Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/29/2017
Spisová značka:33 Cdo 2399/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2399.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dědění
Dotčené předpisy:čl. 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
čl. 482 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/27/2017
III. ÚS 3033/17
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
zrušeno
11/28/2017

33 Cdo 2399/2015


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. H., zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované B. N., zastoupené JUDr. Barborou Frydrychovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, o 222.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Nymburce pod sp. zn. 6 C 514/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015, č. j. 27 Co 453/2014-150, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.519,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Barbory Frydrychové, advokátky.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 6 C 514/2013-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 222.682,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 97.318,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV.). Uzavřel, že mezi žalobkyní, žalovanou a M. S., dědici po zemřelé V. S., vznikl závazkový právní vztah z mimosoudní dohody ze dne 5. 10. 2010, jejímž účelem byla „realizace“ zděděné bytové jednotky, spojená se závazkem žalované vyplatit z kupní ceny po odpočtu dluhů zůstavitelky třetinový podíl žalobkyni. Podle soudu prvního stupně tato dohoda, uzavřená předtím, než dědici před notářem jako soudním komisařem uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví s odlišným textem, nepodléhala schválení podle § 482 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), a je platná.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 27 Co 453/2014-150, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 222.682,- Kč s úrokem za prodlení zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzal za prokázané, že dne 5. 10. 2010 se žalobkyně, žalovaná a M. S. před jednáním u notáře dohodli, že M. S. a žalobkyně „přenechají“ své dědické podíly žalované, která se s nimi vyrovná po prodeji bytové jednotky zůstavitelky V. S. Součástí dohody bylo ujednání o tom, že minimální prodejní cena bytové jednotky bude 3.000.000,- Kč, že od ní budou odečteny náklady na úhradu dluhů zůstavitelky, a že zbývající částka z prodeje bude rozdělena na tři stejné díly. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2010, č. j. 27 D 924/2010-121, byla schválena dohoda dědiců, podle níž žalovaná z dědictví mimo jiné nabyla bytovou jednotku, situovanou v budově v M., zapsanou na LV č. 804, na parcele 801/2, 801/3,801/4 a 801/5 v k. Ú. M., obec P., včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemcích, na nichž budova stojí. Žalobkyně a M. S. z dědictví ničeho nenabyli. Odvolací soud uzavřel, že dědictví po zůstavitelce bylo vypořádáno dohodou, která byla schválena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10; z ní nevznikl závazek, na základě kterého by se žalobkyně mohla domáhat vůči žalované zaplacení sporné částky. Žádná jiná dohoda uzavřená mezi dědici nemůže obstát, neboť je neplatná podle § 39 obč. zák., neboť odporuje § 482 obč. zák.; dohodu o vypořádání dědictví schválenou soudem již nelze přezkoumávat. Jestliže žalobkyně a M. S. v dědickém řízení z dědictví ničeho nepožadovali, pak žalované nemohl vzniknout závazek k vyplacení dědických podílů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda může založit právo na plnění dohoda dědiců uzavřená mimo řízení o dědictví před rozhodnutím dědického soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, která ovšem odporuje dohodě schválené soudem projednávajícím dědictví. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s principem smluvní volnosti zakotveným v § 2 odst. 3 obč. zák. se nesnažil zjistit vůli smluvních stran dohody ze dne 5. 10. 2010 a obsah této dohody nevyložil za použití výkladových pravidel zakotvených v § 35 odst. 2 obč. zák. Smyslem dohody nebylo dohodnout se na vypořádání dědictví, ale to, jakým způsobem „bude následně naloženo se zděděným majetkem.“ Vypořádání dědictví postupem podle § 482 odst. 2 obč. zák. bylo pouhým prostředkem či pohnutkou k uzavření zpochybňované dohody. Za klíčové považuje dovolatelka ujednání, že žalovaná jí a M. S. po prodeji bytové jednotky„vyplatí“. Žalovaná se obohatila na úkor svých sourozenců, neboť získala veškeré dědictví po V. S. a přitom není povinna plnit podle dohody ze dne 5. 10. 2010. Dovolatelka považuje za běžné, že se dědici mezi sebou dohodnou, jakým způsobem se vypořádají, avšak obsah dědické dohody sjednané před notářem tomu neodpovídá. Prosazuje názor, že zákon nezakazuje, aby dědici uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví odlišného obsahu, než v jakém ji schválí soud projednávající dědictví. Poukazuje na to, že obsah mimosoudní dohody dědiců a dohody schválené soudem je shodný, neboť v obou případech vlastnictví k bytové jednotce nabývá žalovaná. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout. Zdůrazňuje, že účelem dohody ze dne 5. 10. 2010 bylo obejít dědické řízení; dohoda je tak neplatná, neboť obchází zákon. Pravomocné usnesení o dědictví, podle něhož žalobkyně z dědictví nic nenabyla, tj. nenabyla ani žádná práva k bytové jednotce, je závazné pro všechny účastníky dědického řízení, jakož i pro orgány státní moci, tedy i pro odvolací soud.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky platnosti mimosoudně uzavřené dohody dědiců v konkurenci s dohodou o vypořádání dědictví schválenou soudem projednávajícím dědictví. Tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a její řešení bylo určující pro rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že žalobkyně, žalovaná a M. S., jako dědici po zůstavitelce V. S., zemřelé dne 17. 5. 2010, uzavřeli dne 5. 10. 2010, předtím, než došlo k vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, pověřenou soudní komisařkou, JUDr. Lucií Foukalovou, notářkou se sídlem v Praze, dne 5. 10. 2010, č. j. 27 D 924/2010-121, písemně „dohodu o vypořádání dědictví.“ Podle ní se shodli na tom, že předmětem dědictví po zůstavitelce je bytová jednotka nacházející se na adrese P. Žalobkyně a M. S. se zavázali při notářském vypořádání přenechat svůj dědický podíl žalované, která se měla po prodeji bytové jednotky s nimi finančně vypořádat dohodnutým způsobem. Obsahem dohody je i určení minimální výše prodejní ceny ve výši 3.000.000,- Kč. Z ní měly být odečteny dluhy zůstavitelky a zbývající částka měla být rozdělena na tři stejné díly. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2010, č. j. 27 D 924/2010-121, byla určena obvyklá cena aktiv dědictví zůstavitelky částkou 2.144.886,54 Kč, výše dluhů částkou 159.811,35 Kč a čistá hodnota dědictví částkou 1.985.075,19 Kč (výrok I.). Současně soud schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle které žalovaná přijala na svůj dědický podíl blíže specifikovanou bytovou jednotku včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemcích, na nichž dům stojí, práva a povinnosti z běžného korunového účtu vedeného u GE Money Bank a. s., bytové zařízení a nábytek zůstavitelky, jakož i její osobní svršky. Žalobkyně stejně jako M. S. z dědictví ničeho nepožadovali. Usnesení nabylo právní moci dne 5. 10. 2010, když se všichni dědicové vzdali práva na odvolání.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 482 odst. 1 obč. zák. je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou.

Podle § 482 odst. 2 obč. zák. neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.

Nutno připomenout, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví, projevující se tím, že dědictví musí být soudem projednáno a rozhodnuto; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví.

Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [§ 482 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. § 41b o. s. ř.). Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů) není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. zprávu o řízení o dědictví u státních notářství projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 5.11.1975, sp.zn. Cpj 30/75, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1976, str. 238). Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 166/2006, a ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2539/2006).

Z pohledu shora uvedených judikatorních závěrů je správný závěr odvolacího soudu, že dohoda, kterou uzavřeli žalobkyně, žalovaná a M. S. dne 5. 10. 2010, a jež nebyla schválena soudem v dědickém řízení, je neplatným právním úkonem, neboť obchází zákon (§ 482 obč. zák.). Dohodu o vypořádání dědictví je totiž možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Jen takovou dohodu soud může schválit a pouze ona je právním důvodem, na jehož základě dochází po smrti zůstavitele k úpravě vlastnických vztahů k zanechanému majetku. Dohoda dědiců ze dne 5. 10. 2010 v prvé řadě upravovala jejich postup v dědickém řízení, shodu na tom, jak si rozdělí dědictví, závazek, že žalovaná zděděnou bytovou jednotku prodá, a po odpočtu dluhů zůstavitelky zbytek rozdělí na tři stejné částky. Tato dohoda není ničím jiným než dohodou o vypořádání dědictví, která nebyla uzavřena před soudem či soudním komisařem ani nebyla soudem schválena. Dovolatelka nemůže očekávat, že bude legální postup, jaký zvolili dědici, tzn., že zde budou dvě dohody o vypořádání dědictví, jedna formální, schválena soudem a druhá uzavřena bez jeho ingerence, která by měla mít před soudem schválenou dohodou přednost.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné [§ 243d písm. a) o. s. ř.], a dovolání žalobkyně zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 30. 6. 2014 (čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 9.220,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.999,20 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 29. června 2017

JUDr. Václav Duda
předseda senátu