Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/04/2020
Spisová značka:21 Cdo 2763/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2763.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 a 2 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

21 Cdo 2763/2019-157



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinou Čejkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské nám. č. 828/23, proti žalované České zemědělské univerzitě v Praze se sídlem v Praze 6, Kamýcká č. 129, IČO 60460709, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská č. 1037/38, o 213.360 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 41/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 23 Co 352/2018-133,
takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Bergera, advokáta se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská č. 1037/38.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 23 Co 352/2018-133, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno
pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.

Žalobce, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.

Žalobce sice předkládá k posouzení několik otázek, o nichž formálně tvrdí, že se dílem při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a dílem, že nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny; ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, případně předkládá svoji vlastní skutkovou verzi, od níž potom odvíjí údajný rozpor s judikaturou dovolacího soudu, popř. tvrzení o neřešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a dílem předkládá k vyřešení otázky k závěrům, na nichž není vůbec rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jde tak o námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Je-li totiž skutkovým tvrzením, na němž je nárok uplatněn a jímž je soud vázán (nikoliv tedy právním hodnocením účastníka – srov. ustanovení § 153 o.s. ř. a k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tvrzení, že žalobce začal ode dne 1. 10. 2012 vykonávat a vykonával do konce roku 2013 pro žalovanou pedagogickou činnost v závislém (pracovním) poměru a tuto práci pro žalovanou vykonával „bez běžné pracovní smlouvy v písemné podobě“ (srov. tvrzení v žalobě), které posléze upřesnil (dotvrdil) tak, že pokyny k práci mu udělovala E. Š., tajemnice fakulty (srov. protokol o jednání u soudu prvního stupně ze dne 1. 9. 2016) a že o své pracovní smlouvě jednal s Š. a „přijal její nabídku, že bude pracovat na poloviční úvazek 20 hodin“ a že takto byl dohodnut pracovní poměr na dobu neurčitou za mzdu podle tarifu žalované (srov. protokol o jednání u soudu prvního stupně ze dne 2. 3. 2017), k písemnému uzavření smlouvy však přes jeho urgence nedošlo, a je-li ohledně tohoto tvrzení skutkovým závěrem soudů (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že „…(tato) tvrzení žalobce nebyla v řízení prokázána, naopak byla vyvrácena…“ (srov. závěry učiněné v bodu 26. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které odvolací soud akceptoval – srov. body 14. a 16. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), potom ovšem právní závěr odvolacího soudu, že žalobci nároky, které by mu mohly plynout z výkonu závislé činnosti (pracovního poměru, popř. tzv. faktického pracovního poměru), nenáleží, je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Neexistence skutkových zjištění, že by žalovaná vůbec kdy (prostřednictvím tajemnice Š.) jednala s žalobcem o tom, že by s ním byl sjednán pracovní poměr, že by mu (jako zaměstnanci) dávala pokyny k výkonu práce a že by s takovou činností souhlasila (opět prostřednictvím Š.), vylučuje vznik pracovního poměru podle pracovní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 992/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2034/2019 a zde vyslovený právní závěr, že „…podle ustálené judikatury dovolacího soudu vznikají pracovní smlouva, dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti určitého obsahu…“); uvedený závěr vylučuje také vznik tzv. „faktického pracovního poměru“ [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002, a zde vyslovený právní názor, že „tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro ,zaměstnavatele‘ (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 zák. práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr. Není-li pracovní smlouva (dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) sjednána platně (v tomto případě údajně sjednaný druh práce učitele na vysoké škole v rozporu s ustanovením § 70 odst. 3 zákona
č. 111/1998 Sb., ve znění do 31. 8. 2016, než nabyl účinnosti zákon č. 137/2016 Sb.), nemůže vzniknout pracovní poměr (jiný základní pracovněprávní vztah) jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy…“, k otázce toho, z jakých skutečností se vznik tzv. „faktického pracovního poměru“ dovozuje, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 6014/2016 a zde vyslovený právní názor, že „..splnění předpokladu vzniku tzv. faktického pracovního poměru spočívajícího ve výkonu práce ,s vědomím zaměstnavatele‘ nelze spojovat jen se samotnou vědomostí zaměstnavatele, která představuje objektivní stav, jenž odráží, že se zaměstnavateli dostalo informace o určité skutečnosti (o tom, že fyzická osoba, se kterou neuzavřel platnou pracovní smlouvu, popřípadě dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr, pro něj vykonává práci); vyžaduje též, aby zaměstnavatel byl s touto informací (vědomostí) srozuměn, tedy aby s ní souhlasil. Projevem tohoto souhlasu zpravidla bude, že zaměstnavatel umožní fyzické osobě vstup na pracoviště, kde jí přidělí práci, k jejímuž výkonu jí poskytne pracovní prostředky a uděluje pokyny…“].

Přípustnost dovolání tak nemůže založit námitka nesprávnosti výkladu studijního řádu jako interního předpisu vysoké školy, ani námitka nesprávného řešení otázek „zda interní předpis vysoké školy lze vykládat v neprospěch studenta a slabší strany“ a „zda vysoká škola může studentovi jednostranně uložit více studijních povinností“ a „zda vysoká škola může nařídit pedagogickou praxi výlučně ve svůj prospěch“, neboť, jak vyplývá z předchozího výkladu, na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nestojí; ostatně, ani žalobce z (případného) porušení studijního řádu ze strany žalované žádné nároky neuplatňuje. To samé platí také o námitce „nesprávného výkladu dohody o provedení práce“, resp. k otázce „doby přímé pedagogické činnosti a doby přípravy na výuku“, neboť opětovně na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nestojí a žalobce žádné nároky z této dohody neuplatňuje (žalobce vysloveně popírá, že by z této dohody cokoli uplatňoval, neboť má za to, že bylo z této dohody plněno); navíc žalobce ve vztahu k této dohodě uplatňuje vlastní skutkové závěry o obsahu této dohody a o jejím splnění („žalobce měl podle této dohody vypracovat pro žalovanou studijní materiály, za což dostal od žalované zaplacenou odměnu“). Jde tak o námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Namítá-li dále žalobce tzv. jiné vady řízení (veškerá argumentace pod bodem IV. odůvodnění dovolání, tedy vady při provedení důkazu svědeckou výpovědí E. Š.), pak jde o námitku, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tvrzení žalobce o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 5. 2020


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu