Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:30 Cdo 6022/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.6022.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:E

30 Cdo 6022/2017-497



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 54/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 55 Co 176/2017-407, takto:


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 12 C 54/2013-368, připustil změnu žaloby (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal poskytnutí omluvy ve výroku přesně specifikovaného znění (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím, eventuálně konstatování porušení práv žalobce (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které směřoval proti výroku ve věci samé. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Otázka, zda v jednání příslušníků Policie České republiky lze spatřovat exces, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud shledal, že uvedené jednání policistů při silniční dopravní kontrole exces nepředstavuje, neboť policisté tímto jednáním nesledovali uspokojování svých zájmů či potřeb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněný pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání ohledně předkládané právní otázky je ovšem nepřípustné již z toho důvodu, že její opačné vyřešení navrhované dovolatelem by k příznivějšímu výsledku řízení pro dovolatele vést nemohlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu by totiž v případě tzv. excesu neodpovídal za vzniklou újmu stát, nýbrž škůdce (dotyčný policista) přímo sám, což by bez dalšího vedlo k zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2410/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, uveřejněný pod číslem 49/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Předkládaná otázka hmotného práva, zda „postup policistů při kontrole žalobce v projednávané věci, byť formálně opřený o oprávnění podle zákona, ale spočívající v účelovém prodlužování kontroly a stupňování požadavků na kontrolovaného řidiče a přitom neopřený o konkrétní podezření z porušení předpisů, je zneužitím práva a šikanou kontrolované osoby (řidiče)“ přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť dovolatel buduje svou právní úvahu na odlišném skutkovém základě (účelové prodlužování kontroly, stupňování požadavků), než jaký byl v řízení prokázán. Dovolací soud je přitom vázán skutkovým stavem věci tak, jak byl prokázán před soudy nižších stupňů (§ 241a odst. 6 o. s. ř.) a námitka proti skutkovým zjištěním není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario).

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani dovolatelem předložené otázky procesního práva, za jakých okolností je možno se spokojit s provedeným listinným důkazem (a nedoplňovat dokazování výslechem svědka) a zda je možno zamítnout návrh na doplnění dokazování výslechem svědka z důvodu předběžného posouzení, jak by svědek vypovídal, neboť dovolatelem předkládané řešení těchto otázek by nemohlo vést k pro něj příznivějšímu výsledku ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010). Prokázaný skutkový stav ohledně délky provedené silniční dopravní kontroly a požadavků policistů při kontrole se totiž v podstatných bodech neliší od vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§ 79 odst. 1 o. s. ř.).

Odkazy žalobce na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se šikanózního výkonu veřejné moci nejsou případné, neboť uvedená rozhodnutí Ústavního soudu vycházejí vesměs z jiných skutkových okolností. Přiléhavý není ani odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 7 As 83/2010, jímž dovolatel hodlal podpořit svou úvahu, že silniční dopravní kontrola nepředstavovala „legitimní úřední úkon, ale bezdůvodnou policejní buzeraci a šikanu“, neboť v odkazované věci policista projevil v souvislosti s řešením údajného přestupku na úseku dopravy (držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla) při jeho řešení na místě samém neobvyklou horlivost a důkladnost v tom, že podrobil řidiče kontrole dokladů a testu, zda není pod vlivem alkoholu, jakož i rozsáhlé kontrole technického stavu vozidla a povinné výbavy (kontrola výstražného trojúhelníku, klíče na kola, lékárničky, reflexní vesty, žárovek, ale i shody pneumatik s typem předepsaným pro provoz vozidla a stavu dezénu rezervního kola, které bylo z tohoto důvodu třeba odmontovat z umístění na spodku vozidla). Jedná se opět o věc skutkově nesrovnatelnou, neboť v projednávané věci se jednalo o silniční dopravní kontrolu, kdy ani podle žalobních tvrzení nebylo na dovolateli požadováno více než předložení povinné výbavy (lékárničky) a provedení orientační dechové zkoušky, přičemž celkovou délku kontroly (necelou hodinu) prodloužila skutečnost, že dovolatel (veden svým právním názorem, že policisté nejsou oprávněni namátkovou silniční kontrolu provádět) lékárničku odmítl předložit, a zejména též skutečnost, že dovolatel a vedlejší účastník (spolujezdec) na místě sepisovali podrobné vyjádření k oznámení přestupku. Uzavřel-li odvolací soud, že se za takových okolností ze strany zasahujících policistů nemůže jednat o zneužití výkonu práva, nikterak se od judikatury soudu dovolacího neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1531/2011).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. 4. 2020


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu