Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/11/2019
Spisová značka:11 Tdo 692/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.692.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1, 2 písm. b, c) tr. zákoníku
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D

11 Tdo 692/2019-241



USNESENÍ

Nevyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2019 o dovolání obviněného J. A., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 1 2019, č. j. 12 To 331/2018-192, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 52/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. A. odmítá.


Odůvodnění:


I.
Dosavadní průběh řízení


1. Obviněný J. A. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 11. 2018, č. j. 17 T 52/2018-170, uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:

dne 19. 6. 2017 okolo 11:20 hodin, kdy byl kontrolován pracovníky Celní správy Královéhradeckého kraje v obci XY, okr. Trutnov, vědomě bez jakéhokoliv povolení v rozporu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog, příloha č. 1, a ustanovením § 21 odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, dovezl z Polské republiky do České republiky přes hraniční přechod XY jako spolujezdec vozidla Toyota Corolla, rzv XY, 1600,2 g tablet léku GALPSEUD a 20 plastových balení léku GALPSEUD po 100 tabletách, přičemž jedna tableta obsahuje 60 mg pseudoefedrinu, tedy prekursor podle přílohy č. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11.02.2004, o prekursorech drog, když léky měl ukryté během převozu ve svém batohu pod bundou, přičemž daného jednání se dopustil, ač rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 13 T 141/2010 ze dne 11.10.2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky Zlín sp. zn. 6 To 544/2010 ze dne 16.12.2010 byl odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2, písm. b) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců, který vykonal dne 2.1.2015.

2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně odsoudil obviněného podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně, vedle uvedeného trestu, podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to konkrétně 1600,2 gramů bílých kulatých tablet s vlisem č. 60 léku GALPSEUD a 20 plastových dóz s názvem GALPSEUD s uvedenou účinnou látkou pseudoefedrin hydrochlorid 60 mg obsahující po 100 kusech bílých kulatých tablet s vlisem č. 60, celkem 2000 tablet.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, a to do všech výroků napadeného rozsudku, odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl, jako nedůvodné.


II.
Dovolání a vyjádření k němu


4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvádí, že nesouhlasí s výrokem odvolacího soudu, že jeho odvolání není důvodné, k čemuž poukázal na všechna svá předchozí vyjádření učiněná v dané trestní věci, přičemž některá z těchto označil i za přílohy svého dovolání. Co se týče důvodů usnesení odvolacího soudu, namítá obviněný, že dle jeho názoru odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nesplňuje náležitosti stanovené v § 125 odst. 1 tr. řádu, neboť z něj prý vůbec není patrno, jak se daný soud vypořádal s obhajobou obviněného. V tomto směru pak obviněný poukazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, přičemž namítá, že dne 25. 10. 2018 jednak nebyl při vazebním zasedání vůbec zastoupen svým advokátem (rozuměj obhájcem), a soud prvního stupně se nijak nesnažil tohoto o konání vazebního zasedání v trestní věci obviněného ani vyrozumět. K tomu obviněný dále uvádí, že přestože tuto námitku vznesl v řízení před soudy nižších stupňů, žádný z nich se s ní nevypořádal.

5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů označily provedené dokazování za dostatečné, ačkoliv se obviněný domáhal provedení dalších důkazů (ohledání jeho mobilního telefonu a dále knihy pojednávající o jeho nevině) a nebyly prý ani vzaty v potaz jeho ušlechtilé pohnutky a skutečnosti, které jej vedly k danému jednání. Obviněný dále vyslovuje přesvědčení, že v důsledku shora popsaných údajných pochybení soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, jakož i k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Závěrem svého dovolání obviněný vyslovuje přesvědčení o své nevině a „domáhá se“ beztrestnosti. Z těchto důvodů pak navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu shora označené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal, zejména provedl jím navrhované důkazy, a rozhodl.

6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se k dovolání obviněného vyjádřila dne 3. 5. 2019. Stran obviněným deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu předně uvedla, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uvedený dovolací důvod nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, ale pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. K tomu státní zástupkyně dále uvedla, že z dozorového spisu Okresního státního zastupitelství v Trutnově není zřejmé, zda o konání vazebního zasedání dne 25. 10. 2018 byl obhájce obviněného vyrozuměn či nikoliv, avšak v případě, kdy by o konání vazebního zasedání obhájce vyrozuměn nebyl, mělo by takové procesní pochybení za následek, že v dalším řízení proti obviněnému by nebylo možné použít důkazy v takovém vazebním zasedání provedené. Z rozhodnutí obou soudů nižších stupňů se však dle státní zástupkyně nepodává, že by se výrok obviněného shora uvedeným trestným činem opíral o jeho výpověď učiněnou ve vazebním zasedání, pročež související námitky obviněného označila za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, namítla státní zástupkyně, že obviněným rozporovaná správnost hodnocení důkazů, jakož i výhrady vůči neprovedení jím navrhovaných důkazů, nepředstavují námitky, jež by byly podřaditelné pod daný (ale i jakýkoliv jiný) dovolací důvod, neboť jsou založeny výhradně na polemice s hodnocením důkazní situace a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. V projednávané věci přitom podle státní zástupkyně nejde ani o případ tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a následným právním posouzením, ani o opomenutí některých důkazních návrhů obviněného. Soudy nižších stupňů podle státní zástupkyně řádně a přesvědčivě vysvětlily, proč důkazní návrhy obviněného nepovažovaly za relevantní z hlediska objasnění skutkového stavu dané trestní věci, popřípadě proč tyto shledaly nadbytečnými. Státní zástupkyně tak uzavřela, že obviněným uplatněné námitky se míjí s obsahem daného dovolacího důvodu, tak, jak tento vymezila konstantní judikatura Nejvyššího soudu. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

7. Obviněný – v reakci na vyjádření státní zástupkyně – jednak zaslal Nejvyššímu soudu kopii stránky z webového prohlížeče zobrazující komunikaci na údajně jeho Twitterovém účtu, a dále uvedl, že nemá „žádný papír od vazby“, načež opět připomenul, že o vazebním zasedání, které se konalo dne 25. 10. 2018, nebyl vyrozuměn jeho obhájce a o tomto vazebním zasedání nebyl pořizován ani zvukový záznam, aniž by bylo uvedeno, proč tak soud prvního stupně učinil.


III.
Přípustnost dovolání


8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.

9. Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Obviněný v rámci dovolání uplatnil jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) a dále podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

10. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. řádu. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy], tak i ústavními principy (viz článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy. Tak jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho mít měl, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Účelem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu je totiž dosáhnout nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se ovšem úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, uveřejněné pod č. 23/2007 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy nepostačuje pouhé formální porušení práva na obhajobu, ale vzniklý stav se musí určitým způsobem odrazit i v meritu věci (naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy třeba nahlížet materiálně).

11. Oproti tomu dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

12. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

13. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).


IV.
Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že část obviněným uplatněných dovolacích námitek lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Zbývající námitky obviněného však již neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů [především podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu]. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně uvádí, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces.

15. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku předně odkazuje na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že při vazebním zasedání, které se konalo dne 25. 10. 2018, nebyl zastoupen svým obhájcem, přičemž soud prvního stupně se jej o jeho konání ani nesnažil vyrozumět. Současně obviněný tvrdí, že touto jeho námitkou, kterou v průběhu řízení před soudy nižších stupňů opakovaně vznášel, se prý žádný z nich nezabýval.

16. Nejvyšší soud k uvedenému předně konstatuje, že takto formulované námitky obviněného naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003], avšak po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i s obsahem spisu, tyto neshledal důvodnými. Z obsahu spisu se v prvé řadě podává, že obviněnému byl podle § 39 tr. řádu opatřením soudkyně soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2018, č. j. 0 Nt 394/2018-3, ustanoven obhájce – JUDr. Bořivoj Ježek, a to proto, neboť v dané věci byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. řádu a obviněný nevyužil práva si obhájce zvolit a nebyl mu ani zvolen jinou k tomu oprávněnou osobou. V trestní věci obviněného následně soud prvního stupně vydal (v pořadí již druhý) příkaz k zatčení obviněného ze dne 11. 10. 2018, č. j. 17 T 52/2018-138, neboť shledal, že je u něj dán důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu, kdy zajištění účelu vazby nebylo možné dosáhnout jiným opatřením. Na základě tohoto příkazu byl obviněný dne 24. 10. 2018 v 16:55 hod. zatčen a dne 25. 10. 2018 proběhlo vazební zasedání. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2018, č. j. 17 T 52/2018-146, byl obviněný podle § 68 odst. 1 tr. řádu vzat do vazby, a to z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu.

17. Z protokolu o vazebním zasedání se přitom podává, že obviněný byl před počátkem svého výslechu poučen o svých procesních právech, mimo jiné podle § 33 odst. 1 tr. řádu, čemuž porozuměl (srov. č. l. 143). Je pravdou, že obviněný zřejmě nebyl – neboť z obsahu protokolu o vazebním zasedán�� se nic takového nepodává – poučen o svém právu požadovat, aby obhájce byl přítomen při jeho výslechu, pokud je ve lhůtě 24 hodin od doby, kdy byl obviněný dodán na místo výslechu, dosažitelný (§ 69 odst. 6 in fine tr. řádu) a že obhájce obviněného o konání vazebního zasedání nebyl vyrozuměn (§ 73e odst. 1 tr. řádu). K uvedenému je však třeba říci, že obviněný byl poučen ve smyslu § 33 odst. 1 tr. řádu, přičemž součástí uvedeného poučení je i poučení obviněného o jeho právu žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce (§ 33 odst. 1 věta čtvrtá tr. řádu). Jak se však z daného protokolu o vazebním zasedání podává, obviněný se přítomnosti svého obhájce nedomáhal, na což poukázal i Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 2. 1. 2019, č. j. 12 To 332/2018-190, jímž stížnost obviněného proti usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2018, č. j. 17 T 52/2018-146, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.

18. Nejvyšší soud stran shora popsaného procesního stavu považuje za nutné zdůraznit, že postupem soudu prvního stupně byl obviněný (formálně vzato) zkrácen na svém procesním právu být vyslýchán za účasti svého obhájce, avšak za situace, kdy o tomto právu byl poučen (byť na základě § 33 odst. 1 tr. řádu, který představuje obecnou úpravu vůči speciálnímu ustanovení § 69 odst. 6 tr. řádu), ale neuplatnil jej. Uvedené je zřejmé i ze závěrečné řeči obhájce obviněného zachycené v protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 11. 2018 (č. l. 168), kde tento toliko konstatuje, že při daném vazebním zasedání nebyl zastoupen svým obhájcem (byť mu byl ustanoven) a soud prvního stupně obhájce obviněného o konání vazebního zasedání nevyrozuměl, nikoliv snad, že by nevyhověl jeho žádosti, aby obhájce byl přítomen jeho výslechu. Z hlediska posouzení důvodnosti obviněným vznesené námitky je pak dle Nejvyššího soudu rozhodné zjištění, že obsah výpovědi obviněného učiněné při vazebním zasedání, se nijak nedotýkal meritorní stránky jeho trestní věci, nýbrž čistě posouzení naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu [k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, uveřejněné pod č. 23/2007 Sb. rozh. tr., anebo ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 4 Tdo 755/2018]. Jinými slovy uvedené pochybení soudu prvního stupně nebylo s to jakkoliv ovlivnit výsledek trestního řízení.

19. V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za nezbytné k námitkám obviněného stran označeného dovolacího důvodu uvést, že je pravdou, že soud prvního stupně nereagoval na námitku obhájce (učiněnou v rámci jeho závěrečné řeči), že nebyl o konání vazebního zasedání vyrozuměn (viz č. l. 168). Nicméně jak již Nejvyšší soud uvedl výše, s touto námitkou se v rámci stížnostního řízení vypořádal Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 2. 1. 2019, č. j. 12 To 332/2018-190, přičemž jeho závěry Nejvyšší soud považuje, ve světle shora prezentované rozhodovací praxe, za dostatečně přesvědčivé. Dovolání obviněného tedy v tomto směru neshledal důvodným.

20. Co se týče obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že obviněným uplatněné dovolací námitky pod tento nelze podřadit, neboť směřují výlučně do oblasti dokazování, popřípadě formálně vzato směřují proti hmotněprávnímu posouzení skutku, avšak bez jakékoliv další právní argumentace a na základě skutkových zjištění konstruovaných samotným obviněným, která neodpovídají skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Jak se přitom podává z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je důsledně vyžadováno, aby v dovolání uplatněný dovolací důvod byl nejen skutečně tvrzen, ale rovněž odůvodněn konkrétními vadami (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 4 Tdo 408/2018). Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze podřadit i podle jím vytýkaných vad pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

21. Obviněný v rámci svého dovolání namítá, že „došlo k nesprávnému právnímu posouzení tohoto mého skutku a že na tomto nesprávném posouzení spočívají i tímto mým dovoláním napadená rozhodnutí.“ Z uvedeného – a z dovolání obviněného se žádné další konkrétní výhrady stran hmotně právního posouzení skutku nepodávají – není přitom dle Nejvyššího soudu vůbec zřejmé, v čem konkrétně obviněný spatřuje nesprávnost právní kvalifikace shora popsaného skutku jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) a c) tr. zákoníku. Není přitom úlohou Nejvyššího soudu jakkoliv nahrazovat či snad dotvářet dovolací argumenty obviněného (ostatně i z tohoto důvodu ustanovení § 265d odst. 2 tr. řádu zakotvuje, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce). Proto postačí uvést, že Nejvyšší soud posoudil právní kvalifikaci přijatou soudem prvního stupně jako odpovídající jeho aktuální rozhodovací praxi stran dané skutkové podstaty, a to včetně výkladu znaku „přípravek obsahující prekursor“ ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017).

22. Pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný odkazuje na svá předchozí vyjádření učiněná v průběhu dané trestné věci, když dovolání lze podat jen z taxativně vyjmenovaných důvodů, čemuž musí odpovídat (mimo jiné) i podřazení dovolacích námitek pod konkrétní dovolací důvod. Námitky vznášené obviněným v průběhu celého trestního řízení nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel jednotlivých stadií a fází trestního řízení, jakož i jednotlivých opravných prostředků, které lze v jeho průběhu uplatnit, není totožný.

23. Nejvyšší soud konečně neoslyšel ani zbývající výhrady obviněného, jež sice nelze subsumovat pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů, avšak lze je podřadit pod ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Jak totiž připomněl Ústavní soud ve shora citovaném stanovisku jeho pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, platí, že závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud článek 4, článek 90 a článek 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.

24. V duchu těchto závěrů Ústavního soudu se proto Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného spočívající v neprovedení jím navržených důkazů, konkrétně „mobilního telefonu s návodem k použití a knihy pojednávající o mé (obviněného) nevinně“, neboť uvedená souvisí s problematikou tzv. opomenutých důkazů a zajištěním práva na spravedlivý proces. Z uvedeného práva přitom ve vazbě na důkazní návrhy účastníků řízení vyplývá požadavek, aby soud o těchto nejen rozhodl, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů (srov. např. § 125 odst. 1 či § 134 odst. 2 tr. řádu), ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s článkem 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02).

25. K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že provedení navržených důkazů se obviněný domáhal již v řízení před soudem prvního stupně, když uvedl, že „Chtěl bych k tomu ještě dodat důkaz – mobilní telefon, který dokazuje, že vše vidím v datech, mobilní telefon mám ve skladě. Je tam, jak jednám s hlavami státu, D. T. a M. pro mě zasadili strom.“ (č. l. 163 verte) a dále se domáhal provedení důkazu jeho knihou (č. l. 167 verte). Jak se přitom podává z obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 11. 2018 (č. l. 163-169), soud prvního stupně těmto důkazním návrhům obviněného nevěnoval žádnou pozornost, jinými slovy tyto zcela přehlédl. Uvedené procesní pochybení soudu prvního stupně však v rámci odvolacího řízení napravil soud odvolací, když o opětovně vznesených důkazních návrzích obviněného usnesením vyhlášeným v rámci veřejného zasedání konaného dne 2. 1. 2019 rozhodl (č. l. 188), a to tak, že tyto pro jejich nadbytečnost zamítl. V odůvodnění svého dovoláním napadeného usnesení pak odvolací soud konstatoval, že důkazním návrhům obviněného nevyhověl, neboť tyto s projednávanou věcí zjevně nesouvisely (viz strana 2 jeho usnesení). Nad rámec výše uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že důkazní návrhy obviněného měly zcela zjevně za cíl podpořit jeho účelovou legendu, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu, se dopustil v součinnosti s orgány Spojených států amerických, a to za účelem poukázání úniku léku GALPSEUD z Polska, který se užívá jako prekurzor k výrobě pervitinu. Protože se však tato tvrzení obviněného na základě provedeného dokazování prokázala jako zcela smyšlená, a protože se s důkazními návrhy obviněného posléze řádně vypořádal odvolací soud, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani tato námitka obviněného není důvodná.

26. Nejvyšší soud se dále neztotožnil ani s výhradou obviněného dotýkající se jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, totiž že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nesplňuje náležitosti stanovené ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu. Pomine-li totiž Nejvyšší soud výhrady stran odůvodnění daného rozsudku učiněné shora, je třeba říci, že uvedené se nijak nevymyká zákonným ani judikaturním požadavkům na něj kladeným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Ani tuto námitku obviněného proto nelze označit za důvodnou.

27. Konečně namítl-li obviněný, že „nemá žádný papír od vazby“, je třeba říci, že usnesení soudu prvního stupně, jímž byl obviněný vzat do vazby, mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 31. 10. 2018 a jeho obhájci do datové schránky dne 9. 11. 2018 (č. l. 146 verte).

28. Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i řízení jim předcházející, a to včetně procesu dokazování, v konečném důsledku odpovídají požadavkům stanoveným za účelem naplnění účelu trestního řízení – jímž je v prvé řadě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení (tj. zjištění materiální pravdy) –, formulovaným v ustanoveních § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 tr. řádu.


VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu


29. Nejvyšší soud konstatuje, že na základě shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 1. 2019, č. j. 12 To 331/2018-192, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 11. 2018, č. j. 17 T 52/2018-170, nevykazuje takové vady, pro které by musel z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu přistoupit k jeho zrušení. Na tomto základu proto nezbylo než uzavřít, že dovolání obviněného J. A. posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].


Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. 7. 2019


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.