Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/04/2019
Spisová značka:28 Cdo 899/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.899.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E

28 Cdo 899/2019-272



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlínou Mulačovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, proti žalované Z. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o zaplacení částky 2 010 229,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 48/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 8 Co 635/2018-456, t a k t o :


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2018, č. j. 10 C 48/2015-410) potvrzen v části výroku pod bodem I, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 010 229,65 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení, změněn v části výroku II o nákladech řízení u soudu prvního stupně (vše výrokem pod bodem I) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je založeno na posouzení, že žalovaná získala na úkor předchůdce žalobkyně bezdůvodné obohacení (se zřetelem na dobu jeho vzniku před 1. 1. 2014 byla věc soudy posuzována podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) tím, že s použitím svého dispozičního oprávnění k účtu u peněžního ústavu vybrala peněžité prostředky z bankovního účtu, jehož majitelem byl předchůdce žalobkyně (zůstavitel, jehož je žalobkyně dědičkou) a neprokázala právní důvod, na jehož základě by byla oprávněna si takto inkasovanou částku ponechat. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je dána (v souladu s § 460 obč. zák.) jejím postavením dědičky po zůstaviteli (pohledávku zůstavitele, o níž v daném řízení jde, žalobkyně převzala v dohodnutém rozsahu na základě výsledků řízení o dědictví, podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2014, č. j. 16 D 1519/2013-183, kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaná, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud dle jejího mínění napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v jí formulovaných otázkách vztahujících se k právnímu posouzení (jež považuje žalovaná za nesprávné), zda žalované vzniklo na úkor zůstavitele bezdůvodné obohacení, event. zda je žalobkyně aktivně legitimována k uplatnění práva na jeho vydání (otázky formulované v rubrice dovolání označené písm. A), kritizujíc pak i hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a postup soudů v řízení, pokud v něm byly odmítnuty další důkazní návrhy podané žalovanou (námitky pod body B a C dovolání).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012) peníze složené na běžném účtu jsou v majetku peněžního ústavu, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných aktiv. Finanční instituci pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance realizují oprávnění obligační povahy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, či ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014). Existence dispozičního oprávnění má tak zásadní význam ve vztahu k bance, neboť z něj vyplývá povinnost peněžního ústavu uskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených finančních prostředků. Ve vztahu mezi majitelem účtu a disponentem však samotná existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015). Jinak řečeno, dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu oprávněné osoby zahrnuje také oprávnění k výběru finančních prostředků, další použití těchto prostředků a oprávněnost takového použití pak však již není otázkou závislou na existenci či rozsahu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na právních vztazích mezi majitelem účtu a touto oprávněnou osobou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014).

Ve světle výše nastíněných judikaturních závěrů bylo by možno k závěru, že se žalovaná na úkor žalobkyně (jejího právního předchůdce) bezdůvodně neobohatila, dospět toliko v případě, že by na základě analýzy právních vztahů mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně bylo zjištěno, že se naznačený přesun majetkových hodnot mohl opírat o adekvátní právní důvod, v souladu s nímž by si dovolatelka mohla toto plnění ponechat (srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3832/2014). Prosté zjištění, že v době, kdy spornou částku vybrala z účtu náležejícího původně zůstaviteli V. P., trvalo její dispoziční oprávnění k účtu, z něhož byl zmiňovaný obnos vybrán, není pro vyloučení vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované dostačující. Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu platný titul pro sporný výběr finančních prostředků neidentifikoval (žalované se nepodařilo ani prokázat, že by měly sporné finanční prostředky náležet do jejího výlučného vlastnictví), a proto je jím učiněný závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Jak vyplývá již z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje ani od dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, v němž dovolací soud vycházel z týchž judikatorních závěrů; důvody tohoto rozhodnutí (vydaného ve sporu mezi peněžním ústavem coby žalobcem a osobou, jež na jeho úkor získala bezdůvodné obohacení výběrem z účtu, jehož nebyla majitelkou ani nebyla nadána dispozičním oprávněním) dovolatelka v rámci své argumentace částečně dezinterpretuje, uvádí-li, že z něj vyplývá, že nositelem pohledávky vůči peněžnímu ústavu je nejenom majitel účtu, ale i osoba nadaná toliko dispozičním oprávněním (z čehož pak dovolatelka dovozuje, že jí na úkor majitele účtu bezdůvodné obohacení nevzniklo), ačkoliv i v tomto rozsudku dovolací soud uzavírá, že za majitele účtu (jenž je tak nositelem pohledávky vůči peněžnímu ústavu) je třeba považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet a že dispoziční oprávnění má zásadní význam ve vztahu k bance, jde-li o povinnost peněžního ústavu uskutečňovat v souladu s příkazy udílenými oprávněnou osobou převody složených finančních prostředků.

K námitkám dovolatelky vztahujícím se k otázce rozložení důkazního břemene ve sporu (je-li dovolatelka toho mínění, že nebyla ve sporu povinna prokazovat rozhodné skutečnosti stran právního důvodu plnění, nýbrž že nositelkou důkazního břemene byla právě žalobkyně, jež měla prokazovat, „že z vybraného obnosu příslušela žalované pouze částka 479 540,70 Kč“), lze odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012; přiměřeně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, nebo ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001). Je tedy v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže soudy nižších stupňů vycházely z toho, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní k prokázání relevantních skutečností, zda se naznačený přesun majetkových hodnot (k němuž došlo výběrem peněžité částky z účtu u peněžního ústavu, jehož žalovaná nebyla majitelkou) opíral o adekvátní právní důvod.

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se odvolací soud nezpronevěřil ani při posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně, vycházel-li v tomto směru – pokud jde o závěr, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele, jež v určeném rozsahu převzala pohledávku, o níž jde v tomto řízení, z pravomocného usnesení soudu o dědictví (usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2014, č. j. 16 D 1519/2013-183, kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví). Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého; ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou pod číslem 49/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3081/2016). Z citované judikatury současně vyplývá, že pro všechny orgány je rozhodnutí o dědictví závazné jen v otázce, jak jím byl řešen vztah mezi těmito účastníky řízení o dědictví, nikoliv tedy, pokud jde o jejich vztah k osobám, které nebyly účastníky tohoto řízení. Zahrnutím pohledávky do aktiv dědictví a rozhodnutím o dědictví byla dána aktivní legitimace k disponování s pohledávkou; zahrnutí pohledávky do aktiv dědictví (o níž zde mezi dědici nepanoval spor), pochopitelně – ve vztahu k třetím osobám – neprokazuje, že pohledávka vůči třetí osobě, jež nebyla účastnicí dědického řízení, skutečně existuje (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 1. 1967, sp. zn. 4 Cz 113/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 1967; přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007). I tyto meze závaznosti rozhodnutí v dědickém řízení ovšem soudy v posuzované věci bezezbytku respektovaly, jestliže právě otázku existence pohledávky zůstavitele (jež v určeném rozsahu převzala žalobkyně) vůči žalované učinily v tomto řízení předmětem svého posouzení, na základě výsledků v něm provedeného dokazování.

Jestliže pak dovolatelka ve své právní argumentaci vychází i z vlastní verze skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází (a tak především napadá skutkový stav soudy nižších stupňů zjištěný), sluší se připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatelky (bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud založil své rozhodnutí, a bez uvedení toho, v čem dovolatelka – jde-li o jí prezentovanou procesní argumentaci – spatřuje přípustnost dovolání), jež vystihují vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130), ba ani jít nemůže, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neřešil (nehledě již na to, že dovolatelka ani žádnou otázku, která by splňovala kritéria uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. v dovolání neformulovala).

K námitkám, že soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy (argumentace pod písm. B/ dovolání), lze snad znovu uvést, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů úspěšně napadnout dovolacím důvodem (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.); dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod a námitky skutkové povahy tudíž nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

K výtkám dovolatelky, že soud odmítl provést některé z jí navržených důkazů (např. vypracování znaleckého posudku ve smyslu „majetkového auditu“ zůstavitele a žalované, výslech sv. K. M.), Nejvyšší soud připomíná, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a že ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud je povinen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) toliko rozhodnout, a v případě, že jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1262/2018). Této povinnosti, plynoucí ze zásad spravedlivého procesu, soudy v souzené věci také dostály, jestliže v odůvodnění svých rozhodnutí řádně rozvedly a odůvodnily, proč považovaly žalovanou navrhované důkazy za nadbytečné (směřovaly-li ke zjištění skutečností, jež nejsou v tomto sporu rozhodné), případně že byly uplatněny v rozporu s principem neúplné apelace (srov. § 205a o. s. ř.) až v odvolacím řízení (navržený výslech sv. Martina Brtínského).

Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) naplněny nejsou. (Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.)

Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.); proti nákladovým výrokům ostatně dovolatelka ani žádnou dovolací argumentaci nevznáší.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy (oprávněné) žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 6. 2019


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu