Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/09/2018
Spisová značka:6 Tdo 814/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.814.2018.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odvolání
Oprava rozhodnutí
Dotčené předpisy:§ 131 odst. 1 tr. ř.
§ 133 tr. ř.
§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
-
II. ÚS 1808/18
JUDr. Ludvík David
odmítnuto
02/21/2019

6 Tdo 814/2018-I.-46



USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 9 To 167/2014-929, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 165/2013, takto:




Odůvodnění:

I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 1 T 165/2013-504, byl obviněný M. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným

ad. I.
1) v jednočinném souběhu přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování tajemství přepravovaných zpráv podle § 182 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
2) v jednočinném souběhu přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku,

ad II.
1) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku,
2) v jednočinném souběhu přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku,

jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem uvedeným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 171 odst. 3 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. K. (dále jen „poškozená“) se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 To 167/2014-550, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, jímž byla poškozená podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině i trestu znovu rozhodl, že obviněný je povinen podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 60.760 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 7. 2017, č. j. 1 T 165/2013-753, byla podle § 131 odst. 1 tr. ř. ve vyhotovení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 1 T 165/2013-504, opravena zřejmá nesprávnost, která se stala v označení činu, jímž byl obviněný uznán vinným v bodě II. 2) tak, že byla vypuštěna kvalifikace přečinem porušování svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 1 T 165/2013-504, ve znění tohoto opravného usnesení, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 9 To 167/2014-929, jímž je podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaromíra Adamce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v obou jeho variantách, dovolací důvod podle písm. b) uplatnil obviněný z části (viz část II. bod 20a/ dovolání), stejně jako dovolací důvod podle písm. g) tr. ř. (viz část II. bod 20b/ dovolání) v rámci druhé varianty dovolacího důvodu podle písm. l).

7. Obviněný úvodem svého dovolání poukázal na to, že nebyl odvolacím soudem poučen o možnosti podat prostřednictvím obhájce proti jeho usnesení dovolání a že předmětné usnesení Městského soudu v Praze nebylo řádně označeno číslem jednacím, když na jeho opisu, který obdržel, byla uvedena toliko spisová značka. Dále uvádí přehled dosavadního řízení relevantní pro jím uplatněné námitky.

8. Dovolatel byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 1 T 165/2013-504, proti němuž podal odvolání, jež bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 To 167/2014-550, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Následně na podkladě podání obhájce obviněného nalézací soud usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 1 T 165/2013-173, provedl podle § 131 odst. 1 tr. ř. opravu zřejmé nesprávnosti svého rozsudku, kdy vypustil v bodě II. 2) část právní kvalifikace. Dovolatel je toho názoru, že tato oprava se podstatně dotkla obsahu jednoho z výroků, začala mu tedy běžet lhůta k odvolání podle § 133 tr. ř., které podal dne 11. 8. 2017. Městský soud v Praze jako soud odvolací však věc vrátil bez vyřízení, neboť měl za to, že jeho rozhodnutím ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 To 167/2014-550, byla založena právní moc trestní věci a bez ohledu na § 133 tr. ř. nelze ve věci rozhodnout o odvolání proti pravomocnému rozsudku, kdy na místě by bylo toliko využití mimořádného opravného prostředku. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. Ult 3/2018, bylo Městskému soudu v Praze uloženo, aby ve lhůtě dvaceti pracovních dnů o odvolání obviněného rozhodl. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4077/17, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost obviněného, uvedl, že uvedeným opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byl podstatným způsobem dotčen výrok o vině z rozsudku tohoto soudu a dovolateli proto podle § 133 tr. ř. začala běžet lhůta k podání nového odvolání. Městský soud v Praze však jeho odvolání usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 9 To 167/2014-929, zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř., neboť dospěl k závěru, že obviněný není osobou oprávněnou k podání dalšího odvolání. Vrchní státní zastupitelství v Praze dne 12. 3. 2018 sdělilo, že Ústavní soud ve svém usnesení vyjádřil závazný právní názor, že obviněnému začala běžet lhůta k podání nového odvolání a Ministerstvo vnitra dne 16. 3. 2018 sdělilo, že trestní věc obviněného není doposud pravomocně skončená.

9. S ohledem na výše uvedené uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě, neboť Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Odvolací soud ho zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. na základě nesprávného závěru, který odporuje závaznému právnímu názoru Ústavního soudu. Tento závěr odporuje také vyjádření téhož senátu odvolacího soudu ze dne 8. 1. 2018 zaslaném Vrchnímu soudu v Praze. Obviněný namítá, že opravným usnesením nalézacího soudu byl podstatně dotčen výrok o jeho vině, když opravou došlo ke změně právní kvalifikace, přičemž část obsahující vypuštěnou právní kvalifikaci lze považovat za samostatný výrok. K tomuto dodal, že dosud nedošlo k opravě protokolu o hlavním líčení ani opisů a originálu rozsudku.

10. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledává obviněný v tom, že v jeho věci rozhodoval vyloučený orgán. Před Obvodním soudem pro Prahu 10 rozhodoval JUDr. Ondřej Lázna, který byl podjatý, což namítl svým podáním ze dne 5. 3. 2018. Nezná konkrétní skutečnosti svědčící o jeho podjatosti, dovozuje ji však ze způsobu vedení trestního řízení (dovolatel namítá ovlivnění svědků v jeho neprospěch způsobem kladení dotazů předsedou senátu, řádné nepoučení vyslýchaných svědků a další nedostatky v činnosti uvedené na str. 10 dovolání). Poukazuje rovněž na to, že na základě nesprávného poučení vyčkával ustanovení obhájce, v důsledku čehož mu marně uplynula lhůta k podání dovolání a ústavní stížnosti.

11. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku, když soud jednání pod body I. 1), 2) a II. 1), 2) posoudil jako samostatné trestné činy. Dovolatel je toho názoru, že v tomto případě byly splněny podmínky podle § 116 tr. zákoníku pro posouzení tohoto jednání jako pokračování v trestném činu.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá (část II., bod 21/ dovolání) podle obviněného v tom, že před Městským soudem v Praze rozhodovaly v senátu 9 To JUDr. Eva Burianová a JUDr. Jana Lemfeldová, jejichž podjatost namítl svým podáním ze dne 1. 3. 2018, o němž dosud nebylo rozhodnuto. V něm své přesvědčení odůvodnil jejich opačným právním názorem v otázce jeho oprávnění podat odvolání, vyjádřeném v písemném podání ze dne 8. 1. 2018 zaslaném Vrchnímu soudu v Praze, oproti názoru, který se projevil v (později vydaném) dovoláním napadeném rozhodnutí.

13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 9 To 167/2014-929, zrušil, a aby Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dovolacích námitek obviněného uvedl, že námitka stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není opodstatněná. Daný dovolací důvod je naplněn v případě, kdy napadené rozhodnutí učinil, nebo se na něm podílel, soudce, který byl vyloučen z vykonávání úkonů. Další nezbytnou podmínkou je pak uplatnění výhrady obviněným ještě před rozhodnutím soudu, přičemž mu nebylo vyhověno. Dovolatel sice splnil podmínku včasného uplatnění této námitky, žádné okolnosti opodstatňující závěr o podjatosti zjištěny nebyly, přičemž ani obviněný žádné nezmiňuje.

15. Naopak námitku naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě označil státní zástupce za opodstatněnou. Nepovažuje totiž za správný závěr odvolacího soudu, že obviněný není osobou oprávněnou podat odvolání. Opravným usnesením nalézacího soudu došlo ke změně právní kvalifikace jednoho ze skutků a tím byl nepochybně podstatným způsobem dotčen výrok o vině. Obviněnému proto v souladu s § 133 tr. ř. začala běžet lhůta k podání nového odvolání a odvolací soud pochybil, pokud jej neshledal osobou oprávněnou k jeho podání. Podle názoru státního zástupce měl odvolací soud odvolání obviněného přezkoumat podle �� 254 tr. ř. i po věcné stránce a nikoli je zamítnout podle § 253 odst. 1 tr. ř.

16. K námitkám stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sdělil, že nepovažuje za potřebné se k těmto podrobněji vyjadřovat, neboť odvolací soud nepřezkoumal odvolání obviněného po věcné stránce. Poukázal však na to, že obviněný argumentuje pokračováním ve smyslu § 116 tr. zákoníku, zcela však pomíjí § 12 odst. 11 tr. ř.

17. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 9 To 167/2014-929, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

18. Obviněný zaslal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaromíra Adamce repliku k vyjádření státního zástupce. Dovolatel je toho názoru, že k dopsání právní kvalifikace přečinem podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku došlo ze strany nalézacího soudu vědomě v rozporu s trestním řádem a došlo tak k jeho nezákonnému odsouzení a uvěznění. Nesouhlasí se závěrem státního zástupce, že se jednalo o nedopatření nebo pochybení. Ten dále nezmiňuje, že písemné vyhotovení rozsudku ani protokol o hlavním líčení ze dne 17. 3. 2014 není podepsaný předsedou senátu. Na uvedené nezákonnosti nadto nereagoval ani Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Státní zástupce také neuvádí, že doložka právní moci na rozsudku nalézacího soudu byla v rozporu s předpisem vlastnoručně vyznačena předsedou senátu, ačkoliv měla být vyznačena úředním razítkem. Obviněný je toho mínění, že vedoucí kanceláře zpracovávající agendu předmětného senátu odmítla rozhodnutí označit razítkem právní moci vědoma si protizákonného dopsání přečinu do výroku tohoto rozsudku. Nejsou zmíněny ani okolnosti, za nichž nezákonně postupoval předseda senátu JUDr. Ondřej Lázna v souvislosti s žádostí obviněného o ustanovení obhájce soudem. S ohledem na tyto skutečnosti a skutečnosti uvedené ve svém dovolání obviněný navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. Dodává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 4 T 71/2014, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody a v důsledku napadeného rozhodnutí mu byl nařízen také výkon trestů odnětí svobody do té doby podmíněně odložených a výkon náhradního trestu odnětí svobody z důvodu jím nevykonaného peněžitého trestu.

III.
Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.

22. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

23. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

24. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

26. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

27. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.

30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

31. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

b) vlastní posouzení dovolání

32. Protože dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil takovou argumentaci, která svědčí závěru, že nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o něm způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal dovolací soud na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení a shledal, že dovolání je opodstatněné v níže vymezeném rozsahu.

ba) k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě

33. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 165/2013, vyplývají (jak již bylo částečně uvedeno v části I. tohoto usnesení) následující skutečnosti.

34. Obviněný byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 1 T 165/2013-504. Proti tomuto rozhodnutí podali obviněný a poškozená odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 To 167/2014-550, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, jímž byla poškozená podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině i trestu znovu rozhodl tak, že obviněného zavázal podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit poškozené H. K. majetkovou škodu ve výši 60 760 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Odvolání obviněného soud druhého stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako odvolání nedůvodné.

35. Obhájce obviněného podal dne 29. 5. 2017 návrh (č. l. 704 spisu) na opravu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 1 T 165/2013-504, podle § 131 odst. 1 tr. ř., přičemž upozornil na to, že předsedou senátu vyhlášený rozsudek se ve více místech odlišuje, jak z důvodu písařských chyb, tak i jiných zřejmých nesprávností, od znění jeho vyhotovení. Navrhl proto, aby vyhotovení rozsudku a jeho opisy byly opraveny tak, aby byly v naprosté shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl vyhlášen. Předseda senátu shledal návrh částečně důvodným, a rozhodl tudíž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 7. 2017, č. j. 1 T 165/2013-753, tak, že podle § 131 odst. 1 tr. ř. ve vyhotovení předmětného rozsudku opravil zřejmou nesprávnost, která se stala v označení činu, jímž byl obviněný uznán vinným v bodě II. 2), formou vypuštění kvalifikace skutku přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

36. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dne 11. 8. 2017 odvolání proti (opravenému) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 1 T 165/2013-504, jelikož měl za to, že oprava vyhotovení rozsudku se podstatně dotkla výroku tohoto rozsudku, a začala mu proto jako osobě opraveným výrokem přímo dotčené běžet lhůta k podání odvolání ve smyslu § 133 tr. ř. Vůči rozsudku uplatnil námitky v rozsahu, který plyne z písemného vyhotovení odvolání založeného na č. l. 789 až 792.

37. Městský soud jako soud odvolací spis předložený k rozhodnutí o tomto odvolání vrátil soudu prvního stupně bez věcného vyřízení s tím, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 To 167/2014-550, byla založena právní moc trestní věci a bez ohledu na opravná usnesení a skutečnost, že byla při podání odvolání respektována lhůta stanovená v § 133 tr. ř., nelze znovu rozhodnout o odvolání proti pravomocnému rozsudku a lze postupovat pouze mimořádným opravným prostředkem (viz sdělení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. l. 846 spisu).

38. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), přičemž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. Ult 3/2018, tak že Městskému soudu v Praze uložil, aby ve lhůtě dvaceti dnů od doručení opisu tohoto usnesení rozhodl o odvolání obviněného (č. l. 918 spisu). Obviněný podal zároveň prostřednictvím svého obhájce ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4077/17, odmítnuta. Ústavní soud ve svém usnesení vyjádřil závazný právní názor, že opravným usnesením byl podstatným způsobem dotčen výrok o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 T 165/2013, neboť došlo ke změně právní kvalifikace jednoho ze skutků, za něž byl stěžovatel odsouzen. Podle ustanovení § 133 tr. ř. proto stěžovateli začala běžet lhůta k podání nového odvolání, přičemž stěžovatel tuto možnost využil a odvolání podal.

39. Městský soud v Praze rozhodl o odvolání obviněného usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 9 To 167/2014-929, jímž je podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako podané osobou neoprávněnou. V odůvodnění svého rozhodnutí tento soud uvedl, že jeho rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 To 167/2014-550, nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci a nelze znovu rozhodnout o odvolání proti pravomocnému rozsudku. Dospěl k závěru, že oprava vyhotovení rozsudku se podstatně nedotkla obsahu výroku o vině a tím i výroku o trestu z předmětného rozsudku. Proto obviněného nepovažuje za osobu oprávněnou k podání dalšího odvolání.

40. Podle ustanovení § 131 odst. 1 tr. ř. může předseda senátu zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen.

41. Podle § 133 tr. ř. jestliže se oprava vyhotovení rozsudku nebo oprava opisu rozsudku podstatně dotkla obsahu některého z výroků rozsudku, běží státnímu zástupci a osobě opraveným výrokem přímo dotčené lhůta k odvolání od doručení opisu usnesení o opravě, a byla-li proti usnesení o opravě podána stížnost, od doručení rozhodnutí o stížnosti. O tom je třeba osobu výrokem přímo dotčenou poučit.

42. Opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 7. 2017, č. j. 1 T 165/2013-753, byla provedena oprava, kdy byla z právního posouzení jednání obviněného označeného pod bodem II. 2) vypuštěna kvalifikace přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vynětím kvalifikace tohoto přečinu došlo ke změně právního posouzení tohoto jednání obviněného, jednalo se proto o opravu, která se podstatně dotkla výroku o vině. Vzhledem k tomu, že obviněný je bezesporu osobou přímo dotčenou opravou tohoto výroku, začala mu podle § 133 tr. ř. běžet lhůta pro podání odvolání, o čemž měl být podle téhož ustanovení poučen.

43. Obviněný svůj řádný opravný prostředek podal v rámci zákonné lhůty. Tuto skutečnost nezpochybnil ani soud odvolací. Tento totiž o odvolání obviněného rozhodl nikoli tak, že je podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl pro jeho opožděnost, nýbrž tak, že šlo o opravný prostředek podaný neoprávněnou osobou.

44. Důvod pro takové posouzení odvolání obviněného soud druhého stupně spatřoval v tom, že „[k] tomuto závěru jej vedlo především opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 7. 2017 o vypuštění právní kvalifikace podle § 178 odst. 1, 2 tr. zkn. z výroku o vině ad II/2 rozsudku. Podle okolností konkrétního případu odvolací senát zkoumal, zda se oprava rozsudku podstatně dotkla výroku o vině ad II/2 rozsudku obvodního soudu, aby se muselo rozhodnout o odvolání v této trestní věci znovu. Odvolací soud konstatoval, že M. P. byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 T 165/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 To 167/2014, pro celkem osm dalších trestných činů, sedm přečinů i jednoho zločinu, z nichž nejzávažnější je zločin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 3 písm. d) tr. zkn., podle něhož jako podle nejpřísnějšího z uvedených deliktů byl jmenovanému také ukládán trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. Z uvedených důvodů nepřipadal v úvahu závěr, že by se oprava vyhotovení rozsudku podstatně dotkla obsahu výroku o vině a tím i výroku o trestu z předmětného rozsudku. Proto obžalovaný není osobou oprávněnou k podání dalšího odvolání s odkazem na toto opravné usnesení a jeho účinky. Rozsudek je pravomocný dnem 22. 5. 2014 rozhodnutím odvolac��ho soudu sp. zn. 9 To 167/2014.“ Z těchto důvodů Městský soud v Praze „[o]dvolání obžalovaného zamítl jako podané osobou neoprávněnou podle § 253 odst. 1 tr. ř.“

45. Uvedená argumentace je nesprávná, neboť se vyhýbá posouzení toho, k čemu jsou určena ustanovení § 131 odst. 1 tr. ř. (tj. oprava písařských chyb a jiných zřejmých nesprávností, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech) a § 133 tr. ř. (tj. přiznání práva státnímu zástupci a osobě opraveným výrokem přímo dotčené napadnout opravený rozsudek odvoláním v tom případě, dotkla-li se oprava podstatně některého z výroků v něm obsažených), tj. rozhodnout, zda v důsledku opravy příslušného výroku došlo k takové změně, již je třeba pokládat za podstatnou z hlediska vlastního obsahu opraveného výroku. Jinými slovy vyjádřeno, odvolací soud měl posoudit, zda vypuštění jedné ze souběžných právních kvalifikací skutku popsaného pod bodem II/2 výroku, konkrétně přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku představuje onu podstatnou obsahovou změnu, která ve smyslu § 133 tr. ř. zakládá v tomto ustanovení uvedeným osobám (nově) právo napadnout opravený rozsudek odvoláním.

46. Jak plyne z výše uvedené citace odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, ten postupoval jinak. S odkazem na to, co uvedl (odsouzení dovolatele pro další trestné činy), naznal, že výrok o vině (avšak podle odvolacího soudu hodnocený v jeho celistvosti, tj. vyjadřující trestní odpovědnost obviněného za veškerou trestnou činnost, jíž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným) není podstatně dotčen tím, že jedna souběžná kvalifikace byla z výroku o vině vypuštěna. Obdobným způsobem přistoupil k posouzení výroku o trestu, ač ve vztahu k němu se, z pohledu řešené problematiky, vůbec vyjadřovat neměl, neboť k jeho opravě žádným způsobem nedošlo.

47. Odůvodnění napadeného rozhodnutí vyznívá tak, že za osobu neoprávněnou k podání odvolání byl obviněný označen proto, že podle soudu druhého stupně nedošlo označenou opravou k takové změně výroku rozsudku soudu nalézacího, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 9 To 167/2014, kterou by bylo možno označit za podstatnou a která by tak právo tento výrok napadnout odvoláním nově založila.

48. Dovolací soud takovému hodnocení přisvědčit nemůže. Na rozdíl od případů, kdy se oprava bude dotýkat marginálních záležitostí – hodnoceno z hlediska posouzení smyslu a významu sdělení obsaženého v opravovaném výroku (např. oprava písařských překlepů, oprava gramatických, interpunkčních či obdobných vad apod.) – není možno opravu, jejímž smyslem je snížení rozsahu trestní odpovědnosti obviněného, kterou vypuštění jedné ze souběžných právních kvalifikací nutně představuje, považovat za změnu, která by se obviněného podstatně nedotkla (viz již bod 42.).

49. Podle dovolacího soudu v této otázce žádné pochybnosti nevznikají. To, že takovou změnu výroku rozsudku je za podstatnou změnu ve smyslu § 133 tr. ř. třeba považovat, totiž plyne i z komentářové literatury [viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1722: „…např. změna v … právním posouzení“, DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl, Praha“ Wolters Kluwer ČR, a. s. 2017, str. 1038: „... či změna v právní větě (nesprávná citace příslušného zákonného ustanovení).“].

50. Navíc uvedená otázka byla pro odvolací soud právně závazným způsobem vyřešena již (jeho rozhodnutí předcházejícím) usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4077/17 „Ústavní soud potvrzuje, že uvedeným opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byl podstatným způsobem dotčen výrok o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 T 165/2013, neboť došlo ke změně právní kvalifikace jednoho ze skutků, za něž byl stěžovatel odsouzen (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1722). Podle ustanovení § 133 trestního řádu proto stěžovateli začala běžet lhůta k podání nového odvolání, přičemž stěžovatel tuto možnost využil a odvolání podal.“, které tak odvolací soud při svém rozhodování zjevně nerespektoval.

51. Pochybení odvolacího soudu, které odůvodňuje závěr, že obviněný důvodně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě, tedy že bylo rozhodnuto o odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, spočívá v tom, že jej označil za osobu neoprávněnou k podání dovolání proti rozsudku, který svým řádným opravným prostředkem napadl.

52. Odkaz odvolacího soudu na to, že rozsudek soudu prvního stupně je pravomocný v důsledku předcházejícího usnesení odvolacího soudu, jímž bylo jeho odvolání napadající vadně vyhotovený rozsudek jako nedůvodné zamítnuto, je nepřípadné. Je totiž třeba dojít k závěru, že ustanovení § 133 tr. ř., jsou-li jeho předpoklady naplněny, představuje jeden z případů, jímž dochází k prolomení právní moci rozsudku.

53. Plyne-li z něj to, že státní zástupce a osoba provedenou změnou (opravou) výroku přímo dotčená jsou oprávněni k podání odvolání (tj. řádného opravného prostředku), pak je z logiky věci zřejmé, že opravený výrok, resp. ani výroky na něj bezprostředně obsahově navazující, nemohou být nadále považovány za pravomocné (a s ohledem na to, že u rozsudku nemůže vykonatelnost předcházet okamžiku právní moci, ani vykonatelné).

54. Otázkou druhou je to, v jakém rozsahu zakládá § 133 tr. ř. právo oprávněné osoby napadnout opravený rozsudek odvoláním. Citované ustanovení (viz též bod 39.) tuto otázku explicitně neupravuje, neboť stanoví jen okruh osob k podání dovolání oprávněných (státní zástupce a osoba opraveným výrokem přímo dotčená) a počátek běhu odvolací lhůty upravené ustanovením § 248 tr. ř. (od doručení opisu usnesení o opravě, a byla-li proti usnesení o opravě podána stížnost, od doručení rozhodnutí o stížnosti).

55. Již i proto, že zmíněné ustanovení zakládá průlom do právní moci rozsudku, je třeba k jeho výkladu přistoupit restriktivně. Za užití teologického výkladu je nezbytné dovodit, že právo napadnout opravený rozsudek odvoláním se může vztahovat jen k výroku opravenému, resp. též k výrokům, které na opravený výrok obsahově bezprostředně navazují, tj. těm, jež v opraveném výroku mají svůj podklad a nemohou bez něj samostatně obstát. Bylo by totiž proti smyslu úpravy, jíž je napravit zřejmé nesprávnosti a poskytnout, mají-li za následek podstatou obsahovou změnu výroku, státnímu zástupci a dotčené osobě právo reakce na ni cestou řádného opravného řízení. Ani z garance poskytované čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod totiž nelze dovodit, že by tato oprava měla sloužit něčemu jinému, než poskytnout možnost uplatnit námitky vůči takovým skutečnostem, které nebyly z původně vyhotoveného rozsudku zřejmé. Nelze však dojít k tomu, že by ustanovení § 133 tr. ř. mělo založit oprávnění odvolatele napadnout odvoláním i opravou nikterak nedotčené výroky, jež mohou (vzhledem k jejich procesní oddělitelnosti) samostatně obstát, a dosáhnout tak jejich opětovného přezkoumání soudem druhého stupně, resp. jejich (prvního) přezkoumání za situace, že možnost jejich napadení odvolatel v minulosti (tj. vůči původně vyhotovenému rozsudku) nevyužil.

56. Protože obviněného je nezbytné pokládat za osobu oprávněnou podat proti opravenému rozsudku odvolání, nebylo možno akceptovat rozhodnutí odvolacího soudu, které v této věci vydal. Odvolací soud byl povinen věcně přezkoumat výrok obsažený v bodě II./2 rozsudku soudu prvního stupně, jakož i výroky na něj obsahově navazující. Pokud tak neučinil, založil svým usnesením vadu, která naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě.



bb) k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě

57. Tento dovolací důvod uplatnil obviněný zjevně neopodstatněně. Jak je zřejmé z již výše uvedeného (body 28. a 29.), v situaci, kdy je obviněnému nedůvodně odepřen přístup k soudu druhého stupně [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l), alternativa první tr. ř.], nastává to, že napadený rozsudek není věcně přezkoumán. K tomu došlo v případě dovolatele (viz výše). Nastane-li tato situace, pak logicky nemůže dojít k vadě, k jejíž nápravě je určena varianta druhá, tj. k tomu, že v rámci přezkumného řízení není odstraněna vada zatěžující napadený rozsudek či řízení mu předcházející. Vyjádřeno jinak, je vyloučeno, aby odvolací soud svým nesprávným postupem ve vztahu k jednomu obviněnému (odvolateli) rozhodl způsobem, který by založil důvod k naplnění obou variant upravených ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Buď v důsledku svého pochybení, nepřistoupí k věcnému přezkoumání napadeného rozsudku, odepře tak odvolateli přístup k soudu druhé instance a založí tak dovolací důvod v jeho první alternativě, nebo k takovému přezkumu přistoupí, neodstraní existující vadu a založí tak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Současné naplnění obou variant ve vztahu k jednomu a témuž obviněnému je vyloučeno.

58. Nepřistoupil-li odvolací soud k věcnému přezkumu napadeného rozsudku (resp. jeho části), pak není důvod, aby dovolací soud zaujímal stanovisko k tomu, zda je či není odvoláním napadený rozsudek zatížen vadou spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku, která by měla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., to tím spíše, že bude úkolem odvolacího soudu, aby tuto otázku v rámci rozhodování o odvolání obviněného posoudil a o ní rozhodl.

59. V podstatě to stejné lze uvést k té části dovolání, v níž obviněný uplatnil skrze druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. na základě tvrzení o podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že stejnou skutečnost uplatnil obviněný svým podáním ze dne 5. 3. 2018 (č. l. 921 až 922), bude se s ní muset odvolací soud vypořádat v rámci svého rozhodování o podaném odvolání.

bc) k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

60. Z dovolání obviněného plyne, že tento dovolací důvod shledává v tom, že „ve věci rozhodl vyloučený senát, a to předsedkyně senátu 9 To Městského soudu v Praze JUDr. Eva Burianová a soudkyně téhož senátu JUDr. Jana Lemfeldová“, které měly být pro svou podjatost vyloučeny, jak namítl písemným podáním dne 1. 3. 2018 (pozn. ze dne 28. 2. 2018, č. l. 920). Ve shodě s tvrzením obviněného lze konstatovat, že o této námitce dosud nebylo rozhodnuto. Na straně druhé však je nutno korigovat jeho tvrzení prvně uvedené, neboť z protokolu o neveřejném zasedání (č. l. 927) plyne, že na vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího sodu se nepodílela JUDr. Jana Lemfeldová. Stejně tak je třeba korigovat tvrzení, že podjatost dvou výše uvedených soudkyň namítl obviněný v označeném podání, neboť z jeho obsahu plyne, že toto nekonkretizuje osobu jediného soudce, vůči němuž námitka podjatosti byla uplatněna, neboť obviněný namítl souhrnně podjatost všech soudců uvedeného soudu („Tímto namítám podjatost všech soudců Městského soudu v Praze ve smyslu ustanovení § 30 zákona č. 141/1961 Sb., …“).

61. Tato zjištění vedou Nejvyšší soud k závěru, že v rozporu s tvrzením obsaženým v podaném dovolání obviněný ve skutečnosti námitku podjatosti orgánu, který ve věci rozhodl (příp. rozhodnout měl), ve smyslu jejího obsahového vymezení neuplatnil. Předpokládá-li zákon (viz § 31 odst. 1 tr. ř.), že rozhodnutí o námitce podjatosti nejprve vydá orgán, jehož podjatost je namítána („O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.), a případné navazující rozhodnutí (§ 31 odst. 3 tr. ř.) učiní orgán nadřízený („O stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal.“), pak je zřejmé, že takto zákonem předvídanému rozhodování nemohlo dojít, zvláště je-li podání obviněného zakončeno návrhem na odnětí a přikázání věci.

62. Právní závěr, že podání obviněného ze dne 28. 2. 2018 nelze pokládat za námitku podjatosti ve věci rozhodujícího orgánu lze učinit i s přihlédnutím k tomu, co již v dřívější době vyložilo rozhodnutí publikované pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr. Shodné stanovisko zastává např. i komentářová literatura [viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, str. 373: „Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje)“].

63. Protože v důsledku uvedeného konstatování není splněna druhá kumulativní podmínka upravená v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (… anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta), není možno učinit závěr, že tento dovolací důvod uplatnil obviněný opodstatněně.

V.
Ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu a dalšímu postupu ve věci

64. Z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil v části IV./ba), shledal dovolání obviněného důvodným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu zatěžuje vada naplňující jeden z jím uplatněných důvodů dovolání, konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018, č. j. 9 To 167/2014-929, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takovým obsahově navazujícím rozhodnutím je i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 4 T 71/2014, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, a to v části, jímž mu byl uložen souhrnný trest ve výměře pěti let a čtyř měsíců s jeho výkonem ve věznici s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu obsaženého v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 T 165/2013. Tato část výroku citovaného rozsudku, tj. o souhrnném trestu, byla proto rovněž zrušena. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

65. Úkolem Městského soudu v Praze, jemuž se předmětná věc vrací k dalšímu řízení, je, aby o odvolání obviněného, s přihlédnutím k tomu, co je vyjádřeno v tomto usnesení, znovu rozhodl. To v situaci, že bude shledáno důvodným, aby o odvolání rozhodl uvedený soud (k tomu viz návrh obviněného na č. l. 920).

66. Dovolací soud při vědomí, že tento návrh je součástí spisu, o něm nerozhodoval, byť s ohledem na návrh obviněného na přikázání věci Krajskému soudu v Hradci Králové, nebo Krajskému soudu v Brně či Krajskému soudu v Ostravě je zřejmé, že příslušné rozhodnutí má učinit jako nejblíže společně nadřízený soud (viz § 25 tr. ř.: „[z] důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.“) Nejvyšší soud. Takové rozhodnutí totiž nepřísluší učinit senátu, který rozhodoval o podaném dovolání (senát č. 6), nýbrž senátu určeném rozvrhem práce (senát č. 7).

67. Zbývá dodat, že v současném stadiu řízení – i s přihlédnutím k tomu, co vyjadřuje část IV./bc) – neshledal dovolací soud důvodným, aby při zrušení dovoláním napadeného usnesení přistoupil k aplikaci § 265l odst. 3 tr. ř.

68. Pokud jde o podnět, který obviněný vložil do své repliky, předseda senátu o něm nerozhodoval samostatným usnesením, neboť účelu, který tento sledoval (tj. přerušení výkonu trestu odnětí svobody), bylo dosaženo, kasačním rozhodnutím dovolacího soudu, k jehož vydání uvedený soud přistoupil v krátké časové návaznosti na doručení podnětu.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 8. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu