Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/17/2018
Spisová značka:30 Cdo 2146/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2146.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:
Dotčené předpisy:§ 11 a 13 obč. zák.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

30 Cdo 2146/2018-130



USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce nezl. , zastoupeného otcem Z. K., a Mgr. Miloslavem Tuháčkem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 288, proti žalované Nemocnici Strakonice, a.s., se sídlem ve Strakonicích, Radomyšlská 336, IČO 26095181, za vedlejšího účastenství na straně žalované Hasičské vzájemné pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 2, Římská 2135/45, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 44/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. ledna 2018, č. j. 1 Co 78/2016-98, takto:

I. Dovolání žalobce se o d m í t á.

II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. června 2016, č. j. 11 C 44/2015-73, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 800 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, a výrokem II. nepřiznal žalované a vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu nákladů řízení

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 13 odst. 1 až 3 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen obč. zák.). Vyšel ze zjištění, že dne 16. července 2008 zemřela po porodu mrtvě narozeného dítěte matka žalobce N. K. v nemocnici žalované. Dne 11. listopadu 2009 uzavřel žalobce spolu s dalšími pozůstalými, zastoupenými advokátkou, dohodu s žalovanou o narovnání v částce 1 700 000 Kč. Dne 1. června 2010 podal žalobce u Okresního soudu ve Strakonicích žalobu na náhradu škody za usmrcení osoby blízké, ve které bylo tvrzeno, že dohoda o narovnání je neplatná. Žalobce byl v té době zastoupen advokátem, který měl mít pokyn uplatnit u soudu také nároky z titulu ochrany osobnosti. Takováto žaloba resp. změna žaloby byla podána obecnou zmocněnkyní žalobce až dne 21. května 2013. Touto změnou žaloby se žalobce domáhal zaplacení další částky 800 000 Kč z titulu ochrany osobnosti. Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení ve vztahu k požadavku na zaplacení nemajetkové újmy vznesenou žalovanou, kterou shledal důvodnou, neboť právo žalobce se promlčelo uplynutím tří let od úmrtí matky žalobce (podle § 100 a násl obč. zák.), tedy dne 17. 7. 2011, přičemž změna žaloby byla podána dne 21. května 2013. Tvrzení žalobce, že v dané době panovaly pochybnosti, zda vůbec nárok lze uplatnit s ohledem na nejednotnou judikaturu v otázce promlčení, shledal účelovým, neboť důvodem, proč nebyl nárok na nemajetkovou újmu uplatněn již společně s nárokem na náhradu škody podle § 444 obč. zák. v roce 2010, bylo opomenutí právního zástupce žalobce při formulaci žaloby podané v roce 2010, což nemůže jít k tíži žalované strany. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal ani v rozporu s dobrými mravy s přihlédnutím k jejímu argumentu, že neexistuje jakékoliv rozhodnutí, které by dovodilo odpovědnost žalované za úmrtí matky žalobce, přičemž přes tuto skutečnost žalovaná na základě napadené dohody o narovnání vyplatila žalobci, jeho sourozencům a otci částku 1 700 000 Kč.

Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. ledna 2018, č. j. 1 Co 78/2016-98, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil souhlas se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, vyšel především z jeho závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době (§ 100 a násl. obč. zák.). V době, kdy žalobci podali žalobu na odškodnění pozůstalých (dne 1. 6. 2010), byla již judikatura ohledně promlčení náhrady nemajetkové újmy v penězích sjednocena. Odvolací soud se ztotožnil i s důvody soudu prvního stupně, který neshledal, že by uplatnění námitky promlčení žalovanou v daném případě představovalo zneužití tohoto institutu na úkor žalobce. Konstatoval, že liknavost žalobce, resp. jeho zástupce, v uplatňování práv z ochrany osobnosti u soudu nelze přičítat straně žalované.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 7. února 2018 a právní moci nabyl téhož dne.

Žalobce dne 4. dubna 2018 podal proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o.s.ř., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce, zda uplatnění námitky promlčení ze strany žalované, vztahující se na úhradu nemajetkové újmy, je či není v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel uvádí příklady rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 26 Cdo 45/2010, 25 Cdo 2898/99, 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, 25 Cdo 2905/99, 33 Cdo 1864/2000 a na závěr i rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008), ze kterých vyvozuje svůj náhled na věc se závěrem, že odvolací soud z hlediska jeho vlastní judikatury zhodnotil zjištěné okolnosti povrchně, silně zjednodušeně a nedostatečně. Znovu se dovolává neustálené judikatury týkající se promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy, přičemž sám uvádí, že již v průběhu roku 2009 velký senát NS ČR tuto problematiku ustálil se závěrem, že náhrada nemajetkové újmy v penězích se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době. Domnívá se současně, že žalovaná sama způsobila neplatnost dohody o narovnání a z toho důvodu se jeví její námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Dále se dovolává i mnohých pochybení ze strany soudu (neustanovení zástupce z řad advokátů nezletilému, nečinnost opatrovnického soudu, délka řízení). Podle názoru dovolatele si tento sám tuto situaci nezpůsobil, ale způsobila ji žalovaná, která byla s nepříznivou situací žalobce seznámena. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 3. května 2018. Uvedla, že trvá na tom, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy je promlčen, a že byť nebyla prokázána v řízení její odpovědnost, přesto poskytla žalobci a jeho příbuzným vyrovnání. Domnívá se, že situaci, ve které se žalobce nachází, nezavinila, jak tvrdí žalobce, žalovaná, ale samo chování žalobce, osob jemu blízkých a jeho zástupci. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ač dovolatel odkazuje na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, a další rozhodnutí dovolacího soudu a dlouze z nich cituje, domnívá se mylně, že dovolatelova situace odůvodňuje jeho názor, že námitka promlčení podaná žalovanou je v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud dostatečně a přehledně zdůvodnil působení žalované v předmětné věci, její přístup (dobrovolně uzavřená dohoda o narovnání s poskytnutím peněžní částky) a další jednání směřující k zmírnění nepříznivé situace žalobce a jeho blízkých příbuzných, a to vše bez prokázání nesporné zodpovědnosti žalované za úmrtí matky dovolatele. Opakované tvrzení žalobce, že se nemohl v daném období orientovat v právní problematice, nemůže být ve světle zjištěných skutkových okolností, kdy byl od začátku zastoupen advokátem, přičítáno k tíži žalované.

Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví dovolatel svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění dovolání dostačujícím, a tím přípustným.

Dlužno pak dodat, že nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přitom sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem, tj. jeho nesouhlas se zákonnou úpravou, nenaplňuje předpoklady přípustnosti dovolání.

S ohledem na uvedené vady podaného dovolání, které obsahově nenaplňuje předpoklady vymezené ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 téhož zákona, proto Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o.s.ř., za situace, kdy žalovaná byla ve sporu sice úspěšná, ale vzhledem k poměrům nezletilého žalobce a k předmětu sporu shledal použití moderačního ustanovení na místě.

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. 10. 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu