Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/25/2019
Spisová značka:25 Cdo 3246/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3246.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ušlý zisk
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 268 obch. zák.
§ 42,420 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C

25 Cdo 3246/2018-252



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: SVATÝ KŘÍŽ, s.r.o., se sídlem Ondříčkova 915/10, Karlovy Vary, IČO 64834760, zastoupená JUDr. Evou Kadlec Benešovou, LL.M., advokátkou se sídlem Ježkova 14, Praha 3, proti žalovanému: A. A., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem Chebská 80/52, Karlovy Vary, o zaplacení 3.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 404/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. 64 Co 439/2015-223, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. 64 Co 439/2015-223, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 11. 5. 2015, č. j. 10 C 404/2013-98, zamítl žalobu o zaplacení ušlého zisku v částce 3.800.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci dne 8. 4. 2004 uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalovaného za účelem provozování hostinských, ubytovacích, masérských, rekondičních a regeneračních služeb žalobkyní, která se současně zavázala provést na svůj náklad v najatých prostorách rozsáhlou rekonstrukci. Tu realizovala v letech 2006 až 2009 a přibližně ve stejné době rekonstruoval žalovaný jiné části tohoto domu. Na konci roku 2008 bylo rozhodnutím stavebního úřadu žalovanému zakázáno provádět další stavební práce proto, že stavba je prováděna v rozporu s rozhodnutím stavebního úřadu. Byly přerušeny všechny stavební práce, rekonstrukce prováděná žalobkyní byla v té době realizována ze 75 %. V následných soudních sporech mezi účastníky byla nájemní smlouva shledána absolutně neplatnou pro rozpor mezi účelem nájmu a kolaudačním určením stavby, proto byla zamítnuta žaloba, jíž se žalovaný (v pozici žalobce) domáhal po žalované zaplacení nájemného, a rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 1. 2013, č. j. 17 C 52/2010-615, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2013, č. j. 15 Co 174/2013-671, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce 5.850.000 Kč, jež spočívalo ve zhodnocení domu žalovaného investicemi žalobkyně. V projednávané věci dospěl soud s odkazem na § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 18. 10. 2005, § 42 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), k závěru, že žalobkyni škoda v podobě ušlého zisku z podnikání nevznikla, protože dokončenost jí prováděné rekonstrukce nebytových prostor činila při zastavení stavebních prací maximálně 75 %, jejich užívání bylo podmíněno kolaudací, závislou na celé řadě dalších okolností, a také na existenci právního titulu pro užívání; z tohoto důvodu neshledal mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a požadovaným ušlým ziskem přímou souvislost a dovodil, že dosažení majetkového prospěchu žalobkyně bylo natolik vzdálené a závislé na mnoha různých okolnostech, že jí ušlý zisk nevznikl. Navíc by žalobkyně byla spoluodpovědná za neplatnost nájemní smlouvy, když již z charakteru v ní vypočtených pronajímaných prostor je zřejmé jejich kolaudační určení a smlouva by byla neplatná i proto, že v důsledku stavebních úprav zanikl předmět nájmu.

Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 64 Co 439/2015-223, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nedůvodnost žaloby spatřoval v tom, že odpovědnost za neplatnost nájemní smlouvy nelze přičítat jen žalovanému, protože neplatnost byla způsobena jednáním obou stran. Odkázal na § 268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), podle nějž je ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Uzavřel, že v dané věci způsobily neplatnost smlouvy obě strany přibližně rovnocenně a za této situace musí každá ze stran nést svou škodu sama.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky odpovědnosti za neplatnost smlouvy, při jejímž řešení odkázal odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4421/2009, což není přiléhavé, a tato otázka by měla být posouzena jinak. Není zřejm��, proč soud aplikoval úpravu obchodního zákoníku i přesto, že se na závazek, který je předmětem sporu, má užít právní úprava občanského zákoníku. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4850/2009. Naposledy odvolacímu soudu vytýkala, že se nezabýval otázkou hodnoty slibu žalovaného uzavřít novou nájemní smlouvu. Z uvedených důvodů navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný označil dovolání za nepřípustné a nedůvodné a navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, podle jaké právní normy je třeba posoudit předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu způsobené neplatným právním úkonem, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014.

V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval na vztah účastníků § 268 obch. zák., aniž by vyložil důvody jeho aplikace.

Podle § 268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a násl.).

Ustanovení § 268 je zařazeno do části třetí obchodního zákoníku upravující obchodní závazkové vztahy. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona (třetí část) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé, s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

Pro vyřešení otázky, zda lze na vztah účastníků aplikovat § 268 obch. zák., je podstatné, zda se jedná o občanskoprávní či obchodněprávní vztah. Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, publikovaném pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k závěru, že týká-li se smlouva o nájmu nebytových prostor podnikatelské činnosti smluvních stran (§ 261 odst. 1 obch. zák.), podléhá co do zvláštních ustanovení týkajících se tohoto typu smlouvy režimu zákona č. 116/1990 Sb.; ve všem ostatním, včetně možnosti dohodnout si sazbu úroků z prodlení, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (§ 369 odst. 1 obch. zák.). Pro nyní projednávanou věc je podstatné, zda se smlouva o nájmu nebytových prostor (posléze shledaná neplatným právním úkonem) týkala podnikatelské činnosti smluvních stran. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně byla v době uzavření nájemní smlouvy podnikatelkou – právnickou osobou zapsanou v obchodním rejstříku a smlouvu uzavírala proto, aby si opatřila právní titul k užívání prostor vhodných pro její podnikatelské aktivity. Ze skutkových zjištění ani z obsahu spisu však neplyne, zda žalovaný byl v době uzavření nájemní smlouvy podnikatelem a zda smlouvu uzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Pokud tomu tak není, je vztah účastníků vztahem občanskoprávním a předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni je nutno posuzovat podle § 42 a § 420, případně § 441 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4850/2009).

Situace, která je řešena v § 268 obch. zák., předpokládá, že určitá osoba, jež se spoléhá důvodně na platnost právního jednání, které se následně ukáže jako neplatné, utrpí v důsledku toho škodu. Rozhodné je, že jen jedna ze stran způsobí neplatnost právního úkonu. Dále je nutný předpoklad, že opačná strana je v dobré víře ohledně platnosti tohoto, jak se později ukáže, vadného jednání. Je-li neplatnost smlouvy způsobena oběma stranami, nelze žádné z nich právo na náhradu škody podle § 268 obch. zák. přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4421/2009). Aplikace § 42 obč. zák. vede k obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. a vznikne-li jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření na obou smluvních stranách, neboť protiprávní jednání je předpokladem nejen odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák., ale zakládá i spoluúčast poškozeného na vzniku škody podle § 441 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002). V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena jednáním (opomenutím) poškozeného, není dána odpovědnost jiného. Záleží tudíž na míře účasti na způsobení škody. Způsobil-li škodu v určitém rozsahu sám poškozený, nese ji poměrně, tj. v tomto rozsahu není mezi protiprávním jednáním škůdce a škodou příčinná souvislost. Pro úplnost je třeba dodat, že stanovení poměru, v jakém se na uzavření neplatné smlouvy podílely obě smluvní strany, má význam za situace, že škoda, jejíž náhrady se žalobkyně proti žalovanému domáhá, byla skutečně způsobena neplatností smlouvy, tedy za situace, že existuje příčinná souvislost mezi neplatností smlouvy jako příčinou a vznikem škody jako následkem. Z uvedeného rozdílu je zřejmé, že pro výsledek sporu je významné rozlišení, podle kterého předpisu se věc posuzuje.

Protože se odvolací soud otázkou, zda se jedná o občanskoprávní či obchodněprávní vztah, vůbec nezabýval, respektive neodůvodnil, na základě čeho aplikoval obchodní zákoník, shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Při novém posouzení věci se odvolací soud zaměří na otázku, podle jaké právní normy bude nutno posoudit předpoklady odpovědnosti za škodu a zda jsou tyto předpoklady odpovědnosti splněny. V novém rozhodnutí o věci rozhodne též o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 4. 2019


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu