Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:30 Cdo 2769/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2769.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Zástavní právo soudcovské
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 69a odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb. ve znění od 01.11.2009 do 31.12.2012
§ 32 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:B

30 Cdo 2769/2017-261



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce O. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štupartská 599/4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 427/16, a 2) J. F., soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad XY, zastoupenému Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, o zaplacení částky 3 381 879,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 167/2015, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 69 Co 273/2016-209, takto:




Dovolání se zamítá.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce se domáhal po obou žalovaných společně a nerozdílně náhrady škody ve výši 3 381 879,72 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby) z důvodu nesprávného úředního postupu státu spočívajícího v opožděném zřízení exekutorského zástavního práva k nemovitostem povinného v rámci provádění exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 4. 2010, č. j. 36 Nc 2895/2009-9, jejímž provedením byl pověřen žalovaný 2) jakožto soudní exekutor. Škoda vzniklá žalobci spočívá v tom, že v přímém důsledku opožděného zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitosti povinného k zajištění exekvované pohledávky se stala tato pohledávka nevymožitelnou, když se v průběhu exekuce povinný dostal do stavu insolvence, byl zjištěn jeho úpadek a prohlášen konkurz na jeho majetek. Přitom v insolvenčním řízení došlo ke zpeněžení předmětných nemovitostí, avšak při vydání výtěžku žalobce jakožto přihlášeného zajištěného věřitele předstihli jiní věřitelé, jejichž přihlášené pohledávky byly zajištěny dříve, a pohledávka žalobce tak zůstala v žalobním rozsahu neuspokojena.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, č. j. 29 C 167/2015-129, zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok I) a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení oběma žalovaným (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujícího zjištěného skutkového stavu. Žalobce jakožto oprávněný podal dne 16. 12. 2009 návrh na nařízení exekuce proti povinnému J. K. pro 3 020 000 Kč s příslušenstvím podle exekučního titulu – rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 46 T 7/2006. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „exekuční soud“) ze dne 7. 4. 2010, č. j. 36 Nc 2895/2009-9, které nabylo právní moci 13. 8. 2010, byla exekuce nařízena a jejím provedením byl pověřen žalovaný 2) jakožto soudní exekutor. Ten vydal dne 4. 12. 2011 exekuční příkaz č. j. 132 EX 515/2010-24/Zl k provedení exekuce prodejem nemovitostí ve společném jmění povinného J. K. a jeho manželky R. K. a dále téhož dne exekuční příkaz č. j. 132 EX 515/2010-25/Zl ke zřízení exekutorského zástavního práva na výše uvedených nemovitostech. Exekuční řízení bylo přerušeno prohlášením konkurzu na majetek povinného dne 28. 6. 2012, žalobce svou pohledávku do konkurzního řízení přihlásil přihláškou ze dne 26. 7. 2012 pro celkovou částku 3 868 669 Kč. Prodejem předmětných nemovitostí v insolvenci bylo dosaženo výtěžku 10 000 000 Kč a došlo k prozatímnímu rozvrhu s uspokojením žalobce pro částku 102 732 Kč; v majetkové podstatě dlužníka zůstaly minimální peněžní prostředky.

4. Na uvedeném skutkovém základě soud prvního stupně vyslovil, že podle § 69a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb., před novelou provedenou zákonem č. 396/2012 Sb., měl exekutor možnost, nikoliv však povinnost, zřídit zástavní právo, přičemž „dle názoru soudu nic nebránilo žalobci, aby tak především učinil sám a nespoléhal se na druhého žalovaného jako exekutora“ (podáním návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva dle § 338b a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění tehdy účinném). Soud prvního stupně dovodil, že tak nebyla založena zákonná podmínka pro vznik odpovědnosti za škodu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany žalovaného 2) tím, že dříve nevydal exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva. Soud prvního stupně dále vyslovil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1094/2011, že „pokud poškozenému jako věřiteli svědčí právo vůči jeho dlužníkovi, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu nárok vůči státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci“. Konečně soud prvního stupně nepřisvědčil argumentaci žalovaného 2), že žaloba je předčasná, neboť nejsou pochybnosti o tom, že majetková podstata úpadce je již pouze minimální a lze důvodně předpokládat, že žalobce v postavení věřitele třetí třídy nebude více uspokojen.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 69 Co 273/2016-209 (dále jen „napadené rozhodnutí“), k odvolání žalobce zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, který odvolací soud doplnil o zjištění učiněná z obsahu exekutorského spisu vedeného soudním exekutorem pod sp. zn. 132 EX 515/10 a z insolvenčního rejstříku v insolvenční věci dlužníka J. K. vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 10552/2012. Podle takto upřesněného skutkového stavu žalobce učinil podáním ze dne 1. 12. 2009 návrh na nařízení exekuce, přičemž exekuce byla nařízena usnesením exekučního soudu ze dne 7. 4. 2010, č. j. 36 Nc 2895/2009-9, žalovaný 2) byl pověřen provedením této exekuce. Žalovaný 2) dne 7. 7. 2010 vyzval povinného ke splnění vymáhané povinnosti (k zaplacení částky 3 020 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení zvýšené o 7 % bodů od 9. 1. 2006 do zaplacení podle vykonatelného exekučního titulu – rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, sp. zn. 46 T 7/2006). Dne 2. 8. 2010 požádal žalovaný 2) exekuční soud o vyznačení právní moci usnesení o nařízení exekuce (a tuto žádost urgoval ještě 11. 7. 2011 a 18. 10. 2011). Dne 9. 8. 2010 vydal žalovaný 2) exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy povinného a dne 4. 12. 2011 vydal exekuční příkazy č. j. 132 EX 515/2010-24/Zl prodejem označených nemovitostí ve společném jmění povinného a jeho manželky R. K.a č. j. 132 EX 515/2010-25/Zl zřízením exekutorského zástavního práva k těmto nemovitostem (dále jen „předmětné nemovitosti“). Na předmětných nemovitostech přitom již bylo zřízeno smluvní zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 27. 10. 1998 ve prospěch Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., (insolvenční věřitel č. 5) s okamžikem vzniku zajištění 11. 11. 1998 pro pohledávku 4 000 000 Kč (přičemž v insolvenčním řízení vedeném na majetek povinného J. K. byla tato pohledávka přihlášena a zjištěna jen ve výši 451 569,52 Kč). Dále byly uvedené nemovitosti zajištěny soudcovským zástavním právem v roce 2006 pro pohledávku věřitele DOMUS A.M.D., spol. s r. o., ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Další zajištění uvedenými nemovitostmi povinného bylo zřízeno pro R. Ch. (insolvenčního věřitele č. 2) s účinky zajištění (až) 11. 8. 2011. Předmětné nemovitosti povinného byly zpeněženy v insolvenčním řízení přímým prodejem za částku 10 000 000 Kč. Podle konečné zprávy insolvenčního správce po zpeněžení nemovitostí a rozvržení zpeněžení zajištěným věřitelům zbývá k rozdělení mezi neuspokojené věřitele již jen částka určená k rozdělení (nezajištěným) věřitelům ve výši 1 024 850,05 Kč, což pro uspokojení pohledávky žalobce představuje částku 12 252,38 Kč, přičemž jiné prostředky k úhradě pohledávky žalobce již v majetkové podstatě povinného nejsou.

7. Na základě takto upřesněného skutkového stavu pak odvolací soud vyslovil tyto právní závěry. Povinností žalovaného 2) jakožto soudního exekutora v rámci provádění exekuce bylo zajistit dostatek majetku, aby bylo možné uspokojit nároky, pro které byla exekuce vedena. Proto měl žalovaný 2) po nařízení exekuce zjistit, že v katastru nemovitostí je zapsáno vlastnické právo povinného k uvedeným nemovitostem (už jen z důvodu splnění oznamovací povinnosti vůči katastrálnímu úřadu dle § 44 odst. 4. věty třetí exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012, před novelou provedenou zákonem č. 396/2012 Sb.), jakož i to, že na předmětných nemovitostech již od roku 1998 vázlo smluvní zástavní právo a od roku 2006 soudcovské zástavní právo (pro osoby odlišné od žalobce). S ohledem na výši vymáhané pohledávky žalobcem v namítané exekuci v řádech několika milionů korun (navýšených o značné příslušenství pohledávky) měl žalovaný 2) v rámci rychlého a účelného provádění exekuce zvolit způsob provedení exekuce exekučním příkazem na zřízení exekutorského zástavního práva k těmto nemovitostem, na nichž již bylo zřízeno zajišťovací právo s lepším pořadím (a byly vedeny další exekuce vůči povinnému, jak sám druhý žalovaný tvrdí ve vyjádření), tak, aby zajistil pro případ rozvrhu výtěžku ze zpeněžení nemovitosti co nejlepší skupinu a pořadí zajištění pro žalobce (a to ať již i v rámci namítané exekuce či exekuce jiné, vedené jiným soudním exekutorem, prováděné prodejem uvedených nemovitostí povinného – viz § 337c odst. 1 a 5 občanského soudního řádu). Žalovaný 2) tak mohl učinit (nejpozději) ve stejné době, kdy vydal exekuční příkaz srážkami ze mzdy povinného (které mohly stěží vést k uspokojení několikamilionové vymáhané pohledávky rychle a účelně), tj. v srpnu 2010. V případě takovéhoto postupu žalovaného 2), který byl vzhledem k okolnostem prováděné exekuce namístě, mohl žalobce získat zajištění své vymáhané pohledávky v takové skupině a pořadí, které by umožňovalo i její uspokojení v následném insolvenčním řízení vůči povinnému. Ze seznamu pohledávek přihlášených v insolvenčním řízení vedeném na majetek povinného vyplývá, že žalobce by byl s takovým zajištěním (ve skupině zajištěných věřitelů) druhý v pořadí a jeho pohledávka by mohla být v insolvenčním řízení patrně zcela uspokojena (jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2014, č. j. MSPH 79 INS 10552/2012-B-44, kterým insolvenční soud vyslovil souhlas, aby insolvenční správce vydal výtěžek ze zpeněžení nemovitých věcí zajištěným věřitelům).

8. Odvolací soud dále doplnil, že takovémuto postupu žalovaného 2) nemohlo být na překážku ani jím tvrzené nařízené dražební jednání v jiné exekuci na den 7. 6. 2010 zapsané ve výpisu z katastru nemovitostí týkající se uvedených nemovitostí. Jednak je zřejmé, že dražební jednání se nemohlo uskutečnit, když uvedené nemovitosti byly prodány až v rámci insolvenčního řízení, a jednak měl žalovaný 2) v namítaném exekučním řízení o to intenzivněji konat za účelem zajištění dostatečného majetku povinného k rychlému uspokojení pohledávky žalobce (§ 14 a 15 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí). Stejně tak na překážku rychlého a účelného zajištění majetku povinného nemohla být ani (již existující) pohledávka zajištěná soudcovským zástavním právem pro společnost DOMUS A.M.D., spol. s r. o., s účinky ke dni 14. 8. 2006, na které poukazoval žalovaný 2), pro pohledávku 1 500 000 Kč s příslušenstvím (dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 2008, č. j. 35 E 687/2006-30, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č. j. 16 Co 192/2012-64). Hodnota předmětných nemovitostí povinného byla výrazně vyšší (jak vyplývá ze zpeněžení v insolvenčním řízení). Tato pohledávka nadto nebyla později do insolvenčního řízení přihlášena (uvedená společnost byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 19. 3. 2013).

9. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný 2) nepostupoval v namítaném exekučním řízení rychle a účelně a nezajistil, ač tak postupovat měl vzhledem k okolnostem prováděné exekuce, dostatek majetku, aby bylo (bez dalšího) možné uspokojit vymáhaný nárok žalobce, pro který byla exekuce vedena. Takový postup lze hodnotit jako nesprávný postup žalovaného 2), který zakládá jeho odpovědnost za žalobci vzniklou škodu (§ 32 exekučního řádu); liberační důvod zde (v dosavadním průběhu řízení) není. Z týchž důvodů je dána i odpovědnost žalované 1) podle § 13 OdpŠk.

10. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z důvodu, že soud prvního stupně se v důsledku svého nesprávného právního názoru ohledně nesprávného úředního postupu žalovaného 2) již nezabýval dalšími rozhodnými skutečnostmi odpovědnosti za škodu, a to vznikem a výší škody a příčinnou souvislostí mezi nesprávným úředním postupem, jakož i případnou spoluodpovědností ze strany žalobce za vzniklou škodu. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně pro další řízení vedené před soudem prvního stupně právním názorem, že je zde nesprávný úřední postup jako jeden z předpokladů odpovědnosti žalovaných za případnou škodu vzniklou žalobci s tím, že se soud prvního stupně bude zabývat opodstatněností žalobcem uplatněného nároku z hlediska vzniku škody (ajejího rozsahu) a příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem, jakož i namítanou spoluodpovědností žalobce za vzniklou škodu tím, že sám nehájil svá práva a neučinil od vykonatelnosti exekučního titulu včas úkony k zajištění své pohledávky.


II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný 2), dále jen „dovolatel“, dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a důvodnost v tom, že jde o nesprávné právní posouzení věci.

12. Dovolatel formuluje následující dvě dovolací otázky: 1) zda soudní exekutor podle ustanovení § 69a exekučního řádu, ve znění účinném v období od 7. 4. 2010 do 4. 12. 2011, měl či neměl povinnost v rámci exekučního řízení zřídit exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinného, a popřípadě, zda tuto povinnost měl vždy anebo jen za určitých podmínek; 2) zda za situace, kdy by soudní exekutor měl výše uvedenou povinnost, mohlo porušení této povinnosti vést ke vzniku škody, pokud současně mohl povinný sám podat kdykoliv návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného a byl při vymáhání své pohledávky zastoupen advokátem.

13. Nesprávné posouzení věci pak dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 69a odst. 1 exekučního řádu, ve znění účinném v období od 7. 4. 2010 do 4. 12. 2011, a dospěl k nesprávnému právnímu závěru, podle něhož měl soudní exekutor povinnost zřídit exekutorské zástavní právo k nemovitým věcem povinného a porušení této povinnosti představuje nesprávný úřední postup. Tento výklad považuje za nesprávný v obecné rovině i v poměrech projednávané věci a předkládá výklad vlastní, podle něhož zákon dával soudnímu exekutorovi při provádění exekuce v rozhodném období možnost zřídit exekutorské zástavní právo, nezakládal však takovou povinnost soudního exekutora, neboť zřízení exekutorského zástavního práva představovalo samostatný způsob provedení exekuce, k němuž mohl exekutor přistoupit při provádění exekuce jinými exekučními způsoby bez toho, aby bylo zapotřebí postiženou nemovitost přímo prodávat, zejména pokud povinný usiloval o uhrazení dluhu jiným způsobem. Účelem tohoto institutu nebylo zajištění v exekuci vymáhané pohledávky pro případ budoucí insolvence povinného; exekutorské zástavní právo se v rozhodném období zřizovalo jen tehdy, bylo-li to účelné pro vedení exekuce, nikoliv pro účely získání lepšího pořadí či skupiny k uspokojení věřitele v případném insolvenčním řízení, pokud by nebyla vymáhaná pohledávka v exekuci vymožena a povinný by se ocitl v insolvenci. Pro takový případ mohl sám žalobce podat návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, případně zabránit zhoršení vlastního pořadí tím, že si sám podá insolvenční návrh. Dovolatel dále uvedl, že nelze dovozovat povinnost exekutora zřídit exekutorské zástavní právo ani v poměrech projednávané věci, když poukazoval na to, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu to nebylo účelné (předmětné nemovitosti povinného již byly zatíženy zástavním právem smluvním k zajištění pohledávky ve výši 4 000 000 Kč, jakož i soudcovským zástavním právem pro odlišné věřitele, bylo ve vztahu k nim vydáno celkem osm exekučních příkazů k prodeji nemovitosti a předmětné nemovitosti již byly postiženy v rámci jiné exekuce a byla nařízena jejich dražba).

14. Žalobce se k dovolání žalovaného 2) vyjádřil tak, že žalovaný 2) nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k položené dovolací otázce na existenci právní povinnosti soudního exekutora zřídit exekutorské zástavní právo k předmětným nemovitostem v rámci prováděné exekuce; žalovaný 2) zejména neoznačil žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlit. Žalobce zopakoval, že z hlediska zákonného požadavku na rychlost a účelnost postupu exekutora v exekuci soudní exekutor takovou povinnost měl nejpozději v době, kdy vydal exekuční příkaz ke srážkám ze mzdy povinného, neboť z okolností projednávané věci vyplývá, že v takovém případě by byla pohledávka žalobce uspokojena zcela v následné insolvenci.

15. Žalovaná 1) se k dovolání žalovaného 2) vyjádřila tak, že se s jeho obsahem zcela ztotožnila, odkázala na něj a navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) vyhověl a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Dovolání není přípustné pro řešení otázky ad 2), tj. zda za situace, kdy by soudní exekutor měl v poměrech projednávané věci povinnost neprodleně zřídit exekutorské zástavní právo k předmětným nemovitostem, a porušení této povinnosti by tak představovalo nesprávný úřední postup, zda mohlo porušení této povinnosti vést ke vzniku škody, pokud současně mohl povinný sám podat kdykoliv návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného a byl při vymáhání své pohledávky zastoupen advokátem. Na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nespočívá, touto otázkou se odvolací soud nezabýval (ani z hlediska právního posouzení naplnění příčinné souvislosti, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006; jakož ani z hlediska případného spoluzavinění žalobce). Naopak odvolací soud uložil soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím vzhledem k vyslovenému závaznému právnímu názoru (právního posouzení naplnění podmínky nesprávného úředního postupu), aby se otázkou příčinné souvislosti a spoluzavinění žalobce zabýval (ve skutkové i právní rovině) v dalším řízení.

21. Dovolání je přípustné pro řešení otázky ad 1), zda soudní exekutor měl či neměl podle ustanovení § 69a exekučního řádu, ve znění účinném v rozhodném období – jež dovolatel ohraničuje časovým úsekem od 7. 4. 2010 do 4. 12. 2011 – povinnost v rámci exekučního řízení zřídit exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinného, zda tuto povinnost měl vždy anebo jen za určitých podmínek a zda porušení takové povinnosti představuje titul k odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou při výkonu exekuční činnosti nebo další činnosti prováděné exekutorem nebo jeho zaměstnancem podle exekučního řádu, ve znění účinném ve vymezeném období (viz § 32 odst. 1 citovaného zákona). Uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. K námitce žalobce, že dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k dovolací otázce ad 1), když neuvedl odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se má napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchylovat, lze jen dodat, že dovoláním je přípustnost vymezena řádně, když uvedená dovolací otázka je předkládána Nejvyššímu soudu jakožto otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená. Takové vymezení hlediska přípustnosti je v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

22. V rozsahu, v jakém bylo připuštěno dovolání pro řešení shora uvedené dovolací otázky, není dovolání důvodné.

23. Pro posouzení věci je rozhodné znění exekučního řádu účinné od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2012, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. před novelou provedenou zákonem č. 396/2012 Sb. (dále jen „ex. ř.“). Rozhodné znění zákona vyplývá z přechodných ustanovení čl. II bodu 1 a 4 zákona č. 286/2009 Sb., podle nichž není-li dále stanoveno jinak, použije se exekuční řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. O návrzích na nařízení exekuce, odklad a zastavení exekuce, které byly podány přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se rozhodne podle dosavadních právních předpisů.

24. Podle § 46 odst. 1 ex. ř. pověřený exekutor postupuje při provádění exekuce rychle a účelně; při tom dbá ochrany práv účastníků řízení i třetích osob dotčených jeho postupem.

25. Podle § 47 odst. 1 ex. ř. exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo.

26. Podle § 58 ex. ř. exekuci lze provést jen způsoby uvedenými v tomto zákoně. Zajistit majetek k provedení exekuce lze nejvýše v rozsahu bezpečně postačujícím k uhrazení vymáhané pohledávky, jejího příslušenství včetně příslušenství, které se pravděpodobně stane splatným po dobu trvání exekuce, pravděpodobných nákladů oprávněného a pravděpodobných nákladů exekuce (odst. 1). Nepostačuje-li jeden ze způsobů provedení exekuce k uspokojení oprávněného, lze exekuci v jednom exekučním řízení provést více způsoby, popřípadě i všemi zákonem stanovenými způsoby. K provedení exekuce více nebo všemi zákonem stanovenými způsoby lze přistoupit současně nebo postupně. Nebrání-li to účelu exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky přikázáním pohledávky, srážkami ze mzdy a jiných příjmů nebo zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Pokud způsoby provedení exekuce podle věty třetí nepostačují k uhrazení vymáhané peněžité pohledávky, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, provede se exekuce ukládající zaplacení peněžité částky prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem podniku (odst. 2). Způsob provedení exekuce určí exekutor (odst. 3).

27. Podle § 69a odst. 1 ex. ř. je-li to účelné pro provedení exekuce, může exekutor na nemovitostech povinného zřídit exekutorské zástavní právo (odst. 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech (odst. 2). Pro pořadí exekutorského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen exekuční příkaz; došlo-li několik exekučních příkazů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo, řídí se pořadí exekutorského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva (odst. 3).

28. Nejvyšší soud konstatuje, že z citovaných ustanovení zákona plynou následující principy, jimiž je ovládána exekuce ve fázi jejího provádění. Soudní exekutor je tím, kdo určuje způsob provedení exekuce, účastníkům řízení není ponechána ve výběru exekučních prostředků žádná dispozice. Postup soudního exekutora je ovládán zásadou oficiality, exekutor je povinen provádět úkony v exekučním řízení neprodleně po svém pověření, a to i bez návrhu účastníků. Soudní exekutor je povinen provádět exekuci rychle a účelně tak, aby byla vymáhaná povinnost splněna co nejdříve a v úplném rozsahu. Je přitom povinen postupovat hospodárně a efektivně tak, aby to bylo pro oprávněného co nejvýhodnější, avšak při respektování zásad exekučního řízení, především zásady ochrany povinného a třetích osob. Podle informací, které zjistí o povinném a jeho majetku, zvolí způsob či více způsobů exekuce a pokračuje v exekuci až do úplného vynucení povinnosti, příslušenství a nákladů řízení. Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném. V úkonech v provádění exekuce může ustat jen v případě, kdy tak stanoví zákon (ať už sám exekuční řád, či zákony jiné). V § 58 odst. 2 ex. ř. je vyjádřena základní odlišnost exekučního řízení podle exekučního řádu oproti soudnímu výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekutorská exekuce je totiž, pokud je jí vymáhána peněžitá pohledávka, komplexním postihem majetku povinného (viz KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád: komentář. 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2013, s. 376 380).

29. Exekutorské zástavní právo v posuzovaném období patřilo mezi způsoby provedení exekuce sloužící k vymožení peněžitého plnění (až novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 139/2015 Sb., s účinností od 1. 7. 2015 bylo změněno pojetí tohoto institutu jakožto exekučního prostředku k provedení exekuce a konstituováno nově jako samostatné exekuční řízení zahajované toliko k návrhu oprávněného). Byť exekutorské zástavní právo samo o sobě přímo nevede k uspokojení oprávněného a nedochází jeho prostřednictvím k přímému postižení (zpeněžení) majetku povinného, jak je charakteristické pro ostatní exekuční způsoby, je účelem zřízení exekutorského zástavního práva zajištění pohledávky oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob exekuce anebo než bude pohledávka povinným zaplacena. K tomu lze dále citovat z komentářové literatury (viz KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád: komentář, 3. vyd., Praha: C. H. Beck, 2013, s. 444-447): „Tento způsob exekuce měl exekutor zvolit vždy, když z katastru nemovitostí zjistí, že povinný je vlastníkem nemovitosti a nemá dosud informace o tom, zda má povinný účet s dostatkem finančních prostředků anebo pobírá mzdu a lze očekávat, že vzhledem k výši pohledávky a přihlášených pohledávek bude exekuce brzy provedena. Pro zřízení exekutorského zástavního práva není rozhodná výše vymáhané pohledávky ani její nepoměr k hodnotě nemovitosti, neboť dle § 338e odst. 1 o. s. ř. je vyloučena aplikace § 264 o. s. ř. (podle něhož je jinak nařízení a provedení exekuce limitováno zásadami vhodnosti, přiměřenosti a účelnosti, kdy nelze postihnout majetek zřejmě nevhodný, či jeho�� hodnota je v nepoměru k výši vymáhané pohledávky, nebo jehož výtěžek by nepostačil ani ke krytí nákladů exekuce). Zřízení exekutorského zástavního práva však může sloužit nejenom k zajištění pohledávky oprávněného a pohledávky na nákladech exekuce, ale je řešením i situací, kdy již ohledně stejné nemovitosti je vedena exekuce v jiném exekučním řízení nebo kdy se poté dostane povinný do úpadku. Vydá-li totiž exekutor exekuční příkaz zřízením exekutorského zástavního práva a doručí jej katastru nemovitostí, pak se pořadí přihlášené pohledávky oprávněného řídí datem zřízení exekutorského zástavního práva.“

30. Jak vyplývá nejen z citované právní úpravy, ale i odborné literatury, zákonnému požadavku na rychlé a účelné provedení exekuce zásadně odpovídá ten postup soudního exekutora, který při zjištění existence postižitelného nemovitého majetku ve vlastnictví povinného vede k neprodlenému zřízení exekutorského zástavního práva k tomuto nemovitému majetku. Byť exekutorské zástavní právo neplní přímo uhrazovací funkci zástavního práva, ale toliko zajišťovací, jeho význam spočívá nejen v zařazení vymáhané pohledávky do přednější skupiny a zajištění lepšího pořadí pro uspokojení v případě rozvrhu výtěžku mezi více přihlášených pohledávek do exekuce (§ 337c odst. 1 a 5 o. s. ř. ve spojení s § 69 ex. ř.) nebo při souběhu více exekucí k postižitelnému nemovitému majetku (§ 14 odst. 1 a § 15 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí), ale především v motivaci povinného k dobrovolnému splnění vymáhané pohledávky a uspokojení oprávněného či provedení exekuce šetrnějšími exekučními prostředky, než je přímo prodej nemovitosti. Přitom zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitosti povinného není limitováno omezeními, která jinak provází provedení exekuce prodejem nemovitosti (viz § 338e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 69a odst. 2 ex. ř.), např. zřízení exekutorského zástavního práva nebrání nepoměr výše vymáhané pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo dle § 264 odst. 1 o. s. ř., překážkou není ani případné podání návrhu na odklad exekuce (je vyloučeno užití § 266 o. s. ř.), ani skutečnost, že případný výtěžek z postižené nemovitosti nemusí postačovat ani ke krytí nákladů exekuce [je vyloučeno užití § 264 odst. 2 a § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].

31. Lze tedy uzavřít, že v poměrech projednávané věci vzhledem ke skutkovým okolnostem, z nichž napadené rozhodnutí vychází (po pravomocném nařízení exekuce a pověření soudního exekutora zde byl postižitelný nemovitý majetek povinného, jehož existence byla bez obtíží zjistitelná z katastru nemovitostí), bylo naplněním zákonného požadavku na rychlý a účelný postup v exekuci neprodlené zřízení exekutorského zástavního práva na této nemovitosti. Pokud tímto způsobem žalovaný 2) jakožto soudní exekutor nepostupoval, je správný závěr odvolacího soudu vyjádřený v napadeném rozhodnutí, že jde o jeho nesprávný úřední postup.

32. Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou argumentaci žalovaného 2) opřenou o jazykový výklad dikce ustanovení § 69a odst. 1 ex. ř., podle něhož má soudní exekutor toliko možnost a nikoliv povinnost na nemovitostech povinného zřídit exekutorské zástavní právo, je-li to účelné pro provedení exekuce. Pojem „může“ užívaný zákonodárcem ve veřejném právu ve vztahu k vymezení určité činnosti či působnosti orgánu veřejné moci vůči jejím adresátům je třeba vykládat vždy v duchu zásady legality veřejné moci, tedy, že orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje. Jestliže užití tohoto pojmu naznačuje ponechání určité míry diskrece orgánu veřejné moci v jeho činnosti a výkonu veřejné moci, pak je tato diskrece omezena smyslem a účelem právní normy upravující činnost orgánu, s vyloučením svévole ve výkonu veřejné moci. Výklad tohoto pojmu v daných souvislostech projednávané věci posouvá význam pojmu „může“ k významu „musí“, neboť jak vyloženo shora, dosažení účelu provedení exekuce v případě, že je zde postižitelná nemovitost, zřízení exekutorského zástavního práva významně napomáhá. Tento institut byl do zákona vložen za účelem šetření práv povinného (exekuce nesměřuje k prodeji nemovitosti povinného), jakož i posílení postavení oprávněného (zlepšuje jeho postavení v konkrétní exekuci, při souběhu exekucí, jakož i v případné insolvenci), jeho užití v takovém případě není na uvážení exekutora a lze jej považovat za náležitý úřední postup. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak v řešení dovoláním nastolené otázky správné.


VI. Závěr

33. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu správné, a dovolání žalovaného 2) není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 1. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu