Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2019
Spisová značka:21 Cdo 3400/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3400.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Okamžité zrušení pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:E

21 Cdo 3400/2018-529



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 564/6, proti žalované OPTAGLIO a. s. se sídlem v Lochovicích, Obora č. 20, IČO 48950076, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova č. 2449/5, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o 87 224 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 166/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2018 č. j. 23 Co 26/2018-463, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 631,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Skály, advokáta se sídlem v Praze 8, Voctářova č. 2449/5.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 č. j. 23 Co 26/2018-463 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru postačí, pokud alespoň jeden z vytýkaných skutků dosahuje intenzity požadované zákonem, že jednání žalobce spočívající v užívání referentského automobilu žalované bez jejího souhlasu (dne 4. 9. 2014 žalobce opustil areál v XY v referentském automobilu, aniž by jeho převzetí nahlásil na recepci společnosti a aniž by měl schválenou jakoukoliv pracovní či soukromou cestu, vozidlo následně nevydal, parkoval s ním mimo areál žalované, na dotaz ředitele i jednatele žalované ze dne 10. 9. 2014 a 11. 9. 2014 sdělil, že neví, kde se vozidlo nachází, a i přesto, že věděl, že vozidlo žalovaná hledá, ho i nadále používal) požadované intenzity dosahuje a že toto jednání je útokem na majetek zaměstnavatele, který je třeba posoudit jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, jakož i právní závěr o řádném skutkovém vymezení tohoto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce výkladu vázanosti soudu kvalifikací porušení povinnosti zaměstnance provedené zaměstnavatelem dospěl dovolací soud již dříve k závěru, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). K otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000.

K otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele je na místě poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejn��ný pod č. 25 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a v něm vyjádřený právní názor, podle kterého útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, anebo na právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3325/2012 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci, a že jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam; současně je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1229/2014).

K vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, podle kterých v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru musí být jeho důvod uveden tak, aby bylo nepochybné, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být zaměstnancem porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; k otázce možnosti zaměstnavatele, aby ve svém jednostranném právním úkonu směřujícímu k rozvázání pracovního poměru uplatnil více důvodů, srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2996/2007.

Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. 21 Cdo 379/2000, že se odvolací soud při posuzování platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovanou žalobci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), pak přehlíží, že soudy ve věci, v níž bylo uvedené rozhodnutí vydáno, vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže spočívat na vyřešení dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, zda ustanovení § 20 odst. 2 zákon��ku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (podle kterého nebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah, učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním) dopadá též na případy, kdy právní úkon nebyl učiněn ve formě, kterou vyžadovala dohoda smluvních stran, neboť písemnou formu posuzované dohody o změně pracovní smlouvy z května 2013 vyžadoval zákon (§ 34 odst. 4 zákoníku práce v uvedeném znění) a dohoda účastníků v pracovní smlouvě zákonem stanovenou písemnou formu tohoto právního úkonu pouze deklarovala, tedy nezakládala; namítá-li dovolatel, že soudy při svých závěrech činěných v souvislosti s dohodou účastníků o změně pracovní smlouvy ve sjednaném místě výkonu práce (kterou bylo místo výkonu práce dovolatele – vedle stávajícího místa v XY – rozšířeno i na XY) dostatečně nezvážily ustanovení § 34a zákoníku práce a jeho úpravu „pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad“, v dovolání jednak dostatečně nevymezil důvod dovolání (právní otázku, jejíž vyřešení odvolacím soudem považuje za nesprávné), jednak ani neuvedl údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., z něhož vyplývá, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [svůj nesouhlas s výkladem právního úkonu, na základě kterého začal vykonávat pro žalovanou práci v XY, dovolatel založil na svém nesouhlasu se skutkovým závěrem soudů, podle kterého v květnu 2013 účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy ve sjednaném místě výkonu práce, na jejímž základě nadále vedle stávajícího místa výkonu práce v XY bude žalobce „vykonávat pracovní úkoly nově převážně v areálu v XY, kam měl zaměstnavatel převést sídlo“, předestírá svoji verzi skutkového stavu (že „rozhodně žalobce neprojevil žádnou vůli v jakékoliv formě – natož písemné – změnit pracovní smlouvu a místo výkonu práce“, že žalobce „jen vyhověl jednostrannému příkazu žalované a vykonával práci kromě v XY i v XY tím, že tam připravoval přesun firmy“), na jejímž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci (podle kterého výkon práce žalobce při zajištění přestěhování sídla společnosti včetně výroby z XY do XY „je třeba posoudit jako výkon práce žalobce mimo sjednané místo výkonu práce v pracovní smlouvě na pokyn zaměstnavatele, a tedy jako pracovní cesty“ a „z tohoto titulu potom žalobci přísluší cestovní náhrady za stravné a ubytování“], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 31. 1. 2019


předseda senátu