oba manželé, musí je – mají-li mít sledované účinky – také oba podepsat (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp. zn. 4 Cz 29/73, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974).

Věci v bezpodílovém spoluvlastnictví užívají oba manželé společně; společně hradí též náklady na věci vynaložené nebo spojené s jejich užíváním a udržováním (§ 144 obč. zák.). Běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů; v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný (§ 145 odst. 1 obč. zák.). Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 145 odst. 1 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá; neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (srov. § 40a větu první a druhou obč. zák.).

Zastavení nemovitostí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepochybně není obvyklou správou majetku, a proto je k takovému úkonu třeba souhlasu obou manželů. Při zastavení nemovitostí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů jejími vlastníky je však třeba rozlišovat, zda zástavní smlouvu uzavřeli oba manželé, nebo jen jeden z nich. Jsou-li zástavci oba manželé, musí také oba smlouvu podepsat; kdyby smlouvu podepsal (a tedy učinil ofertu nebo akceptaci) jen jeden z nich, smlouva (jako celek) by nebyla perfektní. V případě, že zástavní smlouvu uzavřel pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas se zastavením společné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy); bez jeho souhlasu je zástavní smlouva neplatná, jen jestliže se této neplatnosti dovolá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, který byl uveřejněn pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).

Jsou-li účastníky zástavní smlouvy, podle které se zřizuje zástavní právo k věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jako zástavci oba manželé a jednal-li jeden z manželů v době uzavření zástavní smlouvy v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, nelze úspěšně dovozovat, že by zástavní smlouva byla uzavřena jen jedním z manželů bez souhlasu druhého. Směrodatné totiž je, že podle obsahu zástavní smlouvy byli oba manželé jejími účastníky (jako zástavci); smlouva tedy netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, ale tím, že tento manžel v době podpisu zástavní smlouvy v důsledku duševní poruchy nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. Dovolací soud proto již dříve dospěl k závěru, že zástavní smlouva o zastavení věci patřící do společného jmění (do 31. 7. 1998 bezpodílového spoluvlastnictví) manželů, jejímiž účastníky jsou oba manželé a při jejímž podpisu jeden z manželů trpěl duševní poruchou, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, je absolutně neplatná (§ 38 odst. 2 obč. zák.), a že proto na základě takové smlouvy nemůže vzniknout zástavní právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3918/2015).

V projednávané věci byli účastníky zástavní smlouvy uzavřené dne 28. 7. 1993, kterou mělo být zřízeno zástavní právo k nemovitostem v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů H. C. a K. C., jako zástavci oba manželé – H. C. i K. C. Trpěla-li H. C. v době podpisu této zástavní smlouvy vskutku duševní poruchou, v jejímž důsledku nedokázala posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, a která ji proto činila k tomuto právnímu úkonu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. neschopnou, mělo to za následek – jak vyplývá z výše uvedeného - absolutní neplatnost zástavní smlouvy. Závěr soudů, že zástavní smlouva nemohla být neplatná z důvodu duševní poruchy H. C., neboť ji vedle H. C. uzavřel i její manžel K. C. a H. C. se neplatnosti ve smyslu ustanovení § 40a a 145 odst. 1 obč. zák. nedovolala, proto není správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 9) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2017


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu