Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/05/2018
Spisová značka:28 Cdo 1799/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1799.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Rehabilitace (soudní i mimosoudní)
Náhradní pozemek
Pozemkový úřad
Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C

28 Cdo 1799/2018-641

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) K. S., nar. XY, bytem XY, a b) K. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 81/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2017, č. j. 20 Co 5/2017-498, t a k t o:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Nymburce částečným rozsudkem ze dne 7. 10. 2016, č. j. 7 C 81/2015-457, řízení v části žaloby zastavil (výrok I.), připustil změnu (rozšíření) žaloby, kterou se žalobce a) a původní žalobce b) – R. V. domáhali nahrazení projevu vůle žalované k převodu pozemku parc. XY v obci a k. ú. XY (výrok II.), a rozhodl o nahrazení projevu vůle žalované spočívajícího v uzavření smlouvy o bezúplatném převodu výše uvedeného pozemku do vlastnictví původních žalobců (výrok III.). Žalobci tvrdili, že jejich restituční nárok dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), potvrzený rozhodnutími pozemkového úřadu, nebyl dosud vypořádán s ohledem na zcela nepostačující rozsah a kvalitu pozemků nabízených k převodu Státním pozemkovým úřadem, jehož postup lze bezpochyby označit za liknavý a svévolný. Soud konstatoval, že žalobci jsou oprávněnými osobami disponujícími nárokem na vydání náhradních pozemků v celkové hodnotě 671.018,14 Kč, jenž vyplývá z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 9. 12. 2013 a 11. 9. 2014, a nastíněnou argumentaci akceptoval, neboť z předložené nabídky pozemků zjistil, že v XY a blízkém okolí nejsou nabízeny pozemky v dostatečné rozloze a hodnotě, aby mohl být uspokojen restituční nárok žalobců. Odvolávaje se na znalecký posudek Yvetty Šléglové uzavřel, že u náhradního pozemku nedošlo ke změně jeho zařazení v územně plánovací dokumentaci města XY, a při jeho ocenění dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., vycházel ze stavu (který se nezměnil) k datu vydání rozhodnutí, nikoliv ke 24. 6. 1991. Jelikož převodu pozemku uvedeného shora nic nebránilo, soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 20 Co 5/2017-498, zmíněný rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl napaden odvoláním žalované, potvrdil. Odvolací soud, vyšed ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uvedl, že si žalovaná při vypořádávání restitučního nároku žalobců počínala liknavě, pročež se tito nyní mohou dožadovat převodu konkrétního náhradního pozemku, přestože daná nemovitost nebyla zahrnuta do veřejných nabídek. Žalobci z důvodu dlouhodobé absence rozhodnutí o jejich restitučním nároku mohli žádat o vydání náhradních pozemků až v době, kdy již ve veřejném seznamu náhradních pozemků byly evidovány jen malé rozlohou, na sebe vzájemně nenavazující, tedy takové, z nichž nelze vytvořit funkční celek, nebo které jsou zatíženy dlouhodobým nájmem, a žalobci by na nich nemohli hospodařit. Rovněž postup soudu prvního stupně při zjišťování ceny vydávaného pozemku považoval odvolací soud za korektní s ohledem na jeho zemědělský charakter, dle něhož byl i oceněn. Okresní soud tak nepochybil, pokud předmětné žalobě částečně vyhověl.

Proti tomuto rozsudku brojí žalovaná dovoláním, v němž namítá, že nebyla Nejvyšším soudem jednotně vyřešena otázka hmotného a procesního práva týkající se její údajné liknavosti. Dovolatelka trvá na tom, že nelze bez dalšího vyhodnotit jako liknavost, jestliže vydání rozhodnutí pozemkového úřadu trvalo takřka 20 let. Tvrzení žalobců, že s nimi bylo ze strany žalované jednáno nekorektně, nebylo nikterak prokázáno, naopak je zcela zřejmé, že veřejná nabídka pozemků byla v rozhodném období z hlediska kvalitativního i kvantitativního dostatečnou, avšak žalobci na vyhlašované nabídky nereflektovali, čímž bránili uspokojení vlastních nároků. Žalovaná má dále za to, že došlo k nesprávnému ocenění náhradních pozemků, neboť mělo být postupováno dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., podle které se tyto oceňují ke dni vydání, a nikoliv ke dni účinnosti zákona o půdě. Nejvyššímu soudu tudíž navrhuje, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Své dovolání žalovaná doplnila ještě podání ze dne 7. 6. 2018 (tedy po lhůtě zakotvené v ustanoveních § 240 a § 241b odst. 3 o. s. ř.), v němž zdůraznila již vyřčené argumenty.

Usnesením ze dne 6. 3. 2018, č. j. 7 C 81/2015-627, okresní soud rozhodl, že v řízení na místě žalobce b) R. V., zemřelého dne 11. 9. 2017, bude pokračováno s K. Š.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované však žádnou otázku ve smyslu právě citovaného ustanovení neskýtá, pročež je Nejvyšší soud nemohl shledat přípustným.

V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je dlouhodobě artikulován názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani zákonem č. 131/2006 Sb., jímž bylo vloženo ustanovení § 11a, nově reglementující proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

Těžiště dovolací argumentace pak nespočívá v polemice se shora popsanými tezemi (od nichž se Nejvy��ší soud nemá důvod odchylovat), nýbrž v rozporování závěru, že si žalovaná v kontextu předmětné věci vůči žalobcům počínala liknavě. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i Státního pozemkového úřadu (potažmo jeho předchůdce Pozemkového fondu České republiky) je ovšem především otázkou skutkových zjištění. Z hlediska právního posouzení pak Nejvyšší soud toliko přezkoumává, zda úvaha, jež soudy nižších stupňů vedla k úsudku, že žalované liknavost při uspokojování restitučních nároků za okolností daných v určitém případě vytknout lze, či naopak nelze, netrpí zjevnou nepřiměřeností a zdali bylo přihlédnuto ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány již citovanou judikaturou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Nazíráno ve světle právě uvedeného však Nejvyšší soud (vycházeje z uplatněné dovolací argumentace, jíž je dle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán) žádný deficit právních úvah zachycených v napadeném rozhodnutí neshledává. Úspěšné podání žaloby na převod konkrétních pozemků coby náhrady podle zákona o půdě je v soudní praxi pojímáno jako výjimečná eventualita, která přichází v úvahu tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba navzdory aktivnímu přístupu domoci uspokojení svého restitučního nároku zákonem předvídaným postupem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015). V kontextu projednávané věci je pak zřejmé, že odvolací soud vycházel mimo jiné ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dle nichž nabídka pozemků zajišťovaná Státním pozemkovým úřadem byla z kvantitativního i kvalitativního hlediska krajně omezenou, což legitimizuje úvahu, že po oprávněných osobách předchozí účast ve veřejných nabídkách nebylo možno spravedlivě požadovat, neboť by jejich prostřednictvím vydání odpovídajícího náhradního pozemku nemohli dosíci. I z tohoto pohledu tudíž právní posouzení věci krajským soudem obstojí.

Zpochybňuje-li pak žalovaná závěry znaleckého posudku o ocenění pozemku, na jehož základě soud následně určil výši náhrady (například případným podhodnocením pozemku), napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (§ 132 o. s. ř.), které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění a jejímž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K námitce dovolatelky týkající se ocenění náhradních pozemků sluší se dodat, že podle judikatury Nejvyššího soudu vskutku platí, že není-li zde norma, jež by ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle jejich stavu ke dni 24. 6. 1991 (tak, jak je pro aplikaci cenových předpisů stanoveno v § 28a zákona č. 229/1991 Sb.), je třeba dovodit, že musí být v souladu s obecným pravidlem upraveným v § 154 odst. 1 o. s. ř. určující stav vydávaných nemovitostí v době vyhlášení rozhodnutí soudu (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Odvolací soud se však od těchto závěrů zjevně neodchýlil, neboť zjišťoval hodnotu předmětného náhradního pozemku dle jeho stavu ke dni vydání (viz str. 5 napadeného rozhodnutí).

Z těchto důvodů Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání žalované odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravn�� prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2018

JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu